2. Základy klasifikace georeliéfu
 

Pojem reliéf Země - georeliéf zahrnuje jednotky různého měřítka, různé taxonomické úrovně a různého stáří, které vznikají v důsledku protikladného působení vnitřních a vnějších geomorfologických pochodů. Vnitřní (endogenní) pochody vedou hlavně k vytváření nerovností povrchu Země. Vnější (exogenní) pochody naopak směřují k zarovnávání povrchu a zmenšování výškových rozdílů georeliéfu. Protože v tomto vzájemném působení jde o nerovnosti povrchu zemské kůry, není možné studovat georeliéf bez znalosti vnitřní stavby tvarů georeliéfu (hornin zemské kůry, jejich uložení ap.).

Reliéf zemského povrchu jako výsledek uvedených procesů je značně složitý. I složitý georeliéf však můžeme rozložit na geometricky jednoduché plochy, které jsou navzájem oddělené lomy spádu (hlavně hranami). Geometricky jednoduché plochy georeliéfu vznikají zpravidla činností jednoho pochodu (endogenního, exogenního nebo vyvolaného lidskou činností), který působí v jednom směru. Proto je v geomorfologii nazýváme geneticky stejnorodé plochy. Geneticky stejnorodé plochy mohou mít různý vzhled, různý sklon, různou orientaci vůči světovým stranám a různou expozici.

Vzhled ploch je závislý na

    - hmotě (materiálu), který je tvoří, tj. na horninách, jejich vlastnostech a uložení,

    - procesech, které na ně působí,

    - stáří (viz stratigrafická tabulka - 3. kapitola, obr. 3.16)

Z hlediska vzhledu rozlišujeme podle tvaru spádnic přímkové, konkávní a konvexní plochy (obr. 2.1). Spádnice je čára probíhající ve směru největšího sklonu plochy, probíhá kolmo k vrstevnicím.

Podle sklonu rozlišujeme:

    - rovinné plochy se sklonem 0-2°,

    - mírně skloněné plochy 2-5°,

    - značně skloněné plochy 5-15°,

    - příkře skloněné plochy 15-25°,

    - velmi příkře skloněné plochy 25-35°,

    - srázy se sklonem 35-55°

    - stěny se sklonem více než 55°.

Sklon ploch měříme bud' přímo v terénu sklonoměrem, v laboratoři pomocí sklonového měřítka na mapách, případně na základě softwarové analýzy digitálních modelů reliéfu (viz obr. 2.2), radarových snímků.

Obr. 2.2 Digitální model reliéfu nasvícený od SV s klasifikací svahů podle velikosti úklonu pro list Základní mapy České republiky 1:25000 Jeseník. Generováno na základě výškopisné databáze DMÚ25 v ESRI GIS ArcMap 9.1. Podle Grygara 2003.

Podle orientace vůči světovým stranám třídíme plochy zpravidla jen do čtyř (případně osmi) hlavních kvadrantů směrové růžice (obr. 2.3). Do těchto tříd se nezahrnují plochy se sklonem menším než 2° , které se vyčleňují jako rovinné. Expozicí plochy pak rozumíme úhel mezi normálou k ní a směrem, vůči němuž expozici uvažujeme, např. vůči slunečním paprskům, větru, dešti ap. Expozice svahu je závislá na jeho orientaci a sklonu. Měříme ji buď přímo v terénu, nebo nejčastěji na mapách, digitálních modelech reliéfu (viz obr. 2.3) atp. Na expozici plochy často závisí intenzita a druh exogenních geomorfologických pochodů, které na ni působí.

Obr. 2.3 Digitální model reliéfu nasvícený od SV s klasifikací svahů podle expozice vůči světovým stranám pro list Základní mapy České republiky 1:25000 Jeseník. Generováno na základě výškopisné databáze DMÚ25 v ESRI GIS ArcMap 9.1. Podle Grygara 2003.

