Exkurze z mineralogie, petrologie a ložiskové geologie

Roman Blahuta, Petra Fišerová, Lucie Fojtová, Lada Foltová, Jaromír Gaura, Jiří Gavor, Jiří Háděl, Marek Havel, Adriana Kubiszová, David Liška, Jan Navrátil, Jarmila Schwalbová, Tomáš Sliwka, Milan Zajac

autoři webu:

Jakub Jirásek, Marek Čáslavský (fotky)

lokality:

Mistrovice

lokalizace:

Mistrovice, 2 km z. od Jablonného nad Orlicí, činný lom vpravo od silnice z Jablonného do Verměřovic, 1 km jv. od obce

geologie:

V lomu je odkrytý styk amfibolitu zábřežské série s intruzivním granodioritovým až dioritovým tělesem. Vlastní kontakt vznikl až po regionální metamorfóze hornin zábřežské série. V zóně několik desítek cm mocné došlo vlivem prohřátí a přínosu alkalií a křemene k rekrystalizaci horniny. U amfibolitů je to především hrubnutí zrna obecného amfibolu podél kyselých, živcem bohatých žilek. Místně dochází ke vzniku migmatitických textur – vznikají páskované migmatity (stromatity) i migmatity prosycené kyselou složkou nepravidelně, bez ohledu na průběh břidličnatosti (flobity, artenity). Albit je v mafibolitech zatlačován ortoklasem a mikroklinem. Také vložky rul se na kontaktu mění – vznikají z nich tmavé, jemnozrnné rohovcové ruly.

Kontakt dokumentuje pronik dioritu do hotové geologické struktury. Křemenné diority jsou součástí intruze amfibol-biotitických granodioritů, které pronikají mezi pastvinami a Kláštercem nad Orlicí, mezi Kunvaldem a Javornicí a dále kolem Dobřece a Olešnice v Orlických horách. Jsou to tmavě šedomodré, bíle kropenaté horniny, středně zrnité, všesměrně masivní textury. Některé polohy jsou méně výrazně usměrněné souhlasně s geologickou strukturou. Hlavní součástí je polysynteticky lamelovaný plagioklas – andesin. Jeho hypidiomorfní vyrostlice jsou 2 - 3 mm velké. Plagioklasová indvidua jeví určitý stupeň plastických deformací, které svědčí o tom, že tavenina utuhla za působícího horotvorného tlaku. Plastické deformace jeví také nepravidelně omezený křemen. Z tmavých minerálů je 15 % deformovaných šupin biotitu a téměř stejné množství amfibolu. Akcesorie zastupuje hlavně apatit a titanit.

V rámci tomto tělesa existují přechody od křemenných dioritů ke granodioritům až žulám. I v tomto lomu lze najít partie, kde živcem je načervenalý ortoklas a plagioklas je kyselejší – oligoklas. Složení tmavých minerálů zůstává stejné. U žul se objevuje i muskovit a zirkon.

mineralogie:

Výplň puklin tvoří hlavně deformované kalcity, vzácnější jsou chlority (zelené šupinkaté minerály), které se vyskytují s kalcitem i s křemenem. Na puklinách se nachází i další minerály tzv. alpské parageneze. Popisovány jsou bílé a narůžovělé agregáty laumontitu a nově byl určen i stilbit. Pyritizace je vázána na kontaktní rohovcové ruly a amfibol-biotitické ruly.

literatura:

Bernard, J. H., a kol.: Mineralogie Československa. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. s. 265, 412.

Martinec, P.: Geologický průvodce Orlickými horami a Podorlickem. Museum Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou, 1975, nepublikováno.

Litice nad Orlicí

lokalizace:

Litice nad Orlicí, 8 km z. od Žamberka, 5,5 km jv. od Vamberka, činný kamenolom na j. úbočí vrchu Chlum – 603 m, asi 500 m sv. od obce

historie:

Těžba ve zdejších lomech započala roku 1874, první popisy nejznámějších minerálů jsou z roku 1885 a 1889.

geologie:

Těženou horninou je zde stavební kámen využívaný především jako velmi kvalitní betonářský štěrk, tzv. litická žula. Z petrografického hlediska jde převážně o načervenalý biotitický granodiorit, v menší míře přecházející do leukogranitu. Horniny tvoří tzv. litický masiv. Celý masiv byl v minulosti horotvornými pochody vyzdvižen a tím silně tektonicky porušen. Vzniklými puklinami prostupovaly horké hydrotermální roztoky, které horninu v blízkém okolí silně chemicky pozměnily. Došlo ke kaolinizaci, chloritizaci a vylouhování rozpustných složek, které se po ochlazení vylučovaly. Právě na tyto strmě vystupující kalcitové žíly s ojedinělými dutinami je vázán zdejší výskyt nerostů. V průzkumných vrtech, které ověřovaly zdejší zásoby stavebního kamene, byl zastižen kontakt granodioritu s metamorfiky zábřežské série. V kontaktní hornině – vápenatosilikátovém erlanu – taktitu byl zjištěn grossular, vesuvian a diopsidický pyroxen.

mineralogie:

Hornina je nepravidelně rozpukána a prostoupena kalcitovými žilami. V jejich dutinách se spolu s krystaly kalcitu řídce objevují i zelené osmistěny fluoritu až několikacentimetrové velikosti. Doprovázeny jsou bílými sloupci rozpadavého laumontitu, barytem a vzácně i stilbitem. Méně běžná sulfidická mineralizace je reprezentována drobnými zrny pyritu, chalkopyritu a galenitu, jejichž přeměnou vznikly ryzí měď, covellin, chalkozín, malachit a cerusit. Výjimečně byl nalezen i francevillit a metaautunit.

literatura:

Bernard, J. H., a kol.: Mineralogie Československa. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. s. 50, 265.

Moravec, B.: Nerosty z granodioritu od Litic nad Orlicí. Minerál, 2001, roč. 9, č. 3, s. 169-174.

Pauliš, P.: Sekundární minerály uranu v České republice (dokončení). Minerál, 1994, roč. 2, č. 3, s. 115-117

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech. 1. vyd. Kutná Hora: Kuttna, 2000, s. 66.

Šita, F., Bradna, J.: Přehled hlavních mineralogických lokalit na území Orlických hor a podhůří II. Acta musei Reginaehradecensis, série A: scientiae naturales, 1981, Hradec Králové. s. 103-105.

Masty

lokalizace:

Masty, cca 10 km s. od Rychnova nad Kněžnou, na státní silnici Rychnov nad Kněžnou - Náchod odbočit v obci Bílý Újezd doprava, po asi 2 km velký stěnový činný lom (za mostkem přes Zlatý potok)

geologie:

V lomu se těží zoisit-aktinolitická břidlice s přechody do masivnější chlorit-aktinolitické břidlice (Martinec in Roček et al., 1977) až zoisit-amfibol-plagioklasové skaliny (Opletal et al., 1980). Struktura horniny je nematoblastická, textura nezřetelně foliovaná, místy i téměř masivní. Na mnoha místech je zachována spilitová struktura horniny, kdy aktinolitická břidlice má zachovány shluky plagioklasů. S přibýváním chloritu je hornina lépe zbřidličnatěna.

Chemická analýza metabazitu (Opletal et al., 1980):

SiO2	Al2O3	Fe2O3	FeO	MnO	MgO	CaO	Na2O	K2O	TiO2	P2O5	CO2	H2O+	H2O-	S
46,83	18,36	2,59	6,26	0,16	6,11	11,04	2,95	0,36	1,53	0,14	0,05	3,03	0,02	0,01

mineralogie:

Aktinolitické břidlice jsou tvořeny jemnou spletí jehliček šedozeleného aktinolitu. Ostatní minerály, včetně plagioklasů, zoisitu a chloritu jsou přítomny v omezenějším množství. Z dalších minerálů lze uvést:

- epidot : místy žlutozelená až trávově zelená zrna, příp. delší sloupce, vyskytující se zejména na kontaktu mocnějších karbonátových poloh s okolní horninou a vytvářející též hojnější šmouhy v metaspilitu (Tuček, 1970, Martinec, 1975)

- kalcit : klencové i skalenoedrické xx v křemeni, příp. tvořící výplň drcených zón a puklin (spolu s ankeritem).

- laumontit : bílé povlaky s drobnými xx chloritu a s jemnými nálety malachitu na trhlinách v metaspilitu (Tuček, 1970).

- chryzokol : vzácné povlaky na puklinách v zóně zvětrávání (Martinec 1975)

Akcesoricky byly zjištěny rovněž titanit, leukoxen a apatit (Marinec 1975).

Na dnes metamorfované produkty pravděpodobně proterozoického spilit-keratofyrového submarinního vulkanismu (spility a jejich tufy) je vázáno pyrit-pyrhotinové zrudnění se sporadickými zrny chalkopyritu, příp. hematitu. Koncentrace rudních minerálů dosahuje maxima v blízkosti karbonátových poloh. Pyrit je často krystalický a vytváří spolu s pyrhotinem v chlorit-aktinolitických břidlicích rudní polohu s páskovanou texturou. Mocnost této polohy kolísá a dosahuje v lomu v Mastech maximální mocnost 1-1,5 m (Martinec 1975). Tato sekvence obsahuje v širším okolí lomu Masty kromě sulfidů (pyrit, pyrhotin) také polohy hematitu (hematit a křemen), těžených v minulém století (např. Hlinné).

literatura:

Kužvart M. (ed.) et al. (1992) : Ložiska nerudních surovin ČR II (nové poznatky za léta 1975-1990). - UK, Praha, 631 s.

Martinec P. (1975) : Geologický průvodce Orlickými horami a Podorlickem. - Okresní muzeum Orlických hor v Rychnově n./Kn.

Opletal M. et al. (1980) : Geologie Orlických hor. - ÚÚG Praha, Academia, 202 s.

Roček Z. (ed.) et al. (1977) : Příroda Orlických hor a Podorlicka. - Okresní muzeum Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou, SZN Praha, 660 s.

Tuček K. (1970): Naleziště českých nerostů a jejich literatura 1951-1965. - Academia, Praha.

Lukavice u Rychnova nad Kněžnou

lokalizace:

Lukavice, 4,5 km s. od Rychnova nad Kněžnou, výskyt lateritických bauxitů, ze středu obce ze silnice se dát po turistické zelené značce na Solnici, hned v zatáčce je první polní cesta vedoucí vpravo na louku mezi dvěma statky, je tam nízký hnědočervený výchoz.

historie:

Před první světovou válkou byly zdejší lateritické bauxity těženy jako chudá železná ruda hornickým způsobem a zhutňovány v Růženině huti. Geologický průzkum v 50. letech 20. století potvrdil nebilanční charakter této zajímavé suroviny.

geologie:

V teplém a vlhkém tropickém až subtropickém klimatu s řídkým rostlinným pokryvem docházelo velmi snadno k hlubokému chemickému zvětrávání zásaditých i kyselých hornin. Na zásaditých horninách probíhalo především lateritické větrání, charakteristické vynášením křemene a alkalií mimo kůru větrání a naopak hromaděním kysličníků a hydroxidů železa a hliníku ve svrchní části profilu, který má charakteristické červenohnědé zabarvení. Pokud máme zachovány hlavně spodní části profilu, nalézáme v nich zejména chlority a kaolinit. ve vrtech do podloží křídy byly zvětraliny spodních částí profilu (kaolinické) zastiženy na celé řadě míst (Rychnov nad Kněžnou, Častolovice, Vamberk…).

Lateritické zvětraliny byly pak často splavovány do depresí v terénu, kde ve vodním prostředí (předcenomanských (?) jezírek) sedimentovaly. Nacházejí se buď v podloží sladkovodních vrstev, řazených k cenomanu, příp. na tyto zvětraliny transgreduje mořský cenoman a turon. Jsou proto bez paleontologických důkazů řazeny do spodní křídy. Konta (1954 in Roček et al., 1977) vyčlenil v oblasti Mastů a Lukavic tři základní petrografické typy, které do sebe vzájemně přecházejí :

- celistvý, řídce pizolitický bauxit, tvořený kaolinem a boehmitem s příměsí hydrargilitu

- pizolitický bauxit boehmitový

- porézní pizolitický bauxit diasporový

Tyto typy odrážejí i podmínky vzniku reziduí bohatých Fe a Al (lateritů).

V první etapě došlo ke spláchnutí zvětralin bohatých na krevel. Železo bylo převedeno do roztoku a dále přemisťováno jako dvojmocné v mřížce vodnatého alumosilikátu Fe-chamositu. Toto rozpouštění krevelového pigmentu a jeho redukce probíhá i v hlavním stádiu, jak o tom svědčí odbarvení sedimentu. Hydrargilit a boehmit svědčí o tom, že svrchní část lateritického profilu probíhala přibližně nad hladinou podzemní vody.

V hlavním stádiu dochází k tvorbě boehmitu. Kaolinit mizí a objevuje se chamosit vlivem zeslabení oxidačního potenciálu během sedimentace a diageneze horniny. Příčinu toho zeslabení lze hledat v přítomnosti H₂CO₃, humusových kyselin a současném působení cenomanské vegetace.

V pozdním stádiu nastupuje tvorba diasporu, a to již při určitém stupni zpevnění horniny. Diaspor vytváří žilky a výplně prasklinek v základní hmotě tvořené boehmitem a diasporem. Do nadloží přecházejí tyto horniny v zelenavě šedý chamositicko-kaolinický jílovec.

