29.4. čtvrtek
|
|
29.4. čtvrtek |
|
|
30.4. pátek |
Štramberk - lom Kotouč, Obecní lom
|
|
24.5. pondělí |
|
|
25.5. úterý |
Žulová - Korálové jámy + Boží hora
|
|
26.5. středa |
prof. Martin Sivek, Jakub Jirásek, Marek Čáslavský
Jiří Burček, Matěj Fuka, Václav Hotárek, Ivo Křístek, Tomáš Kucharský, Petr Lukeš, Robert Píšala, Tomáš Prokop,
Tereza Rojáková, Michal Vojtásek
Jakub Jirásek, Marek Čáslavský
Důl Paskov - závod Staříč
Stručný přehled geologie uhlonosného karbonu české části hornoslezské pánve
Ostravsko-karvinský revír (hospodářský termín, dále jen OKR) je součástí
hornoslezské černouhelné pánve (dále jen HP), v Polsku označované jako
Górnośląskie Zagłębie Węglowe (GZW). HP se rozprostírá ve známých hranicích
na ploše přes 7000 km2, z čehož jen asi Jižní omezení české části pánve není bezpečně ověřeno.
Z vrtného průzkumu a paleogeografických studií lze soudit, že plošný rozsah
české části hornoslezské pánve (dále jen ČHP) je nepochybně podstatně větší.
Její sedimenty se ponořují pod příkrovy Vnějších Karpat a nelze vyloučit, že
i ve značné hloubce (2700 – 4700 m) vystupující uhlonosná souvrství na jižní
Moravě (tzv. němčičská pánev) představují pokračování HP. Dnešní HP je pouze
denudačním zbytkem původně daleko rozsáhlejší pánevní struktury
(moravskoslezská paleozoická pánev) vyplněné sedimenty devonu, spodního a
svrchního karbonu, v Polsku V ČHP rozlišujeme dvě oblasti: ostravsko-karvinskou a
podbeskydskou (obr. 1). Ostravsko-karvinská oblast se dělí na část
ostravskou a karvinskou. V ostravské části lze vymezit dvě dílčí pánve:
ostravskou a petřvaldskou, jejichž hranici tvoří michálkovická porucha. V podbeskydské
oblasti se vymezují tyto části: příborská, těšínská, mořkovská, frenštátská
Obr. 1 Schematická mapa ČHP. 1 – sídla, 2 – státní hranice, 3 – posterozní hranice pánve, 4 – hlavní tektonické struktury (Sivek et al., 2003).
Ostravské souvrství (spodní namur) je výsledkem sedimentace na rozsáhlé přímořské akumulační plošině (paralická uhlonosná molasa), což dokládají mořské usazeniny, obsahující mořskou i brakickou faunu, které jsou odrazem občasných ingresí moře od S a SSZ. Převažují v něm jemnozrnné až střednozrnné pískovce, podíl slepenců je pod 1 %. Vliv intenzivní vulkanické činnosti se projevil usazováním velkého množství horizontů vulkanického původu (uhelných tonsteinů) a smíšených vulkanicko-terigenních hornin (brousků a tufitů). Ostravské souvrství se člení na čtyři litostratigrafické členy – vrstvy petřkovické, hrušovské (spodní a svrchní), jaklovecké a porubské.
Karvinské souvrství se ukládalo po intranamurském hiátu (Martinec,
Kožušníková 1999) Mocnost obou souvrství je výrazně odlišná. Ostravské souvrství
v ostravské části dosahuje téměř 3000 m, na Karvinsku však klesá jeho
mocnost až na polovinu. Redukce mocnosti je patrná též v podbeskydské
oblasti. Mocnost karvinského souvrství se mění zejména v závislosti na
zachovaném úseku uhlonosného karbonu, v žádném případě nepřesahuje Ostravské souvrství vystupuje v ČHP téměř v celé ploše výskytu produktivního karbonu, karvinské souvrství pouze na Karvinsku, Frenštátsku a v jablunkovské části pánve. Údaje o počtu slojí v OKR se v různých pracích dosti liší. Celkem je v OKR evidováno cca 415 uhelných slojí, jejich samostatných lávek a slojek, z nichž lze v průměru 141 označit jako průběžně nebo místně dobyvatelné v pojetí podmínek dobyvatelnosti do r. 1990. Z toho 86 slojí přísluší ostravskému souvrství a 55 souvrství karvinskému. Uhelné sloje OKR jsou většinou nestálé až poměrně stálé, řada slojí má nahodilý vývoj. Mocnost uhelných slojí kolísá v širokých mezích. V ostravském souvrství je udávána průměrná mocnost slojí 73 cm, v karvinském souvrství 180 cm (Dopita, Kumpera 1993). Nejvyšší průměrnou mocnost v ostravském souvrství má sloj 386 (Mohutný), dosahující na velkých plochách 2 – 4 m, maximálně 6 m. V karvinském souvrství vykazuje největší průměrnou mocnost sloj 504 (Prokop), v dole ČSM až okolo 15 m. Tak jako v jiných evropských pánvích se i v ČHP setkáváme s nepravidelnostmi ve vývoji slojí. Uhelné sloje se ztenčují a vykliňují, štěpí se ve více lávek nebo se spojují, někdy dochází k rozmrštění sloje do nerubatelných lávek, nezřídka tvaru rybího ocasu. Časté jsou eroze ve sloji říčním tokem, a to jak v ostravském, tak v karvinském souvrství. V HP, zejména však v její české části, byly zaznamenány intruze vulkanických hornin různého stáří, které ve formě pravých i ložních žil pronikly do uhelných slojí a jejich uhelnou hmotu změnily nejčastěji v přírodní koks (např. v dolech Ostrava a Odra, ve vrtech na Frenštátsku).
Tab. 1 Litostratigrafické členění karbonu hornoslezské pánve – česká a polská
část (podle Dopity
Obr. 2 Dobývací prostory dolů, hranice ložisek (dříve v OKR průzkumná území) a prognózních území (stav k 1. 1. 2003, názvy dolů z počátku 90. let 20. století) ( M. Dopita et al. 1997, upraveno). 1 - státní hranice, 2 - hranice prognózních území,3 - hranice ložisek, 4 - hranice dobývacích prostorů. Dobývací
prostory: 1 - Přívoz (Důl Odra), 2 -Vítkovice (Důl Ostrava, záv. Hlubina), 4
- Heřmanice (Důl Heřmanice, záv. Heřmanice), 5 - Michálkovice (Důl Heřmanice,
záv.P. Cingr), Ložiska: 3 -
Slezská Ostrava III, 23 - Šilheřovice, 24 - Věřňovice, 26 - Dětmarovice, Prognózní území:
43 - Bartovice-Hrabová, 44 - Bludovice-Chotěbuz, 45 - Datyně-Baška, Nezahrnuté plochy: 25, 46, 50 - jablunkovský příkop.
literatura:Dopita M. et al.: Geologie české části hornoslezské pánve. Praha, Min. živ. prostředí České republiky, 1997, 278 s. Sivek, M., Dopita, M., Krůl, M., Čáslavský, M., Jirásek, J.: Atlas chemicko-technologických vlastností uhlí české části hornoslezské pánve, 2003, 31 s., 79 příloh.
