Exkurze z ložiskové geologie 2006

Prohlídka geologické dokumentace, praktická ukázka skartace vrtných jader, úvod do problematiky výpočtu zásob.

Bernartice, 8 km j. od Zruče nad Sázavou, 11 km z. od Ledče nad Sázavou. Činný kamenolom 1 km sz. od obce.

Vlastějovice, 6 km v. od Zruče nad Sázavou. Kamenolom cca 600 m sv. od obce, na jižním úbočí vrchu Fiolník (518 m.n.m.), na dílčí elevaci Holého vrchu.

Širší okolí Vlastějovic je budováno horninami moldanubika, které řadíme do tzv. ledečsko-chýnovského pruhu pestré série. Převládajícími horninami jsou pararuly. Dalšími význačnými horninami jsou ortoruly, vytvářející velké těleso, tvořící jádro fiolnické synklinály.

Geologický plánek okolí Vlastějovic: 1 – skarn, 2 – rula, 3 – amfibolit, 4 – ortorula, 5 – kvartérní sedimenty. Pauliš (1996)

Vlastní ložisko je tvořené skarnem, který zde vytváří dvě rozsáhlá a tři menší tělesa vázaná na mohutnou ortorulovou synklinálu uloženou v pararulách. Největší skarnová tělesa se vyskytují na Holém vrchu (ložisko holého vrchu) a v okolí zbytku kostelíka Sv. Máří Magdalény (magdalenské ložisko). Frobná tělesa objevíme u kóty 510 m Šediviny a na místě zvaném „Štůlky“. Skarnové těleso na Holém vrchu má protáhlý, ploše elipsovitý tvar ve směru V-Z a dosahuje na povrchu délky 470 m, jeho nepravá mocnost kolísá od 120 do 180 m. Úklon čočky se pohybuje od 30º do 60º k S. Od magdalenského skarnového ložiska je oddělena mohutnou tektonickou poruchou, doprovázenou mylonitovým pásmem. Magdalenské ložisko má větší svislý rozsah než čočka na Holém vrchu. Od kóty Magdalena pokračuje skarn pod úroveň 10. patra (dědičná štola), má tedy mocnost větší než 136 m. Těleso má kosočtverečný tvar s delší osou na povrchu dlouhou 420 m a šířkou 230 m.

Lokalita má velmi pestrý minerální obsah (známo přes 50 minerálů) tří paragenezí (skarnová, pegmatitová, hydrotermální).

Petrograficky má skarn velmi kolísavé složení. Je tvořen hlavně granátem a pyroxenem. V menší míře je zastoupen epidot a magnetit. Při okraji skarnových těles přistupuje amfibol, biotit a křemen. Z vedlejších minerálů jsou ve skarnech přítomny: kalcit, živce, pyrit, hematit, fluorit, allanit, apatit, titanit, rutil, skapolit a zirkon.

Častým a typickým znakem vlastějovického skarnu jsou pegmatity. Jedná se o skarnem kontaminované pegmatity s často vyvinutými reakčními lemy, výrazně se lišícími od pegmatitů z okolních rul. Charakteristický je pro ně obsah fluoritu a allanitu. Počet pegmatitů v kamenolomu se odhaduje na 100. Pegmatity tvoří nepravidelné žíly a protáhlé čočky, většinou strmě ukloněné, nejvýše 3 m mocné (nejčastěji však kolem 30 cm). Výjimkou je mohutná pegmatitová žíla o kolísavé mocnosti 1-5 m vyvinutá v podloží skarnového tělesa na Holém vrchu na rozhraní ortoruly a skarnu. Ve většině pegmatitů se vyskytuje fluorit a metamiktní allanit, mezi další akcesorie patří pyroxen blízký hedenbergitu, turmalín, titanit, apatit, granát (andratit, grosular), epidot, magnetit, chlorit kalcit, pyrit a další. Výjimečně byla zjištěna dvě silně diferencovaná pegmatitová tělesa, v jednom byla vyvinutá albitová metasomatóza (byl zjištěn rubelit s bavenitem). U druhého zonálního tělesa byla odkryta hrubě bloková zóna, v jejíž dutině byly nalezeny až 25 cm velké krystaly záhnědy až morionu porostlé krystalky apofylitu. Na Holém vrchu jsou pegmatity hojnější než na magdalenském ložisku. Kromě typických pegmatitů se vzácně v lomu vyskytují žíly upomínající alpskou paragenezi, obsahují velké krystaly křemene s prehnitem.

