lokality:
Nexing (Rakousko)
lokalizace:
Nexing, 7 km JV od Mistelbachu, 40 km sv. od Vídně. Soustava v současnosti netěžených malých lomů/pískoven „Muschelgrube“
geologie:
vídeňská pánev
Vídeňská pánev pokrývá velkou část východního Rakouska (Dolní Rakousko, Vídeň a Burgenland) a na severu zasahuje až na území České a Slovenské republiky. Je asi 200 km dlouhá 55 km široká, prostírá se od Gloggnitz (Dolní Rakousko) na JJZ k Napajedlům (Česká republika) na SSV.
Vídeňská pánev je pánev typu pull-apart (pánev odtažení) kosočtvercového tvaru. Její jihozápadní zeměpisnou hranici tvoří Východní Alpy, severozápadním omezení pánve jsou wachsberská a ždánická jednotka. Na východě je ohraničená kopci Rasalia, Leitha, Hainburg a pohořím Malé Karpaty.
Podloží pánve je tvořeno alpsko-karpatskými příkrovy. Maximální mocnost sedimentární výplně je 5500 m. Pánev je rozdělena morfologickou elevací – hřbetem Spannberg – na severní a jižní část. Mořská sedimentace byla ve spodním miocénu omezena pouze na severní část, do jižní se dostala až ve středním a svrchním miocénu. Pánev je složitým systémem zlomů rozdělena na hrásťovo-příkopový systém.
lokalita „Muschelgrube“
Lokalita představuje holostratotyp stratigrafického stupně sarmat. Zdejší horniny jsou součástí miocenního pokryvu mistelbašského tektonického bloku vídeňské pánve. Tato tektonická jednotka představuje okrajový blok asi 60 km dlouhý a 18 km široký, který je od vídeňské pánve oddělený zlomovou zónou Steinberg.
Paleontologicky je zdejší střední až svrchní sarmat doložen zónami Ervilia a Sarmatimactra (mlži) a Porosononion granosum (bentická foraminifera). Absolutní stáří je okolo 12,2 mil. let.
Na bázi lokality se vyskytují zelené aleuropelity s rozptýlenými zbytky rostlin, prakticky bez makrofauny. Na nich se nachází asi 14 m strmě ukloněných písků přeplněných schránkami měkkýšů. Obsah uhličitanů se pohybuje mezi 60 až 81 hm. %. Kromě převládající biogenní složky se v špatně vytříděných středně až hrubozrnných píscích vyskytují flyšové valouny. V jejich nadloží je 20-180 cm mocný korelační horizont jemnozrnných písků s oválnými valouny flyšových hornin, oolitů a útržků jílu až 5 cm velkých. Vyskytují se v něm drobné čeřiny. Nad nimi jsou vodorovně uložené písky se skořápkami měkkýšů a kalcitovými konkrecemi. V nejvyšší části vrstevního sledu se nachází přepracované písky a pleistocénní spraše.
Z lokality jsou známé nálezy plžů (21 druhů - Granulolabium bicinctum, Hydrobia frauenfeldi, Cerithium rubiginosum aj.) a mlžů (11 druhů - Venerupis gregarius, Obsoletiforma vindobonensis, Sarmatimactra eichwaldii, Ervillia dissita podolica, Plicatiforma latisulca aj.). Kromě toho zde byly nalezeny i zbytky vodních obratlovců – hojné zuby ryb, delfínů Acrodelphis a Pachyacanthus a tuleně Phoca vindobonensis. Z řídce rozptýlených nálezů suchozemských obratlovců jsou uváděny želva Testudo, antilopa Protragocerus, žirafovitý Palaeomeryx, nosorožcovitý Aceratherium a slon Deinotherium.
literatura:
Harzhauser, M., Wagreich, M., Piller, W.E.: Vienna Basin Excursion. EGU Meeting 2006. http://meetings.copernicus.org/egu2006/download/excursion.pdf
fotografie:
Atzelsdorf (Rakousko)
lokalizace:
Opuštěná štěrkovna u obce Atzensdorf.
geologie:
Zdejší štěrky a štěrkopísky jsou součástí staré dunajské delty u obce Mistelbach, kde řeka ústila do panonského brakchyckého moře/jezera. Vzácné nálezy kostí obratlovců.
