Kmen Cnidaria – žahavci

 

CHARAKTERISTIKA

Žahavci (Cnidaria: jméno je odvozeno z řeckého knide = kopřiva) jsou v současnosti stejně jako v geologické minulosti velmi rozšířenou skupinou výlučně vodních, převážně mořských bezobratlých (obr. 1).

 

Obr.1: a - Recentní kolonie polypovce (en.wikipedia.org),

 

b – recentní korálnatec Epizoanthus scotinus (www.palaeos.com).

 

Tělo žahavců je radiálně symetrické, nejčastěji podle čísla 4. Je tvořeno tkáněmi odvozenými z ektodermu (epidermis) a entodermu (gastrodermis). Rosolovitá vrstva ležící mezi nimi je označována jako mezoglea (obr. 2). Mezoglea může být slabě až mohutně vyvinuta, zejména u medúzovců. Pro kmen jsou typické žahavé organely – nematocysty, umístěné na chapadlech. Láčka u nich vytváří tři základní typy (obr. 3): nečleněnou láčku (polypovci), skyfistomu - se čtyřmi septy (medúzovci) a členěnou láčku (korálnatci).

 

Obr. 2: Stavba žahavců (Mergl, 2002 in www.pef.zcu.cz).

Obr. 3: Základní typy láčky (Druščic, 1974).

 

 

Rozmnožují se pohlavně i nepohlavně (obr. 4). Tyto generace bývají představované dvěma dimorfními tělesnými typy, které byly součástí původního ontogenetického vývoje žahavců. Je to pohyblivé stadium (medúza) a přisedlé stadium (polyp). Medúzové stadium nevylučuje pevnou schránku. Medúzy jsou rosolovité, deštníkovitého nebo zvoncovitého tvaru. Ústní otvor leží na spodní straně. Na okrajích jsou dobře patrná chapadla. Medúzové stadium může vzniknout pohlavně i nepohlavně. Po splynutí pohlavních buněk se vyvíjí pohyblivá, obrvená larva – planula, která se po přisednutí mění v polypa. Na těle polypa může docházet k pučení a odškrcení medúzových stádií. Polypové stadium je přisedlé. Polypi se rozmnožují pučením nebo dělením. U polypovců dochází k diferenciaci polypů na jedince s obrannou (daktylozoidi), vyživovací (gastrozoidi) a rozmnožovací funkcí (gonozoidi), případně i dalšími funkcemi (např. produkce plynu v pneumatoforu). U korálnatců k diferenciaci funkce polypů až na výjimky nedochází. 

 

Obr. 4: Střídání pohlavní a nepohlavní generace recentního mořského polypovce Obelia: 1 kolonie specializovaných jedinců, propojených dutým stonkem, 2 nepohlavně vzniklé medúzové stádium, 3 samčí a samicí gamety,  4 obrvená pohyblivá larva - planula, 5 mladý polyp dává vznik nové kolonii (Druščic, 1974).

 

Oporný skelet žahavců může být organický (chitin, gorgonin) nebo, u korálnatců a některých polypovců, je tvořen uhličitanem vápenatým, zejména v aragonitové modifikaci. U některých fosilních korálnatců se předpokládá skelet kalcitový. U korálnatců je oporná kostra (koralit) vylučována epidermis (exoskelet), jen v menší míře a u některých o endoskelet z jehlic spojených organickou hmotou. U problematické skupiny konulárií nalézáme periderm z fosforečnanu vápenatého a u stromatopor vápnité masívní kostry (coenostea). S výjimkou korálnatců a menší míře i polypovců žahavci nevytváří pevné skelety, které by byly schopny fosilizace. Proto nálezy medúzovců jsou ojedinělé a zachovalé jen za mimořádně příznivých podmínek.

Do kmene Cnidaria jsou řazeny 3 třídy polypovci, medúzovci, korálnatci. Některé systémy samostatně jako třídy vyčleňují sromatopory (zde řád u polypovců) a konulárie (zde podtřída u medúzovců).

 

EKOLOGIE

Žahavci jsou převážně mořští živočichové, jen malá část jich pronikla do sladkých vod. Jsou početně zastoupeni od mělkého litorálu do velkých hloubek, s maximálním rozšířením v mělkých a teplých vodách tropického pásu. Koloniálně žijící žahavci se podílejí na stavbě útesů. Jsou převážně dravci. Potravou žahavců je plankton a nekton, výjimečně je prokázána i filtrace fytoplanktonu. Velcí medúzovci a korálnatci jsou schopni ulovit i větší kořist, např. i ryby. U korálnatců a některých medúzovců je vyvinuta symbióza s jednobuněčnými řasami (zooxoantelami). K lovu využívané toxiny produkované žahavými buňkami mohou citelně poranit, případně usmrtit i člověka.


Stratigrafie

Zcela jednoznačné nálezy žahavců pocházejí z kambria. Některé prekambrická nálezy jsou kladeny k této skupině. První doklady o rozvoji korálnatců máme z ordoviku. V siluru a devonu mají rugózní a tabulátní korálnatci útesotvorný význam. Po vymizení tabulátních a rugózních korálnatců na konci paleozoika dochází k rozvoji šestičetných korálnatců, ve větší míře od jury (obr. 5). Další významnou etapou rozvoje moderních korálnatců je neogén až recent. 

 

Obr. 5: Kolonie šestičetného korálnatce, svrchní jura, Štramberk (foto. P. Skupien).

 

 

 

 


ZPĚT NA systém           ZPĚT NA ÚVODNÍ STRANU