Chemické analýzy bauxitů (lateritů) z lokalit Roudné a Masty: SiO₂ 14,7 – 38,3 %, Al₂O₃ 25,2 – 55,6 %, Fe₂O₃ 10,4 – 32,4 %, TiO₂ 0,8 % a H₂O 10,2 %.

Produkty lateritického zvětravání bazických hornin jsou v Českém masívu vzácné, širší okolí Rychnova nad Kněžnou (Panská Habrová, Masty, Proruby, Lukavice - důlní práce apod.) jsou téměř jedinými známými indiciemi výskytu lateritů (bauxitů) na území Čech a Moravy.

literatura:

Martinec, P.: Geologický průvodce Orlickými horami a Podorlickem. Museum Orlických hor v Rychnově n./Kn., 1975, nepublikováno.

Opletal M. et al. (1980) : Geologie Orlických hor. - ÚÚG Praha, Academia, 202 s.

Roček Z. (ed) et al. (1977) : Příroda Orlických hor a Podorlicka. - Okresní muzeum Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou, SZN Praha, 660 s.

Špičák u Deštného

lokalizace:

Špičák u Deštného v Orlických horách, vrch 2 km zsz. od Deštného, 1 km j. od Plasnice, kóta 841 m, starý kamenolom na sv. straně kopce

geologie:

Gabrový masiv proniká jazykovitě amfiboly a zelenými břidlicemi bazální části série novoměstských fylitů. Je to ploché těleso ukloněné pod úhlem 60º k severovýchodu (generelně s geologickou stavbou). Na povrchu vytváří srpovitě zahnuté těleso dlouhé 3 km a široké asi 400 m. Gabro, odolné proti zvětrávání, tvoří samostatný hřbet rovnoběžný s hřebenovou částí orlických hor.

V celé části odkrytého masivu je hornina velmi jednotná, lišící se pouze variabilitou velikosti krystalů plagioklasu. Hlavním minerálem je lištovitý šedý plagioklas, složením odpovídající labradoritu až bytownitu, příp. i andesinu. V hornině vytváří bílé, tence tabulkovité krystaly, na lomu s dobře patrným lamelováním. Velikost lišt kolísá od 1×10 mm do 3 ×28 mm. Dalším minerálem je jehličkovitý amfibol aktinolit až uralit, vzniklý rozkladem pyroxenů (diallagu a hyperstenu). Má šedozelenou barvu a vyplňuje prostory mezi lištami plagioklasů. pyroxeny se zachovaly jen v mikroskopických zbytcích. Proces přeměny pyroxenů na uralit nazýváme uralitizace. Živce jsou zde také postiženy přeměněnou – vznikají z nich minerály ze skupiny zoisit-epidot.

V některých partiích je hornina tmavá, chudá na plagioklasy. Při pečlivém prohlížení horniny upoutá pozornost velké množství kovově šedých lesklých zrn ilmenitu. Ten se vyloučil jako první minerál z taveniny, je proto vázán na tmavé minerály. Z tmavých partií jsou známy šmouhy tvořené až z 80 % jen ilmenitem. Proběhl zde i orientační geologický průzkum na ilmenit jako zdroj titanu, ale z důvodu jeho nízkého obsahu byl negativní. Místy se objevují i polohy složené výhradně z lišt plagioklasů – lze mluvit o anortozitu nebo labradoritovci.

V amfibolech je zarostlý dlouze sloupečkový apatit. Vzácně byly nalezeny magnetit a chalkopyrit.

mineralogie:

Podél puklin docházelo ke vzniku celé řady minerálů z hydrotermálních roztoků. Mimo narůžovělé živce vznikají pektolit, natrolit, heulandit, prehnit a jílové minerály. Vzácný byl nález zeleného fluoritu na pektolitu.

literatura:

Bernard, J. H., a kol.: Mineralogie Československa. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. s. 52.

Martinec, P.: Geologický průvodce Orlickými horami a Podorlickem. Museum Orlických hor v Rychnově n./Kn., 1975, nepublikováno.

Odolov - Kryštofovy kameny

lokalizace:

Odolov – Kryštofovy kameny, 5,5 km s. od Červeného Kostelce, 8 km sz. od Hronova, hřeben s vrcholovými skalkami asi 1 km jv. Odolova, na zelené turistické značce.

geologie:

Světle šedé až bělavé arkózy s nádechem do růžova či fialova, hrubozrnné – tzv. žaltmanské arkózy. Podle Táslera et al. (1979) obsahují 45-60 % křemene (častěji mléčně bílý, řidčeji čirý nebo skelně lesklý, se šupinami sericitu), 25-30 % (vyjimečně až 35 %) živců, přičemž naprosto převládají narůžovělé ortoklasy, často pertitické, řídce plagioklasy (albit-oligoklas), okolo 10 % úlomků hornin (povětšinou kvarcity a rohovce, vzácně efuzivní horniny) a 6-15 % základní hmoty a tmele (pojivo).

Běžná je příměs valounů (většinou stabilní horniny, především křemen a kvarcity). Základní hmota je tvořena směsí jemného klastického materiálu a jílových minerálů (skupina chloritů, illit, kaolinit). Tmelovým minerálem bývají karbonáty (převážně kalcit), tmelící horninu nepravidelně, často se značnými korozními účinky, dále regenerační křemen, vzácně i baryt. Na odkryvech bývá karbonát vyloužen. Arkózy jsou hrubě lavicovité nebo masivní, hrubě diagonálně zvrstvené, zvrstvení je zdůrazněno římsovitým vyvětráváním vrstviček.

Valouny jsou v arkózách nepravidelně rozptýleny nebo se koncentrují v tenkou vrstvičku na mezivrstevní spáře (tzv. valounové šňůry). Vzrůstáním obsahu valounů přecházejí arkózy ve středně až hrubě zrnité slepence, jednotlivé slepencové polohy mívají mocnost kolem 1 m. Poloha slepence na hlavním vrcholu Žaltmanu je horizontálně poměrně stálá - udává se sledovatelnost v délce 2 km. Hranice jsou ostré (většinou na bázi), erozní nebo slepence rychle přecházejí v arkózy s příměsí valounů. Slepence jsou polymiktní, průměrné složení valounů (ze 40 valounových analýz - Tásler et al., 1979) je: 52,1 % křemen, 28,8 % kvarcity a sedimentární křemence, 3,9 % lydity, 2,8 % krystalické břidlice (fylity, svory, zelené břidlice), 2,4 % porfyroidy a porfyry, 9,7 % granitoidy a ruly, 0,3 % pískovce a jiné sedimenty.

Opracování je střední až dokonalé (0,5-0,9), zakulacení v průměru 0,7. V polohách slepenců se v širším okolí Žaltmanu často vyskytují alochtonní prokřemenělé araukarity, pro "žaltmanské akrózy" typické.

Narůstáním podílu úlomků hornin na úkor živců a křemene přecházejí arkózy v arkózové pískovce až polymiktní pískovce (až okolo 60 % úlomků hornin). Bývají zpravidla jemnozrnnější (jemně nebo středně zrnité), silněji pigmentované hematitem. Se zjemňováním zrna pískovců pak stoupá i podíl slíd (muskovitu, sericitu, biotitu a chloritů), které se koncentrují na vrstevních plochách.

Geologická a paleontologická charakteristika

Většina zkamenělých dřev nacházejících se v sedimentárních horninách, zejména v arkózových pískovcích permokarbonského stáří je souborně označována na základě barvy a způsobu fosilizace jako araukarity. Na základě stavby patří buď k primitivním zástupcům nahosemenných rostlin (cordaitům) nebo ke kapradinám (rod Psaronius). Vzácněji se jedná o některé zástupce plavuňovitých a přesličkovitých rostlin. Na základě paleobotanické příslušnosti jsou araukarity popisovány jako např. Cordaioxylon, Araukarioxylon nebo Araucarites.

Mineralogicko-geochemická charakteristika

Fosilizačním materiálem araukaritů je směs chalcedonu, křemene a opálu, která je proniklá anorganickými barvivy (hematitem a limonitem), někdy též zbytky uhlíkaté hmoty ("černé araukarity" byly před zkřemeněním přeměněny v lignit). Způsob fosilizace zbytků dřev (větví, kmenů a kořenových částí) je podmíněn odolností dřeva, chemicko-fyzikálními podmínkami sedimentačního prostředí a klimatickými poměry. Silikátové roztoky nejen prosytily buněčné stěny, ale vyplnily i buněčné prostory.

Za zdroj SiO2 pro zkřemenění kmenů v arkózových sedimentech bývá všeobecně považováno zvětrávání nestabilních minerálů, především pak živců (tento názor vyslovil již C. Purkyně). Zvýšená teplota a vysoké hodnoty pH silně podporovaly rozpouštění i dalších minerálních fází (slídy, tmavé minerály). Značný vliv na pomalé selektivní zkřemenění zbytků dřev mělo pravděpodobně teplé, aridní až subaridní klima, které lze v době sedimentace psamitů, obdsahujících zkřemenělé kmeny předpokládat. V aridních oblastech nedochází k odnášení SiO2 povrchovými vodami.

literatura:

Tásler R. et al. (1979) : Geologie české části vnitrosudetské pánve. ÚÚG Praha, Academia, 292 s.

Královec

lokalizace:

Královec, 6 km v. od Žacléře, činný lom na úpatí Královeckého Špičáku (880,6 m), 2 km jv. od obce

historie:

Toto území bylo předmětem geologických výzkumů již od konce 18. století. Pozdější práce (G. Berg 1907, B. Sandtner 1929, W. Petrascheck 1933) zaznamenávají v profilech porfyry Vraních hor jako jediný nediferencovaný příkrov.

Při geologickém mapování v roce 1954 bylo zjištěno, že ve Vraních horách lze rozlišit několik příkrovů porfyrových hornin k jejichž výlevu došlo ve středním stupni červené jaloviny (G. Berg 1907).

geologie:

Ve vnitrosudetské depresi vystupují permské porfyry, jejichž pruh má tvar k severu vyklenuté podkovy. Zasahují na naše území na východě u Broumova a na západě u Žacléře, kde tvoří morfologicky výrazné Vraní hory.

Na spodnopermských sedimentech spočívá vulkanická brekcie. Nad bazální brekcií následuje mocný výlev hnědofialového felsitického porfyru (dnes paleoryolitu) s vyrostlicemi živce a vzácně křemene, vyvinutý v území mezi Královcem a Bečkovem. Vyrostlice živců mají průměrnou velikost 2x0,5 mm. Většinou jsou kaolinizované, místy však zcela čerstvé. Při mikroskopickém studiu bylo zjištěno, že vyrostlice patří nejen ortoklasu, nýbrž i lamelovanému plagioklasu (kyselému andezinu). Některé živcové vyrostlice jsou korodované, jiné jsou zcela neporušené. Jsou většinou zakalené, často proměněné ve sferolitické agregáty kvarcinu. Odmíšená albitová složka v ortoklasu je patrna v podobě proužků a protáhlých šmouh. Z akcesorií je běžný zirkon a magnetit. Hematit a limonit způsobují hnědofialovou barvu porfyru. V jemnozrnné základní hmotě převažuje ortoklas a křemen nad plagioklasem. Vyskytují se zde též kvarcinové sférolity o průměru asi 0,02 mm. Velikost zrna základní hmoty je maximálně 0,01 mm, pokud lze jednotlivá zrna rozeznat. Struktura horniny je porfyrická s felsitickou strukturou základní hmoty. Na základě mikroskopického studia byla hornina definována jako křemenný felsitický porfyr s plagioklasem, případně ortoklasový felsitický porfyr s plagioklasem, což je v souhlase se závěrem G. Berga (1907). V hornině z jižní části území v sz. okolí kóty 645, východně od Bečkova, převládá plagioklas zcela nad ortoklasem. Vyskytuje se zde též uralitizovaný pyroxen.

Hnědofialový felsitický porfyr s vyrostlicemi živce můžeme vidět v suti (?) na svahu proti velkému lomu 2 km jv. od Královce, v němž je zastižen další výlev, tvořený světle hnědofialovým až hnědorůžovým porfyrem s protaženými póry, který není vyvinut v podobě souvislého příkrovu. Bylo možno vymapovat jej v řadě menších výskytů na Špičáku a Omsenbergu, jejichž vzájemný vztah a tvar nasvědčuje tomu, že výlev vyplňuje pouze prohlubně v povrchu staršího příkrovu. Tento výlev měl větší obsah plynů než výlev podloží, byl proto méně viskózní a přes svoji malou mocnost vytvořil dlouhé proudy. Dutiny po plynech byly při proudění lávy zploštěny a protaženy ve směru proudu.V typickém vzorku z lomu 500 m jz. od kóty 839, 2 km jv. od Královce se porfyr tohoto výlevu liší od podložního jednak méně častým výskytem vyrostlic, jednak přítomností pórů, který mají na průřezu čočkovitý tvar. Jsou mocné několik desetin mm až 2 mm a jsou téměř všechny vyplněny zrnky křemene, z nichž některá jsou rozpadlá v undulózně zhášející protáhlé shluky zrn. Vedle křemene vyplňuje dutiny v menší míře plagioklas. Některé póry jsou vyplněny jen zčásti, do drúzové dutiny pak čnějí krystalky křemene. Nad tímto výlevem spočívá opět v celých Vraních horách hnědofialový felsitický porfyr s živcovými vyrostlicemi, v podstatě shodný s porfyrem prvého výlevu. Na západním svahu kóty 839,2 km vjv. od Královce je na bázi tohoto příkrovu vyvinuta zrnitější a bazičtější facie. Liší se od typického hnědofialového porfyru hrubším zrnem, stejnozrnnou strukturou a přítomností hojných lišt magnetitu. Velikost zrna je asi 0,4 mm. Nejvýše leží v mapovaném území světle růžový porfyr s izometrickými neusměrněnými dutinami. Je vyvinut pouze v jižní části Vraních hor na hřebeni sv. od kóty 836. Na hřbetě mezi kótami 836 a 801 na vrcholku Špičáku (kóta 879) je vyvinuta v blízkosti sopouchů autometamorfovaná facie porfyru s chloritem, lemujícím křemenné žilky. Tato hornina, bazičtější facie porfyru a porfyr s izometrickými póry vycházejí na vrcholcích Vraních hor.

literatura:

Fišera M.(ed.). (1965) : Exkurzní průvodce "Konference Paleovulkanity Českého Masívu". UK Praha, 130 s.

