1. Úvod

Za desítky let výzkumné a průzkumné činnosti se v archivech výzkumných, průzkumných, projekčních, těžebních a specializovaných organizací nahromadilo obrovské množství písemných a grafických dokumentů, které se zcela nebo částečně dotýkají přírodních prostředí. Informace v nich obsažené byly a dosud jsou přes řadu opatření (např. povinnost předávání dokumentace do Geofondu) poměrně málo využívány, nebo dokonce v řadě případů prakticky umrtveny. To vše vyplývalo z tradičních forem shromažďování, ukládání, vyhledávání, zpracování a hodnocení. Navíc se příliv těchto informací v posledních desetiletích neobvykle zvýšil. Například zavedením metod dálkového průzkumu senzory satelitových systémů poskytují prakticky průběžně synoptické obrazy celé planety.

Je nepochybné, že každý vědecký, odborný a řídící pracovník potřebuje ke své činnosti jak literární prameny, tak primární údaje. Podle řady šetření na studium literatury a vyhledání potřebných informací vynakládá až třetinu pracovní doby. Další čas se ztrácí duplicitním výzkumem, který vyplývá z neznalosti nebo nedostupnosti informací jak v důsledku utajování, tak už zmíněné neuspořádanosti.

Řešení uvedených problémů poskytuje svými postupy a prostředky informatika. Systém vložený mezi „výrobce dat a informací" a jejich uživatele zahrnuje dokumentografii, faktografii a vědecko-technické zpracování dat.

1.1 Informatika a informační věda

Informatika jako vědecká disciplina se zabývá studiem struktury a obecných vlastností informace v přírodních a umělých systémech, transformacemi informací ve znalosti a zákonitosti a poté v teorie, dále technickými problémy komunikačních procesů od sběru dat až ke zpracování a užití informace. Oxford English Dictionary z roku 1976 definuje informatiku jako „vědeckou disciplinu, která zkoumá strukturu a vlastnosti vědecké informace" (Collen in Hogarth, 1997), Random Hause Webster´s Dictionary jako „studium informačních procesů". Podle Všeobecné encyklopedie Diderot z roku 1999 je informatika "teorie informace - obor zabývající se zákonitostmi vzniku, sběru, přenosu, třídění, zpracování a užití informací".

Informační věda je často obecně definována jako věda o informacích. Už uvedená encyklopedie ji definuje jako vědu, "která zkoumá funkce, strukturu a přenos informací včetně řízení informačních systémů.„To se přibližně kryje s informační vědou v pojetí pracovníků orientovaných na knihovnictví a vědecko-technické informace (Cejpek 1993, Vlasák 1997). Ke vzniku informační vědy vedly podle Cejpka (1993) jednak metody a teorie knihovnické praxe, jednak poznatky z matematických a kybernetických disciplin. K tomu lze přičlenit ještě další impulsy z oblasti teorie poznání, komunikace chápání a interpretace (hermeneutiky). Činčera (2002) vidí hlavní přínos právě v soustředění rozdílných pohledů na informace.

Z uvedených nepříliš jasných a vzájemně se překrývajících definicí vyplývá, že informatiku lze chápat a členit různým způsobem. Jedno z možných členění rozlišuje (Gruska 1989, Kassay 1989 a další):

Jiné pojetí, které odráží současný stav a vývoj ve sféře informačních technologií, odlišuje (Steelman draft 2001):

Informatika tedy postihuje enormní škálu problémů. Za nejzávažnější lze považovat otázky využitelnosti principů odvozených z přírodních systémů na umělé systémy a opačně aplikovatelnosti teoretických principů zpracování a transformací informací umělými systémy na systémy přírodní. Charakteristiky informatiky jako nové základní vědy jsou obecně známy a publikovány v řadě prací (Gorn 1983, Gruska 1989, Meadows 1990 apod.). Informatika jako každá věda postupuje po cestě

[data -> informace -> znalosti] => teorie

přičemž prvky triády [data -> informace -> znalosti] se neustále s rozvojem oboru opakují. Jde tedy o induktivně-deduktivní proces, kdy z pozorování jednotlivých faktů se logickou indukcí vyvozují obecné poznatky a dále zákonitosti mající určitou pravděpodobnostní hodnotu (s výjimkou úplné indukce), ze kterých se deduktivní metodou analyzují všechny důsledky tvořící jistou teorii (Kuhn 1962, Jonák 1997).

