11. Eolické procesy a tvary reliéfu jimi vytvořené

Vítr je proud vzduchu pohybující se vzhledem k zemskému povrchu. Většinou vane rovnoběžně s povrchem terénu. Vítr je vyvolán tlakovým gradientem, tj. rozdíly v atmosférickém tlaku mezi dvěma body, liniemi nebo povrchy. Vítr se projevuje v krajině jako významný činitel několika způsoby, a to

    - přenosem ovzdušné vláhy,

    - působením na povrch pevnin jako modelační činitel,

    - působením na vegetaci.

Největší geomorfologický účinek má vítr v oblastech s řídkým vegetačním pokryvem, zejména v suchých oblastech nebo ve velehorách. Mimořádně silné větry (tornádo, tajfun, hurikán) znamenají často značný zásah do krajiny i v oblastech silně pokrytých vegetací (např. vývraty).

Vítr působí na reliéf pevnin větrnou erozí, větrným transportem a větrnou akumulací. Vítr eroduje především deflací, tj. unášením volných částic hornin. Největší částice, které vítr zvedá, jsou obvykle v průměru kolem 1 mm. Unášené částice hornin pak obrušují povrch (koraze nebo abraze). Jedním z produktů koraze jsou hrance (obr. 11.2). Jsou to valouny, na kterých jsou korazí vybroušeny facetové plochy oddělené hranami.

Deflace vytváří deflační deprese, které mohou za příznivých podmínek dosáhnout hloubky až několika stovek metrů. V pouštních podmínkách se detlační deprese prohlubují, až jsou částice příliš velké nebo příliš malé (těžký jíl), anebo je dosažena hladina podzemní vody.

Deflace působí hlavně při povrchu terénu, a to jen do několika centimetrů nad písčitým a cca do 10 cm nad štěrkovým nebo skalním povrchem. Např. uchování starých kreseb na skalních stěnách v pouštích je dokladem této skutečnosti. Pro plošnou deflaci je třeba, aby rychlost větru byla větší než 4-4,5 m. s^-1.

Transport částic větrem je spojen s turbulencí vzduchu. Ve vzduchu vznikají víry, v nichž se vertikální pohyb vzduchu rovná zhruba jedné šestině jejich horizontálního pohybu. Rychlost vertikálního pohybu určuje maximální průměr částic unášených vzdušným vírem. Vírem zdvižené částice mohou tvořit oblak prachu, který postupně může vzrůst v tzv. černou bouři. Většina sprašového materiálu našich pleistocenních spraší o rozměrech částic 0,05-0,01 mm byla unášena tímto způsobem.

Větší částice se pohybují skoky - saltací. Délka skoků závisí na průměru částic, jejich váze a síle větru. Saltace převládá především při transportu pískových zrn o průměru 0,15-0,3 mm. Jednotlivá zrna pohybovaná saltací působí při svém dopadu na volné částice hornin na povrchu.

Při poklesu síly a turbulence větru dochází k akumulaci větrem unášeného materiálu a vznikají eolické sedimenty. Rozlišujeme zpravidla dva základní typy eolických sedimentů, a to spraše a váté písky. Mezi oběma tyy existuje celá řada. přechodných typů.

Spraš

je nezvrstvený a homogenní silt, který je značně propustný a obsahuje CaCO₃. Příznačným rysem spraší je jejich dobré velikostní třídění s převládajícím obsahem částic o velikosti mezi 0,05-0,01 mm. Spraš vznikla v podmínkách kryosféry, kdy docházelo k intenzivnímu fyzikálnímu zvětrávání a tzv. černým bouřím. Spraše se vyskytují v oblastech se střední rychlostí větru do 2,5 m . s^-1.

Spraše vytvářejí výrazné povrchové tvary. Rozlišujeme:

    a) sprašové pokryvy složené z ukloněných poloh, a to

            - sprašové návěje na návětrných svazích a

            - sprašové závěje na závětrných svazích,

    b) sprašové pokryvy složené ze subhorizontálně uložených spraší.

Pro sprašové pokryvy je příznačná vertikální sloupcovitá odlučnost (viz obr. 11.7). S touto skutečností souvisí vznik strží a kaňonů ve spraších s vertikálními stěnami.

Sprašová akumulace může dosáhnout značné mocnosti (u nás až několik desítek metrů, v Číně až 600 m). Zpravidla se však ve sprašových souvrstvích střídají i svahové a splachové sedimenty. Na přerušovanou sedimentaci ukazují výskyty pohřbených půd.

Váté písky

jsou eolické sedimenty, které vznikají větrným vytříděním z původních klastických sedimentů nebo zvětralin. Při transportu větrem dochází k zaoblení zrn. Vzájemným narážením zrn při transportu se stává jejich povrch oblým, matným a dolíčkovatým. Váté písky jsou příznačné pro aridní a semiaridní oblasti a tvoří asi 20-25 % povrchu současných pouští.

Rozlišujeme:

    a) pokryvy vátých písků, tj. vrstvy vátých písků, které plošně pokrývají povrch terénu; mají zpravidla plochý povrch s mikroreliéfem (čeřiny, drobné stružky apod.),

    b) pískové přesypy (duny, tj. nízké pahorky nebo hřbety tvořené vátými písky - viz obr. 11.4-6).

Přesypy jsou zpravidla tvořeny jemnozrnným, dobře vytříděným pískem (převládají frakce o průměru 0,15 až 0,25 mm). V pokryvech vátých písků a ve sníženinách mezi přesypy se pak nachází písek charakterizovaný převládáním dvou frakcí, a to hrubé 0,2-2,0 mm a jemné 0,05 až 0,15 mm.

Podle tvaru a uspořádání materiálu rozlišujeme tyto typy přesypů:

    a) jednoduché přesypy (např. barchany), které mohou být příčné nebo podélné,

    b) složené přesypy, kdy dva nebo více přesypů navzájem těsně souvisejí - (např. barchany v příčných přesypech),

    c) komplexní přesypy, kdy jsou spojeny přesypy dvou nebo více typů,

    d) komplexy přesypů (pole přesypů), které mohou dosáhnout až tvaru pískových hor.