Štramberklokalizace:
Štramberk, 3 km JV od Kopřivnice, 8 km V od
Nového Jičína
Situace lomu v okolí Štramberku, podle Menčíka et al. (1983)
geologie: Geologická situace zdejších hornin je složitá a názory na její vznik se rozcházejí. Obecně náleží slezské jednotce v bašském vývoji. Převážná část vápencového tělesa náleží stratigraficky nejsvrchnější juře (tithón), zčásti je zde vyvinuta i spodní křída, převážně v jílovcovém vývoji. Vápence jsou označovány
podle Štramberka jako štramberské vápence. Jsou světle šedé Štramberský
vápenec je proniknut četnými trhlinami a dutinami, které jsou vyplněné
jílovci až slínitými vápenci pestrého zbarvení. Paleontologicky je v nich
doložena nejsvrchnější jura a zejména spodní křída (berrias a valangin).
Literatura ke geologii: Houša (1961), Menčík Stratigrafie svrchní jury až spodní křídy v tělesech štramberského vápence je velmi složitá a nejasná. Štramberský vápenec je podle posledních údajů (prof. Vašíček) svrchnojurského stáří (tithón) a zasahuje i do spodní křídy (berrias). Mezi dalšími jednotkami (olivetský vápenec, kopřivnický vápenec, plaňavské souvrství a chlebovické vrstvy) panují nejasné časové i prostorové vztahy. Část těchto hornin jsou jen různé facie sedimentující ve stejnou dobu v odlišných sedimentačních podmínkách. Nejasnosti panují i v počtu sedimentačních hiátů.
zkameněliny:
Vápence obsahují velmi bohatou faunu, v níž byly zjištěny prakticky všechny skupiny druhohorních bezobratlých, vzácněji i obratlovců, a z rostlin řasy. Mezi nejcharakterističtější faunistické složky náleží koráli a tlustoskořepatí mlži. Ze štramberského vápence bylo popsáno téměř 1000 druhů fauny, částečný přehled uvádí např. Řehoř et al. (1978). Hojný paleontologický obsah byl nalezen i v kapsách a neptunických žilách s jílovcovou výplní (spodní křída). V masívu Kotouče se nachází také známá jeskyně Šipka, která byla sídlem pračlověka. V roce 1880 v ní byla nalezena vedle kostí zvířat amonit Micracanthoceras i část čelisti neandrtálce. microcanthum (Chlupáč et al., 2002) použití suroviny: Chemicky čisté štramberské vápence byly a jsou používány při výrobě vápna a zejména při výrobě železa (Vítkovické železárny). Velká část produkce vápna i vápence je dnes používána společností ČEZ na odsiřování tepelných elektráren. Problém je s odbytem nejjemnější frakce vápence. Projekt výstavby nové cementárny, která by ho vyřešila, zatím nebyl schválen.
literatura: Houša, V.: Stáří štramberského a kopřivnického vápence. Časopis pro mineralogii a geologii, 1961, roč. 6, č. 4, s. 410 – 418. Chlupáč, I., et al.: Geologická minulost České republiky. Academia, Praha: 2002. s. 253 - 256 Menčík, E., et al.: Geologie Moravskoslezských Beskyd a Podbeskydské pahorkatiny. Ústřední ústav geologický, Praha: 1983, s. 50 – 61. Řehoř, F., Řehořová, M., Vašíček, Z.: Za zkamenělinami severní Moravy. Ostravské muzeum, Ostrava: 1978, s. 144 – 151.
fotografie:
Kobeřice
lokalizace: Kobeřice u Opavy, 13 km SV od Opavy, 6 km S od Kravař, sádrovcový lom firmy Gypstrend s.r.o., 1,5 km SZ od Kobeřic historie: Těžba sádrovce byla zahájena v Kobeřicích v roce 1963 otvírkou lomu. V roce 1979 těžba dosáhla 600525 t. Postupně ale na trh přichází levný energosádrovec, který je odpadním produktem při odsiřování tepelných elektráren, a vytlačuje klasický sádrovec z většiny jeho použití i trhů. Proto sešlo i z plánované otvírky dalších ložisek sádrovce v okolí – Kobeřice-sever, Rohov-Strahovice, Sudice, Třebom. V roce 2001 dosáhla těžba dlouhodobého minima 24000 t, v roce 2002 byla již 108000 t (Surovinové zdroje..., 2003). geologie opavské pánve: Opavská pánev náleží v širším slova smyslu ke karpatské čelní předhlubni. Sedimentace zde začíná spodním badenem, který se ukládal transgresivně na horninách kulmu. Jejich mocnost narůstá od Opavy směrem k východu až na 287 m u Hatě. Spodní baden je tvořen monotónním souvrstvím jílovitých písků, písčitých jílovců a pískovců, na bázi místy s bazálními slepenci. Na bázi se také v prostoru kobeřické kulmské elevace vyskytují výlevy čediče. Bez změny sedimentární facie navazuje sedimentace středního badenu. Ta je ukončena výrazným horizontem evaporitové formace s ložisky sádrovce. Tyto sedimenty již nezasahují na území Ostravska. Mocnost usazenin kolísá od 50 m v oblastech povrchově těžitelných ložisek sádrovce do 323 m ve vrtu u Hatě. V bezprostředním podloží sádrovce se v jílech objevují shluky glaukonitu, rostlinný detrit a úlomky lastur. Evaporitová formace tvoří souvislý horizont v pánvi. Sádrovec vystupuje k povrchu podél původní pobřežní čáry od města Opavy směrem k SZ a dále prochází do Polska. Na východě vykliňuje zhruba na linii Hlučín – Hatě. Byly vymezeny tři základní typy vývoje sádrovcového horizontu. První typ je nejdůležitější a vznikal v nejmělčích částech sedimentačního prostoru s nízkým přínosem terigenního materiálu. Spodní poloha makrokrystalického sádrovce je mocná 1 – 9 m, průměrně 3 m. Sádrovec je bělošedý, tvoří typické vlaštovčí ocasy a kaverny jsou vyplněné jílem. Na tento bazální sádrovec nasedá jemně krystalický sádrovec 1 – 30 cm mocný. Dále následuje blokový sádrovec medové barvy o silně kolísavé mocnosti 1 – 10 m. Nejsvrchnější polohu tvoří sádrovec s jílem ve formě lamin s hnízdy krystalického sádrovce v šedých vápnitých jílech. Celková mocnost sádrovcového horizontu v tomto vývoji se pohybuje od 30 do 40 m. Další vývoj sádrovcového horizontu je vývoj v hlubších částech pánve (laminovaný sádrovec o velké mocnosti) a pobřežní vývoj z okraje saliny (pískovce tmelené sádrovcem). Svrchní baden začíná nad evaporitovým horizontem jíly a písčitými jíly, místy s čočkami nečistých vápenců a slínovců. Kvartér je v celé opavské pánvi zastoupen glacigenními uloženinami. Jejich největší ověřená mocnost byla u Píště – 88,5 m.