1.2 Data - informace - znalosti

Pojmy „data (údaje)", „informace" a „znalosti" patří mezi nejfrekventovanější slova nejen v odborné, ale i laické veřejnosti. Často jsou zaměňována a zpravidla jsou používána vágně, v nejasném, intuitivním a subjektivně chápaném smyslu, například:

Data odrážejí objektivní stav jisté entity v určitém okamžiku. Jsou získávána pozorováním či měřením a jako individuální údaje jsou vhodná k hodnocení. Představují nejnižší prvek informačního systému. Řada autorů zdůrazňuje souvislost mezi cíli prací a způsoby získávání dat. Obecně platí důležitá zásada, že

systém sběru dat musí být podřízen požadovanému zpracování

Informace lze obecně (tj. nezávisle na kterékoliv doméně či oboru lidské činnosti) definovat jako charakteristiky výstupu informačního procesu a vstupů. Je to tedy význam, přisouzený datům na základě jejich analýzy a prezentace ve formě vhodné pro návazné využití, např. v rozhodovacím procesu. Pojem "informace" může být chápán z různých hledisek odpovídajících vědních oborů (např. teorie pravděpodobnosti, fyziky, teorie komunikací či jistého geovědního nebo technického oboru). Vedle toho se rozlišuje informace jako proces, informace jako znalost a informace jako věc (Buckland, 1991). Proto je nezbytné brát vždy na zřetel kontext, ve kterém probíhá zpracování dat, excerpce (pořizování výtahů) informací a interpretace poznatků. Velmi dobře to ilustruje Brillouin (1960) při rozboru Shannonovy teorie informace: "100 náhodných písmen, ... sentence 100 písmen z novin nebo Shakespearovy hry či Einsteinova teorému má přesně stejné množství informace" (rozuměj statistické informace - poznámka autora). Právě rozvoj informatických disciplin vyvolal naléhavý požadavek přesnější definice pojmu informace a jeho odlišení od pojmu data a znalosti (Berdnikov a Tikunov, 1994). Musíme také mít na zřeteli, že

informace jsou nejdůležitějším zdrojem rozvoje hospodářství

Znalosti představují zobecněné poznání jisté reality. Jsou relativně stálejší, protože představují vyšší stupeň abstrakce procesů a stavů entit. Podle Davenporta a Prusaka představují směs zkušeností, hodnot, kontextových informací a názorů expertů, které vytvářejí rámec pro jejich odvození, ocenění a začlenění mezi znalosti konkrétního oboru. Znalosti souvisejí s odvozováním závěrů z dostupných informací na základě hypotéz, vymezováním pojmů, s kategorizací a s vymezováním mechanismů odvozování závěrů. Jsou založeny na kontextové hodnotě informací, specifické vzhledem k poznávacímu systému, který je vytváří. Obdobně jako u již uvedených pojmů nebylo a není ani v tomto případě pojetí znalosti jednotné.

Je zřejmé, že data, informace a znalosti jsou zásadně rozdílné pojmy. Jejich vztah a obsah lze ilustrovat schématem na obr. 1.1.

