12. Zákonné předpisy a normy

S rozvojem dokumentografie a faktografie se stále více ukazovalo nezbytným jednak upravit tyto oblasti z hlediska normativního (a to i v mezinárodním měřítku), jednak vytvořit pro tyto činnosti příslušný právní rámec. Potřebnost takovýchto úprav silně zdůraznila neobvykle rostoucí pronikání prostředků výpočetní a telekomunikační techniky do společnosti. V současné době rozvinuté celosvětové počítačové sítě k tomu přistupuje celá řada dalších aspektů, např.

• problematika mezistátních hardwarových vazeb a budování a využívání sítě jako takové (prostupnost sítě tranzitním státem, uzlové body na území daného státu),
• možnosti zneužití sítě k činnostem, které jsou trestně kodifikovány (terorismus, extremismus, pedofilie, šíření poplašných zpráv),
• možnosti zneužití sítě k činnostem, které mohou způsobit majetkovou, osobní či jinou újmu (bankovní podvody a zpronevěry, průmyslová špionáž, útoky na čest a pomluvy, hacking, obsah zpřístupněných stránek),
• využívání sítě k činnostem paralelně prováděných jinou, legislativně již ošetřenou formou (obchod, reklama, pošta).

Je však třeba upozornit na problém odlišného posuzování práva (zejména lidských práv a svobod) v různých zemích.

Právní rámec geoinformatiky je v zásadě dán některými obecnými zákony, které se týkají informací a práce s nimi, konkrétní pracovní postupy jsou pak řízeny celou řadou norem a předpisů.

12.1 Zákony ČR dotýkající se informací

Právo o svobodném přístupu k informacím je zajištěno již Listinou základních práv a svobod. V článku 17 se uvádí, že „svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.” Právní úprava je dána zákonem č. 106/1999 Sb. Tuto povinnost mají státní orgány a orgány územní samosprávy o okruhu jejich působnosti. Informace jsou poskytovány na základě žádosti nebo zveřejněním písemně nebo pomocí telekomunikačních sítí (např. Internetem). Nejsou ale poskytovány informace označené za utajované, informace o obchodním tajemství a informace, dotýkající se osobnosti a soukromí fyzické osoby.

Nutnou podmínkou pro svobodný přístup k datům a informacím je konkurence ve sféře informatiky a síťového prostředí. Mezi nejvíce negativní jevy v této oblasti patří monopoly (Šafář, 2003), které směřují ke kontrole prostředí, k omezování práv uživatelů, ke svazování sítě Internetu a ke vzniku systému centrálních poskytovatelů informací.

Právo na informace o životním prostředí, jimiž disponují orgány státní správy, orgány územní samosprávy a jimi zřízené, řízené nebo pověřené právnické osoby, upravuje zákon č. 123/1998 Sb.. Přístup k informacím je vyloučen v případě, jde-li o informace utajované ve státním zájmu, osobní údaje a ochraňované duševní vlastnictví či obchodní tajemství.

Tak jako v každém státě existuje i v České republice státní informační systém, který je upravován zákonem č. 365/2000 Sb. o informačních systémech veřejné správy. Tento zákon vytváří legislativní předpoklady pro efektivní využívání informací z jednotlivých informačních systémů veřejné správy, zejména základního registru obyvatel, základního registru ekonomických subjektů a základního registru územní identifikace a nemovitostí.

V této souvislosti je třeba připomenout, že od 1.1.2003 bylo zřízeno Ministerstvo informatiky ČR jakožto ústřední orgán státní správy pro informační a komunikační technologie, telekomunikace a poštovní služby.

Zákon č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích definuje v § 84 dílu 12 telekomunikační tajemství a ochranu osobních a zprostředkovacích dat. Předmětem telekomunikačního tajemství je obsah zpráv přepravovaných nebo jinak zprostředkovaných telekomunikačními zařízeními a sítěmi s výjimkou zpráv určených veřejnosti, provozní doklady popisující obsah přepravovaných zpráv a data související s poskytováním telekomunikačních složek, zejména údaje o účastnících telekomunikačního spojení. Podobně zákon č. 29/2000 Sb. o poštovních službách definuje v § 16 hlavy III. poštovní tajemství a podmínky mlčenlivosti nositelů poštovního tajemství. Porušování uvedených tajemství podléhá trestnímu zákonu. Patří sem i tzv. sniffing (neoprávněné monitorování elektronické komunikace).