Jednotlivé geneticky stejnorodé plochy jsou odděleny hranami, které se stýkají v uzlech. Hrany, které oddělují jednotlivé plochy, mohou mít různou výraznost. Jen zřídka bývají přímými a ostrými lomy spádu. Zpravidla jsou to úzké přechodné zóny, které mají současně genetický význam. Hrany totiž od sebe oddělují plochy vzniklé působením odlišných geomorfologických pochodů nebo stejných pochodů, ale působících různým směrem.

Některé z hran oddělujících geneticky stejnorodé plochy mají svoje názvy. Rozlišuje např.:

    - hřbetnici, tj. čáru styku dvou přilehlých svahů téhož hřbetu, má ze všech spádnic na ploše hřbetu nejmenší sklon,

    - údolnici, tj. čáru sledující místa největšího vhloubení údolí, má ze všech spádnic tohoto tvaru nejmenší sklon,

    - úpatnici, tj. čáru styku dvou různě skloněných ploch při úpatí tvaru, svírajících spolu zpravidla tupý úhel,

    - úpatí, tj. pás terénu na styku dvou různě skloněných ploch na rozhraní mezi vyšším a nižším územím.
 

Při geomorfologickém výzkumu v terénu nebo při analýze map, leteckých a satelitních snímků, digitálních modelů reliéfu proto především vyhledáváme a mapujeme hrany, které oddělují geneticky stejnorodé povrchy. Tím získáváme linie, které tvoří kostru, do níž pak zasazujeme jednotlivé plochy.

Geneticky stejnorodé plochy pak tvoří složitější útvary, které nazýváme povrchové tvary (formy). Povrchový tvar můžeme definovat jako jednoduchou, zpravidla malou část reliéfu, složenou z rovných, vypuklých nebo vhloubených ploch (viz obr. 2.1). Povrchové tvary mohou mít různé rozměry, vzhled, různý sklon, různou orientaci vůči světovým stranám a různou expozici. Vznikají působením stejných pochodů jako geneticky stejnorodé plochy, avšak zpravidla odpovídají větším etapám ve vývoji georeliéfu. Jejich rozměry většinou kolísají od několika čtverečních metrů (jednoduché tvary) až do stovek čtverečních kilometrů (složité tvary).

Podle velikosti rozlišujeme nanoformy, mikroformy, mezoformy a makroformy:

Rozeznáváme tvary vypuklé (konvexní), vhloubené (konkávní) a ploché. Vypuklé tvary jsou vyvýšeniny georeliéfu, které se zvedají nad své okolí. Vhloubené tvary jsou sníženiny (vklesliny) georeliéfu.

Z vypuklých tvarů subaerického georeliéfu se často vyskytují tvary jako:

    - pahorek - vypuklý tvar georeliéfu malých rozměrů s málo výrazným úpatím a s mírnými svahy; je charakteristickým povrchovým tvarem pahorkatin (viz dále), má relativní výšku do 150 m

    - kupa - ploše zaoblená vyvýšenina (pahorek, kopec, vrch, hora) s půdorysem kruhovým, eliptickým nebo i mírně nepravidelným

    - kužel - vyvýšenina (kopec, vrch, hora) podobající se geometrickému kuželi; vrchol bývá ostrý nebo jen s malou plošinou na vrcholu (obr. 2.14)

    - hora - výrazná vyvýšenina v okolním reliéfu, často osamocená, kupovitého, kuželovitého nebo tabulovitého tvaru, někdy ve formě krátkého, výrazného hřbetu s relativní výškou 300-600 m, s výraznými sklony svahů, s výrazným úpatím a poměrně malou základnou vzhledem k relativní výšce,

    - vrch - vypuklý tvar georeliéfu větších rozměrů a zpravidla s relativní výškou 150 - 300 m,

    - velehora - mohutná vyvýšenina (hora) s velkou relativní výškou a širokou základnou ve velehornatině,

    - štít - vrchol velehory tvořený skalními stěnami a skalními útvary (obr. 2.4, 2.5),

    - hřbet - protáhlá vyvýšenina, jejíž délka přesahuje šířku s různě ukloněnými svahy, s plochou zaoblenou vrcholovou částí,

    - hřeben - protáhlá vyvýšenina, jejíž délka značně přesahuje šířku a která má často skalnatou vrcholovou část.