Obr. 1.1: Vztahy mezi daty, informacemi a znalostmi

1.3 Geoinformatika

V éře bouřlivého a všezahrnujícího rozvoje informačních technologií vzniká řada specializovaných disciplin, stojících na hranici informatiky a přírodních a či technických oborů. Jednou z nich je geoinformatika, kterou Streit charakterizuje jako "disciplinu, která je zaměřena na vývoj a aplikaci metod pro řešení problémů geověd se zvláštním důrazem na geografickou pozici objektů" (Streit, 2000). Podobně Shunji Murai (1997) definuje geoinformatiku jako vědu mnoha oborů, která měří, zaznamenává, zpracovává, analyzuje a znázorňuje prostorová data. V podstatě analogicky je definována geomatika. Jde o vědu a technologii, která se zabývá charakterem a strukturou prostorové informace, metodami sběru, organizace, klasifikace, analýzy, znázorňování a rozšiřování dat, stejně jako infrastrukturou nezbytnou pro optimální využití prostorové informace (Federal Geomatics Bulletin, 1991).

Z obecného hlediska má vědní obor právo na samostatnou existenci v případě, že existuje vlastní teoretický základ, předmět studia (tj. souhrn jevů, které studuje), metodika studia a pracovní postupy a konečně vlastní terminologie ("jazyk").

Teoretický základ geoinformatiky poskytuje jednak informatika, jednak vědy o Zemi ve smyslu jejich holistického (celostního) pojetí (Schejbal 1998).

Vědy o Zemi (geovědy) lze chápat jako "odvětví výroby informací" o přírodních objektech, jevech a procesech. Tyto informace jsou odvozovány z dat získaných pozorováním, měřením či stanovením na geoobjektech. Data jsou sbírána různými způsoby s rozdílnou přesností a spolehlivostí a tedy vypovídací schopností. Způsob interpretace dat je závislý na obecně přijatém paradigmatu (vzoru) (Schejbal, 2002).

Předmět studia geoinformatiky jsou geoobjekty a procesy jejich formování a transformací. Geoobjekty jsou tedy definovány:

Metodickou výbavu geoinformatiky představují vedle obecných postupů práce s dokumenty (metody popisu, uspořádání, vyhledávání a excerpce informací) metody a techniky sběru, uspořádání, transformace, uchovávání, vyhledávání a zpracování dat a poskytování informací o přírodních objektech, jevech a procesech. Pracovními nástroji jsou jednak obecné techniky práce s daty realizované v databázových systémech, jednak techniky analýzy geodat. Vedle metod průzkumové analýzy (Tukey 1977) a klasické matematické statistiky a metod řešení deterministických úloh založených na diferenciálním počtu byly pro tyto účely v průběhu posledních desetiletí rozpracovány speciální postupy, jako je geostatistika (Matheron 1963), matematická morfologie (Serra 1982), mapová algebra a řada metod rozpoznávání obrazů (Tou 1969, Watanabe 1969, Vapnik - Červoněnkis 1979, Schowengerdt 1983), analýza soběpodobných struktur - fraktálová geometrie (Mandelbrot 1982), při analýze geoprocesů se začíná uplatňovat Thomova teorie katastrof (Kolář 1988) apod. V této souvislosti stojí za to připomenout výrok Immanuela Kanta, podle kterého "v každém studiu přírody je tolik vlastní vědy, kolik je v ní matematiky". Typickými nástroji jsou geografické informační systémy (GIS), resp. inteligentní GIS představující spojení s expertními nebo neuronovými systémy.

Každá vědní disciplina rozvíjí vlastní unikátní slovník a jazyk, umožňující popis vlastní práce a zkušeností a dále komunikaci mezi spolupracovníky. Jazyk geoinformatiky se skládá z "dialektů" výše uvedených technik a technologií. Centrálními pojmy jsou geoprostor, geoobjekt a jeho speciální charakteristiky, geodata a geoinformace.

Jak již bylo uvedeno v úvodu, v průběhu desítek let geologické činnosti byly získávány informace o geologických objektech, jevech a procesech. Jejich plnohodnotné využití umožňuje geoinformatika (aplikace v geologii, proto je zde někdy nazývána geologická informatika) svými postupy a prostředky. Jen za pomoci těchto postupů a prostředků lze řešit situaci, která je způsobena obrovskou produkcí dat a z nich odvozených informací a z toho vyplývajících potíží s jejich odpovídajícím využitím. Řešením je pak vytvoření dobře fungujícího faktografického informačního systému (tj. systému sběru, uchování a zpracování geologických informací za účelem jejich poskytování), který by spolehlivě sloužil výzkumným, průzkumným, projekčním a těžebním organizacím a také orgánům státní správy.