Velmi důležitý je zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, který upravuje ochranu osobních údajů o fyzických osobách, práva a povinnosti při jakémkoliv zpracování těchto údajů a stanoví podmínky, za nichž se uskutečňuje jejich předávání do jiných států.

Problematiky geodat se dotýkají některé speciální zákony, jako zákon č. 44/1988 Sb. ve znění dalších zákonů (zákon o využití nerostného bohatství - horní zákon), zákon č. 62/1988 Sb. ve znění dalších zákonů (geologický zákon), zákon č. 61/1988 Sb. ve znění dalších zákonů (zákon o hornické činnosti), zákon č. 148/1998 Sb o ochraně utajovaných skutečností apod.

Základním právním předpisem upravujícím občanskoprávní vztahy mezi fyzickými a právnickými osobami, které mohou vznikat ve sféře práce s daty a informacemi, je občanský zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb. ve znění dalších zákonů, kterými byly provedeny změny a doplnění. V hlavě první je v § 1 uvedeno, že úprava občanskoprávních vztahů přispívá zejména k ochraně osobnosti a nedotknutelnosti vlastnictví se zvláštní úpravou právních vztahů vznikajících z duševní tvořivé činnosti, které jsou podle § 3 upravený zvláštními zákony. Paragrafy týkající se ochrany osobnosti je nutno mít na zřeteli zejména při tvorbě webovských stránek.

Hlava čtvrtá občanského zákoníku definuje a popisuje právní úkony. Upozorňujeme, že ve smyslu zákona už např. navštívení jisté stránky na WWW je právním úkonem mezi autorem stránek a uživatelem. V § 40 se připouští vykonání právního úkonu elektronickými prostředky včetně elektronického podpisu podle zvláštních předpisů. Je zřejmé, že naprostá většina vztahů v informatice má charakter závazkových právních vztahů, které popisuje část osmá zákoníku. Kupní a licenční smlouvy, týkající se software, jsou smlouvy adhezní, kdy neexistuje možnost vyjednávání a smluvních podmínkách a ceně (Matějka 2002). Důležité je rovněž respektování ustanovení, které se týkají spotřebitelských smluv (hlava pátá). V našem případě jde o smlouvy mezi dodavatelem výpočetní a telekomunikační techniky, dat, informací, knihovnických, reprodukčních či informatických služeb, speciálních prací apod. a spotřebitelem, které vznikají mezi právnickými a fyzickými osobami. Zákon v § 53 připouští možnost uzavírání smluv prostředky komunikace na dálku, což je ve stále větší oblibě.

12.2 Ochrana duševního vlastnictví

Pod pojmem duševní a průmyslové vlastnictví se rozumí výsledky duševní tvorby, tj. nehmotný majetek - autorská práce, idea, vynález, užitný či průmyslový vzor – a práva na označení (ochranné známky, obchodní jméno a označení původu). Jeho ochrana je zajišťována ve většině států autorskými zákony (copyright), patentovými zákony, zákony o obchodním tajemství a zákony o ochranných obchodních značkách (Post a Trempus, 1998). Tomuto problému je věnována velká pozornost i v mezinárodním měřítku, což řeší celá řada mezinárodních úmluv a institucí pod patronací OSN. Evropská unie ve sféře harmonizace národních předpisů zvolila právní úpravu pomocí směrnic (např. Nařízení Rady ES č. 40/1994 o známce Společenství), které zavádějí nové komunitární právo duševního vlastnictví platné na celém území EU v koexistenci s národními právy (Ježek, 2003).

