Principy systematiky zkamenělin

Klasifikace všech žijících i fosilních organismů a jejich zařazování do systému je úkolem systematické biologie. Teoretickou stránku systematiky představuje taxonomie, ze které vyplývají obecné zásady a postupy při zařazování organismů do systému.

Základem třídění organismů je biologický klasifikační systém, který vytvořil švédský přírodovědec C. Linné (1707 až 1778). Tento systém, který byl během let dále propracován, je v zásadě systémem přirozeným (fylogenetickým), odrážejícím poznatky evoluční nauky. Všechny organismy v něm jsou podle morfologických, strukturních, funkčních, geneanalogických a jiných vztahů a vlastností zařazovány do systematických jednotek neboli taxonů. Nejvyšší taxony vycházejí z nejobecnějších znaků populace, nižší postupně využívají méně obecných znaků až znaků detailních. Vědecká klasifikační hierarchie má sedm konvencí uzákoněných základních úrovní. Vzhledem ke značné rozmanitosti organismů bylo nutno tuto základní řadu klasifikačních (taxonomických) kategorií rozšířit na více členů zavedením předpon nad-, pod-_, infra-, popřípadě vložením nových kategorií kohorta (mezi nadřádem a infratřídou) a tribus (mezi rodem a podčeledí). V konkrétních případech jsou ovšem podle povahy studované skupiny organismů využívány jen některé z rozšiřujících taxonů.

Přehled systematických jednotek, z nichž se v paleontologii používají především systematické jednotky od kmene níže, je následující:

nadříše (superregnum)

říše (regnum)

podříše (subregnum)

oddělení (divisio)

pododdělení (subdivisio)

řada (series)

kmen (phyllum)

podkmen (subphyllum)

nadtřída (supraclassis)

třída (classis)

podtřída (subclassis)

infratřída (infraclassis)

nadřád (superordo)

řád (ordo)

podřád (subordo)

nadčeleď (superfamilia)

čeleď (familia)

podčeleď (subfamilia)

rod (genus)

podrod (subgenus)

druh (species)

poddruh (subspecies).

Koncovky jmen nadrodových jednotek jsou u nižších a vyšších rostlin, hub a živočichů odlišné (tab. 1).

Kategorie	Animalia	Cormobionta	Algobionta	Fungi
kmen (oddělení)	přípony nejsou zavedeny	-phyta	-phyta	-mycota
podkmen (pododdělení)		-phytina	-phytina	-mycotina
třída		-opsida	-phyceae	-mycetes
podtřída		-idae	-phycidae	-mycetidae
nadřád		-anae	-anae	-anae
řád	-ida	-ales	-ales	-ales
čeleď	-idae	-aceae	-accae	-aceae

V některých případech nelze při klasifikaci použít přirozenou systematiku. Například tehdy, jestliže jsou k dispozici pouze neúplné, oddělené části organismů, které neumíme zařadit k některému přirozenému taxonu (např. články stonku lilijic, aptychy amonitů, kosterní elementy sumýšů, izolované destičky konodontů, stopy po životní činnosti organismů ap. Používáme pro ně pojmenování ekvivalentní druhovým, rodovým nebo vyšším kategoriím, která v zásadě respektují pravidla zoologické nebo botanické nomenklatury. Jejich jednotky však představují zvláštní kategorii - tzv. parataxony a jako takové jsou v popisech označovány.

Pojmenování zkamenělin

Pravidla pojmenování neboli nomenklatury představují systém názvosloví pro všechny používané systematické jednotky. Jejich úkolem je vytvářet stabilní jména taxonů a pečovat o jejich správné a jednoznačné používání. Protože biologická nomenklatura má být univerzálním nástrojem přesného dorozumění mezi všemi biology, byla její pravidla mezinárodně kodifikována. V zoologii se tak stalo na 5. mezinárodním zoologickém kongresu v Berlíně v roce 1901, na jehož základě byla vydána „Mezinárodní pravidla zoologické nomenklatury". Mezinárodní pravidla botanické nomenklatury byly postupně formulovány mezinárodními botanickými kongresy od r. 1905. Mezinárodní pravidla botanické a zoologické nomenklatury jsou na sobě nezávislé, ale liší se jen málo. Jejich účelem je zajistit, aby každé jméno uvnitř rostlinné nebo živočišné říše bylo jedinečné, jednoznačné a stabilní.

Stabilita pojmenováni se opírá o dva základní principy - o zákon priority a o zákon nomenklatorických typů.