fotografie:
Mikulov - Mušlov
lokalizace:
Mikulov - Mušlov, 3,5 km jjv. od Mikulova. Stará pískovna na pravé straně u silnice z Mikulova do Lednice, na severním okraji osady Mušlov
geologie:
Karpatská předhlubeň
Tato regionálně geologická jednotka je součástí širší alpsko-karpatské předhlubně a náleží k externidám Západních Karpat. Vznikla v předpolí vyvrásněných vnějších flyšových Karpat a její výplň tvoří sedimenty neogenní molasy, dosahující mocnosti až 200 m. Sedimentační prostor předhlubně se postupně přesouval na vnější stranu. Sedimenty výplně nejsou až na výjimku (nejvnitřnější část předhlubně) zvrásněny. Současný severozápadní okraj karpatské předhlubně tvoří Český masív a táhne se víceméně lineárně ve směru JZ-SV v souladu s osou centrální deprese nejmladšího vývojového stádia předhlubně. Neogenní sedimentace však opakovaně přesahovala tuto hranici, což dokládají denudační relikty miocenních sedimentů hluboko na Českém masívu (okolí České Třebové aj.). Jihovýchodní okraj předhlubně je na povrchu ohraničen čely flyšových příkrovů, sedimenty předhlubně však zasahují i pod ně, někdy až do vzdálenosti desítek kilometrů. Počátek sedimentace v předhlubni začíná v eggenburgu mořskou sedimentací (převážně písky) na jižní Moravě a na Ostravsku, vzájemné propojení těchto oblastí ale není uspokojivě objasněno. Ojedinělé nálezy starších sedimentů egeru souvisí se staršími sedimentačními prostory z paleogénu (pouzdřanská a ždánicko-podslezská jednotka a jejich předpolí). Koncem eggenburgu se mořský sedimentační prostor rozpadl. V usazeninách ottnangu (nejčastěji jíly) již lze pozorovat výrazné vyslazování. Usazeniny karpatu jsou transgresivní, písčito-vápenité jíly odráží transgresi od jihozápadu z mediteranní oblasti. Z období eggenburg-ottnang jsou z karpatské předhlubně známy i projevy vulkanismu – bazaltoidy z Opavska a tufity ze Znojemska. Spodní baden je rovněž transgresivní, sedimentují štěrky, písky, vápnité jíly a řasové vápence. Sedimentace na území mezi Znojmem a Ostravou končí, objevují se doklady intenzivní vulkanické činnosti – ryodacitové až dacitové tufity z Židlochovic, Hranic a okolí Ostravy. Následující sedimentace středního a svrchního badenu probíhala na Opavsku a Hlučínsku s návazností na dnešní Polsko. V jílovcích se objevují i sádrovcové a anhydritové horizonty. Konec neogenní sedimentace představují pestré limnické jíly a písky v příčné depresní zóně Hornomoravského úvalu (Hladilová, Zdražílková 1989).
Mušlov
Netěžená pískovna odkryla středně až hrubě zrnité vápenité písky. Jde o mělkomořské sedimenty s hojnými nálezy měkkýšů badenu.
literatura:
Hladilová, Š., Zdražílková, N.: Paleontologické lokality karpatské předhlubně na Moravě. Skripta Přírodovědecké fakulty Univerzity J. E. Purkyně, Brno, 1989.
Muzeum naftového dobývání a geologie Hodonín
lokalizace a informace:
otevřeno 1 dubna až 31. října po-pá 9:00-15:00, so-ne 13:00-15:30
fotografie:
Podbranč
lokalizace:
Podbranč, 9 km zjz. od Myjavy, činný kamenolom v obci.
geologie:
Bradlové pásmo odděluje Vnější a Centrální Karpaty. Jde Povážím a Oravou na Nízké Tatry a dál v Ukrajinských Karpatech do Rumunska. Je široké maximálně 20 km díky pozdějším tektonickým pochodům, původní šířka sedimentačního prostoru byla až 900 km. Uloženiny jsou v něm strmě vztyčené, tektonicky prohnětené a rozklouzané, často jsou obalovány a prorážejí svrchnokřídové uloženiny, tzv. bradlový obal. Bradlové pásmo obsahuje sled jury, spodní křídy a výjimečně i svrchního triasu, obal je svrchní křída až ranný paleogén. Jako odolnější partie vystupují bradla (clippe) nad okolní terén.
Geologická pozice lokality Podbranč (Vašíček 2002).
1 – český masív, 2 – neogenní pokryv, 3 – Vnější Západní karpaty, 4 – pieninské bradlové pásmo, 5 – Centrální Západní Karpaty, 6 – lokalita Podbranč.