geneze ložiska: Patrně nejpřijatelnější teorie vzniku ložisek místního sádrovce je vznik evaporitů v salinách, které lemovaly badenské moře na okraji vněkarpatského oblouku. Důkazem je pozice evaporitů v pobřežním pásmu moře a neritická mikrofauna v podloží evaporitů. V sádrovcovém horizontu jsou mělkovodní vlivy doložené přítomností suchozemských zbytků. (text výše uvedených kapitol - Fajkus a Mátl 1976, Mátl 1980 a 1981.) využití suroviny: Surovina je přímo v závodě zpracovávána pálením na sádru. Materiál horší jakosti používá jako přísada při výrobě cementářského slínku v cementárnách (vývoz na Slovensko) a při výrobě prefabrikovaných stavebních dílů. Dnes je větší část poptávky kryta tzv. energosádrovcem (viz výše). Ten ale neumožňuje z důvodů velmi malé velikosti zrna výrobu kvalitní pálené sádry. Těžbu suroviny komplikují složité hydrogeologické podmínky – zvodnělé kolektory v podloží terciéru, sádrovcový horizont a kvartérní sedimenty. V sádrovcovém horizontu je též vyvinutý fosilní sádrovcový kras, který komplikoval průzkum a těžbu. literatura: Fajkus, O., Mátl., V.: Ložiska sádrovce na Opavsku a jejich průmyslové využití. Sborník Geologického průzkumu Ostrava, 1976, č. 12, s. 77 - 86. Mátl, V.: Geneze sádrovce v opavské oblasti. Geologický průzkum, Sborník Geologického průzkumu Ostrava, 1980, č. 22, s. 143 - 148. Mátl, V.: Ložiska sádrovce opavské pánve. Geologický průzkum, 1981, č. 12, s. 346 – 350. Surovinové zdroje České republiky, Nerostné suroviny (stav 2002). Praha: Česká geologická služba – Geofond, s. 145 – 148.
fotografie:
Lhotka
lokalizace: Lhotka, 3,5 km SZ od Vítkova, 8 km V od Budišova nad Budišovkou, činný důl těžící pokryvačské břidlice asi 500 m S od obce geologie: Oblast Nízkého Jeseníku, Oderských vrchů, Drahanské vrchoviny a část Zlatohorské vrchoviny je tvořena spodnokarbonskými usazenými horninami. Kulm je celoevropské označení těchto sledů střídajících se prachovců, jílovců a drob (flyšové sedimenty). V oblasti moravskoslezského kulmu byly vyděleny tři komplexy, kryjící se faciálně s převládajícím vývojem pelitické sedimentace, do nichž byla v minulosti situována těžba pokryvačských břidlic. Největší z nich (střední), tzv. střelensko-mokřínsko-heřmanický, má rozlohu přibližně 550 km2. Západní huzovsko-bruntálsko-jindřichovský a východní odersko-polomsko-fulnecký zaujímají dohromady plochu asi 350 km2. Dobývací práce byly prováděny nejvíce ve středním komplexu v moravickém souvrství a méně v západním komplexu (andělskohorské souvrství), východní komplex (kyjovické souvrství) je znám nejméně. Ložisko štípatelných břidlic Nové Těchanovice – Lhotka má poměrně komplikovanou geologickou stavbu. Těžba je soustředěna do západní břidlicové polohy, která je tvořena ramenem překocené antiklinály s východní vergencí. Východní hranici tvoří ostrý přechod do drobové polohy asi 130 m mocné, západní hranice nebyla báňsky ověřena. V západní břidlicové poloze bylo vyčleněno 5 ložiskových pásem o mocnosti 9 – 13 m. Ve východní břidlicové poloze je jedno ložiskové pásmo, méně vhodné pro průmyslové zpracování, o mocnosti až 30 m. historie: Těžba břidlic v oblasti moravskoslezského má několikasetletou tradici. Protože ale nebyla vyhrazeným nerostem, neexistují starší úplné záznamy o těžbě. Těžba byla prováděna lomovým, jámovým i štolovým způsobem. V roce 1880 je uváděno 52 závodů na těžbu a zpracování břidlice. Před první světovou válkou bylo známo 72 malodolů, z nichž po válce byly obnoveny pouze doly ve Velké Střelné, Nepřívazi, Mokřinách, Svobodných Heřmanicích, Hrubé Vodě a Nových Těchanovicích. Po druhé světové válce zůstalo v těžbě jen ložisko Lhotka. Nejstarší údaje o těžbě na ložisku Nové Těchanovice – Lhotka pochází z let 1854 – 1856, kdy bylo těženo povrchově řadou drobných podnikatelů. (Kapitoly geologie i historie jsou zpracovány podle Wagnera a Staňka, 1991.)