Zákon priority (prvního pojmenování) stanoví, že platným jménem konkrétního taxonu (druhu, radu, čeledi) je jméno, které bylo podle zásad nomenklatorických pravidel uveřejněno poprvé, tedy jméno nejstarší. Výchozím lotem principu priority je v zoologii rok 1758, kdy bylo publikováno 10. vydáni Linnéova díla „Systema naturae". Pro fosilní rostliny je výchozím darem rok 1820. Je to rok vydání prvého dílu Sternhergovy monografie o fosilní flóře, která je přijata za základ fytopaleantologické nomenklatury.

Podle zákona nomenklatorických typů musí mít každý taxon stanoven namenklatorický typ, který je objektivním, pevným jádrem taxonu. Typem druhu je konkrétní jedinec, který druh ztělesňuje. Označuje se jako hototyp. Jestliže autor při stanovení nového druhu vyobrazil více jedinců, aniž stanovil hototyp (což pravidla až do počátku 20. století umožňovala), stanovuje se hototyp dodatečně; označuje se jako lektotvp. Zbylé exempláře se označují jako paralektotypy. Jestliže hototyp nebo lektotyp byl zničen nebo ztracen, stanovuje se neotyp. Typem rodu netto padrodu je typický druh (tedy jméno), typem čeledi typický rod.

S pokračujícím poznáním se ohraničení druhů, rodů i vyšších taxonů často mění a původní taxon může být rozdělen na několik taxonů nových. Při rozdělení taxonů se původní jméno zachovává pro ten taxon, ve kterém zůstal nomenklatorický typ.

Názvy taxonů na úrovni říše až podrodu jsou jednojmenné. Jsou to podstatná jména v prvém pádě a mají povahu vlastních jmen (píší se tedy s velkým počátečním písmenem). Jména podrodů se píší ve spojení s rodovým jménem do závorky.

Pojmenováni druhu je dvoujmenné. Na prvém místě stojí jméno rodové, na druhém místě jméno druhové, které je přídavným nebo podstatným jménem. Koncovka druhových přídavných jmen se musí shodovat s gramatickým rodem jména rodového, Jestliže druhové jméno je stanoveno na počest ženy, končí koncovkou -ae, pokud na počest muže, kančí -i. Druhová jména se nyní zásadně píší s malým počátečním písmenem. Jméno druhové bez spojení se jménem rodovým nemá platnost.

Nejnižší systematickou kategorií je poddruh. Pojmenování je trojmenné, přičemž zde platí tytéž zásady jako pra jména druhová.

Za úplný název taxonu, který se u jmen na úrovni rodu a druhu sází kurzívou, píšeme ve vědeckých pracích ještě jméno autora, který jméno stanovil, a letopočet, kdy byl platný popis poprvé uveřejněn tiskem. Příjmení autora se od letopočtu odděluje čárkou.

U druhových a poddruhových jmen je někdy uvedeno jméno autora s letopočtem v kulaté závorce. Je to v těch případech, kdy byl druh z jakýchkoliv oprávněných příčin přeřazen do jiného rodu, než kam ho autor druhu původně zařadil.

Při publikování nového taxonu se místo jména autora píše zkratka upozorňující na nový taxon a vyjadřující, o jaký taxon se jedná. Při novém druhu je to zkratka n.sp. nebo sp. n. (lat. nova species) - např. Nodosohoplites moravicus n. sp., u poddruhu n. ssp. (nova subspecies), u rodu n. gen. nebo gen. n. (novum genus) atd.

U zkamenělin, které se nepodařilo jednoznačně identifikovat, se využívá tzv. otevřeného pojmenování. Umožňuje vyjádřit stupeň a povahu nejistoty v určení. Když si nejsme jisti rodovým určením, píšeme k rodovému jménu otazník (Pecten? cretaceus). Známe-li rod, ale nemůžeme určit druh, píšeme za rodové jméno zkratku sp. (např. Calpionella sp.). Když si nejsme jisti druhovým určením, vkládáme mezi rodové a druhové jméno zkratku cf. (lat. confer - srovnej, resp. conformis - shodný tvarem), nebo aff. (lat. affinis - příbuzný): cf. – používá se v případě, že studovaný materiál pravděpodobně patří k uvedenému taxonu, nelze jej však k němu zařadit s jistotou (jde např. o nedokomale zachovaný exemplář), aff. – používá se v případě, že studovaný materiál jeví nějakou drobnou odlišnost od typické formy (např. Paladin aff. mucronatus).

Jména taxonů musí být latinská, starořecká, latinizovaná nebo tvořená tak, aby s nimi mohlo být jako s latinskými zacházeno.

ZPĚT NAHORU ZPĚT NA ÚVODNÍ STRANU