12.2.1 Ochrana autorských práv

se objevila s rozvojem knihtisku v polovině 16. století. Anglická královská vláda tehdy pro snížení možností tisknout politicky nebezpečné knihy udělila skupině vydavatelů sdružených do spolku zvaného „Papírenská společnost” tiskový monopol. Současně vstoupilo v platnost následující pravidlo: když jeden člen spolku obdržel práva na vydání jisté knihy, ostatní členové spolku se zavázali mu nekonkurovat. Toto uspořádání představovalo počáteční formu autorského práva. V roce 1701 schválil britský parlament tzv. Statute of Anne, který představoval prvý autorský zákon v moderním smyslu, neboť zaručoval autorům výlučné právo autorizovat vydání knihy na určitou dobu. Podobně bylo v Ústavě USA z roku 1787 kongresu přiznáno právo „podporovat pokrok vědy a užitečných umění tím, že budou autorům a vynálezcům zabezpečena na jistou dobu výlučná práva na jejich spisy a objevy."

Prvou a snad nejvýznamnější mezinárodní smlouvou, která se týká autorských práv, je Bernská konvence z roku 1886, revidovaná v roce 1908 v Berlíně a v roce 1928 v Římě, kterou byla zřízena Mezinárodní unie na ochranu literárních a uměleckých děl, jejímiž členy se stala většina států. Ty se zavázaly zaručit ochranu autorských literárních a uměleckých práv těm autorům, kteří jsou občany kterékoliv členské země (Schechter 2003). Ochrana je zajišťována tím, že všechny exempláře literárního díla jsou opatřeny slovem copyright nebo značkou © s připojením oprávněného jména a vyznačením roku prvého zveřejnění. Umisťuje se na rubu titulního listu nebo v tiráži. Obecně lze použít buď rozšířenou formu

nebo zkrácenou formu

Autorská práva jsou ve smyslu konvence obecně chráněna po dobu života autora + 50 let.

Důležitým krokem bylo přijetí Ženevské všeobecné úmluvy o autorském právu (UCC - Universal Copyright Convention) v roce 1952. Podle této úmluvy musí všechny členské státy dodržovat autorská práva za předpokladu, že jsou splněny formality ochrany včetně registrace. Speciální dohodou k Bernské úmluvě je smlouva WIPO Copyright Treaty z roku 1996, podle které jsou počítačové programy a databáze chráněny stejně jako literární práce. Lze konstatovat, že v posledních letech také Evropská Unie věnuje velkou pozornost zlepšení legislativy o digitálním autorském právu, které se blíží zákonu USA Digital Millenium Copyright Act z roku 1988. Trend ochrany softwaru sílí ve všech státech. Je zajišťován ochranou autorských práv (copyright), ochrannou známkou, patenty a licencemi. Oprávněnost takovéhoto přístupu ilustrují údaje o nelegálním využívání komerčního softwaru (tab. 12.1). V roce 1994 většina států podepsala další důležitou smlouvu zvanou Agreement on Trade Related Aspects on Intellectual Property Rights (TRIPS) o obchodních aspektech práva na duševní vlastnictví, která vyjasňuje některé aspekty autorských práv a posiluje jejich mezinárodní ochranu.//www.unesco.org/culture/laws/copyright/ html_eng/. Speciální dohodou k Bernské úmluvě je smlouva WIPO Copyright Treaty z roku 1996, podle které jsou počítačové programy a databáze chráněny stejně jako literární práce. Lze konstatovat, že v posledních letech také Evropská Unie věnuje velkou pozornost zlepšení legislativy o digitálním autorském právu, které se blíží zákonu USA Digital Millenium Copyright Act z roku 1988. Trend ochrany softwaru sílí ve všech státech. Je zajišťován ochranou autorských práv (copyright), ochrannou známkou, patenty a licencemi. Oprávněnost takovéhoto přístupu ilustrují údaje o nelegálním využívání komerčního softwaru (tab.1). V roce 1994 většina států podepsala další důležitou smlouvu zvanou Agreement on Trade Related Aspects on Intellectual Property Rights (TRIPS) o obchodních aspektech práva na duševní vlastnictví, která vyjasňuje některé aspekty autorských práv a posiluje jejich mezinárodní ochranu.

Tab. 12.1: Nelegální využívání komerčního softwaru v roce 1999 (dle BSA)

Významnou výjimku z autorských práv představuje koncept známý jako „fair use” (férové použití). Podle něj se připouští použití částí chráněné práce pro účely kritiky, poznámek, výuky a výzkumu bez svolení autora. Naproti tomu má autor jistá morální práva, která mu dávají právo rozhodnout, kdy a jakou cestou je jeho práce způsobilá pro zveřejnění či kdo je spoluautorem díla. Podle stejného principu je zakázáno zasahovat jakýmkoliv způsobem do tvůrcova díla.