(podle Wagnera a Staňka, 1991) využití suroviny: Kvalitní pokrývačské břidlice musí kromě fyzikálně-mechanických vlastností splňovat i kritéria nízké hmotnosti, dané možností štípat se na velmi tenké desky (0,4 – 0,6 cm) s rovným povrchem a zároveň co největšími rozměry. Vysoce kvalitní, tence štípatelné břidlice s rovným povrchem velkých desek vznikla tam, kde jsou splněna následující kritéria: Kritéria litologická představují existenci alespoň několik metrů mocných poloh, v nichž zcela převládají jílové břidlice bez hrubozrnnějších lamin a vložek. Takové polohy jsou s ohledem na flyšovou povahu zdejších souvrství zastoupeny zejména ve svrchních částech flyšových megarytmů. Kritéria strukturně-tektonická a metamorfní jsou též ložiskově nezbytná. Dobře štípatelné jílové břidlice vznikly především v oblastech, v nichž je dobře vyvinutá osní kliváž subparalelní s vrstevnatostí, tedy zejména v oblastech s dlouhými izoklinálními vrásami. Dobře štěpný materiál se vytvářel tam, kde kliváž zdůrazňuje vrstevní břidličnatost za vzniku litonů řádově milimetrové mocnosti. Podmínkou je i určitý stupeň metamorfózy, při němž vznikala kliváž střihu s metamorfní krystalizací fylosilikátů, které umožňují snažší oddělení litonů. Slabá metamorfóza rovněž zajišťuje dobré mechanické vlastnosti výrobků (podle Kumpery a Strohalma, 1995). Kritérium příčného rozpukání břidlic je silně variabilní. Četnost puklin se mění náhle v blízkosti zlomových pásem a puklinových zón a vyžaduje důkladný průzkum na místě. Využití břidlic nebylo jen jako kvalitní a trvanlivá střešní krytina, ale i jako obkladový materiál exteriérů i interiérů (chodba z budovy C na A na VŠB), ale vyráběly se z ní psací tabulky, jemně mletá se používala jako plnidlo do barev, dehtových hmot, lehčených betonů a brousků. Výrobu stolních desek, elektroizolačního materiálu a ozdobných předmětů (psací soupravy, kuřácké soupravy, podstavce aj.) z břidlice z Budišovic popisují např. Vavro, Vavro 2002. Výtěžnost místních ložisek je velmi nízká (7,5 % podle Kumpery a Strohalma, 1995). literatura: Kumpera, O., Strohalm, P.: Ložiska pokrývačských břidlic v Nízkém Jeseníku a renesance jejich využití. Sborník referátů Mezinárodní konference u příležitosti 50. výročí působení VŠB v Ostravě, 12.-17.9.1995. Sekce 3 – Geologie. s. 243 – 248. Vavro, M., Vavro, L.: Kulmská břidlice z Budišovic. Kámen, 2002, roč. 8, č. 3, s. 59 - 63. Wagner, W., Staněk, S.: Ložiska štípatelných jílových břidlic v Evropě se zvláštním zřetelem na moravskoslezský kulm. Geologický průzkum, 1991, č. 5, s. 135 – 138.
fotografie:
Bílčice
lokalizace: u státní silnice Opava - Olomouc, v obci Bílčice odbočit doprava, činný lom 1 km od obce geologická charakteristika: Lokalita se nachází v neovulkanické oblasti východních Sudet. Její vznik je spjat se saxonskou fází alpinského orogénu. Neovulkanická činnost probíhala na území Českého masívu ve třech fázích, které byly od sebe odděleny delšími periodami klidu. Neovulkanity východních Sudet patří k poslední třetí sopečné fázi, která je typická nízkým stupněm destrukce a končí až ve starším kvartéru. petrologická charakteristika: Bazaltoidy lokality Bílčice jsou součástí stratovulkánu Velký Roudný, jež je tvořen sopečnými vyvrženinami a třemi základními lávovými proudy: · proud Mlýna Roudná · proud Chřibského lesa · proud Černého lesa Pyroklastický materiál je volně nasypán a je tvořen šedými až šedočernými sopečnými bombami, pískem a popelem. Výsledkem efuzívní činnosti jsou uvedené vlastní čedičové proudy : 1. Proud Mlýna Roudná - je krátký cca 700 m. Mocnost je odhadována 30-35 m, se sloupcovitou odlučností. 2. Proud Chřibského lesa - jeho délka je až 5 km a je nejdelším lávovým proudem. Je široký cca 1 km a dosahuje mocnosti 50-57 m. Je prokázáno (Barth, 1970), že proud je tvořen minimálně dvěma samostatnými efuzemi, které se svým minerálním složením od sebe podstatně neliší. Jedná se o olivinický čedič až nefelinický bazanit. Svrchní partie proudu jsou tvořeny porézním bazaltem s nepravidelně sloupcovitou odlučností. Tento typ tvoří podstatnou část současného dobývacího prostoru lomu Bílčice. V podloží proudu se nacházejí štěrky říční terasy řeky Moravice, což umožnilo stanovit stáří neovulkanitu jako pleistocenní. 3. Proud Černého lesa - je dlouhý 3 km a maximálně široký 1,5 km. Složení proudu se pohybuje v rozmezí nefelinického bazanitu až olivinického čediče. mineralogicko-geochemická charakteristika bazaltoidů z lomu Bílčice: V lomu se vyskytují dva základní typy bazaltoidů: celistvý olivinický čedič a orbikulární čedič. Struktura bazaltoidů je porfyrická s vyrostlicemi olivínu, ojediněle i pyroxenu. Struktura základní hmoty je pilotaxitická a je tvořena jehlicemi plagioklasů (bytownitu), který často obtéká vyrostlice olivínu. Dále je v základní hmotě zastoupen olivín a pyroxen. chemické složení:
literatura: Slivka, V., Vavro., M.: Exkurzní průvodce Dolnoslezskou pánví, Krkonošemi a Podkrkono-ším. MS VŠB-TU Ostrava, květen 1995, s. 4 – 5.
fotografie:
Uhlířský vrch
lokalizace: Jedná se o nejznámější a nejlépe dostupný sopečný útvar v Nízkém Jeseníku. Nachází se asi 2 km JZ od Bruntálu, kde tvoří nápadný pahorek (671 m n. m.), zvýrazněný barokním kostelíkem z r. 1758. geologie: Uhlířský vrch je denudačním reliktem rozsáhlejšího vulkánu smíšeného typu, který vznikl během explozivních a efuzivních fází. Z násypného sopečného kužele, pocházejícího z mladší fáze, zůstaly zachovány dva denudační zbytky. V j. výskytu (obr. 1), který je odkryt řadou stěnových lomů, je patrna jeho vnitřní stavba. Na složení pyroklastického materiálu se podílejí hlavně lapili (40-80 %), méně pak sopečné bombičky, bomby a strusky (10-50 %) a nejméně sopečný písek a popel. Někdejší vulkanické centrum se nacházelo asi 200 m sz. od kostelíku. Pyroklastický materiál se vyznačuje centroklinálním uložením, které bylo ovlivněno předvulkanickou depresí georeliéfu, uklánějícího se k S až SV. Pyroklastický materiál je rezivě hnědé barvy, místy bývá slabě nafialovělý nebo černožlutý či žlutý. Často se vyskytují kausticky přeměněné xenolity spodnokarbonského drob. Produkty starší efuzívní fáze známé pouze z vrtných prací. Během mladší fáze vzniklo rozsáhlé těleso lávového proudu o délce 1,8 km. Efuze vyplnila mělkou terénní depresi směřující k V do údolí Černého potoka. V koncové části proudu byly ve vrtech zjištěny písečné jíly s hojnými hrubými valouny křemene, které se nacházely ve výšce 12 m nad dnešní údolní nivou. Petrograficky jsou efuzivní horniny tvořeny nefelinickým bazaltem až olivinickým nefelinitem. Podle radiometrických analýz je stáří fuze datováno na 2,4 +/- 0,5 mil. roků (pliocén, pleistocén), přičemž pravděpodobnější je údaj o nižší hodnotě (Zapletal, 1995).
(podle Zapletala, 1995) literatura: Zapletal, J.: 38 – Uhlířský vrch u Bruntálu. In: Zimák, J. a kol.: Průvodce ke geologickým exkurzím. Morava – střední a severní Morava, Slezsko. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc: 1995. s. 39.
fotografie:
Smrčník (Lipová - Lázně)
lokalizace: 6 km Z od Jeseníku, činný kamenolom na Z pod kótou 798,8 m - Smrčník geologická situace: V lomech na Smrčníku (789 m n.m.) je těžen krystalický vápenec, náležející ke skupině Branné. Jde o středně zrnité až hrubozrnné mramory bílé až šedobílé barvy, místy se šedými šmouhami. Jsou složené téměř výhradně z kalcitu, akcesoricky se vyskytují šupinky flogopitu, muskovitu, chloritu a pyritu. Krystalickými vápenci na Smrčníku pronikají zrudněné hydrotermální žíly. V křemen-karbonátové jalovině se vyskytují zrnité agregáty chalkopyritu, který je v oxidační zóně přeměněn na limonit, chryzokol a vzácnější malachit. použití suroviny: Těžený vápenec se zpracovává drcením a mletím na tzv. mikromletý vápenec, který se používá jako plnidlo při výrobě papíru, plastů, při chemických výrobách. Větší frakce jsou používány na omítkové směsi atd. literatura: Zimák, J.: 14 - Lipová-lázně. In: Zimák, J. a kol.: Průvodce ke geologickým exkurzím. Morava – střední a severní Morava, Slezsko. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc: 1995. s. 22 – 23 fotografie:
Žulová - lom Ehrlichlokalizace: Lom Ehrlich se nachází na okraji obce Žulová. geologie: Předmětem těžby jsou se o biotitické granity a granodiority žulovského masivu. V lomu byly v poslední době nalezeny kontaktní minerály, zejména grosulár, epidot a wollastonit. Geologická stavba je podobná jako na lokalitě Černá Voda. fotografie:
Jeskyně Na pomezí
http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=POM
Černá Voda u Žulové
lokalizace: 10 km SZ od Jeseníku, Nový lom jižně od silnice ze Žulové do Černé Vody. regionální geologie: Hercynské granitoidy budují v sileziku několik samostatných masivů a masívků. U Sobotína a Jeseníku intrudovaly bazické masivy označované jako jesenický a sobotínský. Jesenický bazický masiv je soubor metamorfovaných bazických vulkanitů, méně i intruzivních hornin typu gaber, gabrodioritů až dioritů.Sobotínský masiv na rozdíl od předchozího masivu obsahuje velmi málo metabazitů (metavulkanitů). Podle reliktních magmatických struktur hornin vznikla většina amfibolitů (gabro-amfinolitů) z gaber a dioritů. Granitoidní hercynské masivy silezika jsou reprezentovány žulovským a šuperským masivem a řadou drobných masivků v jesenské i keprnické klenbě. Žulovský masiv je složen z granitoidních hornin paleozoického stáří. Vznikl řadou po sobě následujících intruzí s běžným diferenciačním trendem od starších amfibolitického granitu až ke granitům, resp. granodioritům bohatých křemenem. Významně je vyvinuta okrajová facie masivu, přestavující složitý vnitřní kontakt. Výrazný je i vnější kontakt masivu s okolními krystalickými horninami náležejícími velkovrbenské a keprnické skupině i skupině Branné. Horniny pláště, zvláště velké xenolity vápenců s granáty, jsou označovány na mnoha místech i uprostřed masivu. Šumperský masiv leží v jižní části keprnické klemby, mezi Bludovem, Jeseníkem a Temenicí. Základní hornina odpovídá biotitickému granodioritu. Masiv je rozdělen na dvě části temenickým zlomem. Vzácné jsou žíly pegmatitů a aplitů. Další podobu hercynského magmatizmu můžeme nalézt u Oskavy v podobě tělesa hrubozrnné biotitické žuly, která je podobná horninám šumperského masivu. Odchylné postavením a patrně i genezí jsou menší granitoidní masivky u Rudné, zastoupené leukokratním biotitickým granitem (podle Mísaře, 1983). geologická situace lomu: Nejrozšířenější horninou žulovského plutonu je biotitický granit. Je to světle šedá, nejčastěji středně zrnitá hornina se stejnoměrně zrnitou strukturou. Na jeho složení se podílí K-živec, plagioklas, křemen, biotit, akcesoricky se vyskytují zejména apatit, zirkon, titanit a magnetit. Granity jsou v lomu porušeny výraznými systémy puklin – L, S, Q pukliny podle Cloose. Některé z nich jsou vyplněné žilami aplitů a pegmatitů. Lokalita je též známá mineralogickým výskytem molybdenitu – MoS2 – na puklinách horniny (hydrotermální zrudnění), a také v pegmatitech a aplitech, které tyto pukliny v některých případech vyplňují. Zdejší biotitické granity a granodiority jsou výbornou kamenickou surovinou, a proto byly v minulosti těženy mnoha lomy v okolí Žulové, Vápenné a Černé Vody. Dnes se těžba koncentrovala do několika z nich. Horniny jsou známé pod obchodním názvem „slezská žula“ (Pauliš 2001, Zimák 1995). literatura: Mísař, Z.: Geologie ČSSR I. Český masív. SPN Praha, 1983, s. 217-224. Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Moravy a Slezska. Kuttna, Kutná Hora: 2001, s. 82 – 83. Zimák, J.: 10 – Černá Voda. In: Zimák, J. a kol.: Průvodce ke geologickým exkurzím. Morava – střední a severní Morava, Slezsko. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc: 1995. s. 20 – 21.