Kužvart M. (ed) et al. (1992): Geologie ložisek nerostných surovin ČR II. - UK Praha, 880 s.

Vestřev

lokalizace:

Vestřev, 3 km j. od Hostinného, povrchově těžené ložisko granátů v obci, po jižní straně silnice Nová Paka – Trutnov, asi 100 m před odbočkou na Hostinné a Dvůr Králové, pod hospodou, na Kalenském potoku

historie:

Při geologickém ověřování historicky známých indicií pyropu v Čechách v letech 1986 – 88 byly zjištěny zajímavé obsahy granátů v oblasti povodí Olešnického potoka jižně od Hostinného. V další fázi byla pro ložiskový průzkum vybrána část aluviální nivy na dolním toku Olešnického potoka v katastru obce Vestřev. Výzkum vyústil ve výpočet prognózních zásob ložiska a jeho následnou těžbu, kterou se zabývá firma TRL (těžba rozsypových ložisek), s.r.o.

geologie:

Pyropy se na ložisku Vestřev vyskytují v holocénních (mladokvartérních) aluviích, zdrojovou horninou granátů jsou okolní formace čisteckých pískovců vrchlabského souvrství. Primární ultrabazická hornina, předpokládaný zdroj zdejších granátů, v celé oblasti nebyla nalezena. Sedimenty nivy zde tvoří deskovité, mírně po proudu se svažující těleso o mocnosti 3,0 – 3,5 m. Aluviální sedimenty je možné rozčlenit na podložní (produktivní) a nadložní (skrývkový) komplex. Spodní část, jejíž mocnost se pohybuje od 0,X do 2,5 m (průměrně 0,5 m), je tvořena jílovitými štěrkopísky, které do nadloží přecházejí v hrubozrnné jílovité písky o mocnosti 0,1 – 0,5 m. Valouny štěrku jsou zde tvořeny ze dvou třetin horninami krkonošského krystalinika, zbylou část tvoří horniny permského stáří (hlavně prachovce a melafyry). Zajímavá je přítomnost až 20 cm velkých, silně omletých valounů prokřemenělých dřev (araukarity, vzácněji psaronie), jaspisů, šedého chalcedonu a méně i achátů. Z křemenných odrůd se objevují úlomky křišťálu, záhnědy, ojediněle ametyst.

Skrývka ložiska je mocná 0,5 – 2,0 m (průměrně 1,2 m) je tvořena šedými, rezavými a červenohnědými písčitými jíly, často bohatými organickou hmotou. Povrch podloží, který je poměrně rovný, tvoří červenohnědé, středně až hrubozrnné arkózové pískovce permského stáří. Převážná část náplavů pochází z permských silně hematitizovaných pískovců.

mineralogie:

Z těžkých minerálů v produktivní části ložiska převládají tmavě šedohnědé valounky hematitu, hojný je i okrový a červený matně lesklý limonit s 2 – 5 % SiO₂. Ojedinělý je hnědočervený goethit s paprsčitou stavbou. Jediným těženým minerálem je pyrop, jehož obsahy se pohybují od 65 – 108 g/t štěrku. Vzácně se objevuje až v 1 cm zrnech, užívá se ale jen frakce 2 – 6 mm. Objevuje se i almandin. Poměrně hojný (odhadem polovina množství pyropu) je rutil. Dále se objevuje skoryl s podílem dravitové složky. Ostatní minerály jsou vzácné. Sedimenty obsahují i zlato s příměsí paladia v koncentaci asi 0,0X – 0,00X g/t štěrku. Zlato se koncentruje při bedrocku jako velmi malé zlatinky, ale výjimečně až 5 mm velké. Raritně vzácné byly nálezy několika kusů minerálů skupiny platinových kovů, tvořící ocelově šedé, kovově lesklé opracované valounky do 1 mm. Hojné akcesorické minerály jsou nerosty s crandallitovým typem struktury (goyazit, kemmlitzit, svanbergit), tvořící šedé okrouhlé valounky.

literatura:

Moravec, B.: Zajímavé nerosty z granátových náplavů v Podkrkonoší. Minerál, 2002, roč. 10 č. 4, s. 262 - 268.

Pauliš, P: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech. Kutná Hora: Kuttna, 2000 s. 64 - 65.

Studenec

lokalizace:

Studenec, 7 km s. od Nové Paky, lom zemědělského družstva v polovině obce u silnice z Horky u Staré Paky do Jilemnice po pravé straně

historie:

Nálezy měděného zrudnění v okolí Studence jsou známy již od roku 1852.

mineralogie:

V lomu jsou těženy spodnopermské melafyry ze 150 m mocného příkrovu. Mefyrový mandlovec obsahuje hojné dutiny po plynech, vyplněné nejčastěji křemennými hmotami, hrubozrnným kalcitem a chloritem. Acháty tu nejsou běžné a nedosahují dobré kvality. Nejmladší minerály geod jsou hematit a goethit.

Mineralizace Cu-Ag-V-Hg je vázána na hydrotermální alterované zóny v melafyrovém mandlovci. Ty tvoří ostře omezená čočkovitá až deskovitá tělesa, méně často i složité laločnaté útvary i několikametrových rozměrů. Mají světle béžově hnědou barvu a jsou vázány na průběh puklin v hornině. Jemné disperze mědi a kupritu se akumulují ve středních částech těles alterovaného melafyru a způsobují jejich jasně červenohnědé zbarvení. Čočkovité akumulace Cu-minerálů dosahují maximálně decimetrových rozměrů. Ryzí měď zde tvoří drátkovité útvary až 2 cm velké, provázena bývá kupritem (méně často i krystalovaným – osmistěny a jehlice, tzv. chalkotrichit). ryzí stříbro a kongsbergit tvoří jen nepatrné krystaly a agregáty. Nejhojnější sekundární minerál je zde modrozelený chryzokol, méně hojný je malachit a vzácný azurit. Nalezeny zde byly i minerály s obsahem vanadu – neonově zelenožluté povlaky vésigniéitu a volborthitu.

Ze sukcese minerálů je zřejmé, že mocenství Cu rostlo z Cu⁰ (ryzí měď) přes Cu¹⁺ (kuprit) do Cu²⁺ (malachit, azurit, chryzokol a vésigniéit). Důvodem této skutečnosti byl pravděpodobně růst parciálního tlaku kyslíku v mladších stádiích.

literatura:

Just, M.: Měděné zrudnění melafyru ve Studenci. Minerál, 1995, roč. 3, č. 6, s. 360 - 362.

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech. Kutná Hora: Kuttna, 2000, s. 63.

Vavřín, I., Frýda, J.: Mineralizace Cu-Ag-V-Hg v melafyru ze Studence u Jilemnice (Podkrkonoší). Journal of the Czech Geological Society, 1996, roč. 41, č. 1-2, s. 33 - 41.

Podhorní Újezd

lokalizace:

Podhorní Újezd, 8 km zsz. od Hořic, činný pískovcový lom 500 m v. od obce, na j. úbočí Mlázovického chlumu

historie:

Oblast hořického hřbetu či Chlumu je jednou z klasických kamenických oblastí. Odedávna se zde dobýval kvádrový pískovec cenomanského stáří, známý jako hořický pískovec. V průběhu historie bylo zde otevřeno na 150 lomů. Kámen byl využíván již v neolitu, např. na výrobu obilních mlýnků. Významně se uplatňoval jako stavební surovina od románského až po josefínské období. Obzvláště v době barokní byl žádaným sochařským materiálem (sochařská škola M. B. Brauna). Kámen odtud byl použit např. při stavbě Národního divadla, Svatovítského chrámu, chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, Domu umělců, Palackého mostu v Praze. Mohutný rozvoj kamenoprůmyslu si vyžádal založení C. k. odborné sochařsko-kamenické školy v Hořicích (1884). Dnes se těží pouze v lomech u Podhorního Újezdu. Převládajícím produktem jsou bloky, v malé míře sokly, haklíky a štětový kámen.

geologie širšího okolí:

Lokalita Podhorní Újezd je jednou z velmi známých lokalit, tzv. české křídy (české křídové tabule). Tímto názvem se označuje regionálně-geologická jednotka, jejíž sedimenty pokrývají valnou část severní poloviny Českého masívu mezi krušnohorským zlomem a státní hranicí na západě a výchozy jednotek moravskoslezské oblasti na východě. Na jihu je omezení převážně a tektonické (denudační). Na severu je hranice zčásti tektonická (lužický zlom). Česká křída je typickým představitelem platformních pokryvných útvarů Českého masívu. Nezakrytá plocha pánve činí 12 500 km2, osa pánve je protažená ve směru SZ-JV (mezi Děčínem a Svitavami). Výplň pánve má pravděpodobně všude neúplnou mocnost, která dosahuje maximálních hodnot přibližně 950 m ve vrtech v okolí České Kamenice (Mísař et al., 1983). Výplň pánve je stáří svrchní křída (stupně cenoman až santon). Uloženiny jsou s výjimkou bazálních peruckých vrstev mořského původu a petrograficky jsou představovány zejména pískovci, jen občasně přecházejícími do poloh vápnitých pískovců, slínovců až vápenců (např. příbojová facie v okolí Kolína a Kutné Hory). Úklony vrstev jsou minimální (0 - 12^o).

geologická, petrografická a paleontologická charakteristika lokality:

Těžené pískovce stratigraficky a faciálně přísluší mořským uloženinám svrchního cenomanu (korycanské vrstvy perucko-korycanského souvrství) labské oblasti české křídové tabule. Z vůdčích zkamenělin lze jako zvláště charakteristické jmenovat některé druhy mlžů, např. Inoceramus pictus, Pecten subacutus, Gervillia kozakoviensis, Exogyra columba.

Petrograficky jde o žlutavý, místy až okrový jemnozrnný křemenný pískovec s pórovou mezerní hmotou, v níž převládá kaolinit. V některých polohách je popisována vyšší příměs glaukonitu. Tyto cenomanské pískovce tvoří plošně rozsáhlé souvrství, složené z lavic mocných 0,5 - 1 (do 1,3 m), mírně ukloněných (cca 8o) k jihu, z nichž je možno vylomit bloky průměrné velikosti 1,5 m3 pro kamenosochařské práce. Užitkové souvrství má mocnost 12 - 14 m. Skrývka činí max. 4 m. Spodní poloha ložiska je vhodná pro kamenosochařské práce a na obklady, svrchní poloha s pískovcem "porézní textury" je vhodná jen pro hrubé kamenické práce. V podloží těžených partií se vyskytují rezavě hnědé pískovce a tmavé jílovito-písčité sedimenty, ojediněle bazální slepenec (sladkovodní cenoman) a dále permské sedimenty. Geologickým průzkumem bylo zjištěno 192 000 m3 zásob suroviny v kategorii B a 730 000 m3 v kategorii C1 (Kužvart et al., 1992).

fyzikálně-mechanické parametry suroviny:

- objemová hmotnost (g/cm3) 1,96

- nasákavost v % hmotnosti 9,4

- pevnost v tlaku za sucha (MPa) 31

- pevnost v tlaku po nasáknutí (MPa) 23

- pevnost v tahu za ohybu (MPa) 3,4

chemické složení suroviny:

Vz. 1 - Lom Podhorní Újezd - spodní poloha

Vz. 2 - Lom Podhorní Újezd - svrchní poloha

	SiO2	Al2O3	Fe2O3 tot.	TiO2	CaO	MgO	Na2O	K2O	ztr.žíh.
Vz. 1	94,64	2,64	0,71	0,18	0,19	0,15	0,06	0,24	1,08
Vz. 2	94,02	2,76	0,73	0,22	0,28	0,18	0,10	0,32	1,24

Hřídelecká horka

lokalizace:

Hřídelec, 5 km j. od Nové Paky, 4 km sz. od Lázní Bělohrad, starý kamenolom v Hřídelecké Horce, kopec v sv. okraji obce

historie:

Lom byl otevřen již v 19. století. Díky selektivní těžbě kvalitnějšího bazanitu vznikly v horce četné komíny a štoly. Lokalita byla roku 1989 vyhlášena za přírodní památku.

geologie:

Kamenolom byl založen v sopečném tělese mladotřetihorního stáří, které je jedním z izolovaných výskytů čedičových hornin v pruhu táhnoucím se mezi Novou Pakou přes Lázně Bělohrad k Červené Třemešné. Hlavní horninou je nefelinický bazanit s mocným kuželem sopečné brekcie, který pronikl souvrstvím svrchnokřídových slínovců. Žárem lávové hmoty vznikly na kontaktu se slínovci polohy porcelanitů.

mineralogie:

V bazanitu se objevují olivínové koule až 10 cm velké, obsahující kromě olivínu i Cr-diopsid, klinoenstatit, magnetit a ilmenit. Spolu s olivínem se objevují i vyrostlice černého augitu, amfibolu (kaersutit) a biotitu. Mineralogicky nejzajímavější je tufová tzv. komínová brekcie obsahující aragonit, který vznikl v posteruptivní fázi. Starší generace aragonitu tvoří medově žluté paprsčité agregáty až 25 cm dlouhých stébel, mladší pak drúzy sněhobílých jehličkovitých krystalů. Aragonit vznikl z přehřátých roztoků, z chladnějších pak vykrystaloval bělavý kalcit s podílem dolomitové složky a obsahem stroncia. Výskyt karbonátů doplňuje rezavě hnědý siderit. Ze zeolitů lze najít natrolit, chabasit a thomsonit.

literatura:

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech. Kutná Hora: Kuttna, 2000, s. 62.