Ochrana autorských práv se v jednotlivých státech poněkud odlišuje v praktickém provedení. Proto je v dalším textu rozebrána ochrana autorských práv v České republice.

V České republice upravuje právo autorské a práva související s právem autorským zákon č. 121/2000 Sb. (autorský zákon). Zajímají nás hlavně ty části, které se dotýkají práva autora k jeho dílu a práva pořizovatele k jím pořízené databázi. V odstavci 1 paragrafu 2 je uvedeno, že předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen „dílo”). V odstavci 2 téhož paragrafu se uvádí, že za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Za dílo souborné se považuje databáze, která je způsobem výběru nebo uspořádáním autorovým vlastním duševním výtvorem. Podtrhujeme, že geoinformatika stojí a padá s databázemi nejrůznějších formátů a obsahu. Přitom je zřejmé, že zvláště data z této oblasti se stávají o několik řádů dražší, než vlastní programy. Z toho důvodu má pořizovatel databáze (fyzická či právnická osoba) zvláštní právo na vytěžování nebo zužitkování celého obsahu databáze po dobu 15 let od pořízení, resp. prvého zpřístupnění databáze.

Porušení autorských práv se podle zákona č. 140/1961 Sb., který byl mnohokrát novelizován, trestá v závislosti na rozsahu porušení zákonných ustanovení odnětím svobody na dobu až 5 let, peněžitým trestem nebo propadnutím věci (např. osobního počítače). Že nejde jen o naši situaci, potvrzuje zákon Digital Millenium Copyright Act přijatý v USA, který zvyšuje trestní sazby za porušení autorských práv a podstatně zjednodušuje stíhání potenciálních porušitelů copyrightu (Šafář 2003). Připomínáme, že hacking ve své podstatě znamená porušení autorských práv a dále podle povahy a rozsahu vzniklých škod je řešeno v rámci trestního zákona.

Podle § 2, odst.6 není dílem námět díla nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický nebo obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě. Z hlediska zákona a jeho aplikace je velmi důležité, že autorem je vždy fyzická osoba, byť by byla v zaměstnaneckém poměru. Autorské právo platí po dobu tvůrcova života + 70 roků, je nepřenosné, ale lze s ním obchodovat. Zvláště u rozsáhlých softwarových děl, jakými programy z geoinformatiky bezesporu jsou, je velmi důležitý paragraf o spoluautorech. Poznamenejme, že právní rámec autorových zaměstnaneckých vztahů, jeho živnosti nebo firmy vymezují jiné zákony - Zákoník práce, Živnostenský zákon, Obchodní zákoník atd. Obsahem práva autorského jsou tedy jednak už zmíněná práva osobnostní (§ 11), jednak výlučná práva majetková (§ 12 až 27).

Autorské právo neporušuje podle § 31 zákona 121/2000 Sb. ten, kdo cituje ve svém díle v odůvodněné míře výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů, zařadí do svého vědeckého či odborného díla nebo do díla určeného k vyučovacím účelům či přednášky drobná celá zveřejněná díla. Vždy je však nutno uvést jméno autora, název díla a pramen. Pokud to při „stahování informací z Webu” není možné, pak je třeba uvést kompletní URL adresu včetně názvu souboru, dále datum a nejlépe i čas, kdy byl daný zdroj k dispozici (viz kapitola 4). Naproti tomu § 40 vymezuje práva autora proti porušování jeho práv. V této souvislosti je opět třeba zdůraznit, že porušování autorských práv může vést k trestnímu stíhání a soudnímu řízení a ke značným finančním náhradám.