Hydrotermální žilné Sb-zrudnění bylo ve Vlastějovicích popsáno roku 1953. Bylo zjištěno při těžbě magnetitu na 8. a 9. patře západní části dolu na Holém vrchu. Později po otevření kamenolomu byla tato mineralizace zastižena i na povrchu při těžbě štěrku. Žilná struktura vyplňuje trhliny v poruchovém pásmu skarnu. Strmě upadá (kolem 80º) k V a má přibližně severojižní směr. Mocnost zrudněného mylonitového pásma dosahuje 40-60 cm. Vzácně se v ní objevuje modrofialový fluorit, z rudních nerostů je zastoupen především berthierit a pyrit, řídký je antimonit, gudmundit a ryzí antimon, pyrrhotin a mikroskopický chalkopyrit.

albit, allanit-(Ce), almandin, alunogen, amfibol, anatas, andradit, antimon, antimonit, apatit, arsenopyrit, baryt, bastnäsit, bavenit, berthierit, biotit, buergerit?, danburit, datolit, diopsid, elbait, epidot, fenakit, fluorapofylit, fluorit, goethit, grossular, gudmundit, hastingsit, hedenbergit, hematit, chalcedon, chalkopyrit, chapmanit, chlorit, kalcit, křemen, limonit, magnetit, mikroklin, muskovit, olenit?, oligoklas, ortoklas, prehnit, pyrit, pyrochlor, pyrrhotin, rutil, sádrovec, senarmontit, sepiolit, sfalerit, scheelit, skapolit, skoryl, stibiconit, titanit, thorit, uranin, zirkon

Vznik Vlastějovic spadá do poloviny 14. století, kdy zde byla vybudována tvrz, okolo níž vzniká později i osada. Vlastní počátky dolování železné rudy u Vlastějovic nejsou přesně známy. V roce 1540 dostává kutací právo od Ferdinanda II. Firšic z Nabdína, Vlastějovice jsou přejmenovány na Hammerstadt a povýšeny na městys. Nejstarší, převážně povrchové důlní práce, byly situovány do těsné blízkosti hornického kostelíka Sv. Máří Magdelény. Pod svahem Fiolníku staví Firšic třímetrové pece, k pohybu měchů využívá vodního náhonu. Po smrti Firšice v r. 1549 zde začíná nejprve s malým úspěchem dolovat sama vrchnost, později začíná doly pronajímat. Ruda se již těží podpovrchově šachticemi (bližší údaje o těžbě však po celých 300 let chybí). Až z roku 1787 pochází návrh na znovuzřízení starých dolů. V roce 1803 se zde pracuje na jamách o hloubce až 30 m. V roce 1851 kupují vlastějovické doly, vysokou pec a slévárnu bratři Jan a Václav Svobodové. Během jejich podnikání se zde těží 300-500 t rudy ročně. Po smrti nejmladšího Josefa (1866), který řídil závod, začínají doly opět chátrat. Na přelomu století jsou opět opuštěny. V roce 1909, po otevření posázavské dráhy byly kutací práce obnoveny vídeňskou firmou Petzold a spol. Práce probíhaly intenzivně v letech 1909 až 1911 a později v letech 1917-1922. V tomto období byla prohloubena hlavní šachta Rudolf na 101 m a spojena se 380 m dlouhou štolou, raženou od Vlastějovic. Nové dolování zahájila až 3.10.1939 Pražská železářská společnost. Od roku 1941 začíná etapa velkého rozfárání ložiska, které umožnilo zvýšit těžbu na 70 t rudy denně (1946 – 100 t). Těžená ruda je převážena do nedaleké železniční stanice, odkud je transportována do Kladenských železáren. Po znárodnění důlního majetku v roce 1945 přechází důl do nově utvořeného podniku Středočeské uhelné a železnorudné doly v Kladně. V roce 1965 bylo již hlavní ložisko vyčerpané a provoz dolů zastaven. V letech 1945 – 1965, kdy těžba probíhala hlavně ve větším ložisku Holého vrchu, rozfáraném na 10 patrech, zde bylo celkem vytěženo 440 kt rudy (největší roční těžba byla v r. 1962 – 35,5 kt) (Pauliš 1996).