Obr. 2.4 Lomnický štít - Vysoké Tatry v panoramatickém pohledu ze sedla pod Slavkovským štítem. Foto R. Grygar.

Z vhloubených (vkleslých) tvarů subaerického georeliéfu se často setkáváme s termíny jako:

    - kotlina - výrazná vhloubená sníženina obklopená na všech stranách vyšším georeliéfem; její dno je ploché nebo mírně zvlněné,

    - brázda - výrazná, poměrně úzká sníženina protáhlého tvaru, s plochým dnem, omezená často na všech stranách vyšším georeliéfem (obr. 2.6),

    - brána - výrazná protáhlá sníženina spojující sousední vhloubené geomorfologické jednotky většího plošného rozsahu,

    - úval - výrazná sníženina (viz obr. 4.36) obvykle protáhlého tvaru, na jednom nebo na obou koncích otevřená; má široké dno s převládající výškovou členitostí do 75 m.

Z plochých tvarů subaerického georeliéfu se setkáváme s termíny:

    - plošina - plochý nebo mírně zvlněný povrch, vyznačující se převládající malou výškovou členitostí do 30 m,

    - planina - plošina ve větší nadmořské výšce, zpravidla v oblasti vrchovin a hornatin.

Obr. 2.6 Satelitní snímek části našeho státního území v perspektivním 3D pohledu od jihu s výraznou morfostrukturou Boskovické brázdy (v centru snímku běží S-J směrem). N západ (vlevo) od Boskovické brázdy vystupuje sv. část Českomoravské vrchoviny. Východně (vpravo) od brázdy pak Drahanská vrchovina, severně na ni navazuje Hornomoravský úval a ještě severněji pak Hrubý a Nízký Jeseník, Kralický Sněžník a Orlicé Hory. Satelitní snímek a radarový 3D reliéf Landsat 7 - aplikace NASA Word Wind, http://worldwind.arc.nasa.gov

 

Obr. 2.7 Panoramatický pohled z Drahanské vrchoviny k západu do deprese Boskovické brázdy (viz obr. 2.6) orientované kolmo na směr pohledu. Na vzdáleném horizontu je Českomoravská vrchovina. Foto R. Grygar

Tvary georeliéfu pak tvoří soubory, které nazýváme typy reliéfu. Typ reliéfu je víceméně výrazně omezené území se stejným vzhledem a stejnou genezí, závislou na horninách a jejich uložení, na stejném souboru geomorfologických pochodů a stejné historii vývoje.

U subaerických typů georeliéfu se setkáváme s termíny:

    - nížina - území v nadmořské výšce O až 200 m (příp. i 300 m), složené z nezpevněných nebo málo zpevněných sedimentů, uložených horizontálně nebo subhorizontálně, které má měkký rovinný nebo pahorkatinný reliéf s relativní výškovou členitostí do 75 m,

    - vysočina - území v nadmořské výšce nad 200 m (příp. 300 m) se zvlněným až členitým reliéfem; podle výškové členitosti se dělí na pahorkatiny, vrchoviny, hornatiny a velehornatiny.

Obr. 2.8 Digitální model reliéfu západní Evropy. Převážná část západní Francie je příkladem velmi rozsáhlého systému nížin - Francouzské nížiny. Nížiny jsou odvodňovány hlavními francouzskými řekami Seina, Vienna a Garrona, jejichž přítoky vytváří v subhorizontálně uložených převážně mesozoických uloženinách nádherný příklad dendroidální říční sítě. Systém rozsáhlých přímořských  nížin pozorujeme také na území Nizozemska a sz. části Německa. Také na východě DMR mezi Alpami a Apeninami vystupuje Pádská nížina. V severní části Pyrenejského poloostrova pak v oblasti Kastilie pak pozorujeme názorný příklad rozsáhlé náhorní planiny odvodňované řekou Douro. Original sestavený v aplikaci  Surfer 8.03 na základě výškopisné databáze USGS GTOPO30 - http://edc.usgs.gov/products/elevation/gtopo30/gtopo30.html