Lom v sedimentech spodní křídy a na vyšších etážích jury. Křída nejvyšší valangin, hauteriv, sv. barrem. Stáří je doloženo amonitovou faunou, podřízeně belemnity a aptychy. Spodní část se šedými vápenci je na fosilní zbytky bohatší, výše jsou jen lokálně. Na bradlové pásmo zde nasedá spodní miocén – eggenburg. Jsou to bazální uloženiny vídeňské pánve, zdrojovou oblastí byly vápence bradlového pásma. Jsou zde vápenité pískovce až slepence s vápenitým tmelem. Mělkomořské prostředí dokládají zbytky ústřic, pektinátní mlži a stopy po vrtavé činnosti mlžů.
literatura:
Vašíček, Z.: Lower Cretaceous Ammonoidea in the Podbranč quarry (Pieniny Klippen Belt, Slovakia). Bulletin of the Czech Geological Survey, 2002, vol. 77, no. 3, s. 187-200.
fotografie:
Brezová pod Bradlom - Štefánikova mohyla
lokalizace:
Štefánikova mohyla 2 km vsv. od města Brezová pod Bradlom.
historie:
Mohyla M. R. Štefánika byla postavena v letech 1927-1928 podle návrhu D. S. Jurkoviče.
fotografie:
Vršatec
lokalizace:
Vršatec, chráněný přírodní výtvor, vápencové bradlo se zříceninou hradu nad obcí Vršatecké Podhradie a cesta od parkoviště u chat (odbočka žluté turistické značky) po modré směrem na červenou turistickou značku, kolem pramene vlevo po zatáčku
geologie:
Údolí Váhu jde po peripieninském lineamentu, který tvoří rozhraní mezi Českým masívem a Karpatským blokem - deprese. Spodní křída má klenbovitou strukturu, na ní sedimentuje svrchní křída. Spodek je tektonicky postižen, trosky jsou vytlačovány jako bradla.
Profil dvou bradel patřících k různým sériím, které jsou tektonicky sblíženy na vzdálenost několika metrů (od parkoviště necelý kilometr dále ve směru, v kterém jsme přijeli):
a) Světlé krinoidové vápence s rohovci – nižší dogger. Tvoří první skalní odkryv, na kterém vidíme nápadné tektonické zrcadlo. Vápenec je šedý, zrnitý, s rohovcovými konkrecemi na začátku zářezu přechází do bílého už zřetelně krinoidového vápence.
b) Růžové krinoidové vápence s písčitou příměsí – vyšší dogger. Leží bezprostředně na a). Nápadně z nich vyvětrávají zrníčka křemene.
c) Červené hlíznaté czorsztynské vápence – vyšší dogger – nižší malm. V zářezu cesty. Hlízy jsou bohatší na CaCO3 růžovější, tmel je cihlově červený, bohatší na jílovitou příměs. Místy se utvořily povlaky hematitu. Mocnost je asi 5 m. Několik metrů od cesty v údolíčku je spadnutý blok tohoto vápence s nápadnými amonity a belemnity, značně poškozenými.
d) Šedé málo slínité vápence – svrchní malm. Následují v zářezu. Jsou celistvé s lasturnatým lomem. Jejich odkrytá mocnost je asi 1 m. Tím končí jedno malé bradlo. Jeho vrstvy jsou téměř vztyčené. Mělkomořské usazeniny patří k czorsztynské sérii bradel. Dál po polní cestě údolíčkem.
e) Červené slínovce – svrchní křída. Horniny bradlového obalu v menším odkryvu na cestičce, která odbočuje z naší.
f) Pestré deskovité radiolarity – vyšší dogger – spodní malm. Ve svahu asi 5 m nad žlábkem na vodu. Červené a zelené křemité horniny tvořené většinou chalcedonem – radiolaritové jaspisy.
g) Šedé skvrnité slínité vápence s vložkami břidlic – spodní dogger. Tmavé skvrny ve vápenci jsou chodby červů. Bradlo patřící kysucké sérii bradel s usazeninami hlubšího moře (srovnej krinoidové vápence a radiolarity – obdobné stáří). Dál zpět na parkoviště.
h) Svah nad parkovištěm sesuvy, dál cestou zpět na Vršatecké Podhradie k nápadnému zářezu cesty v sedle.
i) tektonický styk bílých vápenců svrchního malmu (bradlo) s červenými slínitými břidlicemi svrchní křídy (bradlový obal). Na tektonickém styku je vápencový blok rýhovaný, břidlice jsou silně stlačené a pokroucené.