Bernard, J. H., Pouba, Z. a kol.: Rudní ložiska a metalogeneze československé části Českého masívu. Praha: Ústřední ústav geologický, 1986. s. 192-194.

Litochleb, J., Šrein, V., Černý, P.: Nález železem bohatého sfaleritu ve skarnu na Holém vrchu ve Vlastějovicích u Zruče nad Sázavou. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, 1995, roč. 3, s. 237.

Macků, P., Závodský, J., Brychta, B.: Zajímavé nálezy Sb okrů a berthieritu ze skarnu ve Vlastějovicích. Minerál, 1995, roč. 3, č. 6, s. 412.

Novák, M.: Bór obsahující minerály z granitických pegmatitů moldanubika. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, 1995, roč. 3, s. 164-169.

Pauliš, P.: Skarnové ložisko Vlastějovice u Zruče nad Sázavou. Minerál, 1996, roč. 4, č. 6, s. 392-398.

Těškov

Těškov, přibližně 1 km s. od Těškova. Činný kamenolom v masívu Kněžského vrchu.

Během svrchního kambria byl Barrandien souší, na níž docházelo v pásu mezi dnešními Rokycany a Křivoklátem k silným projevům vulkanické činnosti. Vznikly zde rozsáhlé výlevy kyselých hornin, které tvoří tzv. křivoklátsko-rokycanský vulkanický komplex. K výlevům efuziv tohoto komplexu docházelo ve čtyřech etapách, v nejmladší z nich vznikaly ryolity. (Pozn.: starší název paleoryolitů je křemité porfyry a porfyrity. Paleoriolity se od ryolitů liší jen paleozoickým stářím.) Jde o kompaktní horninu světlých, šedozelených až načervenalých odstínů s častými porfyrickými vyrostlicemi křemene a živců. Většina těles ryolitů vznikala z puklinových výlevů láv, ke konci vulkanické aktivity zde však existovaly i pravé sopky s charakterem stratovulkánů.

Zdejší ryolity mají makroskopicky patrné porfyrické vyrostlice šesterečného křemene (s mikroskopicky patrnými stopami otavení) a světlých růžových živců obklopených šedouzelenou nebo šedorůžovou základní hmotou. Vyskytla se zde i nepravidelná, až několik metrů mocná poloha hnědofialových laminovaných tufů s hojnými velkými paralelně orientovanými tabulkovitými krystaly živce. Kromě ryolitů byly na nejvyšší etáži lomu zastiženy tektonicky zaklesnuté kry slepenců a brekcií mořského původu. Paleontologicky byla prokázána jejich příslušnost ke třenickému souvrství (spodní ordovik) (Mergl, Vohradský 2000).

V lomu jsou místy velice časté žíly křemene dosahující mocnosti až do 1 m, ale většinou se jedná o drobnější žíly a žilky s hojnými dutinkami vyplněnými krystaly křemene, ojediněle křišťálu, záhnědy, ametystu. Krystaly dosahují velikosti až 20 cm. Většinou se pohybují okolo 1 cm. V těchto křemenných žilách se vyskytuje řada minerálů jako variscit, strengit, dufrenit, kakoxen, kolbeckit, leukofosfit, baryt, chalcedon, limonit, rumělka a pyrit. Pozoruhodné jsou poměrně hojné pseudomorfózy křemene po kalcitu. S přibývající hloubkou mizí fosforečnany, které jsou vázány vždy na limonitem prosycenou horninu a na poruchy s křemennými žilami, cinnabarit a leukofosfit vázány na křemen bez limonitu (Pauliš 2000, Janouš 1995).

baryt, beraunit, cerusit, cinnabarit, dolomit, dufrenit, galenit, goethit, hematit, chalcedon, chalkopyrit, kakoxen, kalcit, kidwellit, klinostrengit, kolbeckit, křemen, leukofosfit, limonit, meurigit, montmorillonit, opál - hyalit, psilomelan, pyrit, siderit, strengit, variscit, wavellit

Janouš, F.: Minerály z Kněží hory u Těškova (okres Rokycany), Minerál, 1995, roč. 3, č. 6, s. 367-369.

Mergl, M., Vohradský, O.: Vycházky za geologickými zajímavostmi Plzně a okolí. Koura publishing, Mariánské lázně, 2000, 272 s.

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech. 1. vyd. Kutná Hora: Kuttna, 2000, s. 100-101.

Ejpovice

Ejpovice, 10 km v. od Plzně, 6 km v. od Rokycan. Zatopený povrchový důl na železnou rudu na severním okraji Ejpovic, na jižním svahu kóty Hradiště (430,2 m).

Ejpovické spodnoordovické ložisko Fe-rud náleží k jihozápadnímu výběžku Barrandienu. Ordovické sedimenty zde tvoří plochou synklinálu, podloží je budováno převážně horninami algonkického stáří, které zároveň obklopují celou synklinálu. Algonkium je zastoupeno jílovými břidlicemi, grafitickými břidlicemi, drobami a drobovými břidlicemi. Při severním okraji ordovické pánve jsou nejrozšířenější buližníky. Stratigrafický vývoj ordoviku byl zastižen od podloží do nadloží ve sledu vrstev klabavských, šáreckých, skaleckých a dobrotivských.

Na styku klabavských vrstev s algonkiem je vyvinuta bazální brekcie s úlomky křemene, buližníku, algonkických břidlic, méně porfyrů, porfyritů a tufů. Klabavské vrstvy byly zjištěny v břidličné facii a v západní a severní části ložiska i ve facii diabasových tufů a tufitů. Ve vyšších partiích těchto vrstev se nachází tzv. rudný obzor čilinský a kristiánecký s oolitickou hematitovou rudou. Oba obzory mají jen podružný význam. Na bázi klabavských vrstev je často vyvinut hudlický krevelový obzor.

Hranice styku šáreckých vrstev s podložními vrstvami skaleckými je ostrá. V severní části ložiska jsou šárecké vrstvy vyvinuty ve facii sedimentárních Fe rud, v tzv. hlavním ejpovickém ložisku. V něm převládá hematitová a pelosideritová ruda, která do nadloží přechází do pelokarbonátových břidlic. Jihozápadním směrem dochází k rozdělení hlavního ložiska na dva horizonty – spodní klabavsko-osecký a svrchní kyšický. Od sebe jsou odděleny polohou jílovitých břidlic a jejich smíšené rudy přecházejí do rud pelosideritových. Plošný rozsah hlavního ložiska je více jak 1200 × 600 m, mocnost kolísá od 6 do 26 m, úklon je mírný – 10º - 20º k jihu.

Šárecké břidlice jsou černošedé, jílovité, jemně slídnaté a zpravidla dobře štípatelné. Na šáreckých vrstvách jsou uloženy skalecké vrstvy, na území ložiska vyvinuté ve facii psamitické a pelitické. V okrajových částech tvoří skalecké vrstvy lavice křemenců a křemitých pískovců. Vrstevní sled směrem do nadloží pokračuje dobrotivskými břidlicemi, při jižním okraji ložiska drabovskými křemenci a na okraji ložiskového území letenskými a černínskými břidlicemi. Vyšší vrstvy ordoviku nejsou v ložiskovém území zastoupeny.

V severovýchodní části ejpovického území je při bázi dobrotivských vrstev vyvinuto nepravidelné slabé pelosideritové zrudnění s obsahem Fe okolo 18 %.

Sousedství algonkia i ordoviku je prostoupeno velkým množstvím žil porfyru a porfyritu. Tvoří ho převážně pravé žíly, ložní žíly byly zastiženy v jihovýchodní části ložiska. V bezprostředním okolí porfyritových žil je ruda znehodnocena.

Po tektonické stránce se podobně jako v západním Barrandienu v ložiskovém území vrásová stavba příliš neprojevuje a převládá kerná poklesová tektonika. Hlavní tektonické systémy jsou SZ-JV a SV-JZ, druhý systém se jeví jako mladší. Ordovické vrstvy jsou překryty terciérními štěrky, písky a jíly, kvartér je zastoupen svahovými hlínami (kolektiv 2003).

Rudohnědé strmé útesy na severní straně jezera tvoří přírodní památku „Ejpovické útesy“. Je zde odkryt bývalý břeh spodnoordovického moře. Na proterozoických buližnících jsou patrné abrazivní jevy příbojové činnosti. Povrch buližníku je ohlazený, v jeho kapsách jsou sedimentární výplně klabavského souvrství. Lze nalézt i pozůstatky přisedlých mechovek a stromatolitu. Jako zachovalá příbojová facie s autochtonními přichycenými zkamenělinami je „Ejpovický útes“ nejstarší známý svého druhu na světě (Mergl, Vohradský 2000).

Železné rudy byly v okolí Ejpovic a Klabavy těženy již v 15. století. Přímo v Klabavě byla v roce 1643 postavěna huť a v roce 1690 dokonce druhá pec. Hlavní rozkvět zdejší těžby spadá do počátku a první poloviny 19. století, v jeho druhé polovině došlo k náhlému úpadku. V roce 1926 těžba v Ejpovicích končí, krátce byla obnovena za 2. světové války (Mergl, Vohradský 2000).

Historie těžby na ejpovickém ložisku není příliš dlouhá. V letech 1950 – 1952 bylo provedeno geologické mapování oblasti a byly provedeny první vrtné práce, které pokračovaly až do roku 1959. Roku 1953 převzaly část ložiska Železnorudné doly a hrudkovny Ejpovice. Po provedené podrobného průzkumu bylo přikročeno ke skrývkovým a otvírkovým pracem pro lomovou těžbu železných rud. Ta byla zahájena roku 1954. Maximální výše dosáhla v roce 1960 - přibližně 600 kt. K ukončení veškerých prací v rámci tehdejšího n. p. Rudné a nerudné doly Ejpovice došlo v roce 1967. Z celkového množství ověřených zásob Fe-rud bylo vytěženo necelých 5 % (kolektiv 2003).

rok	těžba	kovnatost rudnin	obsah kovu v rudnině
rok	t	Fe %	t
1954	17.594	25,65	4.512,9
1955	210.188	24,98	52.504,9
1956	368.309	26,33	96.975.8
1957	477.920	25,69	122.777,6
1958	488.124	25,32	123.593,0
1959	514.264	25,62	131.754,4
1960	598.565	25,90	155.028,3
1961	447.317	25,18	112.634,4
1962	477.014	25,14	119.419,5
1963	542.984	25,30	137.375,0
1964	451.793	25,80	116.562,6
1965	430.418	26,36	113.458,2
1966	395.853	27,12	107.355,3
1967	305.419	26,50	80.936,0
celkem	5.720.762	25,78	1.474.887,9

kolektiv: Rudné a uranové hornictví České republiky. Ostrava: Anagram, 2003. s. 198-199, 563.

Mergl, M., Vohradský, O.: Vycházky za geologickými zajímavostmi Plzně a okolí. Koura publishing, Mariánské lázně, 2000, 272 s.

Stříbro

Zdejší žíly pronikají silně zvrásněnými horninami svrchního proterozoika, metamorfózou změněných na sericitické a chloritické fylity. Ty jsou prostoupeny žilami lamprofyrů a diabasů. Ve stříbrském obvodu je známo celkem asi 50-60 rudních žil různé kvality. Tvoří systém dvou hlavních směrů, S-J (SZ-JV) s úklonem k Z (JZ) a směru Z-V (JZ-SV) s úklonem k J (JV). Dosahují max. délky 2,4 km a jejich mocnost kolísá od několika cm do 50 cm, výjimečně v místech naduření přesahuje i 3 m. Typická je brekciovitá, páskovitá a drúzovitá textura žilné výplně. Zrudnění má nepravidelný čočkovitý ráz.

Stříbrský rudní obvod, rozkládající se na ploše přibližně 4×6 km, se dělí na 4 revíry. V jv. části Stříbra se rozkládá tzv. centrální revír. Hlavní žilou obvodu i celého stříbrského obvodu je Dlouhá žíla, tvořící složité žilné pásmo směru SSZ-JJV o sklonu 60-75° k Z, otevřená v délce přes 2,4 km (polovina této délky je zrudněná). Druhou nejdelší žilou je Bohaté požehnání (1,8 km). Z dalších žil revíru jmenujme Barboru, Nového Prokopa, Antonína, Josefa aj.

Jz. od města se nachází revír Všech Svatých (Milíkov)kde byly těženy žíly Vojtěch a Josef (směr Z-V, úklon 60° k J, mocnost kolem 50 cm). Na j. a jz. svahu kopce Jirná (3 km jjv. od Stříbra) se rozkládá Jirenský revír. Posledním revírem je Kladrubský (3 km j. od Stříbra).

Minerální složení žil není příliš rozmanité, minerály jsou však velmi často vyvinuty ve velkých drúzových dutinách ve formě pěkných krystalů. V žilovině převládá křemen více generací nad barytem a karbonáty. Mezi rudními nerosty převažuje galenit a sfalerit, častý je pyrit s markazitem, vzácné jsou zrnitý chalkopyrit a arzenopyrit. Galenit tvoří v dutinách objemu desítek m³ až 20 cm velké krystaly. Obsahuje malé množství stříbra (v Milíkově 0,05-0,1 %, v Jirném kolem 0,01 %). Nehojnými žilnými nerosty byly dolomit, siderit a fluorit. Jedním z nejmladších minerálů je harmotom, tvořící bílé povlaky a kůry na sfaleritu. Mineralogický význam má zdejší oxidační zóna, vyvinutá až do hloubky kolem 130 m. Jejím nejvýznamnějším nerostem je cerusit, který se v minulosti vyskytoval na žilách zcela běžně. Byl popsán už v roce 1791 J. T. Lindackerem. Dalším typickým minerálem zdejší oxidační zóny je pyromorfit. Zajímavá je jeho vápenitá odrůda, původně popsaná jako nový minerál miesit, která tvoří šedé ledvinité agregáty se stébelnatou či miskovitou stavbou. Část olova je v něm zastoupena až 9 % CaO. Velmi vzácně se vyskytoval anglesit a další sekundární minerály (Pauliš 2002).

Nejdůležitějším revírem s Pb-Zn mineralizací v západních Čechách je historický stříbrský revír. O počátcích zdejší těžby toho mnoho nevíme, spadají však zřejmě již do 12. století. První dokument, vztahující se ke zdejším stříbrným dolům, pochází z roku 1186. Německé pojmenování Mies bylo odvozeno od keltského Misa označující řeku Mži. Nynější název Stříbro se objevuje v listinách až od roku 1469. Z počátku se zde těžilo Stříbro, po vytěžení povrchových partií však obsahy tohoto kovu klesly natolik, že se po roce 1410 již většina autor zmiňuje výhradně o dolech na olovo. Během 700 let existence zdejších dolů lze vydělit 4 různě dlouhá období konjunktury.

První bylo ukončeno husitskými válkami. Druhé v letech 1500-1650 bylo charakteristické tím, že zdejší olovo bylo využíváno především při hutnění stříbrných rud ve Velharticích, Českém Krumlově, Kutné Hoře a od roku 1558 v jáchymovské huti hraběte Šlika. V roce 1513 se začalo s ražbou dědičné štoly Prokop. Třetí a nejdelší období rozvoje hornického podnikání ve Stříbře započalo brzy po třicetileté válce a skončilo až v první polovině 20. století. Doly s kratšími přestávkami prosperovaly i v 18. a 19. století. Na počátku 20. století se těžba olověných rud rozvinula během 1. světové války v důsledku velké poptávky po olovu. V roce 1916 byla vojenskou správou znovuotevřena na levém břehu Mže štola Vojtěch. Začátkem dvacátých let zde bylo těženo 6-8,8 tisíc t Pb rud ročně. Ve dvacátých letech 20. století byla otevřena některá další důlní díla a v roce 1925 se začalo u Svinného s hloubením nové jámy Leo, která o rok později dosáhla hloubky 250 m. Kovnatost těžené rudy dosáhla 8,4 % Pb. Přes moderní vybavení byl provoz na tomto dole v roce 1930 zastaven.

Poslední etapu důlní činnosti zahájily v roce 1950 Středočeské rudné doly průzkumem Dlouhé žíly a žíly Bohaté požehnání, na které navázal v roce 1952 Západočeský rudní průzkum prospekcí celého revíru. Jako otvírková díla byly rekonstruovány především jáma I (dříve Langenzug) a jámy III (dříve Leo). Dlouhá žíla byla prozkoumána do hloubky 350 m. Během těžebních prací v letech 1957-1975 bylo vytěženo přibližně 615 tisíc t rudy (nejvíc 63 tisíc t v roce 1965) o obsahu 2-3,7 % Pb, 0,1-1,5 % Zn a 10-40 g/t Ag. Ruda se zpracovávala v úpravně na Březových Horách v Příbrami. Vedle toho byla v těsné blízkosti Dlouhé žíly vyhloubena 100 m hluboká jáma Antonín, ze které byla sledována stejnojmenná žíla. Práce zde byly ukončeny v roce 1959. Na pravém břehu Mže, asi 250 m od Stříbra, byla v roce 1953 vyzmáhána jáma Brokárna, hluboká 275 m. Těžena byla především žíla Bohaté požehnání, sledovaná směrně v délce 1 km. V letech 1960-65 se z ní získalo 41,5 tisíc t rudy, zpracované na úpravně Stříbro. V letech 1961-72 probíhala těžba i na lokalitě Milíkov, kde se jamou Vojtěch vytěžilo ze žil Vojtěch a Josef 189 tisíc t rudy. Poslední vůz rudy byl vytěžen 22.12. 1974. (Pauliš 2003).

