litostratigrafická stupnice a jednotky

Oblastní litostratigrafická stupnice a její jednotky slouží k vyjádření geologického vývoje určitého regionu. Hlavním kritériem je litologicko-faciální povaha uloženin. Základním požadavkem je objektivní odlišitelnost každé jednotky při přímém terénním výzkumu a její použitelnost při geologickém mapování regionu. Uvedená stupnice a její jednotky mají, jak ostatně vyplývá z názvu, regionální platnost.

Formální (tj. nomenklatoricky pevné a hierarchicky uspořádané ) litostratigrafické jednotky ve zvrstvených sledech jsou:

souvrství - základní pojmenovaná jednotka zahrnující soubor hornin s typickými litologicko-faciálními znaky a zaujímající určitou stratigrafickou pozici (např. podhorské souvrství, obr. 1), člen (vrstvy) - nižší pojmenovaná jednotka než souvrství, jejíž litologicko-faciální znaky ji odlišují od ostatních částí souvrství (např. josefovské vápence), vrstva - nejnižší jednotka sedimentárních hornin deskovitého tvaru vymezená vrstevními plochami. U hornin výlevných tvoří její analogon lávový proud nebo výlev.

Souvrství jsou někdy spojována do jednotek vysokého ranku označovaných jako skupiny. Ty představují vnitřně složité soubory více souvrství nebo též soubory obtížně vnitřně členitelné omezené většinou výraznými hranicemi (např. vrbenská skupina). Jednotky nižší než souvrství hrají roli především při sestavování místních litostratigrafických škál (např. dílčí části pánví).

Obr. 1. Ostrá hranice mezi podhorským souvrstvím reprezentovaným tmavými vápenci a souvrstvím manínským tvořeným vápenci světlými. Spodní křída, Ladce, Slovensko (foto P. Skupien).

Stav prozkoumanosti, odkrytí terénu či jeho vývoj neumožňuje vždy plné využití této hierarchie. Často se setkáme i s litostratigrafickými škálami, které neobsahují všechny kategorie jednotek. V geologické praxi bývají někdy používány i jednotky bez stanoveného řádu umožňující v dané etapě výzkumu označit určitý soubor hornin ještě před jeho přesnou formalizací (např. horizont, obzor, komplex), popř. i zcela neformální jednotky, pro něž neplatí pravidla pojmenování a hierarchického vztahu (např. čočka, písek H1).

Při stanovování nových jednotek se řídíme předepsanými náležitostmi a mezinárodně platnými zásadami, které u nás v rámci činnosti České stratigrafické komise publikovali Chlupáč a Štorch (1997), resp. Chlupáč (2000). Pojmenování jednotek je binominální. Skládá se z geografického názvu, který je volen podle typické lokality a z označení kategorie jednotky. Doporučovaný název člen místo vrstva se u nás zatím nevžil. V případě, že posledně uvedená jednotka je tvořená jedinou nebo jednou zřetelně převažující horninou, lze název jednotky nahradit názvem horniny (štramberský vápenec, obr. 2). Geografické i litologické názvy jednotek mají být jednoduché. Kombinované, složité, resp. genetické termíny nemají být používány.

Obr. 2. Štramberský vápenec jurského stáří nazvaný podle stejnomenného městečka Štramberk (foto P. Skupien).

Mocné a vnitřně složité soubory sedimentů, metamorfik nebo vulkanitů, které nelze dělit na souvrství a vrstvy, zahrnujeme do řádově nejvyšší jednotky, kterou je skupina (group).

Zvláštní kategorii představuje jednotka synthem. Je to jednotka vymezená pro taková horninová tělesa, která jsou omezená diskordancemi (unconformity bounded unit). Termín synthem se však nevžil a měl by být nahrazen pojmem sekvence. Posledně uvedený termín, zatím používaný pro označení základní jednotky v sekvenční stratigrafii, by měl tedy být používán pro všechny jednotky, které jsou zcela nebo aspoň zčásti omezené diskordancemi.

Vztah chrono-, bio- a litostratigrafických jednotek vplývá z obrázků 3 a 4.

Obr.3. Vztah chrono-, bio- a litostratigrafických jednotek (upraveno podle Kalvody et al., 1998).

Obr. 4. Vztah bio- a litostratigrafických jednotek ve spodní křídě Západních Karpat na příkladu korelačního schématu profilů lokality Ladce (Skupien, 2004).