Právě takový faktografický systém pro oblast uhelných ložisek byl navržen v projektu Grantové agentury České republiky "Vývoj automatizovaného systému pro rychlé hodnocení uhelných ložisek s použitím univerzálního systému zobrazení hornin, přechodných hornin a uhlí", který byl v letech 2000-2002 řešen v Institutu geologického inženýrství HGF VŠB-TU Ostrava (viz příklad ve druhé části přednášky).

Geologická informatika je významnou součástí výzkumné a průzkumné činnosti ve všech oborech geologických věd. Její postavení a rozvoj je nutné vidět v souvislosti s obecnými trendy informatizace celé lidské společnosti.

Prostředky geoinformatiky

V procesu vědecko-technického zpracování geologických dat jsou využívány především tyto základní prostředky:

1.4 Informatizace a globalizace

Informatizace představuje v nejširším smyslu slova proces získávání, agregování, odvozování a distribuce informací ve společnosti. Bezpochyby jde o jeden z určujících směrů rozvoje lidské společnosti. Ve sféře věd o Zemi se uplatňuje další ze základních trendů a to úsilí o účelné využívání přírodních zdrojů. To se spolu s nebývalým rozvojem věty a techniky projevilo zvýšeným a ve druhé polovině 20. století až explozivním nárůstem informací, který vyžaduje zcela nový přístup práce s daty a odvozenými informacemi.

Práce mnohých sociologů a ekonomů začaly od padesátých let dvacátého století zaznamenávat určitý a stále výraznější pohyb směrem od materiální výroby. Podstata tohoto jevu nebyla z počátku jasná a proto byla nově se utvářející společnost označována za postindustriální. Ekonomové se domnívali, že jde o začínající převahu terciární sféry, tj. sektoru služeb. Postupně ale začalo být zřejmé, že tyto změny mají informační podstatu. Rok od roku narůstal v průmyslově vyspělých zemích ve všech sférách počet lidí, kteří produkovali, zpracovávali a distribuovali informace. Vlády těchto zemí si rychle uvědomily, že informace představují nejdůležitější obnovitelný zdroj rozvoje. Vznikaly vládní i nevládní výzkumné a realizační programy rozvoje informatiky a informatizace. V souvislostech s těmito a souběžnými ekonomickými procesy se začalo mluvit o globalizaci světové společnosti.

Proces sjednocování světa - globalizace - má za sebou dlouhou historii. S trochou nadsázky se dá říci, že celé dějiny lidstva jsou dějinami globalizace od počátečních tlup nebo kmenů ovládajících omezená území přes formování národních států a vzniku světové koloniální soustavy až k současnému plně propojenému světu, kdy se stále více skutečností přímo nebo zprostředkovaně dotýká většiny lidstva. Zpravidla je ale často chápána v užším pohledu posledních desetiletí, např. jako "kolonizace nadnárodními korporacemi" (Stowell, 1998).

Z hlediska vývoje vědy a technologií lze definovat čtyři civilizační vývojové vlny, které jsou charakterizovány externalizací funkcí člověka, tj. přenesením jistých funkcí člověka na externí zdroj (tabulka 1.1).

Cestu od průmyslové revoluce k revoluci vědecko-technické urazilo lidstvo za pouhých dvě stě let. Stoupenci tzv. Kondratěvových dlouhých vln (K-vln) člení údobí od průmyslové revoluce do čtyř vln cca 50 let dlouhých, které jsou vyvolány zásadními technickými a technologickými změnami, resp. shluky základních inovací, a které mají svá sociálně-politická východiska (obr. 1.2). Jsou to vlny parního a textilních strojů, vlna železnic a lodní dopravy, technicko-vědecká revoluce (elektřina, spalovací motor, telegraf, užitá chemie) a vědecko-technická revoluce (elektronika, jaderná energetika, biochemie, kosmonautika atd.).

K uvedeným Kondratěvovým vlnám se podle Syrůčka (1997) řadí současná vlna informační revoluce. Tato pátá Kondratěvova vlna, která je vyvolaná informační revolucí a rozvojem špičkových technologií, je totožná s běžně používaným označením informační společnost, resp. se severoamerickým termínem informační dálnice nebo superdálnice. Prvá zmínka o informační společnosti sahá do roku 1969 (Drucker, 1969).

Tab. 1.1: Základní charakteristiky civilizačních vln (Vacek, 2001)

charakteristika společnost
primitivní zemědělská průmyslová znalostní (informační)
technologie energie lidská přírodní (lidská, zvířecí, větrná) fosilní paliva přírodní (slunce, vítr), jaderná
materiály kameny, zvířecí kůže dřevo, bavlna, vlna, kov kovy biotechnologie, keramika, recyklace
nástroje kamenné, dřevěné nástroje zesilující lidskou sílu (páky, rumpály, vodní kolo, plachty) stroje nahrazující lidskou sílu (stroje, motory) stroje podporující myšlení (počítače, ...)
výrobní metody žádné manuální práce montážní linky, normalizované díly robotika
dopravní systémy chůze kůň, vůz, plachetnice železnice, automobil, letadlo, parník raketoplán, raketa
komunik. systémy řeč rukopis tisk, telekomunikace elektronická média
ekonomie systém sběr a lov decentralizovaná soběstačná lokální ekonomie národní ekonomie hromadné spotřeby integrovaná globální ekonomie
dělba práce individuální jednoduchá, soustředěná ve vesnici komplexní, založená na speciálních dovednostech malé podnikatelské jednotky v sítích
primární ekonomický zdroj chůze, příroda půda fyzický kapitál lidský kapitál
princip externalizace funkce nohou půdou externalizace manuálních funkcí externalizace funkcí lidské hlavy
paradigma základna poznání svět nazírán v přírodních termínech matematika, astronomie fyzika, chemie kvantová elektronika, molekulární biologie, ekologie
ústřední idea člověk je podřízen nadpřirozeným silám člověk řídí svůj osud v konkurenčním světě člověk je schopen stálé transformace růstu

Současné vlny (tj. informační vlna, vlna biotechnologií a genetického inženýrství a další uvažovaná vlna znalostních a organizačních systémů) vykazují oproti předchozím troj až šestinásobné zrychlení. To velmi názorně ilustruje následující obr. 1.3, který popisuje rychlost pronikání vybraných vynálezů do společnosti.

Obr. 1.2: Charakteristika Kondratěvových vln

Obr. 1.3: Rychlost pronikání vybraných vynálezů do společnosti (Gates, 2000)

Vymezení informační společnosti není snadné. Všeobecně lze říci, že v ní hlavní roli hrají informace společně s informačními a komunikačními technologiemi. Dochází tak k posunu paradigmatu oproti industriální společnosti (obr. 1.4).

Obr. 1.4: Určující faktory industriální a informační společnosti

Svět je propojen celosvětovou počítačovou sítí a existence člověka je a bude stále více spjata s počítači. Důsledkem internetingu či webingu bude Tofflerova globální vesnice, která při plné realizaci povede k soustředění všech projevů civilizace do informačních kiosků a dále až do kyberprostoru každé domácnosti. Fascinace virtuální realitou ale zřejmě povede ke kolapsu celé infrastruktury v současné podobě (Chmelař, 1997). Už dnes se stále více uplatňují transakce typu elektronického bankovnictví, obchodování a marketinku, zavádí se elektronické vzdělávání. Podle Gatese (2000) umožňují informační technologie mnohem rychleji reagovat na problémy i příležitosti, poskytují neustálý přístup k podnikovým systémům a možnost kontaktu se zaměstnanci, uvolňují zaměstnancům ruce pro plnění důležitějších úkolů, zrychlují komunikaci, zvyšují pohotovost reakce podniku, umožňují rychlé zpracování rutinních podnikových analýz, podporují formování meziútvarových virtuálních týmů atd. Přínos informačních technologií podstatně zvýší vytvoření digitálního nervového systému, tj. sítě integrovaných systémů sjednocující všechny provozní operace a obchodní činnosti (Gates, 2000). Globální síťová ekonomika je doprovázena velkými a rychlými změnami, volnými hranicemi podnikání, velkým počtem partnerských sdružení atd. Při rozvoji firmy hraje dominantní roli intelektuální kapitál (Devát, 2001).