Vrchol u zříceniny hradu Vršatec je z bílých krinoidových vápenců doggeru – czorsztynské bradlo – s tzv. neptunickými žilami růžového kalového vápence (mocné až 10 cm a dlouhé 3 m). Pukliny vyplněné o něco mladším kalem, později zpevněným (Mišík 1976).
literatura:
Mišík, M.: Geologické exkurzie po Slovensku. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladatelstvo 1976, 359 s.
fotografie:
Manínská tiesňava
lokalizace:
Manínská tiesňava, 5 km sv. od Povážské Bystrice
geologie:
Manínská tiesňava je ideální profil přes manínskou jednotku, která se počítá k bradlovému pásmu nebo nejzápadnější části Centrálních Karpat (spíše). Budují ji vztyčené a intenzivně zvrásněné vápence bradlové struktury a antiklinála Drienovky.
Začátek vrstevního sledu je za potokem po pravé straně silnice:
-
světlé vápence a rohovce – spodní lias (jura). V mikroskopu jsou patrné jehlice hub, které poskytly stavební materiál pro rohovce. Dále vpravo je zachycen vydatný krasový pramen, asi po 50 m dále po silnici jsou
-
bílé písčité krinoidové vápence – vyšší lias až spodní dogger. Ve vápencích jsou patrné drobné krinoidové články se štěpného kalcitu a klastický terigenní materiál – valounky křemene do 5 mm. Občas se najdou schránky menších ústřic. V ostré zatáčce silnice u 3. cedule naučné stezky jsou
-
červené hlíznaté vápence – svrchní doggeru až spodní malm. Hlízy jsou růžové a obsahují více uhličitanu vápenatého než mezerní hmota, která je bohatší jílovou příměsí. Hlízy vznikaly podmořským rozpouštěním CaCO3. Ve spodní části obsahují glaukonit, jsou známé nálezy belemnitů a menších amonitů se stopami rozpouštění. Celková mocnost vrstev je asi 8 m. Směrem do nadloží dále pokračují
-
hnědošedé vápence – vyšší malm. Přecházejí plynule z předešlé jednotky postupnou ztrátou hlíznatosti. Neobsahují rohovce, stáří je doloženo kalpionelami. Dále následují
-
slabě slínité lavicovité vápence s černými rohovci – neokom (spodní křída). Vyskytují se v menších odkryvech na dlouhém úseku cesty až po zúžení soutěsky.
-
bílé nevrstevnaté organogenní urgonské vápence – apt. Tvoří nejvyšší stěny manínského bradla a nejužší část soutěsky. Vznikaly na vápenité širomořské platformě, nejsou z nich známy nálezy korálů, jen řasy a pachyodontní mlži. Jsou zde krásné příklady obřích hrnců, které erozní činnost potoka vymlela v různých výškových úrovních. Na konci soutěsky se údolí rozšiřuje, což ukazuje na měkčí horniny.
-
šedé a šedohnědé slínité břidlice s tenkými vložkami pískovců – alb. Dnes už odkryvy těchto měkkých hornin nejsou přístupné, obklopují bradlo ze všech stran (bradlový obal). Bradlo z nich bylo vypreparováno selektivní erozí (Mišík 1976).
Profil bradlovým pásmem v Manínské soutěsce (Mišík 1976).
bradla: 1 – lias, 2 – dogger, 3 – malm a neokom, 4 – urgonský vápenec (apt),
bradlový obal: 5 – alb, 6 - cenoman
Antiklinála Drienovky – křída, vrstevnatý neokom (nižší spodní křída) na západním křídle dole, jinak nad převisem a na východní části masivní urgonské vápence.
literatura:
Mišík, M.: Geologické exkurzie po Slovensku. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladatelstvo 1976, 359 s.
fotografie:
Jablonové
lokalizace:
Jablonové, 4 km j. od Bytči
geologie:
V lomech se vyskytují modrošedé pískovce s numulity a dalšími okem patrnými dírkovci – Assilina, Discocyclina aj. Vzácně byly nalezeny i ústřice rodu Ostrea. Jde o paleogenní (eocén) vápenité sedimenty, které představují obal (nadloží) súľovských slepenců (Mišík 1979).
literatura:
Mišík, M.: Geologické exkurzie po Slovensku. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladatelstvo 1976, 359 s.
fotografie:
Súľovské skály
lokalizace:
Suľovské skály, 12 km jz. od Žiliny
geologie:
Magurská sedimentační oblast ve Vnějších Karpatech se zahlubovala – odrazem toho je série flyše až 3 km mocná. V eocénu (střed paleogénu) se rozšířilo moře z magurské oblasti na V a SV do depresí a proláklin v Centrálních Karpatech. Ve snosové oblasti převažovaly karbonátové horniny, ty jsou proto i zdrojem sedimentárního materiálu. Bazální súľovské slepence mají mocnost až 300 m. Karbonátové valouny tvořené triasovými vápenci a dolomity jsou dobře omleté a jsou pojeny vápenitým tmelem, jde o sedimenty mělkého moře. Slepence jsou nevrstevnaté, pak docházelo k zjemnění sedimentace. Dále při sávské fázi alpinského vrásnění zde došlo k pohybům – tvořily se jednoduché vrásové struktury velké amplitudy (Súľovské skály jsou rozpukaná brachyantiklinála, vršek je odnesen). Nasedají na križnanský a jiné příkrovy na slínité flyšoidní uloženiny. Ty jsou měkké, proto zde dochází k inverzi reliéfu.