Pišl, M.: Aragonit z lomu „Horka” u obce Hřídelec. Minerál, 1998, roč. 6, č. 6, s. 428 - 429.

Střeleč

lokalizace:

Střeleč, 10 km sz. od Jičína, 13 km jv. od Turnova, otevřený lom 1 km s. od Střelče

geologická charakteristika:

Lokalita je součástí křídových pískovců české křídové pánve, vykazujících často vysoký stupeň zrnitostního i chemického vytřídění. Geneticky jde o sedimenty mělkého, dobře větraného moře, vznikajících v dosahu přínosových proudů, což se odráží v časté přítomnosti diagonálního zvrstvení. Kvalita pískovců je primárně ovlivňována občasnými změnami sedimentačních podmínek, jenž mají za následek změnu zrnitostního složení, obsahu těžkých minerálů a chemické čistoty užitkové křemenné složky.

petrografie a technologické parametry ložiska:

Na ložisku Střeleč v Českém ráji dosahuje hlavní užitková poloha bělošedých jemně až středně zrnitých křemenných pískovců (medián zrnitosti v rozmezí 0,15 až 0,30 mm) coniackého stáří mocnosti až 88 m. Z hlediska užití jsou vhodné pískovce s maximálním obsahem frakce 0,1-0,6 mm. Minerální složení těženého pískovce je následující: přes 95 % klastických zrn křemene, akcesorický obsah těžkých minerálů (viz. dále), ojedinělá zrna živců a slíd, velmi malé zastoupení základní hmoty, v níž se jako jílový minerál uplatňuje téměř výhradně kaolinit. Těžké minerály, které jsou na ložisku hlavním nositelem Fe₂O₃, jsou zastoupeny akcesoricky a výrazně koncentrovány v jemných zrnitostních frakcích (pod 0,1 mm). Asociace těžkých minerálů je poměrně stálá - převažuje turmalín, okolo 40 % těžké frakce tvoří ilmenit, anatas, rutil, rutil, titanit, brookit a produkt jejich přeměny leukoxen, běžné jsou rovněž zirkon, staurolit a granát.

Průměrný obsah Fe₂O₃ v laboratorně přeplavené a sítované, dále neupravované zrnitostní frakci 0,1 až 1,0 mm se pohybuje v rozmezí 0,021 až 0,024 %, tato frakce se po zrnitostní úpravě používá především k výrobě křišťálového skla (Kraus, Kužvart, 1987). Jen místy se v pískovcích vyskytují valounky křemene, velmi zřídka úlomky kvarcitů, kvarcitických rul, příp. biotit-muskovitických granitů. Souvrství sklářských písků končí tzv. červenou polohou jemnozrnných silně jílovitých pískovců se značným obsahem železitého pigmentu (tato poloha může být místy rozdělena do tří dílčích poloh o celkové mocnosti 1-8 m). Nad ní leží ještě 5 až 40 m žlutavých až žlutošedých písků, zpravidla silněji zpevněných, které jsou pro nižší chemickou čistotu využívány hlavně jako písky slévárenské, ale zčásti i jako méně jakostní písky sklářské.

V procesu úpravy plavením dochází k téměř úplnému odstranění jílovitých a prachovitých složek horniny uložených mezi křemennými zrny. Vlastnosti vyrobeného sklářského či slévárenského písku jsou proto podmíněny charakterem původní klastické složky v rozmezí velikosti zrna 0,1-0,6 mm. Při prakticky zanedbatelném obsahu živců a slíd tedy rozhoduje o druhé hlavní sledované vlastnosti písků - chemické čistotě - povaha křemenných zrn (včetně povrchových nečistot) a těžkých minerálů.

Vlastnosti křemenných zrn jsou závislé na jejich rozměrech. Pro sklářské účely je velmi důležité, jak velké množství nečistot (hlavně kaolinit s limonitem) ulpívá na povrchu křemenných zrn, dále pak jsou to inkluze těžkých minerálů uvnitř křemenných zrn.

stratigrafie:

Polohy podložních vápnito-jílovitých sedimentů náleží svrchnímu turonu, užitkové polohy sklářských písků jsou faunisticky datovány (lokalita Hrdoňovice) do spodního coniaku (např. Inoceramus cf. lusatiae And., Cardiaster ananchystis (Leske) apod.).

literatura:

Macák, F. - Holub, V. - Klein, V. (1967) : The Platform Cover of the Bohemian Massif. - Guide to Excursion 12 AC, IGC XXIII session, Prague, 1968. - ÚÚG Praha.

Kraus, I. - Kužvart M. (1987) : Ložiska nerud. - SNTL/ALFA Praha.

Kužvart, M. (ed) et al. (1992) : Ložiska nerudních surovin ČR II (nové poznatky za léta 1975-1990). - UK, Praha, 631 s.

Doubravice

lokalizace:

lom Doubravice (Cidlina, Kyje), 4 km j. od Lomnice nad Popelkou, 1,5 km v. od Cidliny, asi 2 km ssz. od Železnice

geologie:

Lom je založen v příčném údolí, protínajícím protáhlý ostrý hřbet, budovaný melafyrovým tělesem, uloženým mezi spodnopermskými sedimenty jižního křídla novopacké antiklinály. Směr melafyrového pruhu je ZSZ-VJV, jeho šířka ve výchozové části je 100-200 m, pravá mocnost kolem 100 m. Melafyry se vyznačují charakteristickou načervenalou barvou, která při bázi přechází do tmavošedé. tato hornina, označovaná jako pyroxenicko-olivinický tholeyit, obsahuje především plagioklas, pyroxen, olivín a amfibol. vyskytují se zde patrně dva nebo více výlevů.

mineralogie:

V lomu se často vyskytují červeně zbarvené acháty, spolu s nimi pak drúzy ametystu a záhněd. Pro zdejší acháty jsou typické hnědočervené sférolitické agregáty pseudomorfóz hematitu po vláknitém kalcitu nebo goethitu. V lomu se běžně vyskytuje kalcit. Nalezen zde byl i heulandit, z melafyrové Cu asociace měď, kuprit a chryzokol, azurit, malachit a tirolit. Rozkladem hořečnatých horninotvorných silikátů vzniká na puklinách horniny palygorskit a ve výplni pecek saponit.

literatura:

Bernard, J. H., a kol.: Mineralogie Československa. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. s. 321, 425.

Grešl, J.: Acháty z okolí Železnice. Minerál, 1995, roč. 3, č.4, s. 233 - 234.

Moravec, B.: Doprovodné nerosty na výskytech achátů v Podkrkonoší a na Broumovsku. Minerál, 1996, roč. 4, č. 3, s. 168 - 171.

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech. Kutná Hora: Kuttna, 2000, s. 61.

Nová Paka - Klenotnice

lokalizace:

Nová Paka, F.F.Procházky 70, 50901

web:

Městské muzeum Nová Paka - Klenotnice

Košťálov

lokalizace:

Košťálov, 6 km jv. od Semil, 5 km s. od Lomnice nad Popelkou, kamenolomy na obou stranách Želechovského údolí, 1 km jz. od Košťálova, těžená část na sv. svahu kóty Stránsko 514,8 m

historie:

Dne 18. dubna 1922 byl na severním svahu Strážnice (300 m jihozápadně od železniční stanice v Košťálově) založen první lom, který zahájil těžbu 14. listopadu téhož roku. Již v roce 1923 těžba nestačila pokrýt poptávku po kamenivu a na severním svahu Strážnice bylo postupně založeno několik dalších, menších lomů. Ani ty však nedostatek kamene neodstranily, takže jako místo nového lomu bylo vybráno Želechovské údolí. Zde byl v roce 1924 založen lom zvaný Zadní (lom ve svahu nad obcí byl označován jako Přední), těžbu zahájil o rok později. V Košťálovském údolí nakonec vznikly tři velké lomy: Košťálovský, Stružinecký a lom Černá díra, ze kterých byl kámen od roku 1926 dopravován do drtírny v Košťálově lanovou dráhou. V roce 1927 ukončily těžbu Přední lomy na severním svahu Strážnice (podle „Průzkum melafyru – 1957 Košťálov“ (s. 3 - 9)).

Dnes je činný velký kamenolom v místě bývalého Stružineckého lomu. Košťálovský kamenolom je využíván jako skládka komunálního odpadu a možnosti sběru minerálů v něm jsou minimální. Lom Černá díra je dlouhou dobu mimo provoz.

geologie:

Lokalita se nachází v severní části podkrkonošské pánve. Těžené ložisko je součástí melafyrového tělesa, které intrudovalo ve formě lakolitu (ložní žíly) do nejsvrchnějších poloh hornin stefanského stáří. Těleso má úklon 10-20º k JV, jeho výchozy se nachází na hřbetu jižně od Košťálovské železniční stanice, který se dále táhne směrem k Pohoří. Ve východní části byla zjištěna nejmenší mocnost tělesa – 14 m, směrem k západu roste (v Želechovském údolí téměř 100 m) až k vrcholu Stránsko, kde je patrně přívodní kanál struktury. Dále k západu se mocnost opět snižuje a těleso směrem k Podmoklicím vykliňuje. Na východě je poloha omezena dislokací SZ-JV směru.

V podloží tělesa se nachází šedozelené jílovité břidlice až rudohnědé lupky, do hloubky dále přecházející do pískovcových až arkózových poloh a slepenců. V nadloží tělesa se nacházejí stejné břidlice jako v podloží s výjimkou jihovýchodní části, kde se vyskytují vrstvy červených pískovců a arkóz. Tento pískovec býval dříve těžen pro stavební účely malými lomy.

Uložení žíly melafyru je velmi pravidelné, je však značně tektonicky porušena a rozpukána dvěma nejvýraznějšími systémy puklin, které jsou téměř kolmé na povrch tělesa. Po dislokačních plochách pak docházelo k intenzivnějšímu zvětrávání horniny (Průzkum melafyru…, s. 11-16).

Petrografický název horniny není v publikacích jednotný. Autoři užívají termínu melafyr, případně se drží termínu tholeiit , který poprvé v souvislosti s lokalitou použil Gotthard (1929) pro specifický strukturní typ melafyru (spolu s palatinitem a navitem). Zelená, modročerná až černá hornina se skládá z lištovitých plagioklasů o složení andesin-labradorit, klino- a ortopyroxenu, olivínu. Akcesoricky byly zjištěny magnetit a apatit. Při devitrifikaci ze sklovitá základní hmota mění na chlority. V poslední době byly v nejvyšší části lomu zastiženy silně hrubozrnné horniny s lištovými vyrostlicemi pyroxenu až 4 cm velkými.

mineralogie:

Nejznámějším minerálem z této lokality je pektolit. Tento inosilikát zde tvoří bílé a narůžovělé, radiálně paprsčité a stébelnaté agregáty vyplňující trhliny v melafyru až 15 cm mocné. Jeho vějíře a příčná stébla někdy obsahují dutiny po starším, vyloženém nerostu, asi apofylitu I. generace. Při procesu zvětrávání se pektolit mění na mastný měkký minerál ze skupiny jílových minerálů (smíšených struktur) - stevensit. Ten zde byl Kašparek roku 1942 popsán jako nový minerál - hanušit, který byl později přirazen ke skupině stevensitu. Pektolit bývá nahrazován i chalcedonem. V lomu se dále na puklinách vyskytuje hojný kalcit a zeolity - heulandit, chabasit a thomsonit.

literatura:

Kašpar, J. V.: Apofyllit ze Želechovského údolí u Libštátu. Věda přírodní, 1938, roč. 19, č. 5, Praha. s. 132 – 133.

Kašpar, J. V.: Hanušit, nový nerost. Chemické listy pro vědu a průmysl, 1942, roč. 36, č. 6. s. 78 – 81.

Kratochvíl, J.: Topografická mineralogie Čech VI (S-T). 2. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963.

Kratochvíl, J.: Topografická mineralogie Čech VII (U-Ž). 2. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. 358 s.