fotografie:
Vidnava
lokalizace: Vidnavské ložisko kaolínu leží v Žulovské pahorkatině, mezi Vidnavou a Dolní Červenou Vodou. Ložisko je otevřeno dvěma lomy, označovanými zpravidla jako „Stará jáma“ a „Nová jáma.“ geologie: Matečnou horninou reziduálního kaolínu na vidnavském ložisku je středně až hrubě zrnitá žula žulovského plutonu. Přeměnou živců, jejíchž množství se v nepřeměněné žule pohybuje kolem 60 obj. % (výrazně převažují K-živce nad ambitem a oligoklasem), se vytvořil kaolinit, jenž je hlavní složkou kaolínu. Intenzita kaolinizace žuly generelně klesá ve směru do podloží ložiska. V příčném profilu ložiskem můžeme rozlišit dvě hlavní zóny (svrchní a spodní), které se liší stupněm kaolinitizace, jenž závisí mj. na zrnitosti a rozpukání matečné horniny i na podmínkách , za nichž na jednotlivých místech kaolinizace probíhala; hranice mezi oběma zónami je neostrá. Ložiskově významná je svrhní zóna, jejíž mocnost je v průměru 40-50 m. Kromě bílého kaolínu, jenž odpovídá nejkvalitnější keramické surovině, se na vidnavském ložisku vyskytuje zelený, žlutý a červený kaolín. Zelený kaolín obsahuje značné množství biotitu silně přeměněného na chlorit; žlutý a červený kaolín je zbarven oxy-hydroxidy Fe. Ke vzniku reziduálních kaolínů vidnavského ložiska došlo zřejmě koncem druhohor a v paleogénu. V nadloží reziduálního kaolínu je takřka na celé ploše ložiska přítomen tzv. „sekundární kaolín,“ jenž vznikl přeplavením reziduálního kaolínu – mocnost kaolínu je obvykle 2-6 m. V malém rozsahu byl kaolín v prostoru vidnavského ložiska těžen již v roce 1786 na výrobu žáruvzdorných kelímků; ve větším rozsahu se zde kaolín těžil od r. 1816. Vidnavský kaolín je použitelný na výrobu šamotu, obkladaček, jako pojivo do papíru a nátěrový papírenský kaolín. V nadloží kaolínů vystupují neogenní sedimenty (jíly, písky a tzv. žulový detrit) a pleistocénní ledovcové sedimenty. Mocnost ledovcových sedimentů se zde pohybuje kolem 10 m. Ve vertikálním profilu ledovcovými sedimenty ve „Staré jámě“ lze rozlišit tři zóny: a) asi m mocný ledovcový výplav, jenž je tvořen střídáním převážně horizontálně zvrstveného písku a štěrku se značným zastoupením eratických souvků pocházejících ze skandinávsko-baltské oblasti a polského Dolního Slezska, b) asi 2 m mocné souvrství glacilakustrinních a snad i glacifluviálníchsedimentů (v nadloží výplavu), které zrnitostně odpovídají písčitému prachu nebo písčito-jílovému prachu, c) nejvyšším členem celého souvrství je cca 1,5 m mocný hlinitý sediment (till) (Zimák, Pek 1995). literatura: Zimák, J., Pek, I.: 4 – Vidnava. In: Zimák, J. a kol.: Průvodce ke geologickým exkurzím. Morava – střední a severní Morava, Slezsko. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc: 1995. s. 16 – 17. fotografie:
Žulová - Korálové jámy a Boží hora
fotografie:
Zlaté Horylokalizace: 13 km VSV od Jeseníku geologie: Území zlatohorského rudního revíru se nachází v SV části silezika. Klasickým revírem je myšleno území, jehož středem je Příčná hora a ketré je omezeno na výchoě údolím Prudníku (Miserichu), na jihu silnicí Heřmanovice-horní Údolí, na západě horním tokem Olešnice v úseku Horní a Dolní Údolí a na severu silnicí Ondřejovice-Zlaté Hory (resp. státní hranicí). Toto území má rozlohu kolem 25 km2. Primární ložisková struktura je součástí devonského vulkanosedimentárního komplexu epizonálně metamorfovaných hornin a je situována na jižním svahu variské akreční zóny s intenzivní granitizací na křížení dvou významných regionálních střižných struktur (vrbenské a opavické). Vulkanosedimentární komplex hornin vytváří v místě ložiskové struktury složitě tektonicky členěné antiklinorium s vrásovo-šupinatým vývojem. Vůdčí litostratigrafický horizont je kvarcit Příčné hory, dále jsou zde zastoupeny různé typy metasedimentů. Významné pro své těsné prostorové sepětí s ložiskovou mineralizací jsou kyselé metavulkanity (kvarckeratofyrové metatufy a metatufity). Rudní mineralizace je tvořena převážně nekontrastními tělesy sulfidických rud s výraznou převahou pyritu, kde užitkové minerály (chalkopyrit, chalkozín, sfalerit, galenit, zlato) tvoří jen doprovodnou složku mineralizace. Aureolní pole ložiska je charakterizované členěním zóny na svrchní Zn, Pb (As,Au,Cu) a spodní Cu (Ag,Au). V ložiskových prostorech zlatohorského rudního revíru byly dokumentovány dva hlavní typy rudních těles, které se liší jednak svojí morfologií a jednak svojí pozicí vůči hostitelským horninám. a) čočkovitá tělesa konformní s metamorfní foliací hostitelských hornin, většinou příkontaktní, vyvinutá v dotykové zóně dvou horninovývh typů. V těchto tělesech je především zastoupeno páskované nebo vtroušeninové polymetalické zrudnění typu Pb-Zn s výraznou převahou sfaleritu. b) strmá tělesa, která se svým tvarem podobají rudním sloupům, jsou nesouhlasná s průběhem metamorfní foliace, přičemž jejich úklon je vždy strmější. Tyto tělesa jsou tvořena převážně chalkopyr-pyrhotinovými rudami. Kromě těchto dvou základních typů byla v poslední době identifikována rudní tělesa s komplexním typem mineralizace Cu, Zn (Au,Ag,Pb), která jsou prostorově spjata s příhodnými strukturami zpravidla tektonicky predisponovanými uvnitř zóny rozptýlené rudní mineralizace. Rudní hmota je často koncentrována ve vrásových ohybech, nebo ve shlucích a hnízdech s výrazným prokřemeněním. Některé rudní struktury jsou nabohaceny zlatem. Nabohacení je velmi intenzivní zejména v cementační zóně a především pak v těsné blízkosti průniku případné dislokace rudní strukturou tohoto charakteru. Zdroj zrudnění předpokládáme v devonském vulkanizmu. Tento proces dal vzniknout široké zóně rozptýlené rudní mineralizace vázané prostorově na kyselé vulkanity a na horniny v jejich blízkém kontaktu (kvarcit Příčné hory) a to ještě před první deformační fází. Následující metamorfní a deformační vývoj způsobil metamorfní mobilizaci rudních