Textová část

Terénní dokumentace

Internetové stránky

Literatura

Hlavní stránka

4.8. Reziduální sedimenty

Jako rezidua označujeme materiál z nejsvrchnější zóny zemské kůry, který po mechanickém rozpadu a chemické přeměně zůstal v původním prostoru matečné (zdrojové) horniny a nebyl transportován (též eluvia, obr. 1-3). Vedle takto definovaných reziduí existují obohacená rezidua, která obsahují materiál transportovaný v roztoku a rezidua, která prodělala částečný transport, např. po svahu (deluvia).

Obr. 1. Modelový půdní profil. Klasický příklad eluvia. Mocnost půdního profilu závisí na klimatu a času po který se vytvářel, a složení matečné horniny. Přechod z jednoho do druhého horizontu je prakticky vždy pozvolný (Press & Siever, 1998).

Obr. 2. Reziduum na slínitých sedimentech, křída, Ladce, Slovensko (foto P. Skupien)	Obr. 3. Reziduum na vápencích, jura, Podleze, Polsko (foto P. Skupien)

4.8.1. Principy klasifikace

1) Způsob klasifikace je pouze odrazem všeobecně známých skutečností.

2) Systém reziduálních hornin, stejně jako sedimentů a vulkanoklastických hornin, spočívá na petrograficky nejvýznamnějších vlastnostech a znacích.

3) Kvantitativní klasifikační zásady a pravidla jsou jednoduchá a jednotná v celé šíři a hloubce všech sedimentů. Ke klasifikaci vedou spíše kvantitativní než kvalitativní definice.

4) K poznání geneze sedimentu se dochází teprve na základě zjištěných deskriptivních znaků a kvantitativních analytických dat za souběžné analýzy všech zjištěných geologických údajů.

5) Genetické termíny se neuvádějí v názvech sedimentů ani reziduí kvantitativně definovaných.

6) Nezavádějí se nové umělé názvy.

7) Systém reziduálních hornin se řídí stejnými pravidly jako systém sedimentů. Od strukturně a látkově analogických sedimentů se liší reziduální horniny jinými názvy.

4.8.2. Petrografická kritéria charakterizující sediment

Každý sediment je možné charakterizovat dostatečně výstižně podle jeho nejdůležitějších deskriptivních znaků a analytických dat. Jsou to:

1) Nejdůležitější znaky struktury – tj. velkost úlomků a stupeň jejich zaoblení nebo tvar a velikost zrn a ostatních neklastických stavebních komponent, dále poměr úlomků k mezerní hmotě nebo tmelu a vzájemné uspořádání strukturních komponent cementačního materiálů. Velikost úlomků rozhoduje o zařazení do příslušné velikostní kategorie.

2) Látkové složení – tj. povaha a množství všech hlavních a vedlejších nerostných součástek (resp. obsah hořlavé organické hmoty).

3) Stupeň zpevnění.

Strukturní znaky a látkové složení jsou v petrografickém systému rozhodující a nedílné.

4.8.3. Všeobecná pravidla kvantitativního systému reziduálních hornin

Protože reziduální horniny jsou zdrojem mnoha sedimentů a mají s nimi téměř shodné klastické stavební komponenty i většinou společné horninotvorné součástky, je oprávněný požadavek, aby systém reziduálních hornin byl v plném souladu s moderním systémem sedimentů (Konta, 1979).

Základem je rozdělení reziduálních hornin na dvě třídy:

- klastická rezidua (tab. 1),

- cementační rezidua (tab. 2).

Strukturní názvy klastických reziduí jsou odvozeny jako u sedimentů z klasické řečtiny, resp. latiny, skupiny cementačních reziduí jsou označeny názvy podle látkového složení.

Ke klastickým reziduím patří psefitová rezidua, psamitová rezidua, aleuritová rezidua, pelitová rezidua nebo též štěrková, písková a prachová (pelitová) rezidua. Cementační se dělí na hydrosilikátová rezidua, lateritová, ferrolitová a manganolitová rezidua, křemičitá, karbonátová, fosfátová rezidua, sulfátová a ostatní solná rezidua (obr. 4).

1) Kvantitativní petrografický systém reziduálních hornin je založen na kvantitativních poměrech ve strukturním a látkovém složení. Dalším důležitým znakem je stupeň zpevnění (který je obecně znakem kvalitativním). U klastických reziduálních hornin jsou hlavní znaky struktury důležitější než látkové složení, u cementačních reziduí naopak.

2) Prvořadým znakem struktury je velikost, na druhém místě stupeň zaoblení úlomků. Velikost úlomků je dána středním průměrem (d + š + v/3). Stupeň zaoblení se odhaduje podle srovnávací škály.

3) Každé strukturně nebo látkově vyhraněné reziduum představuje tzv. základní druh nesoucí základní termín (např. psefitové reziduum). Mezi dvěma či několika základními druhy, které označujeme někdy jako základní členy, se v přírodě vyskytují smíšené akumulace, ve kterých mohou být smíšené různé velikostní kategorie, různé nerostné součástky (sklo, úlomky hornin, vulkanoklastický materiál) a organická hořlavá hmota.

4) Dva základní druhy, resp. více základních druhů rezidiálních hornin se všemi možnými smíšenými druhy tvoří horninovou reziduální řadu (např. štěrkové – pískové – prachové reziduum).

klastická rezidua
mm 2	0,063	0,004
psefitová rezidua [štěrková rezidua]	Psamitová rezidua [písková rezidua]	aleuritová rezidua [prachová rezidua]	pelitová rezidua [fyzikálně-jílová rezidua]
struktura je v klasifikaci důležitější než látkové složení
			hydrosilikátová rezidua	lateritová, ferrolitová, manganolitová rezidua	Křemičitá rezidua	karbonátová rezidua	fosfátová rezidua	sulfátová a ostatní solná rezidua
				cementační rezidua

Obr. 4. Základní dělení reziduálních hornin (eluviálních hornin)

Tab. 1. Příklady konkrétního pojmenování pro klastická rezidua podle sestupných kategorií

základní skupina	základní horninové druhy podle struktury	smíšené horninové druhy reziduí	blíže určující termíny se zdrojovou horninou
psefitová rezidua	balvanové reziduum	balvanité pískové reziduum	balvanové reziduum dioritu
psamitová rezidua	pískové reziduum	křemičité pískové reziduum	prachovito-pískové reziduum žuly

Tab. 2. Příklady konkrétního pojmenování pro cementační rezidua

základní skupina	základní  horninové druhy cement.  reziduí	smíšené horninové druhy cementačních reziduí	blíže určující termíny se zdrojovou horninou
hydrosilikátová rezidua	chloritové reziduum	lateritické jílové reziduum	lateritické jílové  rezidium fonolitu
křemičitá rezidua	křemenné reziduum	písčité křemičité reziduum	křemičité reziduum žuly