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech II. Kutná Hora: Kuttna, 2003. 156 s.

Průzkum melafyru – 1957 Košťálov. Nerudný průzkum Brno, pracovní středisko Praha, MS Geofond P 13563. 30 s.

Tuček, K.: O nálezech pektolitu v Čechách a na Moravě. Časopis Národní muzea, oddíl přírodovědný, 1965, roč. 134, č. 2. s. 105 – 110.

Ulrych: O petrografické povaze podkrkonošských melafyrů. Věstník státního geologického ústavu Československé republiky, 1929, roč. 5, Praha. s. 322.

Kozákov

lokalizace:

Votrubcův lom, jz. svah Kozákova (744 m n. m.) u Turnova, 6 km j. od Železného Brodu, přístup od silnice ze vsi Podkozákov od Votrubcova statku polní cestou

historie:

Václav Hájek z Libočan (Kronika česká 1547) - vrch Kozákov jako naleziště byl objeven už za vlády Karla IV., ten zde (v kraji pod Kozákovem) roku 1357 sám několik dní pobýval, aby mohl osobně poznati drahé kameny, které zde byly podle jeho přání sbírány. Při těžbě v lomu byla objevena stará kutací šachta, pravděpodobně z doby císaře Rudolfa II.

Vincenc Votrubec založil lom v roce 1920, po roce 1935 se roční těžba pohybovala okolo 20 tis. t kamene. Roku 1951 lom pronajal, lom převzaly pomocné provozy a nakonec JZD. Od roku 1968 je lom mimo provoz, poslední odstřel se uskutečnil v rámci příprav nerealizovaného (díky vpádu Rusů) Mezinárodního geologického kongresu v roce 1968. Nyní je již netěžený lom v majetku syna původního majitele - pana Josefa Votrubce.

geologie:

Vrch Kozákov (744 m n.m.) patří do Kozákovského hřbetu (81 km²), který vznikl opakující se sopečnou aktivitou a pohyby hornin podél zlomů, představuje kru vyzdviženou mezi lužickou poruchou a sousedním paralelním zlomem, položeným severovýchodně. Sopečná aktivita proběhla v oblasti před 260-ti miliony let (v permu). Podle Gottharda lávy intrudovaly po staré linii diskontinuity, později obnovené jako lužická porucha. Láva na povrchu utuhla v podobě mandlovcového melafyru. Efuzivní charakter hornin permského stáří dokazují polohy tufů a výskyt provazových láv, které byly nalezeny ve Votrubcově lomu. celkem zde bylo zjištěno 7 lávových různých proudů. V jejich profilu se střídají polštářové lávy s vrstvami tufů a mandlovcových láv. Petrograficky lze tyto horniny označit jako latiandezit až andezit.

V mladších třetihorách, asi před 6-ti miliony let, došlo k novým pohybům podél starých tektonických linií, při nichž byla oživena sopečná činnost. Lávové proudy byly tvořeny olivinickým bazaltem.

ložisková geologie:

V 80. letech 20. století byla provedena ložisková studie, která měla za úkol podchytit výskyt ozdobných kamenů (jaspis) na žíle, která je dlouhá asi 750 m a prochází Votrubcovým lomem (Žežulka, 1985). Při práci byly vymezeny 3 bloky (viz obrázek) v rozsypech pod žílou o zásobách 3892 t, 3360 t a 4148 t jaspisové suroviny. Při celkové výtěžnosti plátků okolo 0,5 % činí zásoby vytěžitelné suroviny v jednotlivých blocích 19,4 t, 16,8 t a 20,74 t. K realizaci těžby nedošlo z důvodu vyhlášení celé lokality Kozákov jako chráněný přírodní výtvor.

Přehled bloků prognózních zásob drahých kamenů (dle Žežulky, 1985)

mineralogie:

Lomem procházejí žíly jaspisu, z nichž nejvýznamnější je Karlova žíla. Jaspis je tvořen chalcedonem ve směsi s křemenem, opálem a barvivy – oxidy železa a chlority. Hojné mandle a dutiny v melafyru obsahují geody křišťálu, ametystu a záhnědy, nebo bývají vyplněny chalcedonem, achátem a kalcitem. Hydrotermálním rozkladem silikátů vznikl hojný zelený minerál ze skupiny montmorillonitu (tzv. delessit).

Lom je proslavený kvalitními vzorky dutinových zeolitů. Perleťově lesklé krystaly heulanditu dosahují velikosti až 3 cm, stejné velikosti zde dosahovaly i krystaly chabasitu. Menší jsou žlutavé snopky stilbitu a bílé sloupečky harmotomu. Červený a narůžovělý mordenit vyplňuje některé mandle. Dále se zde nachází analcin, apofylit, baryt, hematit, geothit, fluorit a další nerosty.

literatura:

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech. Kutná Hora: Kuttna, 2000, s. 57 - 58.

Řídkošil, T.: Zeolity podkrkonošské pánve. Minerál, 1996, roč. 4, č. 2, s. 100 - 102.

Táborský, Z.: Mineralogické studium zeolitů z Kozákova. Diplomová práce, Praha: Univerzita Karlova, 1968.

Žežulka, J.: Výzkum heliotropů a jaspisu na lokalitě Kozákov. Praha: Zpráva ÚÚG, 1985. 10 s.

Smrčí

lokalizace:

Smrčí, 2,5 km j. od Železného Brodu, 5 km sz. od Semil, těžený kamenolom na sv. straně obce

historie:

Olivín (chryzolit) byl v minulosti v okolí Kozákova sbírán pro klenotnické účely jako drahý kámen. Nejstarší zprávy o zdejších olivínech a jejich těžbě najdeme v záznamech Boetia de Boota, osobního lékaře Rudolfa II. Nejbohatší partie byly objeveny roku 1910, kdy bylo nalezeno okolo 160 karátů kvalitního chryzolitu. Největší vybroušený kus z tohoto nálezu, který je ve sbírce drahých kamenů Národního muzea v Praze, váží 15,67 karátů.

Sláva českých olivínů skončila v roce 1900, když byla znovu zahájena těžba na ostrově St. Johans. Zde se vyskytuje olivín v podobě dobře krystalovaných zrn, jejichž hmotnost se běžně pohybuje okolo 2 g. Výjimkou ale nebyly ani krystaly, jejichž hmotnost se pohybovala kolem 40 g.

geologie a mineralogie:

Nejvýznamnější lokalita ultramafických pecek u nás je 6,3 mil. let stará kozákovská sopka. Její výlev zaplnil asi 70 m hluboké asymetrické říční údolí SSZ-JJV směru. Patří k 1. (hlavní) fázi neovulkanitů v Čechách. (Podle Pauliše ke II. vulkanické fázi). Olivinický čedič je ve spodní části výlevu hrubě, ve svrchní části tence sloupcovitý. Bezprostřední podloží efuze tvoří terciérní štěrkopísky, v jejichž nadloží je vyvinuta 1 až 3 m mocná poloha tufů. Celková mocnost výlevných hornin dosahuje 40 - 50 m, z nichž přes 20 m je pode dnem lomu.

Olivín je zde vázán na ultramafické pecky (nodule). Převážná většina pecek jsou peridotity, především tzv. čtyřfázové lherzolity, složené z olivínu, ortopyroxenu, klinopyroxenu a spinelidu, v malé míře jsou zastoupeny pyroxenity. V průměru lze v lávových proudech kozákovské sopky najít na 1 m² 35 pecek větších než 1 cm. Odpovídá to 2 % celkového objemu vulkanitu, při rozloze výlevů 8 km² a průměrné mocnosti 20 m to dává zhruba 11. mil. tun peridotitu. Největší nalezená pecka měla délku 70 cm, ale existují důkazy, že při pohybu lávy se pecky postupně drolily a že původně byly větší. Hlavní minerál pecek olivín má velmi stálé chemické složení – 91,5 % forsteritové složky (± 1,5 %). Některá zrna mají drahokamový charakter, největší mělo po vybroušení 15,67 karátu (3,14 g).

Klasifikační diagram ultramafických hornin složených z olivínu (Ol), klinopyroxenu (Cpx)

a ortopyroxenu (Opx). Podle Krist, Krivý (1985).

literatura:

Krist, E., Krivý, M.: Petrológia. Bratislava: ALFA - vydavatelství technické a ekonomické literatury, 1985, 461 s.

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech. Kutná Hora: Kuttna, 2000, s. 59.

Turnovec, I.: České olivíny a jejich šperkové využití. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, 1995, roč. 3, s. 65 – 66.

Bezděčín

lokalizace:

Bezděčín, 10 km S od Turnova, 7 km j. od Jablonce nad Nisou, činný kamenolom 1 km v. od Bezděčína

geologie:

Podkrkonošské melafyry jsou Hejtmanem (1957) pokládány za permokarbonské čediče české melyfyrové formace, které jsou povrchovými nebo podpovrchovými deriváty gabrového magmatu. Podle stáří náleží podkrkonošské melyfyry do středního spodního permu. Melafyry v oblasti Českého masívu neprocházely dalšími horotvornými pochody a jsou proto jen málo proměněny. Lze u nich pozorovat známky autometamorfozy a změny způsobené posteruptivními hydrotermálními roztoky.

U podkrkonošských melafyrů bylo vyčleněno (Gotthard, 1933) pět petrografických typů, které tvoří intruze, ložní žíly a rozsáhlé příkrovy.

1. Palatinit - žilný bezolivinický melafyr barvy šedozelené s ofitickou strukturou

2. Tholeiit - intruzívní i efuzívní melafyr barvy tmavošedé až černé s přechodní strukturou od ofitické k intersertální

3. Navit - tvoří okrajové fácie předcházejících typů, je šedozelený až černý s porfyrickou strukturou

4. Weisselbergit - vzácný celistvý bezolivinický typ barvy černé. Je známý pouze z okrajových částí sopouchů

5. Mandlovec - nejrozšířenější typ výrazně efuzivního charakteru barvy černošedé až červenohnědé s typickou amygdaloidní texturou (lokalita Frýdštejn – až 200 m mocný příkrov v těsné blízkosti Lužické poruchy).

Zdejší lokalitu tvoří spodnopermské (autun) bazaltandezitové těleso převážně mandlovcového charakteru. Lávových proudů je v lomu odkryto několik, na vrchní etáži se vyskytují nevytříděné tufové aglomeráty s útržky sedimentů (komínové brekcie?).

mineralogie:

Dutiny v melafyru vyplňují především různé odrůdy křemene (křišťál, záhněda, ametyst) a chalcedonu (achát, jaspis), kojné jsou i kalcit a dolomit. Vzácněji se v křemen-barytové žilovině objevuje světle zelený fluorit v až 1 cm velkých zrnech. Ze zeolitů zde byly popsány heulandit, chabasit, laumontit a harmotom.

Frýdštejn

lokalizace:

Frýdštejn, 10 km s. od Turnova, 7 km j. od Jablonce nad Nisou, zřícenina na jv. okraji obce

web:

zřícenina hradu Frýdštejn

Loužnice

lokalizace:

Loužnice, 7 km s. od Železného Brodu, 9 km jv. od Jablonce nad Nisou, starý zarostlý lom přímo u státní silnice Tanvald - Železný Brod, po levé straně

mineralogické složení horniny: (dle Fediuka, 1962, 1971)

Serpentin (antigorit, zčásti chryzotil) a tremolit tvoří pseudomorfózy po olivínu, který je dnes zcela přeměněn (pseudomorfózy zaujímají až 52 - 66 % horniny). Původní olivín vytvářel automorfní krystalky o velikosti pod 1 mm, často poikiliticky uzavřené v augitových vyrostlicích. Pyroxen (augit - diallag) tvoří 7 - 14 % horniny (až 0,5 cm velká zrna), chlorit penninového složení tmelí zrna olivínu a pyroxenu (18 - 30 % horniny). Akcesoricky se vyskytují Cr-chlorit s pomerančově žlutými pleochroickými odstíny, patrně jde o kämmererit (dříve určován jako biotit - Rosický, 1920, či hypersten - Gränzer, 1931, Watznauer, 1934 vše in Fediuk, 1962), magnetit, pyrhotin, chalkopyrit, chalkozín a malachit.