12.2.2 Ochrana obchodní značky a jména

Ochrana je mezinárodně akceptována po dlouhou dobu. Obecně řečeno obchodní značka (trade mark), tj. slovní, obrazové, prostorové a v některých státech i zvukové označení, kterým výrobce označuje své produkty, není bez registrace chráněna. V několika státech, jako např. v USA, Kanadě či na Filipínách se požaduje použití značky už před registrací, nebo se dává jistá priorita právům založeným výhradně na použití (USA, Austrálie, Velká Británie apod.). Obchodní značku lze až na výjimky dále uvedené chránit pouze na základě dvoustranné mezistátní dohody. Úpravy obsahuje Pařížská úmluva pro ochranu průmyslového vlastnictví. Od 1.4.1996 lze podle European Community Trademark získat ochrannou známku současně ve všech členských státech EU. Další možnost uvádí Madridská smlouva.

V České republice je ochrana upravena zákonem č. 137/1995 Sb. o ochranných známkách, zákonem č. 452/2001 Sb. o ochraně označení původu a zeměpisných označeních a o změně zákona o ochraně spotřebitele a dalšími. Registrované ochranné známky jsou zveřejňovány ve Věstníku Úřadu průmyslového vlastnictví. Podle právní úpravy v ČR je obchodní jméno právnické osoby to jméno, pod kterým byla zapsána do obchodního rejstříku, resp. pod kterým byla zřízena. Obchodní jméno fyzické osoby je její jméno a příjmení s případným dodatkem. Porušování práv k ochranné známce či obchodnímu jménu se podle zákona č. 140/1961 Sb. trestá odnětím svobody až na 2 roky, peněžitým trestem nebo propadnutím věci.

12.2.3 Ochrana patentů

je další formou ochrany duševního vlastnictví. Patentní právo upravuje výlučná práva na vlastnictví objevu, vynálezu, technické či procesní inovace. Tato ochrana je upravována smlouvou TRIPS, mezistátními smlouvami, Pařížskou úmluvou a Evropskou patentovou úmluvou. Soupis členských států posledně jmenované úmluvy je dostupný na www stránkách. Podobné záležitosti řeší také je Euroasijská patentová úmluva; soupis členských států této úmluvy je podobně dostupný na www stránkách.

V ČR platí zákony č. 14/1993 Sb. o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, č. 527/1990 Sb. o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, č. 207/2000 Sb. o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb. a další. Porušování práv se postihuje jako v předchozím případě. Problematiku spojenou s udělováním patentů a vedením rejstříku vynálezů a s registrací ochranných známek, užitných a průmyslových vzorů a topografií integrovaných obvodů spravuje v ČR Úřad průmyslového vlastnictví, dostupný na www stránkách. Obdobné úřady a patentová centra jsou samozřejmě i v zahraničí, např. EPO (European Patent Office) nebo WIPO (World Intellectual Property Organization).

12.3 Knihovnické normy

Práce s dokumenty je dlouhodobě upravována celou řadou předpisů. Dříve to byly československé a později české technické normy. Od roku 1991 po přijetí prvého polistopadového zákona o technické normalizaci jsou postupně zaváděny normy zpracované technickou komisí ISO/TC 46. Proces probíhá praktický výlučně přebíráním originálu ISO norem a to buď jako překladu nebo schválením k přímému používání (např. kódové soubory jednotlivých abeced pro výměnu bibliografických informací.

ISO (International Organisation for Standardisation - Mezinárodní organizace pro normalizaci) je celosvětovou federací národních normalizačních středisek, které jsou jejími členy. Normy připravují technické komise ISO. Návrhy norem se po přijetí technickými komisemi rozesílají členům ISO ke schválení, přičemž se pro přijetí normy vyžaduje souhlas alespoň 75 % hlasujících členů.

V tabulce 12.2 je uveden přehled přejatých norem, který se stále rozšiřuje podle toho, jak technická komise ISO/TC 46 připravuje, reviduje a schvaluje další materiály.

Tab. 12.2: Přehled vybraných platných norem z oblasti knihovnictví

12.4 Předpisy ve sféře geodat

S rozvojem tvorby geoinformačních systémů se soustředila pozornost na standardizaci pojmů, měřických a analytických postupů, forem popisu a dokumentace atd. jak v národním, tak mezinárodním měřítku. V roce 1994 byla při ISO založena tematická komise ISO/TC 211 „Geographic Information/Geomatics”, která se mimo jiné zabývá zpracováním standardů v oblasti digitální geografické informace. Cílem je sestavení strukturovaného souboru standardů pro informace týkající se objektů nebo jevů, které jsou přímo či nepřímo spjaty s polohou na Zemi. Tyto standardy specifikují metody, prostředky a služby pro sběr, zpracování, analýzu, prezentaci a přesuny dat mezi různými uživateli, systémy a lokalitami.