fluid a následně jejich redepozici do příhodných geologických struktur. Ve zlatohorském rudním revíru bylo doposud zkoumáno pět ložiskových prostorů. Dva z nich, ZH-jih a ZH-Hornické skály jsou ložiska mědi a jejich ekonomicky zajímavé zásoby jsou dnes již prakticky vytěženy. Zbývající tři prostory jsou ložiska polymetalických rud s různým stupněm prozkoumanosti. Nejdůležitější z nich je ložisko ZH-západ, jehož hodnota je dána především přítomností zlata v centrální části, kde spolu s polymetalickým zrudněním vytváří nabohacenou rudní strukturu sloupcovitého charakteru, jejíž hloubkový vývoj je ověřen až na úroveň 5. patra. Toto ložisko bylo spolu s polymetalickým ložiskem ZH-východ předmětem otvírky a přípravy a ložisko ZH-západ i dočasné těžby na konci 80. a začátku 90. let rudním závodem RD Jeseník. Poslední ložiskový prostor ZH-Heřmanice, tj. pokračování ZH-výcho, se nachází ve velké hloubce. Jeho vývoj je ověřen v etapě vyhledávacího průzkumu a je reprezentován chudými polymetalickými rudami, u nichž zatím nebyly zjištěny zajímavější obsahy zlata a tak se stává pro další úvahy o eventuelním využití neperspektivní. Dále je v revíru vytýčeno několik prognózních oblastí s indiciemi výskytu Cu i polymetalických rud. Byl prováděn i vyhledávací průzkum na rozsypová ložiska zlata v severním předpolí zlatohorského rudního revíru, ale jeho distribuce je velmi chaotická a výsledek nesplnil původní očekávání. Celkový rudní potenciál zlatohorského rudního revíru je odhadován na první desítky mil. tun většinou chudších polymetalických rud, přičemž asi 1/5 z nich je doprovázena zlatem. Monometalický typ Cu rud je dnes již z převážné části vytěžen. (text této kapitoly cituje článek Kalendy 1998) historie: O začátcích dolování ve Zlatých Horách se nedochovaly žádné zprávy. Možná je přítomnost Keltů v období laténu i rýžování v období Velkomoravské říše. Po roce 1050 docházelo k častým bojům o hraniční území mezi českým a polským královstvím, ale i přes to se zde zlato v určitých obdobích dobývalo (1081-1102). První zmínka o Zlatých Horách pochází až z roku 1263, ve 13. století byl založen hrad Edelstein, jehož podhradím byly Zlaté Hory ještě v roce 1284. V roce 1306 udělil opavský kníže Mikuláš II. Zlatým Horám městské privilegium. 13. století bylo obdobím velkého rozmachu hornictví. Do konce 13. stol. byly nejméně jednou přerýžovány sedimenty v okolí Zlatých Hor i se severním úbočím Příčné Hory. Těžba svahovin dovedla starce až k primárním rudám v oblasti P. Marie Pomocné a objeveny byly i bohaté rudy na Starohoří. Do tohoto období spadají písemné zprávy o zlatohorských dolech z let 1318-1343 - dotazy zlatohorských měšťanů k hornímu úřadu v Jihlavě. 3 zmiňované doly byly hluboké nejméně 60 m a odvodňované dědičnou štolou. Nepokoje v 2. polovině 14. století a na začátku 15. století utlumili rozvíjející se hornickou aktivitu. V 15. stol. dochází opět k renesanci rýžování. Během 14. a 15. stol. jsou již z větší části vytěženy křemenné zlatonosné žíly v prostoru Marie Pomocné. Druhý revír, Starohoří a v sousedství ležící Hackelsberg, se nově rozvíjí v letech 1477-1507, kdy se Zlaté Hory i s doly stávají majetkem vroclavského biskupství (od r. 1467). Na přelomu 15.-16. stol. se pozornost věnuje opět prostoru rýžovišť. Jejich svrchní partie byly již vytěženy. Muselo se přistoupit k hloubení jam, vybavených vodotěžními stroji. Způsob těžby byl tedy podobný jako na primárních ložiskách, ale důlní díla byla ražena v nezpevněných štěrkopíscích. Tento typ těžby se označuje jako „měkké dolování“. Kolem roku 1530 se pozornost těžařů přesouvá k dolům na Starohoří, ale náklady na jejich obnovu jsou příliš vysoké. Proto se opět rozvíjí těžba na „měkkých dolech“. V roce 1577 je poprvé zmiňován Měkký cech, lokalizovaný severně od železniční stanice ve Zlatých Horách. V letech 1590 a 1591 se na tomto dole nalezly dva velké valouny se zlatem (1,387 a 1,783 kg). Měkký cech byl posledním činným dolem (hloubka asi 100 m), po průvalu vody v roce 1609 nebyla již těžba na „měkkých dolech“ obnovena. Na Altenbergu dochází k obnově dolů roku 1577. Začala se zmáhat štola (dnešní Stará Hackelsberská), dobývky tehdy byly asi 260 m pod povrchem. Razila se i dědičná štola kvůli odvodnění starých dobývek na Starohoří. Tehdy se těžila ruda s obsahem 33 g/t Au, 19 g/t Ag a 3 % Pb.
(podle Rudné a uranové hornictví ČR, 2003)
Limitujícím faktorem bylo odvodňování, které zaměstnávalo nejvíce lidí. Do r. 1600 byly postaveny dvě čerpadla. Na přelomu 15. a 16. stol. se začíná na SV svahu Příčné hory vytvářet další významný revír, označovaný jako Neufang. Ten se během 16. stol. rozpadl na Horní a Dolní Neufang. V období 1516-1520 se začíná kromě zlata a stříbra získávat také měď a olovo. V období 1625-1650 se negativně projevil vliv třicetileté války, moru a čarodějnických procesů. Dochází k úpadku dolování, těžařstva se rychle střídají a na těžbě se podílí i město Zlaté Hory. K pokusu o obnovu dolů dochází od roku 1650 za vratislavského biskupa Karla Ferdinanda. Bylo zprovozněno unikátní mihadlové čerpadlo, které odvodnilo nejhlubší části dolů na Altenbergu. Přes všechnu snahu a finanční podporu byly celkově doly ztrátové. Za období 1653-1714 se vytěžilo pouze asi 107 kg Au. Od roku 1699 se zlato podílí na celkových příjmech již jen 40-50 %, do popředí se dosávají doprovodné suroviny (vitriol, barviva, písek). V roce 1687 byly zahájeny práce na Nové Hackelsberské štole (III. dědičná štola), ta byla ovšem po vyražení 160 m opuštěna. V letech 1500-1700 bylo nelezeno 14 velkých kusů zlata. 