Hornina obsahuje na mnoha místech žilky amfibolového azbestu s délkou vláken místy i přes 10 cm (vesměs jde o monoklinický amfibol blízký tremolitu, Fediuk, 1962). Podle studie Havelky (1966) je průměrné množství azbestu v hornině 1,1%.

stratigrafické a regionální zařazení:

Stáří serpentinitových žil bylo již od počátků geologických výzkumů v této oblasti předmětem řady diskusí. Z "prvních" autorů předpokládal Rosický (1920), že "pikrit snad náleží geneticky k eruptivní periodě blízkých melafyrů nebo dokonce čedičů". Názor o permokarbonském či tercierním stáří však byl později vyvrácen (blíže viz. Fediuk, 1962). Proto se většinou autorů předpokládalo, že výskyty serpentinizovaných ultrabazik jsou součástí tzv. železnobrodského vulkanického komplexu ("tradičně" bylo této jednotce přisuzováno svrchnosilursko-spodnodevonské stáří, viz. Fediuk, 1962), přičemž na základě uvedených vztahů k okolním horninovým komplexům předpokládal Fediuk (1962), že serpentinity jsou mladší než mladokaledonská metamorfóza (=devonské). Poněkud odlišný přístup je vlastní interpretaci Chaloupského et al. (1989), který předpokládá, že ve smyslu nové oblastní litostratigrafické stupnice tvoří železnobrodský vulkanický komplex vulkanickou "facii" svrchního oddílu radčické skupiny (spodní-střední kambrium) a poněkud "diskordantní" uložení žilného tělesa v okolních fylitech je výsledkem odlišného mechanického chování hadců při metamorně-deformačních procesech.

popis geologických poměrů:

Loužnická žíla, probíhající zsz.-vjv. směrem od levého svahu údolí pod Bratříkovem přes údolí Kopanského potoka j. od Loužnice a přes j. okraj Radčic je dlouhá 1950-2150 m a mocná max. 60 m (pravá mocnost) a zapadá pod úhlem 50-60o k SSV. Dle posledních průzkumných prací probíhá žíla mírně kose k břidličnatosti "pokrývačských fylitů", v nichž je uložena. Na lokalitě v zářezu při pravé straně cesty Železný Brod - Tanvald je odkryt styk žilných hornin s okolními fylity. Při svém severním okraji žíla kontaktně metamorfuje fylitová souvrství. (Chaloupský et al., 1989). Na obou koncích se žíla rozmršťuje a vytváří apofýzu, mocnou 30 m (viz. obr.). Žíla je odkryta zejména velkým stěnovým lomem v údolí Kopanského potoka u státní silnice mezi Loužnicí a Železným Brodem, dále několika malými opuštěnými lomy a řadou přirozených výchozů. Při detailním ložiskovém průzkumu na azbest a lomový kámen, prováděném v polovině 60. let (Bělohradský, 1965, Havelka, 1966, Hon-Šindelář, 1966 vše in Fediuk, 1971) bylo zjištěno, že loužnická žíla je složená, a že vznikla několika časově oddělenými intruzemi, z nichž pouze poslední měla povahu ultramafitu - wehrlitu. (blíže viz. Fediuk, 1971). Serpentinizovaný wehrlit tvoří na loužnické žíle dvě rozdělená tělesa o úhrnné ploše asi 0,12 km2, na ostatní horniny (metagabro, metadiabas, zelenou břidlici) připadá plocha o něco menší.

historie pojmenování horniny:

- Rosický (1920): pikrit (srovnáván autorem s pikrity v Podbeskydí na sv. Moravě)

- Gränzer (1931): serpentinizovaný wehrlit

- Fediuk (1962): hadec (serpentinizovaný a tremolitizovaný pyroxenický peridotit)

literatura:

Chaloupský J. et al. (1989) : Geologie Krkonoš a Jizerských hor. - ÚÚG Praha, Academia, 288 s.

Fediuk F. (1962) : Vulkanity železnobrodského krystalinika. - Geofond/Nakl. ČSAV Praha, 116 s.

Fediuk F.(1971): Ultramafity krkonošsko-jizerské oblasti.-Acta Univ. Carol., Geol., 4, s. 319- 343

Tuček K. (1970) : Naleziště českých nerostů a jejich literatura 1951-1965-Academia, Praha, 880 s.

Jílové u Držkova

lokalizace:

Jílové u Držkova, 5 km sv. od Železného Brodu, 8 km jjz. od Tanvaldu, starý zatopený lom 300 m j. od Radčic

geologie:

"Železnobrodská břidlice" je z petrografického hlediska sericitický až chloriticko-sericitický fylit s výraznými rovnými plochami břidličnatosti a dokonalou odlučnatostí podle nich. Je obvykle světle šedozelená, méně často nafialovělá nebo namodrale šedá, s hedvábným leskem a na plochách břidličnatosti často narezavělá. Je jemnozrnná až celistvá, tvořená hlavně křemenem a sericitem, méně častý je chlotit a albit, akcesorický rudní pigment a občas i chloritoid. Břidličnatost probíhá souběžně, ale i kose s původní vrstevnatostí (která je většinou nezřetelná), přičemž nejkvalitnější je ta břidlice, která má plochy břidličnatosti a vrstevnatosti totožné. Plochy břidličnatosti jsou rovné nebo mírně zprohýbané, hladké nebo velmi jemně lineárně svraštěné. Škodlivinou jsou čočky nebo žilky křemene a pyrit, nepříznivým faktorem kromě kliváže nejintenzívnější rozpukání příčné k břidličnatosti, omezující velikost vylamovaných desek.

Železnobrodská břidlice je vázána na různě mocné (většinou však jen několik m) a dlouhé, zpravidla zprohýbané pruhy rovnoplošně břidličnatých chlorit-sericitických fylitů v okolních normálních chlorit-sericitických fylitech nebo (na západě) chlorit-muskovitických svorech až fylitech železnobrodského krystalinika. Vystupují na poměrně malém území přibližně 9x3,5 km v jádru mohutného antiklinoria, detailně provrásněného a porušeného řadou zlomů. Stratigraficky patří nejvyšším souvrstvím svrchního oddílu radčické skupiny krkonošsko-jizerského krystalinika, řazené (Chaloupský 1983) ke spodnímu až střednímu kambriu. Ojedinělý nález hvězdicovité ichnofosilie v lomu Tlukačka u Radčic (Chaloupský-Chlupáč 1984) však naznačuje jejich až ordovické stáří.

historie těžby a zpracování:

"Železnobrodská pokrývačská břidlice" se dobývá už více než půl druhého století a v současné době je to vedle šedočerných moravskoslezských břidlic jediná naše používaná pokrývačská a obkladová břidlice. Lámala se v desítkách lomů, které jsou nyní až na výjimky opuštěny a které spolu s rozsáhlými haldami odpadu jsou neodmyslitelnou součástí zdejší krajiny. Dříve k ní patřily i typické břidlicové krytiny střech a někdy i štítů nebo komínů na mnoha místních staveních, které - z původní železnobrodské břidlice - se zachovaly už jen výjimečně.

Železnobrodská břidlice se podle všech začala lámat ve dvacátých letech minulého století u Těpeř, ale původní doklady o tom se nezachovaly nebo nejsou známy. Zřejmě nejstarší literární údaj o lámání břidlic na Železnobrodsku je v druhém dílu (Boleslavský kraj) Topografie českého království J. G. Sommera z roku 1834. O více než půlstoletí později (1888) F. Mizera v popisu semilského okresního hejtmanství píše, že břidlici začali lámat u Těpeře v roce 1824 neznámí Sasové, které se tam také usadili. V. Vodák v prvním samostatném článku o železnobrodské břidlici (1902) uvádí, že ji začal jako první lámat kolem roku 1830 u Těpeře Němec Ambrož.

Po otevření prvního lomu se postupně začaly zakládat lomy další, zejména mezi Jirkovem a Radčicemi, kde byla břidlice nejlepší. Postupně tak počet břidlicových lomů na Železnobrodsku dosáhl několika desítek. Některé byly jen malé a zanedlouho po otevření opuštěny, jiné však dosáhly pozoruhodných rozměrů. Největší a nejproslulejší byl lom Světový, asi 1 km sv. od zvoničky v Jirkově, a pak lom Liebiegův "Na Střáních" v údolí potoka Žernovníka z. od Radčic. Tento lom vznikl na místě několika menších lomů, které spolu s okolními pozemky od jejich majitelů z Bratříkova a Radčic koupili v roce 1858 známý liberecký podnikatel Jan Liebieg a Vojtěch Lanna s Františkem Kleinem z Prahy. To byli stavitelé pardubicko-liberecké dráhy (1855 - 1859), která významnou měrou ovlivnila mj. i rozvoj těžby a zpracování železnobrodské břidlice. Odtud také pocházela nejlepší břidlicová krytina a v období její konjunktury v 70. až 80. letech minulého století zde pracovalo až 200 lidí. Z té doby a pravděpodobně hlavně odtud pochází krytina obnovené gotické části chrámu sv. Víta (1868 - 1869) a Národního divadla (1876 a 1882 - 1883) v Praze, nové liberecké radnice (stavěna 1888 - 1893) anebo Votivního kostela ve Vídni (stavěn 1856 - 1879).

Břidlice se nejprve vylamovala ručně (sekerami nebo klíny), od roku 1867 (po prusko-rakouské válce) i pomocí střelného prachu. Pak se štípala (drala) a upravovala (nejprve jen osekáváním, později zvláštními nůžkami) takřka výhradně jen na krytinu. Podle barvy se rozdělovala do tří tříd: modrá, zelená a nestejnobarevá ("fleky"). Zpočátku se lámala a zpracovávala jen od jara do podzimu. Od roku 1870 se však její zvláštní druh, který se v běžné sezóně nedal štípat, začal zpracovávat v zimě. Při dobývání, těžbě i zpracování vznikalo velké množství odpadu ("šutru"), který se ukládal v okolí lomů na velkých haldách (tzv. hrobky), dodnes patrných.

Železnobrodská břidlice poskytovala obživu značné části obyvatelstva. A to nejen při její těžbě (lamači), přepravě (štěrkaři) nebo zpracování v lomech (dráči, střihači, práškové), ale i při její dopravě, prodeji i vlastním použití (pokrývači či břidličníci). Koncem minulého století však místní obyvatelstvo začalo nacházet snazší obživu v rozvíjejícím se sklářství a železnobrodské břidlici samotné vyvstala konkurence jednak v dovážené břidlici anglické a saské, jednak v levnějších a lehčích nových střešních krytinách, zejména (od r. 1900) eternitu.

Z přelomu století je v soupisu lomů bývalého Rakouska (Hanisch - Schmid 1901) uváděno ze Železnobrodska 18 břidlicových lomů (prakticky veškeré břidlicové lomy z Čech). Nejvíce jich byl v Jirkově (7), další v Bratříkově (4), Jílovém (3), Chlístové (2), Radčicích (1) a Těpeři (1). soupis však zjevně není úplný. Břidlice je označována obchodním názvem železnobrodská, někdy i česká břidlice (Eisenbroder n. B hmischer Schiefer) s použitím prakticky jen na krytinu střech. Největší těžba z evidovaných lomů byla v té době ve společném lomu "Světový" J. Šilhána z Jirkova a J. Václavů z Radčic s celkovou roční výrobou 22 000 km2 krytiny.

O třicet let později bylo v soupisu lomů pro tehdejší okres Semily (Gotthard 1932) samostatně evidováno 10 lomů v pokrývačských břidlicích - fylitech, nejvíc z katastrálních území Bratříkov a Jirkov. Těžba v té době živořila jen v pár lomech v okolí Bratříkova, Jirkova a Radčic.

Po přestávce během 2. světové války byla těžba obnovena ve čtyřech lomech, ale zanedlouho opět zastavena. V roce 1967 sestavil S. Černý seznam zdejších břidlicových lomů. Z nich byl v provozu jen lom družstva dlaždičů ŽULA Jenišovice "V Houští" v údolí potoka asi 0,5 km sz. od zvoničky v Jirkově.

Toto družstvo obnovilo v roce 1954 těžbu v bývalém Liebiegově lomu na katastrálním území Bratříkov a Radčice. Zpočátku vyrábělo jen krytinu, ale od roku 1964 ve své nové provozovně u Červeného domu při býv. Liebergově lomu i řezané obklady. V tomto lomu také začalo v roce 1958 těžit haldy a odpad drtit a mlít na šupiny k posypu dehtovaných lepenek a moučku jako plnidlo do barev, omítek aj. výrobků. Tuto činnost ukončilo v roce 1975, kdy ji plně převzaly Rudné doly Příbram, závod Kaňk, a v té době také přestalo s výrobou krytin.

Významnou měrou se o obnovu těžby železnobrodské břidlice zasloužilo JZD Jirkov, od roku 1976 JZD Zásada. To v roce 1969 obnovilo spolu s n.p. Severokámen Liberec těžbu v opuštěném lomu v j. sousedství Jílového u Držkova. Družstvo se od počátku zaměřovalo na výrobu střešní krytiny, ale později začalo vyrábět ve své nové provozovně v Samčicích také řezané obklady.

V roce 1976 převzal lom poblíž Jílového u Držkova n.p. Českomoravský průmysl kamene Hradec Králové spolu s provozovnou Jesenný u Semil, kde se z břidlice vyráběly převážně řezané obklady.

těžba, výroba a použití: (stav z r. 1992)

Kromě výše uvedených dvou družstev železnobrodskou břidlici také těžil a zpracovával s.p. Českomoravský průmysl kamene Hradec Králové. Surovinu těžil na ložisku Jílové u Držkova, které bylo také v celé oblasti jediným ložiskem s řádným výpočtem zásob, schváleným KKZ (dnes je tento lom již opuštěn). Tyto břidlice, resp. sericitické až chloriticko-sericitické fylity, jsou dokonale odlučné po plochách metamorfní břidličnatosti směru V-Z a úklonu převážně 45o k S. Vyskytují se ve čtyřech, max. 8 m mocných polohách, které se nepravidelně střídají s hůře odlučnými fylity a s dvěma polohami chloritických břidlic. Jsou porušeny kosými až příčnými puklinami 250/15 (interval 1-2 m), 300/75 (interval nad 1,5 m) a 200/80 a dalšími, méně výraznými. Škodlivinou jsou občasné žilky a žíly anebo ložní čočky sekrečního nebo žilného křemene o mocnostech od několika mm do 0,7 m. Skrývku tvoří svrchní asi 1,2-1,6 m mocná poloha rozpadavých fylitů. Surovina je dobře štípatelná a má zajímavý vzhled, ale současně i proměnlivé fyzikální vlastnosti, zejména mrazuvzdornost. Proto je podle příslušných oborových norem (ON 72 1885 a ON 72 1886) vhodná pro výrobky převážně jen II. třídy. Přímo v lomu se štípaly jen "náderky", masívnější tabule se v nedaleké provozovně Jesenný řezaly a štípaly na podobné obkladové prvky jako u ZD Zásada a VD ŽULA.