V evropském měřítku byla při CEN (Comité Européen de Normalisation za stejným cílem zřízena v roce 1992 technická komise CEN/TC 287 „Geograpic Information”. Dokumenty zpracované komisí v letech 1997-1998 byly přijaty jako předběžné evropské standardy (ENV) nebo zprávy CEN (tab. 12.3).

Tab. 12.3: Předběžné evropské standardy a zprávy CEN

12.5 Bezpečnost informačních a telekomunikačních technologií

Značná pozornost se věnuje bezpečnosti informačních a komunikačních technologií, což řeší celá řada předpisů a norem, které byly zpracovány společným technickým výborem ISO a IEC JTC 1 založeným v roce 1987 (Hrubý 2003). Tento výbor tvoří řada subkomisí a pracovních skupin.

V prvé řadě to je série mezinárodních norem ISO/IEC TR 13335-1 až 5, která je zaměřena na správu informační bezpečnosti od koncepce a modelů přes techniky a výběr opatření. Norma ISO/IEC 5408 je zaměřena na funkcionalitu aplikované technologie a zaručitelnost její bezpečnosti. Důležitá norma COBIT upravuje kontrolu a audit informačních a komunikačních technologií v obchodních aplikacích. Subkomise pro softwarové a systémové inženýrství SC7 výše uvedené komise ISO/IEC zpracovala do roku 2003 69 mezinárodních standardů, které se týkají standardizaci v této oblasti. Základními jsou ISO/IEC 12207, ISO/IEC 15228 a ISO/IEC TR 15504, týkající se softwarových procesů. Důležitá je také ISO/IEC 9000-3 o aplikaci ISO 9001 na software.

Problematika bezpečnosti systémů je velmi důsledně sledována, což se projevuje prudkým nárůstem mezinárodně platných norem a předpisů od druhé poloviny 90. let minulého století. Je to důsledek stále se zrychlujícího pronikání počítačové a telekomunikační techniky do všech činností lidstva.

12.6 Současné problémy

Už po dlouhou dobu je považován vedle klasické počítačové trestní činnosti za velmi závažný problém hacking, tj. nezákonné pronikání do počítačových systémů a sítí (cracking – prolamování ochrany systémů, resp. reverse engineering – zpětná dekompilace programů), jejich narušování a blokování, pozměňování či ničení webových stránek apod. Hrozba možného zhroucení počítačových sítí a narušení bezpečnosti síťového provozu vedla EU a vlády některých států k přípravě a schválení nových zákonných norem, které uvedený problém řeší. Zároveň EU vyzvala vlády členských států ke kodifikaci této trestní činnosti. Např. podle Úřadu komisaře spravedlnosti EU mohou být šiřitelé počítačových virů a hackeři v závažných případech potrestáni odnětím svobody až na 5 let. Podle našeho trestního práva je trestný samotný průnik do počítačového systému nebo poškození a zneužití záznamů na nosiči informací, pokud došlo ke škodě či neoprávněnému prospěchu. Stojí za zmínku, že sami hackeři považují svou činnost za přínosnou (tzv. „white hackers” – „hodní hackeři”). Matějka (2002) uvádí, že minimálně v počátcích hacking v sobě obsahoval vedle touhy po vědění a zvědavosti i odvěký motiv vzpoury undergroundu proti společenskému establishmentu. Od oné „idylické doby” ovládli tuto oblast profesionálové, jejichž hlavním cílem je zisk.

S nástupem síťových technologií se rozšířilo moderní počítačové pirátství - warez. Jde o šíření nelegálního software, provozování tajných FTP serverů či využití systému přímé výměny dat (Matějka 2002). Jde o trestný čin porušování autorského práva a práva k databázím. Speciální formou počítačového pirátství je cybersquatting, tj. zaregistrování domény jistého už existujícího subjektu s cílem doménu tomuto subjektu později se ziskem prodat. V principu se jedná o porušování práva na ochranu zaregistrované ochranné známky a obchodního jména.