Inverze reliéfu: údolí tvoří střední křída – alb až cenoman manínské série, nad tím paleogenní súľovské slepence. Po odstranění mladších pevných slepenců z vrcholu brachyantiklinály eroze rychle postupuje do měkkých slínitých hornin křídového stáří.
Skály jsou modelované vodou, větrnou abrazí a mrazem – glaciály. Autochtonní paleogén Centrálních Karpat na západě překrýval vápencová bradla (Mišík 1976).
Další informac viz http://www.poznajachran.sk/pages/sk_tektonika_sulov.html.
Schematické znázornění inverze reliéfu v oblasti Súľova (Mišík 1976).
1 – spodní a střední křída, 2 – paleogén.
literatura:
Mišík, M.: Geologické exkurzie po Slovensku. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladatelstvo 1976, 359 s.
fotografie:
Lietavská Lúčka
lokalizace:
Lietavská Lúčka, 3 km j. od Žiliny. Kamenolom na vrchu Polomec.
geologie:
Kamenolom odkryl spodnokřídové sedimenty zliechovské jednotky křižnanského příkrovu (Reháková, Michalík 1994). Komplex turbiditů obsahuje šedé a nahnědlé jemnozrnné písčité vápence náležící hauterivu. Fialovošedé slínité vápence s ptychoceráty často obsahují radiolarie a nanoflóru a náleží hauterivské zóně Meyrati. Žlutohnědé, červenošedé nebo zelenošedé vápence pseudothurmanniových vrstev jsou kladeny do nejvyššího hauterivu. Na bázi nadložních vrstevnatých vápenců s amonitem Barremites difficilis náhle mizí Pseudothurmannia, Crioceratites i poslední aptychy, jde o ranně barremské sedimenty. Vrstvy aptu se skládají z šedých slínů s řídkými vložkami černých vápenců. Nadložní břidlice albu náleží porubskému souvrství.
Vrstevní sled v lomu Polomec byl navržen jako národní referenční sled s hranicí hauteriv/barrem (Reháková, Michalík 1994).
literatura:
Reháková, D., Michalík, J. (eds.): Locality No.13 - Polomec Quarry. In Annual Assembly IGCP Project No. 362 Tethyan and Boreal Cretaceous, Field Trip Guide, Bratislava, 1994, s. 41-45.
fotografie:
Brodno u Žiliny
lokalizace:
Brodno, 4 km s. od Žiliny
geologie:
Klasický úsek „Kysucké brány“ (úžina řeky Kysuca mezi vesnicemi Brodno, Rudinka a Vranie severně od Žiliny) poskytl důležité informace o relativně hlubokomořské sedimentaci v kontaktní zóně Vnějších a Středních Západních Karpat, která byla podstatně zredukována pozdně alpinskou tektogenezí.
Tempo svrchnojurské sedimentace bylo nízké, vznikaly kondenzované sedimenty s nízkým podílem terigenních příměsí, podobně jako v dalších oblastech Západních Karpat. V rozsáhlých prostorech se usazovaly červené hlíznaté kalové vápence facie „Ammonitico Rosso“. Czorsztynské souvrství je stáří kimmeridž a tithon.
Sedimenty berriasu se vyznačují rychlou subsidencí a zvýšením „deště planktonu“ organické hmoty a vápenatých mikroschránek. Tato změna je patrná ve většině vrstevních sledů Západních Karpat v pieninském (kysuckém) vápencovém souvrství. Tato hlubokovodní sedimentace pokračovala do spodního aptu. Biomikritické vápence obsahují kalpionely, radiolarie, ostrakody, aptychy, mlže a juvenilní amonity.
Hranice jura – křída byla na lokalitě doložena magnetostratigraficky a mikropaleontologicky (Reháková, Michalík 1997).
literatura:
Reháková, D., Michalík, J.: Stop 6 - Brodno – railway station quarry near Žilina. In Final Meeting of the Project No 362 „Tethyan/Boreal Cretaceous Correlation“, Excursion Guide Book, (Michalík, J., Reháková, D. eds.) Mineralia Slovaca, 1997, vol. 29, no. 4-5, s. 366-367.
fotografie:
