Textová část

Terénní dokumentace

Internetové stránky

Literatura

Hlavní stránka

4.4. Deltové sedimenty

Fosilní delty reprezentují mocné komplexy sedimentů s velkými ložisky plynu, ropy a uhlí. Náležejí heterogennímu prostředí na hranici mezi pevninou a mořem (jezerem). Svrchní části delt jsou pod vlivem říční sedimentace, spodní pod vlivem sedimentace mořské. Některé delty jsou ovlivněny říčními proudy, jiné dmutím, jiné vlněním.

Základní typy velkých mořských delt:

- výběhové delty (ptačí noha) s dominantní fluviální sedimentací (prstovité valy při ústí ramen – Mississippi)

Obr. 1a. Výběhová delta, typ Mississippi (Nichols, 1999).	Obr. 1b. Satelitní snímek na deltu Mississippi (http://visibleearth.nasa.gov/).

- delty s dominancí vlnění (řečiště a niva jsou seříznuty pískovými valy obloukovitého typu - Nil)

Obr. 2a. Delta s dominancí vlnění (Nichols, 1999).
	Obr. 2b. Satelitní snímek delty Nilu (http://visibleearth.nasa.gov/).

- delty s dominancí dmutí (přílivové plošiny a estuária s předdeltovými písčitými hřbety – Ganges).

Obr. 3a. Delta s dominancí dmutí (Nichols, 1999).	Obr. 3b. Satelitní snímek delty Gangy (http://visibleearth.nasa.gov/).

Rozlišují se též delty konstruktivní s převládajícími říčními procesy a delty destruktivní s převládajícími mořskými procesy (dmutí a vlnění).

Fosilní delty – dlouhodobé, tj. delty velkých řek, dlouhotrvající (mil. let) a krátkodobé, tj. delty malých řek, přetrvávající krátkou dobu.

Deltovou sedimentaci ovlivňují:

- říční režim (povodně a normální stav)

- pobřežní procesy (energie vln, dmutí, síla proudů)

- tektonika

- klima (humidní a aridní).

V deltových sedimentech se rozlišují (obr. 4):

a) sedimenty deltové plošiny, resp. deltové platformy (z větší části nadvodní)

b) sedimenty čela delty (deltového výběhu)

c) sedimenty prodeltální (pod hladinou).

Obr. 4. Stavba delty.Řez deltovými sedimenty s vyznačením progradace sedimentů deltové platformy a deltového svahu (upraveno podle Stanley, 1992).

Ad a) mocnost sedimentů jako na aluviálních plošinách (několik desítek až stovek metrů). Vývoj cyklický – 4 až 10 m mocné sekvence nahoru hrubnoucí, vznikající vyplňováním prostorů mezi rameny. Vše prořezává migrující řečiště. Nivní říční sedimenty značného laterálního rozsahu. Hojné rostlinné úlomky a sladkovodní fauna.

Obr. 5. Deltová platforma v jezeře, charakteristická je přítomnost větvících se řečišť prořezávajících sedimenty. Tibet (foto P. Skupien).

Ad b) nejmocnější část delty tvořená výběhovými vrstvami, kterými delta postupuje do pánve se stojatou vodou. Sedimentace začíná prachovými uloženinami; jak delta postupuje do pánve, přibývá do nadloží písků, až převládnou. Ve svrchní části bývají sedimenty proříznuty řečištěm. Hojná bioturbace. Občasný výskyt mořské fauny s nízkou diverzitou.

Obr. 6a. Čelo delty, jemnozrnné pískovce se šikmým zvrstvením, karbon, Landek (foto P. Skupien).	Obr. 6b. Čelo delty, zvlněné prachovce, v nadloží jemnozrnné pískovce (http://sk.pandapedia.com/wiki/Karb%C3%B3n_(geochronologick%C3%A1_jednotka)).

Ad c) obklopují čelo delty. Tvoří je převážně jemné prachy a jíly mořského původu.

Obr. 7. Sedimenty prodelty, laminované jílovce, prachovce a jemnozrnné pískovce, karbon.

Mimo to ještě tzv. vývoj opuštění deltou: charakterizuje ho horizont malé mocnosti značného laterálního rozsahu. Značí přestávku v přínosu klastického materiálu, neboť delta byla vlivem nějaké katastrofické události přemístěna jinam.

Někdy uváděný Gilbertův třístupňový model delty bývá vyvinut jen v některých jezerech (bez vlnění a dmutí):

- spodní stupeň pokrývající horizontálně dno

- střední se šikmým zvrstvením o značném úklonu

- svrchní (nadvodní).

Obr. 8a. výběhová delta ve fjordu, Norsko (foto P. Skupien.	Obr. 8b. Pískový val vznikající v důsledku vlnění na deltové platformě, Tibet (foto P.Skupien).

Kritéria identifikace klasických fosilních deltových sedimentů:

- velké mocnosti pískovců a prachovců s typickými tvary těles pískovců (vějířovité a klínovité),

- sedimenty na přechodu mezi pevninskými a mořskými prostředími,

- speciální fauna (brakická nebo sladkovodní),

- vlivy předpokládané blízkosti pobřeží – vykliňování pískovcových těles do předpokládaného centra pánve,

- vedle mořských normální říční sedimenty,

- výskyty inunditů (střídání povodňových a normálních stavů řek)

- výskyty nahoru hrubnoucích cyklů (ideální deltový cyklus: mořské jemnozrnné sedimenty – výběhové deltové sedimenty – sedimenty kontinentální),

- silná bioturbace mořských členů deltových uloženin,

- střídání znaků rychlé sedimentace čela delty s pomalou sedimentací tzv. vývoje opuštění deltou,

- přibývání hrubšího klastického materiálu a zvětšování mocnosti sedimentů směrem k předpokládanému pobřeží.

Uhelné cyklotémy (tab. 1, obr. 9) bývají někdy připisovány deltové sedimentaci. Nejvíce fosilních delt je známo z karbonu a neogénu.

Tab. 1. Typická uhelná cyklotéma interpretovaná jako nahoru hrubnoucí sled a vysvětlovaná sedimentací v deltě.

Členy cyklotémy	Prostředí
uhlí a stigmariové půdy šikmo zvrstvené písky s erozívní bází jemnozrnné, čeřinovitě zvrstvené písky laminované, jemnozrnné písky, prachy a jíly bioturbované jemnozrnné písky, prachy a jíly vápence (jíly)	močál, zarůstající jezero řečiště podvodní část deltové platformy prodeltální mořská (jezerní) oblast mořské sedimenty, hlubší část šelfu

Obr. 9. Uhelná cyklotema. V depresi nalevo je sloj uhlí, následují laminované jílovce a prachovce (1), masívní vrstva pískovce se šikmým zvrstvením (2), stigmariová půda (3) a opět sloj uhlí (4) (foto P. Skupien).