Velkým problémem současnosti je spamming. Jde o hromadné rozesílání nevyžádaných zpráv (spamů) on-line komunikacemi a to elektronickou poštou, elektronickými konferencemi a diskusními skupinami, mobilními telefony službou SMS, pevnými telefonními linkami a faxy. Názory na přípustnost takovéto činnosti se velmi různí, od silných kritiků po zastánce. Kritici argumentují zvýšenými náklady, nutností vytřiďování a mazání spamů, nepřípustným obtěžováním uživatelů, zdržováním v práci nebo i znemožněním skutečně důležitých aktivit např. kvůli přeplnění poštovní schránky, nepřípustnou reklamou apod. Zastánci spammingu v tom vidí efektivní způsob informování veřejnosti.

Celkový počet rozesílaných spamů dosahuje celosvětově obrovských rozměrů a podle odhadů bude rychle stoupat (obr. 12.1). Proto se hledají cesty, jak tuto situaci řešit. Podle Peterky (1997) se lze proti spammingu bránit různými způsoby a to právní, resp. soudní cestou, technickými opatřeními, stížnostmi či osvětou. Je však pravdou, že žádná plně účinná zbraň proti těmto nevyžádaným zprávám, které jsou anglicky označovány jako „junk mail” nebo prostě „junk” (veteš, harampádí, odpadky, smetí), neexistuje.

Obr. 12.1: Predikce vývoje počtu e-mailových zpráv a spamů (Radiatti Group, 2003)

Právní ochraně proti spammingu se dnes v celosvětovém měřítku věnuje stále větší pozornost, neboť podle studie EU dosahují vyvolané škody celosvětově až 10 miliard Euro ročně. Podle průzkumu společnosti Ferris Research z ledna 2003 stojí spamy americké společnosti 8.9 miliard dolarů ročně. V řadě direktiv Evropské unie jsou uváděna pravidla pro zpracování a ochranu soukromých dat v elektronickém prostředí a od 1.11.2003 je spamming v EU zakázán, pokud s ním příjemce předem nevysloví souhlas (Louda 2003). Podobná zákonná opatření existují v řadě evropských států. V USA je připravovány federální zákony, týkající se zákazu nevyžádané hromadné elektronické pošty (Anti-Spam Act, Ban on Deceptive Unsolicited Bulk Electronic Mail Act, CAN-SPAM Act, Wireless Telephone Spam Protection Act). Více než polovina států USA má už schváleny antispamové zákony, které obsahují tvrdé finanční postihy (Smělý 2003).

V České republice mohou být základem právní obrany proti spammingu ustanovení zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech, dotýkající se shromažďování elektronických poštovních adres a zacházení s nimi. Mnohem účinnější je ustanovení § 2 zákona č. 138/2002 Sb. o regulaci reklamy, který v odst.1 písm. c) uvádí, že „se zakazuje šíření nevyžádané reklamy, pokud vede k výdajům adresáta nebo pokud adresáta obtěžuje”, což spamming nepochybně splňuje. Dozor nad dodržováním zákona vztahujícího se na komerční reklamu mají živnostenské úřady, které mohou uložit sankce do výše 2 milionů Kč a to opakovaně. Uvedené sankce významně zpřísňuje nový zákon Ministerstva informatiky.

Je zřejmé, že se s masovým nástupem počítačových sítí objevila řada nových forem protiprávní činnosti. Tato skutečnost vyvolala mezinárodní diskusi o nezbytnosti sjednocení zákonných norem (což už probíhá v rámci EU), zahájení prací na vytvoření a sjednocení „internetového práva” (Matějka 2002) a na vyjasnění přístupu k ochraně duševního vlastnictví.

Právě poslední problém se s rozvojem Internetu stává předmětem zájmu řady autorů (Gilmore 2001, Zajíček 2000, Hauser 2003 atd.). Obsahem diskusí jsou vzrůstající pochybnosti o smyslu a účelnosti autorského práva v kybernetickém prostoru globalizované společnosti. Tato tendence je označována jako „posun od copyrightu k copyleftu” (tj. k opuštění autorského práva), což by ale vyžadovalo vypracování systému odměňování autorů za užití jejich prací.