Morfograficky rozlišujeme vyšší celky georeliéfu - roviny (obr. 2.8), pahorkatiny, vrchoviny, hornatiny (obr. 2.11) a velehornatiny (obr. 2.9), které lze dále členit a vymezit podle následující tabulky:

Morfometrické typy georeliéfu
název	výšková členitost v m	nadmořská výška
roviny	do	30
ploché pahorkatiny	30 - 75	200 - 450
členité pahorkatiny	75 - 150	450 - 600
ploché vrchoviny	150 - 200	600 - 750
členité vrchoviny	200 - 300	750 - 900
ploché hornatiny	300 - 450	900 - 1 200
členité hornatiny	450 - 600	1 200 - 1 600
velehornatiny	více než 600	nad 1 600

 

Obr. 2.9 Masiv Dhaulagiri, Himalayan Ranges - Nepal v pohledu od severu jako příklad velehornatiny. V popředí snímku Tibetská náhorní plošina - plato. Snímek pořízen 29.4.2001 během mise Mezinárodní vesmírné stanice  (ISS/35mm Camera  http://visibleearth.nasa.gov/).

 

Obr. 2.10 Panoramatický pohled ze sedla Mangertu (Julské Alpy) k severu na italskou část pásemného pohoří - velehornatiny Alp. Foto R. Grygar.

 

Obr. 2.11. Hostýnsko - vsetínská hornatina s Pulčínskými skálami v popředí je součástí Vnějších západních Karpat. Foto R. Grygar.

 

Obr. 2.12 Panoramatický pohled k západu ze zříceniny hradu Lichnice v Železných horách. Železné hory jsou součástí Českomoravské vrchoviny (viz 14. kapitola). Snímek je příkladem členité vrchoviny vyvíjející ze starého hercynského pohoří po dobu více než 300 mil. let. Georeliéf Železných hor je zásadním způsobem ovlivněn pokřídovými pohyby - výzdvihem polohrásťové struktury Železných hor podél železnohorského zlomu (viz obr. 2.13). Zlomové svahy železnohorského zlomu vystupují vlevo na snímku (jižní svahy) a omezují výrazně plochý reliéf tektonického příkopu vyplněný subhorizontálně uloženými sedimenty svrchní křídy.  Foto R. Grygar.

 

Obr. 2.13 Digitální model reliéfu nasvícený od SV. Vybraná část území České republiky pokrývá především oblast tzv. České křídové tabule (Česká tabule ve smyslu geografického členění ČR na subprovincie - viz 14. kapitola). Linie železnohorského zlomu je vyznačena červenou šipkou. Original sestavený v aplikaci  Surfer 8.03 na základě výškopisné databáze DMR2.

 

Obr. 2.14 Bořeň - positivní (vypuklá)  morfostruktura magmatického původu (subvulkanické těleso tvořené fonolitickým sodalitem následně obnažené erozí) je příkladem kužele. Je součástí Českého středohoří. V pozadí město Bílina. http:// www.bilina.cz

 

Obr. 2.15 Pohled z vrcholu Bořeň k severu ve směru toku Bíliny. Morfostruktury typu kužele patří k typickým tvarům Českého středohoří vulkanického původu. Foto R. Grygar.

 

Obr. 2.16 Panoramatický pohled k severozápadu z vrchu Bořeň.  Na vzdáleném horizontu je zlomově omezené pohoří Krušných hor, v levé části snímku pak morfologická deprese Mostecké pánve (viz 14. kapitola). Před Krušnými horami na jejich úpatí jsou antropogenní tvary povrchových lomů Dolu Bílina. Foto R. Grygar.

 

Obr. 2.17 Panoramatický pohled k východu od Hranické propasti do Moravské brány na styku Českého masivu a Západních Karpat (na horizontu). Foto R. Grygar.