anglesit, ankerit, aragonit, argentit, arzenopyrit, azurit, baryt, barytokalcit, beudanit, bindheimit, brochantit, cerusit, dolomit, epsomit, fluorit, galenit, gibbsit, goslarit, greenockit, harmotom, hematit, chalcedon, chalkopyrit, chryzokol, kalcit, křemen, limonit, linarit, malachit, markazit, melanterit, minium, opál, palygorskit, pyrhotin, pyrit, pyromorfit, sádrovec, sfalerit, siderit, stříbro, uraninit, wurtzit?

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech II. Kutná Hora: Kuttna, 2003, s. 111-114.

Vlčí hora u Černošína

Vlčí Hora (dříve Wolfsberg, 704 m), 12,5 km sz. od Stříbra, 2 km z. od Černošína.

Vlčí hora je tvořena terciérními výlevy bazaltového složení a s nimi spjatými pyroklastiky. Vulkanity zde tvoří nepravidelné těleso o rozměrech 1,5 × 2,5 km prorážející chloriticko-sericitické fylity západočeského proterozoika. Vlastní těleso olivinického nefelitinu tvoří dva petrograficky shodné výlevy s nepravidelnými polohami pyroklastik. Polohy pyroklastik jsou tvořeny sopečnými vyvrženinami (sopečný prach, písek, lapilli, balvany a struska). Tuto horninu lze označit za aglomerátový tuf, místy i struskovitou lávu.

Pyroklastika, která jsou v různém stupni alterace, obsahují vyrostlice pyroxenu a amfibolu. Jejich značná velikost a velmi dobré krystalové omezení řadí tuto lokalitu mezi světová naleziště. Hojnější augit tvoří 5 cm (výjimečně až 10 cm) velké, dokonale omezené krystaly, odpovídá svým složením klinopyroxenu salitového složení. Černé tlustě sloupečkové krystaly amfibolu dosahují 3 cm, výjimečně až 10 cm. Jsou hojnoploché, jednoduché i dvojčaté – složením jde o kaersutit. Spolu s nimi se objevují nízce sloupcovité až tlustě tabulkovité, až 4 cm velké krystaly olivínu s 84 % forsteritové složky. Jejich povrch je pokryt slabou hnědou vrstvičkou druhotných sloučenin železa (Navrátil, Šrein 1997).

Navrátil, Z., Šrein, V.: Krystalovaný olivín v tufech Vlčí hory u Černošína. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, 1997, roč. 4-5, s. 177-178.

Podhorní vrch u Mariánských Lázní

V amfibolitech mariánskolázeňského metabazitového komplexu vystupuje terciérní vulkán Podhorní vrch se dvěma vrcholy (kóty 846 a 847 m). Vulkán o průměru přibližně 500 m je tvořen terciérními vulkanity, které na struktuře mariánsko-lázeňského zlomového pásma směru SSZ-JJV pronikají do mariánsko-lázeňského metabazitového komplexu. Dva publikované údaje o stáří vulkanitů jsou 15,3 a 12,4 mil. let.

Geologická mapka mariánskolázeňského komplexu a mariánskolázeňského masívku (Mergl, Vohradský 2000).