1717 se uvádí, že nálezy kusů zlata 1/4 až 1/2 dukátu (dukát = 3,49 g) v tvrdé hornině nebo při rýžování nebyly vzácností Přes odpor obyvatel pokračoval provoz dolů za přísných nařízení vratislavského biskupství. Za prusko-rakouské války (1740-1742) byla těžba ukončena. Znovu byly doly otevřeny roku 1742 jen s deseti havíři. Úpadek vyvrcholil ztrátou městských horních svobod roku 1753. Ukázalo se však, že příplatky na doly byly menším zatížením pro obyvatele než nařízené daně. Doly přešly do vlastní režie vratislavského biskupa Gotharda von Schafgotsch, ketrý po vyjasnění majetkových poměrů začal těžit roku 1755 na Starohoří, na dole Alten und Hackelsberg. Za období 1755-1765 vytěžil 19,2 kg Au, ale ani to nestačilo na pokrytí všech nákladů. V letech 1754-1756 vzniklo nové těžařstvo, které otevřelo starou štolu, pro níž se vžil název Modrá štola pro její modrou alofánovou výzdobu. Vzápětí byla otevřena i štola nad ní (Sv. Trojice, dnes Poštovní). Pro nedostatek finančních prostředků se těžařstvo rozpadlo a opuštěný důl se dostal pod císařsko-královskou správu. Na základě správ J.J Lutze a E.J.Locella dal erár roku 1766 pokyn k vyzmáhání Modré štoly. Měli za cíl spojit starší celky. V roce 1768 byly zastaveny doly v Horním Benešově a objeveno uhlí u Polské Ostravy. To se odrazilo v omezení dotací a snížení počtu horníků. Ti byli nahrazeni nekvalifikovanými lidmi, proto byli povoláni odborníci z Tyrol a ze Smolníka. Ani ti však zdejší doly nezachránili a ty jsou roku 1770 uzavřeny. Druhý revír, Alt und Hackelsberg, je až do roku 1787 majetkem vroclavských biskupů. V tomto roce přechází provoz pod státní správu a provoz byl zastaven. V letech 1803-1819 se pokusilo nové těžařstvo o obnovu dolů na Starohoří, ale neúspěšně. Až v roce 1844 požádal o propůjčky J.Höniger. Další propůjčky dostal v roce 1846 a 1848. Se zmáháním staré štoly začal v roce 1845. Protože se mu nedostalo slíbené podpory, byl nucen doly kolem roku 1849 prodat hraběti Karlu Octaviovi Lippe-Weissenfels. Zůstal u něj jako správce dolů do roku 1954. Na obnově zde pracovalo 20-30 horníků. Po odchodu Hönigera vylákal hrabě na věřitelích půjčky a utekl. Po těchto událostech získal v roce 1864 doly na Starohoří majitel chemické továrny Moritz Richter z Vrbna a soustředil se na těžbu pyritu a chalkopyritu, kterých používal k výrobě kyseliny sírové. Poslední doly byly opuštěny začátkem 20. století. I přes to, že byly doly opuštěny, byly stále vedeny v horních knihách. Vymazány byly teprve v roce 1935, další 1949. 1949 František Bartas - doktorand na MU v Brně prozkoumal a zaznamenal tehdejší stav povrchových pozůstatků po kutacích a těžebních pracích, shrnutí 1950 disertační práce. 1952 průzkum, jedním z prvních úkolů bylo zpřístupnění starých štol a zjištění rozsahu podzemních dobývek ve východní části revíru (Modrá a Poštovní štola, poté Sarkander a Barbora). 19.10.1952 1. vrt ZH-1, 8.11.1952 vrt ZH-2, dokončené na jaře 1953. V kvarcitech v podloží fylitů bylo sulfidické zrudnění nového typu (chudé zrudnění o velkých zásobách) několik desítek m mocné. Otázka zpracování a komercionalizace rudních koncentrátů zůstávala nevyřešena, odvíjely se vstupní práce etapy vyhledávacího průzkumu. Se zpožděním začal báňskohistorický výzkum. Narůstal i objem geofyzikálních prací, anomálie však byly velmi nevýrazné, poněvadž sulfidická komponenta byla příliš jemnozrnná a jednotlivá zrna místy bez vzájemné komunikace. 1954-55 se přikročilo k novému podrobnému geologickému mapování v měřítcích 1:5000 a 1:10000 na celém území o ploše 24 km2. Bylo použito též kopaných sond, ale velké přesnosti mapy se nedosáhlo kvůli mocným svahovým sutím, složité tektonice a petrografii. Do konce roku 1955 byla v podstatě zpřístupněna a zmapována všechna významnější stará báňská díla, včetně unikátní okolo 900 m dlouhé staré hackelsberské dědičné štoly, kterou se podařilo vniknout do dobývek na Příčné hoře. Vrtná síť pokrývala hlavní důlní pole východní a jihovýchodní části revíru a začínal se vrtný průzkum jižní a západní části revíru. V těsné návaznosti na vrtné práce následovala ražba důlních děl. 1958 druhý dílčí výpočet zásob, který potvrdil přítomnost rudních zásob přesahujících 10 mil. tun v průmyslových kategoriích dle tehdy platných kondic. Tím se ložisko Zlaté Hory stalo největší rudní akumulací v tehdejším Československu. Stále však ještě nebyl rozřešen způsob úpravy a výroby koncentrátů. V letech 1958-1960 byla nalezena a prozkoumána tělesa tzv. monometalických rud v jižní části revíru, tvořená převládajícím chalkopyritem, která se mohla začít těžit a zpracovávat na monometalický koncentrát Cu běžnou flotací, aniž došlo ke ztrátám jiných složek v rudnině. Tak byl získán čas potřebný k dořešení způsobu úpravy a zpracování koncentrátů polymetalických sulfidických rud s obsahem zlata a stříbra. Po ověření zásob se staví těžební závod RD Zlaté Hory, dostavěn v roce 1966. Jako 1. začala těžba Cu rud z ložiska ZH-Hornické skály. Toto ložisko zůstává nedotěženo a z důvodu nízké kovnatosti rudy se těžba v roce 1989 přeorientovala na rudy Cu,Zn,Pb a Ag ložiska ZH-východ. K němu se vzápětí přidala i těžba Cu, Zn a Au rud z ložiska ZH-západ. Po vyhlášení útlumového programu v rudném hornictví vládou ČR z roku 1990 se hornická činnost začala omezovat. Vlivem nových ekonomických poměrů bylo nutné opustit ložisko ZH-východ a těžit pouze rudy se zlatem na ložisku ZH-západ. Toto poslední období trvalo jen do konce roku 1993 a byla vytěžena více než 1 tuna zlata. 17.12.1993 poslední vůz v tomto století. (text této kapitoly cituje články Večeři 1998 a Skácela 1998) V dnešní době se opět začíná uvažovat o vytěžení části zásob zlata na ložisku Zlaté Hory-západ mezi úrovní štoly Mír a 3. patrem, které byly průzkumem již dříve ověřeny. literatura: Kalenda, F.: Stručný přehled geologických poměrů zlatohorského rudního revíru. Minerál, 1998, roč. 6, č. 3, s. 171 - 176 Rudné a uranové hornictví České republiky. Ostrava: 2003, Anagram. s. 179 – 187. Skácel, J.: Počátky geologického průzkumu ve Zlatých Horách po roce 1945. Minerál, 1998, roč. 6, č. 3, s. 168 - 171 Večeřa, J.: Zlaté Hory - historie. Minerál, 1998, roč. 6, č. 3, s. 163 - 167
fotografie:
|