Přechod k informační společnosti byl podmíněn vývojem výpočetní a komunikační techniky a technologie (obr. 1.5). Rozvoj počítačů nastal od 40. let dvacátého století prototypy (Zuse Z4 v roce 1941, Mark 1 v roce 1944). První elektronkový počítač ENIAC (Electronic Numerical Integrator And Computer) obsahoval 18000 elektronek, 10000 kondenzátorů, 7000 odporů a 1300 relé, byl chlazen dvěma leteckými motory, zaujímal plochu asi 150 m2 a jeho hmotnost byla asi 40 tun. Prvým sériově vyráběným počítačem prvé generace byl UNIVAC firmy Remington. Skutečný rozvoj nastal až po objevu tranzistoru, který vedl ke zvýšení rychlosti a spolehlivosti při mnohonásobném snížení energetické náročnosti a zmenšení velikosti počítače. Vznikly prvé programovací jazyky (COBOL, FORTRAN) a operační systémy, byl zaveden dávkový režim práce. Třetí a další generace počítačů je založena na integrovaných obvodech se stále vyšší výkonností a stupněm integrace. Vznikají výkonné operační systémy a paralelní zpracování programů. Jednotlivé generace jsou charakterizovány rychlostí operací, základními stavebními prvky a konfigurací (tab. 1.2).

Tab. 1.2: Charakteristika generací počítačů

generace rok výkon (Flops) součástky konfigurace typ
0. 1940 n×(100-101) reléové obvody velký počet skříní Zuse Z4, MARK1
1. 1950 n×(102-103) elektronky, feritové paměti desítky skříní UNIVAC
2. 1958 n×103 tranzistory do 10 skříní IBM 1401, LARC
3. 1964 n×104 integrované obvody, feritové a polovodičové paměti do 5 skříní IBM 360
3,5. 1972 n×105 integrované obvody (LSI), polovodičové operační paměti 1 skříň IBM 370
4. 1981 n×(107-1012) integrované obvody s rostoucím stupněm integrace (VLSI, ULSI, GSI) 1 skříň CRAY
? 1013? molekulové a kvantové počítače

Obr. 1.5a: Historie počítačů - Zuse Z1

Obr. 1.5b: Historie počítačů - Harvard Mark 1

Obr. 1.5c: Historie počítačů - ENIAC 1

Obr. 1.5d: Historie počítačů - IBM 7094

Obr. 1.5e: Historie počítačů - NEC Earth Simulator (vlevo budova, vpravo část poschodí s procesory)

Obr. 1.5f: Historie počítačů - Minipočítače DEC PDP

Obr. 1.5g: Historie počítačů - IBM PC 51530

Rozvoj výkonnosti počítačů roste geometrickou řadou (to vyjadřuje Moorův zákon, podle kterého se rychlost zpracování každých 18 měsíců zdvojnásobí).

Obr. 1.6: Růst výkonnosti počítačů

Podle výkonu a aplikačního nasazení se počítače člení do čtyř kategorií a to na mikropočítače (osobní počítače) a pracovní stanice, minipočítače (pro více uživatelů prostřednictvím terminálů nebo jako komunikační uzly počítačové sítě apod.), střediskové počítače a superpočítače. Střediskové počítače (mainframe) se používají pro vědeckotechnické výpočty a zpracování hromadných dat, superpočítače slouží pro řešení meteorologických modelů, v seismologii a ropném průmyslu, atomové fyzice, vojenství atd. V posledních letech se výrazně uplatňují přenosné počítače, laptopy (počítače na klín) a notebooky (zápisníkové počítače) s výkony odpovídajícími stolním počítačům, handheldy (kabelkové počítače), palmtopy (počítače do dlaně) a bezklávesnicové notebooky (pen-based PC).