S tradičními kusovými výrobky ze železnobrodské břidlice se setkáváme hlavně na střechách památkových objektů. Jako nejvýznamnější příklady takovýchto krytin možno uvést z Prahy - Chrám sv. Víta, Národní divadlo (v obou případech v kombinaci s šedočernou moravskoslezskou břidlicí), věž Staroměstské radnice, menší (Juditinu) malostranskou Mosteckou věž, mimo Prahu - hrady Bezděz, Český Šternberk a Sovinec, zámky Sychrov a Žleby, novou radnici v Liberci, fakultní nemocnici v Olomouci nebo Justiční palác v Bratislavě. Často se také setkáváme s vnějšími nebo vnitřními obklady ze železnobrodské břidlice na nových, ale i rekonstruovaných objektech, např. ve vestibulu stanice metra Florenc nebo v budově Federálního shromáždění v Praze anebo v kině hotelu Thermal v Karlových Varech, které našly uplatnění i v cizině (Irán, Belgie). Někdy bývá tlustších desek železnobrodské břidlice použito na ozdoby zídky nebo stěny (např. u vstupu do výstaviště v Jablonci n. N.), popř. i plastiky (např. před novým závodem s.p. Bižuterie rovněž v Jablonci n. N.), výjimečně i na dlažby.

Ruprechtice

lokalizace:

Ruprechtice u Liberce, místní část Liberce (severní okraj), Wagnerův lom - na zalesněném návrší 500 m sv. od Ruprechtic

historie:

Žula byla používána pro stavební účely v Liberci a okolí. Po 1. světové válce se začíná prosazovat i v Praze a na dalších místech (Stalinův pomník v Praze, obložení Nové scény Národního divadla, památník vítězství u Slivic na Příbramsku, socha Jana Žižky v Trocnově atd.).

Wagnerův lom pracuje od r. 1910.

geologická charakteristika:

Lokalita je součástí krkonošsko-jizerského granitoidního masívu. Ten vystupuje na povrch v jádře mohutné brachyantiklinální struktury krkonošsko-jizerského krystalinika. Má tvar značně protáhlého nesymetrického etmolitu. V dnešní denudační úrovni má masív tvar protáhlé, uprostřed zaškrcené elipsy (resp. ležaté osmičky s maximální délkou asi 70 km a maximální šířkou asi 20 km s nejužším místem v oblasti ložiska Harrachov - přibližně 8 km) s delší osou ve směru Z-V. Východní část masívu leží z většiny na polském území. Masív zaujímá celkovou plochu kolem 1100 km², z toho na českém území přibližně 685 km2. Jde o třetí plošně nejrozsáhlejší těleso granitoidních vyvřelin v Českém masívu. Stropní hladina tělesa je téměř subhorizontální, mírně klenutá. Masív se vyznačuje charakteristickou slupkovitou stavbou. Svrchní zóna je budována výrazně porfyrickým granodioritem, který směrem do hloubky přechází v porfyrický ademelit, jenž představuje hlavní hmotu masívu (Klomínský, 1969). Krkonošsko-jizerský masív je všeobecně považován za jednoho z typických reprezentantů variských plutonitů v Českém masívu. Má jasně diskordantní intruzívní charakter a zřetelný kontaktní dvůr, je posttektonický (v rámci tohoto granitoidního tělesa definoval H. Cloos systémy Q, L, S puklin), nedeformovaný a je lokalizován v prostoru výrazné regionální negativní tíhové anomálie. Většina radiometrických dat získaných metodami K-Ar, Rb-Sr i Pb-U-Th se pohybuje v rozmezí 290 - 310 mil. let (např. Šmejkal, 1964, Borucki, 1966, Borkowska, 1980, Jarmolowicz-Szulc, 1984 - přehled in Chaloupský et al., 1989). V rámci masívu jsou vyčleňovány tyto základní petrografické typy:

- výrazně porfyrický, biotitický granodiorit až adamelit

- porfyrický biotitický adamelit až žula

- středně zrnitá biotitická žula

- drobnozrnná biotitická žula

petrografická charakteristika:

Užitkovou horninu tvoří okrajová facie žuly s hrubozrnnou hmotou a růžovými porfyrickými vyrostlicemi K-živce velikosti 1 až 3 cm. Mívají obvykle žlutý lem. Průměrné složení je: 40 % K-živce, 28 % plagioklasu, 24 % křemene a biotitu. V centrální facii liberecké žuly dosahují vyrostlice živců až 10 cm, základní hmota je drobnozrnná. Časté jsou projevy sericitizace plagioklasových jader a myrmekitové lemy kolem plagioklasů.

V ložisku lze rozlišit několik strukturních typů odlišných technologických vlastností. Nejméně vhodná je hrubozrnná žula s malým obsahem biotitu a vysokým obsahem plagioklasu (vysoká nasákavost, špatně se leští). Vhodnější je středně zrnitá žul s vysokým obsahem křemene a biotitu (dobře leštitelná).

mineralogie:

Mineralogicky nejproslulejší bývaly Hieblův a především Wagnerův lom, v kterém se pracuje od roku 1910 do dnešní doby. Při těžbě se zde příležitostně objevovala až 50 cm velká pegmatitová hnízda, naduřující žíly a čočky, vznikající rychlím hrubnutím zrna okolní liberecké žuly. V centrech pegmatitových těles jejichž typickým znakem je masově červená barva K-živce, se vyskytovaly četné dutiny s až 15 cm velkými krystaly K-živce a hnědými a hnědočernými, až 20 cm dlouhými příčně rýhovanými záhnědami (Kropáček 1999). Draselný živec porůstají krystaly albitu, černý skoryl, sericit a biotit. Skoryl je vyvinut v podobě tenkých, černých jehlic, dlouhých až 3 cm a širokých do 2 mm, které vzácně zarůstají i do vrcholových partií krystalů záhnědy. Mezi nejmladší součásti dutin patří kůry medových až červenohnědých krystalů stilbitu, chabazitu, nažloutlého heulanditu, analcimu, světle modrý fluorit a skalenoedry kalcitu. Na trhlinách žuly se též objevují světle zelené a našedlé vějířky epidotu s bledě fialovými zrny fluoritu, chloritu, laumontitu, zrnka chalkopyritu, pyritu a molybdenitu. V okolí navětralých zrn byly zjištěny jemné nálety malachytu s azuritem. Nově byly nalezeny uranové slídy autunit a metaautunit.

literatura:

Kropáček, V.: Záhnědy na Liberecku. Minerál, 1999, roč. 7, č. 1, s. 6 - 7.

Pauliš, P.: Minerály žulového lomu v Ruprechticích u Liberce. Minerál, 2002, roč. 10, č. 5, s. 323 - 324. [foto lom, lokalizace, geologie, stručná historie, výčet a popis nerostů, foto lom, lit.]

Křižany u Liberce

lokalizace:

Křižany, 10 km z. od Liberce, halda starého dolu 3,5 km v. od kostela v obci

historie:

Na ložisku byl náhodně těžen fluorit při těžbě oxidických železných rud již v 17. a 18. století.Průzkum byl prováděn na základě zjištěných radiometrických anomálií. Ověřeny byly pouze fluorit - karbonátové žíly. Ložisko bylo předáno do těžby v roce 1956. Po pěti letech byla těžba přerušena a pokračovala až počátkem 70. let. S krátkými přestávkami se těžilo do roku 1984, kdy byly dotěženy ověřené zásoby.

Ložisko bylo otevřené osmi štolami a dvěma jámami z povrchu. Celkem zde bylo vyraženo 6731 bm chodeb a vytěženo pouze 67,2 tis. t rubaniny.

geologie:

Žilný systém je uložen v nízce metamorfovaných horninách ještědského krystalinika - chloritických, sericitických a ojediněle grafitických fylitech. Žilná výplň maximálně 4 m mocná je tvořena fluoritem a karbonáty různého složení, v menší míře křemenem a barytem. Ostatní minerály se zde vyskytují vzácně až velmi vzácně.

mineralogie:

Charakteristickým minerálem na ložisku je baryt. Tvoří lupenité a zrnité agregáty masově červené a bílé barvy, méně často i tabulkové krystaly až 2 cm velké. Fluorit je zde zelený, fialový i načervenalý, zřídka však v pěkných krystalech. V žilovině jsou velmi hojné karbonáty - žlutavý ankerit, dolomit, siderit a kalcit. Sulfidy (galenit, sfalerit a tetraedrit), arzenidy Ni a Co a sekundární minerály jsou méně hojné. Mladší uranová mineralizace je vázána na struktury příčné k fluoritovým žilám.

literatura:

Fengl, M.: Ametysty těžených fluoritových ložisek v Čechách. Minerál, 1995, roč. 3, č. 1, s. 34 – 35.

Čertova zeď

lokalizace:

Čertova zeď, 4 km sz. od Českého Dubu, 1 km j. od obce Kotel – vrcholová část výrazného morfologického hřbetu směru SV-JZ

geologie:

Neovulkanická žíla vypreparovaná z okolních pískovců jizerského souvrství ve formě nesouvislé skalní zdi. Zeď dosahuje tloušťky až 4 m a je sledovatelná v délce 12 km. Její naprostá většina ale byla v minulosti odtěžena jako výborné kamenivo, zachován je jen malý zbytek ve vrcholové části hřbetu – až 6 m vysoký a 12 m dlouhý. Na žíle je krásně pozorovatelná sloupcová odlučnost se subhorizontální orientací sloupků. Sloupky bývají kolmé na směr nejrychlejšího chladnutí tělesa (zde chladlo od obou krajů). Petrograficky je žíla tvořena meliliticko-olivinickým nefelinitem až olivinickým nefelinitem.

literatura:

databáze lokalit ČGS

Vápenný vrch u Raspenavy

lokalizace:

Vápenný vrch u Raspenavy, Raspenava – 5 km jv. od Frýdlantu, 15 km ssv. od Liberce, Vápenný vrch - kóta 423,5 m 700 m j. od kostela v obci

historie:

Kutacími pokusy v roce 1890 na Vápenném vrchu byla zjištěna jen malá mocnost výskytu železných rud. V roce 1954 byl na stejném místě vyvrtán orientační vrt do hloubky 131 m, kterým nebylo zrudnění ověřeno.

geologie a mineralogie:

V sérii krystalinika (svory a ortoruly) na Vápenném vrchu se nachází tři konkordantní čočky krystalického vápence a dolomitu. Magnetitové zrudnění se vykytuje v několika silně tektonicky porušených čočkách v pyroxenicko-amfibolickém skarnu, řidší je výskyt sulfidické mineralizace. Ze sulfidů je z lokality popsán pyrit, pyrhotin a sfalerit jako zrna a hnízda, mikroskopické jsou arzenopyrit a chalkopyrit. Zvětráváním vzácného kobaltinu zde vznikly povlaky erytrínu.

literatura:

Tuček, K.: naleziště českých nerostů a jejich literatura 1951 – 1965. Praha: Academia, 1970. s. 539 – 540.

Jizerská louka

lokalizace:

Jizerská louka, 10 km s. od Tanvaldu, soutok Jizerky a Safírového potoka na Rašeliništi Jizerky

historie:

Již v 16. století jsou říční náplavy u osady Jizerka známým nalezištěm drahých kamenů. Před rokem 1539 zde nechávali kutat a rýžovat páni z Biederštejna. Kolem roku 1550 se v okolí Bukovce (dříve Buchberg, 1005 m) uazovali chudí horníci. V letech 1609-14 pověřila Kateřina z Rädernů vlašské prospektory, aby zhodnotili zdejší naleziště. Podobný krok podnikl později i Albrecht z Valdštejna. Pověstné byly především nálezy modrého safíru. Starší autoři však připisovali Jizerské louce i nálezy celé řady dalších kamenů, jejichž přítomnost nebyla později potvrzena.

geologie:

Těžké minerály se nacházejí ve štěrkopískových náplavech Jizerky a Safírového potoka. Nejbohatší akumulace byly zjištěny u ústí Safírového potoka do Jizery a dále v ohybu Jizerky asi 200 m nad tímto ústím. Společenství těžkých minerálů se vyskytuje v kvartérních štěrkopískových terasách, které spočívají přímo na žulovém eluviu. Jejich mocnost je mezi 0,5 a 2 m a z velké části jsou překryty vrstvou rašeliny 0,2 – 3 m mocnou.