Před listopadem 1989 byla u nás klíčovým uživatelem informační techniky podniková sféra. Tento stav se změnil. Od roku 1990 došlo k náhradě "socialistické" informační techniky mnohem výkonnější technikou západní provenience a to za podstatně nižší ceny. Stačí porovnat cca čtvrt milionu za TNS-AT ze Slušovic se současnou cenou 20 až 40 tisíc na nesrovnatelně výkonnější osobní počítač. Výdaje za informační techniku v posledních letech neustále rostou (obr. 1.7 - 1.9). ČR patří mezi jeden z nejrozvinutějších trhů s informačními technologiemi.

Obr. 1.7: Výdaje za informační technologie v ČR

Obr. 1.8: Vývoj prodeje osobních počítačů v letech 1996 až 2003 v České republice podle IDC (Karpecki, 2002)

Obr. 1.9: Přehled investic do IT v ČR v r. 2001 podle technologií (IDC, 2002)

Velmi významným zdrojem vědeckých, odborných, finančních a obchodních informací a prostředkem pro odborné komunikace poštovního i diskusního typu je INTERNET, který lze považovat za charakteristický a velmi rychle se šířící fenomén vývoje poslední doby. Počet jeho uživatelů obrovským způsobem vzrostl zejména v 90. letech a každým dnem se prudce zvětšuje (obr. 1.10).

Obr. 1.10: Vývoj počtu připojení k INTERNETU

Datová komunikace prostřednictvím komutovaných telefonních linek v lokálním měřítku, která měla charakter elektronické pošty, započala v bývalém Československu na přelomu let 1989 a 1990. Krátká historie sítě Internetu v České republice začala připojením univerzit prostřednictvím sítě CESNET v listopadu 1991. Rozvoj služeb pro širokou veřejnost začal v roce 1995. Vývoj Internetu v ČR lze shrnout do třech fází (tab. 1.3).

Tab. 1.3: Etapy vývoje Internetu v České republice (Pleyer, 2001)

období fáze charakteristika
1991-1995 akademická Internet sloužil akademické obci bez komerčních aktivit.
1995-1999 popularizace Vznikají dnes populární stránky, společnosti začnají využívat k prezentaci. Roste počet lidí využívajících síť.
1999- integrace, komercionalizace Český Internet je komerčně zajímavý. Jsou zde rozsáhlé prezentace i vyspělé aplikační služby. Stává se využívaným médiem s vazbami na ostatní klasická média. Nástroj trhu.

Další velký rozvoj nastal po roce 1999 v důsledku digitalizace telefonní sítě, zlevněním cen osobních počítačů a tarifu pro připojení a nástupem volných poskytovatelů připojení (obr. 1.11). Stále ale bohužel platí, že hlavním blokačním faktorem pro rozšiřování připojení je investice do osobního počítače.

Obr. 1.11: Vývoj počtu uživatelů Internetu v České republice

Tuzemské internetové servery vykázaly v prosinci 2002 nejvyšší návštěvnost 2.78 milionů uživatelů. Průměrný návštěvník strávil na síti v tomto měsíci 2 hodiny a 37 minut a v té době si prohlédl 146 stran. Nejnavštěvovanějším byl portál Seznam následovaný portálem Atlas. Ve 2. čtvrtletí 2001 mělo přístup k Internetu již 2.198 milionu osob ve věku 12 až 79 let, tj. 25.7 % obyvatelstva. Nejčastějším místem připojení byla práce.V průběhu roku 2002 se mohla polovina uživatelů Internetu připojovat z domova. Tato skupina vykazuje nejdynamičtější rozvoj, neboť podle výsledků sčítání lidu z roku 2001 vlastnilo asi 595 tisíc domácností osobní počítač. V květnu 2002 proběhlo šetření mezi 500 firmami s více než 20 zaměstnanci, podle kterého mělo 94.8 % z nich připojení na Internet, přičemž využívání stoupalo s velikostí společnosti. Frekvence využívání služeb www a e-mailu byla podle výzkumu NMS u 4687 respondentů v září až prosinci 2000 následující (tab. 1.4).