Geologická stavba území je poměrně fádní. Celé povodí Jizerky je budováno masivem porfyrické liberecké žuly, který pronikají žíly aplitů, pegmatitů a lamprofyrů. Vrch Bukovec je tvořen žilným tělesem olivinického bazanitu sopouchovitého tvaru.

mineralogie:

V těžkých podílech jsou významně zastoupeny zirkony (až 30 %), ilmenit (okolo 25 %) a titanit (do 20 %). Zirkon se vyskytuje v různých barevných odrůdách, od čiré přes žlutou, červenou až k hnědé. Z okolní žuly pochází dokonale omezené krystalky do velikosti 1 mm výjimečně ale byly nalezeny zirkony až 9 g těžké. Zdejší feromagnetická hořečnato-železitá odrůda ilmenitu se nazývá iserín (podle německého názvu Jizerky). Tvoří 2 – 20 mm černé, kovově lesklé valounky. Drahokamových kvalit dosahuje i plaonast a korund – největší safír měřil 12 mm. Z dalších těžkých minerálů byl zjištěn fergusonit, minerály Sn-W formace (wolframit, scheelit, kasiterit, bismut, bismutin a bismutit).

Minerály mají různý původ. Část pochází z okolních granitů a jejich žilného doprovodu, část pochází z křemenných žil. Přesto není geneze některých minerálů dosud uspokojivě vyřešena.

literatura:

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech. Kutná Hora: Kuttna, 2000, s. 56.

Harrachov

lokalizace:

Harrachov, 26 km v. od Liberce, 5 km s. od Rokytnice nad Jizerou, budova staré šachty (dnes muzeum) na horní straně Harrachova v údolí Mumlavy

historie:

Jsou známy práce zmiňované již roku 1760. Prokazatelně bylo na ložisku lesní správou hraběte Harracha prováděno zmáhání starších štol okolo roku 1901. Význam ložiska však nebyl velký, předmětem těžby byl zřejmě galenit a v menší míře také baryt.

Průzkumné práce probíhaly od konce 40. let 20. století a ložisko se začalo opět těžit roku 1957. V letech 1961 - 1992 bylo na ložisku vytěženo 389,6 tis. t fluoritové, fluorit - barytové a barytové rubaniny (s galenitem) a těžba byla v roce 1992 ukončena z ekonomických důvodů.

petrografie ložiska:

Baryto-fluoritové žíly jsou převážně uloženy v žule krkonošsko-jizerského masívu, pouze žíla Křemenný val leží na kontaktu žuly s horninami proterozoika, zastoupenými kontaktními rohovci, svory až fylity. Nejrozšířenější horninou okolí ložiska a zároveň hlavní horninou krkonošsko-jizerského masívu je porfyrická biotitická žula. Je vyvinuta ve dvou základních faciích. První facie se vyznačuje jemnozrnnou základní hmotou, druhá je hrubozrnnější. Dále jsou v uvedeném masívu i v oblasti ložiska známy polohy aplitů, pegmatitů, žulové porfyry, porfyrity a lamprofyry. V proterozoiku jsou v příkontaktní zóně rohovce, dále horniny svorové série až fylity. Stáří masívu je pozdně variské. Kontakt masívu s krystalinikem je ostrý. Při jižním okraji jsou kontaktní účinky patrny až na vzdálenost 2 km. Fylity a svory jsou přeměněny na masívní rohovce. Žula v blízkosti fluorito-barytových žil je postižena různě internzívní alterací. Je to převážně silicifikace, sericitizace, kaolinizace a chloritizace. Méně častá je fluoritizace žuly. Alterace žuly vyvolává různě intenzívní chemické změny ve složení horniny.

vývojová stadia žil a jejich geneze:

Na žíle Oldřich je možno rozlišit tři hlavní vývojová stadia rudní výplně:

1. křemenné

2. fluorit-baryt-galenitové

3. křemeno-sulfidické spolu se sekundárními minerály

absolutní stáří přeměněných hornin: (údaje převzaty z práce Reichmann, 1973)

Stáří alterovaných hornin se pohybuje v intervalu 143 - 214 mil. let. Ukazuje se, že nejvíce přeměněné horniny mají nejnižší absolutní stáří, naopak horniny s relativně nižší hydrotermální přeměnou mají absolutní stáří vyšší. Tyto naměřené hodnoty lze interpretovat tak, že únik argonu z živců, popřípadě z celé horniny, závisí na intenzitě hydrotermálních přeměn. Při nižší hydrotermální přeměně nedochází k úplnému úniku argonu z K-živců. Reliktní argon v minerálech pak zřejmě ovlivňuje výsledky měření absolutního stáří v tom smyslu, že měřené údaje absolutního stáří hydrotermálních přeměn se blíží skutečnému stáří původní, nepostižené horniny. Absolutní stáří uvedených dvou vzorků nepřeměněné žuly, odebraných ze skalních výchozů u Mumlavského vodopádu, bylo shodně určeno - 305 mil. let. Tato data jsou velmi blízká dosavadním geochronologickým údajům o granitoidech krkonošsko-jizerského masívu, vesměs zjištěným K-Ar-metodou: Šmejkal (1964) uvádí z české strany absolutní stáří žuly od Liberce 283 mil. let, Depciuch a Lis (1971) zjistili u 14 vzorků hornin z celé polské části masívu absolutní stáří 294 až 304 mil. let, v průměru 302 mil. let. Galenit z žíly Oldřich v Harrachově má podle Pb-izotopů modelové stáří 190 40 mil. let (Legierski - Vaněček 1965). Uvedené K-Ar-údaje i výsledky izotopické Pb-metody jsou, jak je zřejmé, navzájem v dobrém souladu a společně dokazují, že baryt-fluorit-galenitová mineralizace ložiska Harrachov je mezozoického - jurského nebo triasového stáří.

popis žil ložiska:

Žíly harrachovského ložiska probíhají v prostoru mezi údolím Mumlavy a linií hřebenu spojující vrcholy Stěna (798 m. n.m.) a Ptačinec (940 m n.m.). Ložisko je tvořeno pěti známými žilami. Jsou to převážně strmé žíly hydrotermálního původu, různé mocnosti i minerálního obsahu. Celý systém žil harrachovského ložiska tvoří vějíř, rozevírající se severozápadním směrem. Spojení všech žil s žilou Křemenný val bylo zjištěno v jižním křídle ložiska v blízkosti kontaktu žuly s proterozoikem. Podle nových výzkumů se jeví hlavní žilou v genetickém významu žíla Křemenný val. Ostatní žíly jsou pravděpodobně pouze odžilky této hlavní struktury, ležící blízko nebo přímo na kontaktu žuly s proterozoikem. V žíle Křemenný val převládá křemen nad barytem a fluoritem. V žilné výplni je možno rozeznat dvě různě staré generace křemene: starší a mladší vůči přínosu fluoritu. Mladší křemen místy metasomaticky zatlačuje fluoritovou výplň. Nejdůležitější žilou pro těžbu byla žíla Oldřich, která obsahovala převážnou část těžitelných zásob. Je provázena mocnou směrnou poruchou, přecházející nepravidelně z nadloží do podloží a naopak. Z hlediska zonálnosti je zajímavá tzv. Nová žíla, která byla geologickým průzkumem v rámci těžební dorozvědky identifikována v roce 1961 (F. Reichmann 1951). Složení této žíly je v úrovni p. –350 m, tj. v hloubce 400 m pod povrchem - převážně barytové na rozdíl od známé zonálnosti žíly Oldřich. Baryto-křemeno-fluoritová žíla "U skoku" představovala jen malou část geologických zásob. Je značně tektonicky narušena příčnou i směrnou tektonikou. Nejméně prozkoumanou žilou na ložisku je žíla Čendova. Leží přibližně uprostřed vějíře harrachovských žil. Je vyplněna převážně křemenem.

Harrachovské žíly jsou dlouze i krátce čočkovité ve všech směrech. Směr žil ložiska je 300 - 350^o. Tvorba původních puklin, tj. dnešních žil ložiska, je závislá jednak na základním systému puklin Q, S a L v žulovém plutonu, jednak na tektonické predispozici celé hlavní valové struktury v oblasti plutonu. Velmi zajímavá je na ložisku nově zjištěná závislost mezi úklonem a směrem žil na vzdálenosti od kontaktní plochy. Čím je generelní směr žil sblíženější se směrem kontaktní plochy, tím je jejich úklon strmější. Na některých žilách harrachovského ložiska se výrazně projevuje vertikální zonálnost. Vývoj zonálnosti je však na všech žilách odlišný. Tak např. výrazná převaha barytu v hloubce 400 m pod povrchem na Nové žíle na rozdíl od výskytu barytové výplně pouze asi 100 m pod povrchem na žíle Oldřich.

Podrobně byla zpracována zonálnost rudní výplně na žíle Oldřich (Reichmann, 1963, 1967). Důležité závěry o zonálnosti žíly Oldřich možno shrnout takto:

a) Převaha barytu je v rovině žíly výrazná v severním a jižním křídle ve sloupci sahajícím 100 až 130 m pod povrch. Fluorit se zde vyskytuje maximálně do 10 % .

b) Rudní sloupec s menší převahou barytu tvoří přechodnou oblast v podobě lalokovitých výběžků pod barytovým sloupcem.

c) Nejbohatší fluoritový sloupec (obsahy fluoritu nad 40 %) je situován ve středu ložiska. Má oválný tvar, svým vrcholem dosahuje úrovně patra - 100 m. Do hloubky je ověřen na patro - 350 m. Osa tohoto hlavního rudního sloupce zapadá v rovině žíly pod úklonem 70o směrem k jihu.

d) Další dva rudní sloupce č. 2 a 3 s převahou fluoritu jsou známy prozatím pouze z patra - 150 m v jeho jižním křídle.

e) Maximální výskyt galenitu je geneticky vázán na fluorit.

f) Přibývání galenitu směrem do hloubky bylo částečně prokázáno v řezech proložených rovnoběžně s osou hlavního rudního sloupce č. 1, analyticky zpracovaných.

g) Mladší křemen (třetího vývojového stadia) v hloubce nahrazuje chybějící baryt. Metasomatické zatlačování křemenem v hloubce ohrožuje místy bilančnost žíly co do obsahu fluoritu i barytu.

Příčný řez ložiskem Harrachov

rozfárání ložiska a jeho hloubkový vývoj:

Ložisko bylo celkem otevřeno osmi štolami a třemi slepými jámami.

Harrachovské ložisko je nejhlouběji prozkoumaným ložiskem fluoritu v ČR. Báňsky je ověřeno do hloubky 400 m pod povrch, vrtným průzkumem do hloubky 440 m. Zajímavá je otázka přechodu ložiska Harrachov z baryto-fluorito-galenitového typu do ložiska typu polymetalického v hloubce.

mineralogie:

Hlavní rudní minerály na ložisku jsou baryt, fluorit, křemen a galenit. Vzácně se vyskytují chalkopyrit, pyrit, sfalerit a opál. Z druhotných minerálů jsou známy v oxidační zóně ložiska cerusit, covellin, anglesit, pyromorfit, malachit, Fe, Mn oxidy a jílové minerály.

Baryt tvoří v žilovině bílé, narůžovělé nebo nažloutlé zrnité, tabulkovité až lupenité agregáty. Ve výbruse je častá vějířovitá stavba těchto agregátů. Krystalky malých rozměrů jsou vzácné. Mladší baryty se vyznačují větším obsahem SrO a menším množstvím Fe. Fluorit tvoří zrna i shluky a atregáty v žilovině. Barva šedá, bílá, nažloutlá, fialová se všemi odstíny. Vzácně se vyskytuje krystalovaný (krychle až několik centimetrů velké). Křemen je převážně mléčně bílý, našedlý a nažloutlý. Galenit bývá šedý, kovově lesklý, výrazně štěpný. Tvoří hnízda a shluky v ostatní žilovině, jen zřídka vytváří samostatné žíly. V mladších galenitech je izomorfní obsah Sb o řád vyšší než u starší generace. Množství Ag je v mladších galenitech poněkud vyšší. Izotopické složení olova galenitu, stanovené v geochronologické laboratoří ÚÚG, odpovídá mladovariským ložiskům Krušných hor (Legierski, Pošmourný 1966). Chalkopyrit spolu s pyritem tvoří ojedinělá zrna v galenitu nebo v křemeni. Cerusit lemuje nebo zcela nahrazuje zrnka galenitu ve vyšších partiích ložiska. Pyromorfit tvoří povlaky, agregáty i jehličkovité krystalky v dutinách barytové žiloviny.

literatura:

Fengl, M.: Mineralogie těžených fluoritových ložisek (1.). Minerál, 1998, roč. 6, č. 2, s. 243 – 252

Reichmann F.: Baryto-fluorito-galenitové ložisko Harrachov. Opera corcontica, 1968, 5, s. 27-40.

Reichmann F.: Stáří hornin a hydrotermální přeměny na baryt-fluorit-galenitovém ložisku Harrachov (Krkonoše). Věstník ÚÚG, 1973, 48, s. 297-301.

Harrachov - Mumlavské vodopády

lokalizace:

Harrachov, 5 km s. od Rokytnice nad Jizerou, Mumlavské vodopády - 700 m nad budovou staré šachty (dnes muzeum)

geologie:

Mumlavský vodopád je tvořen až 8 m vysokými, stupňovitě uspořádanými žulovými bloky. Vodopády jsou kromě jiného zajímavé krásnými obřími hrnci (tzv. čertova oka) - útvary vzniklými erozivní činností kroužící vody. Na dně hrnců jsou obvykle úlomky, které jednak podporují jejich prohlubování, sami se pak zaoblují do tvaru téměř ideálních koulí. Největší hrnec zde má hloubku kolem 2,5 m.