Tab. 1.4: Frekvence využívání služeb www a e-mailu V České republice

frekvence %
www e-mail
denně 59.11 53.76
týdně 32.96 35.36
měsíčně 4.45 6.31
méně často 2.89 4.58

Celosvětově se v současné době nejvíce rozvíjí telefonní infrastruktura. V roce 2000 bylo ve světě instalováno cca miliarda pevných telefonních přípojek. Jestliže tedy v tomto roce v průměru na 100 lidí připadalo asi 18 přípojek, bylo to v Severní Americe více než 100 přípojek, v rozvinutých evropských zemích 60 přípojek a v ČR asi 40 přípojek.

Tab. 1.5: Počet mobilních telefonů v jednotlivých regionech (zdroj: Gartner Group)

region 1999 2000 2001 2002 2003
mil. % mil. % mil. % mil. % mil. %
Evropa 148.2 34.2 194.35 35.0 228.3 34.3 259.1 33.1 285.3 31.6
Severní Amerika 91.3 21.0 107.5 19.3 122.5 18.4 136.9 17.5 150.5 16.7
Jižní Amerika 35.4 8.2 52.7 9.5 71.9 10.8 96.9 12.2 127.6 14.1
Afrika a Blízký východ 16.3 3.8 23.6 4.2 30.2 4.5 36.7 4.7 43.4 4.8
Asie a Pacifik 140.0 32.8 177.0 31.9 213.4 32.0 252.1 32.3 294.6 32.7
celkem 433.2 555.3 666.3 781.7 901.4

Nejvyšší dynamiku vykazuje oblast mobilních komunikací (tab. 1.5). Celková světová penetrace mobilních telefonů v roce 2001 byla 15 % na do roku 2005 by měla být 24 %. Nejvyšší penetrace je v západní Evropě (72.2 %), dále v Koreji (61.9 %), Japonsku (56.1 %) a Severní Americe (43.9 %). V regionech s nízkou kupní silou je penetrace nízká, např. 10.3 % v Číně a 4.2 % ve zbytku Asie (tab. 1.5). Z hlediska prodeje mobilních telefonů se v roce 2001 na prvém místě držely státy Evropské unie (25.4 %) před severní Amerikou (16 %) a Čínou (5.9 %). Ve východní Evropě se prodalo 4.1 %.

Vývoj v České republice v oblasti telekomunikací charakterizuje obr. 1.12. Zatímco vývoj počtu pevných telefonních přípojek se od roku 1999 v podstatě stabilizovala, datuje se od této doby obrovský nástup využívání mobilních telefonů.

Obr. 1.12: Počet pevných telefonních přípojek a mobilních telefonů v České republice

Je nutno připomenout, že během vývoje došlo a dochází k velmi podstatnému vzrůstu relativní informační kapacity přenosových prostředků (obr. 1.13). Jestliže potenciální přenosová rychlost dvojlinky je 10 a typicky 2 - 4 Mbit/s a koaxiálního kabele 500 a typicky 10 až 150 Mbit/s, pak u družicového spoje je to potenciálně 100 (typicky 50) Mbit/s a u optického vlákna 10000 (typicky 100 až 1000) Mbit/s.

Obr. 1.13: Růst relativní informační kapacity přenosových prostředků

Vznikající a stále se upevňující globální informační společnost je charakterizována setřením jak prostorových a časových hranic, tak hranic mezi ekonomickými sektory (Šlapák, 2000). Vedle toho vzniká jednotící rámec právních a standardizačních pravidel, který upravuje infrastrukturní služby a chování všech subjektů.