Starší část vulkánu je tvořena kompaktní efuzí, brekciovitou lávou a aglutinátem. Mladší intruzivní část vyznačuje přívodní dráhu. Hrubozrnné vyloučeniny jsou nehojně známé z intruzivní facie (kóta 846 m) a hojně z kompaktní efuze zastižené velkým lomem. Jsou pro ně charakteristické pozvolné přechody přes středně zrnité porézní typy do okolní horniny. Vulkanické produkty vulkánu Podhorní vrch mají složení olivinického nefelinitu a na základě geochemických kritérií je lze považovat za nediferencované produkty plášťového původu. Hrubozrnné dutinaté „doleritické“ vyloučeniny na Podhorním vrchu s krystaly dosahujícími až 20 mm jsou tvořené základní minerální asociací: klinopyroxen + nefelín + melilit/ leucit, sanidin ± sodalit, olivín, magnetit, apatit. Modálním složením odpovídají ijolitu až turjaitu. Středně až jemně zrnité pórézní typy mají analogické složení. Vznik vyloučenin v olivinických nefelinitech na Podhorním vrchu lze vysvětlit lokální koncentrací alkálií (Na), inkompatibilních (Sr, REE, U, Th, P) a fluidních (F, Cl) elementů v závěrečném stádiu krystalizace horniny (Ulrych, Pivec, Bouše 1995).

Z těchto hrubozrnných pegmatitoidních nefelinitových facií jsou známy čiré a šedé sloupečkovité krystaly nefelínu. Nefelín je hlavním minerálem základní hmoty těchto vyloučenin, a tvoří i 2 cm velké idiomorfně omezené krystaly. Spolu s ním se vyskytují až 1 cm velké, rezavě hnědé, silně přeměněné krystaly melilitu. Zdejší lokalita je jeho jediným českým makroskopickým výskytem. Hojné jsou až 5 mm velké krystaly titanového magnetitu, jehlicovitý fluorhydroxylapatit, sanidin, olivín a pyroxen. Nehojnými minerály Podhorního vrchu jsou zeolity - mezolit, natrolit, phillipsit (Ulrych, Pivec, Bouše 1995, Pauliš 2000).

apofylit, aragonit, augit, faujasit, fluorhydroxylapatit, gismondin, hematit, chabasit, ilmenit, kalcit, leucit, magnetit, mastek, melilit, mezolit, natrolit, nefelín, olivín, ortoklas, phillipsit, sanidin, sodalit

Mergl, M., Vohradský, O.: Vycházky za geologickými zajímavostmi Plzně a okolí. Koura publishing, Mariánské lázně, 2000, str. 58-64.

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech. Kutná Hora: Kuttna, 2000, s. 38.

Ulrych, J., Pivec, E., Bouše, P.: Minerální parageneze ijolitových vyloučenin v olivinickém nefelinitu Podhorního vrchu u Mariánských Lázní. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, 1995, roč. 3, s. 51-56.

Čistá - důl Jeroným

Čistá, 6,5 km jz. od Horního Slavkova, 10 km jv. od Sokolova. Starý důl Jeroným vých. od obce.

Území ložiska Jeroným je budováno krystalickými břidlicemi čistecko-krásenského pásma Slavkovského jádra a variskými granitoidy krušnohorských žul masívu Krudum.

Krystalinikum je tvořeno převážně biotitickými pararulami různě intenzivně migmatitizovanými a granitizovanými. Další horniny (amfibolity, amfibolické ruly, kvarcitické ruly a kvarcity) se v něm vyskytují na lokalitě pouze podřízeně jako konkordantní vložky malých mocností. Generální směr foliace je přibližně Z-V, sklon 45º-80º k jihu a horniny jsou detailně provrásněné. Migmatitizací středně zrnitých biotitických rul vznikla řada hybridních hornin od slabě migmatitizovaných rul až po pokročilé migmatity. Intenzita migmatitizace roste generelně od severu k jihu. Závislost intenzity migmatitizace na vzdálenosti od kontaktu s variskými granitoidy nebyla zjištěna, což je v souladu s názory na její předpokládané stáří.

Granitoidní horniny masívu Krudum patří ke krušnohorské skupině variských granitoidů karlovarského masívu. V oblasti Jeroným jsou reprezentovány převážně středně zrnitou biotitickou žulou typu Čistá a jemně až středně zrnitou porfyrickou biotitickou žulou. Tyto horniny představují asi různé časově sblížené intruzivní fáze. Horniny jsou někdy odděleny ostrou hranicí, jindy plynulými přechody nebo muskovitickými reakčními zónami na straně jemnozrnných žul. Tyto jevy jsou vysvětlovány pronikáním středně zrnité žuly do ještě ne zcela utuhlé jemnozrnné porfyrické žuly, kdy místy docházelo k částečnému smíšení obou magmat. Dále se v okolí ložiska vyskytují leukokratní středně zrnité žuly, ojediněle syenity a feldspatitické horniny. Při jejich vzniku se výrazně projevily metasomatické pochody, patrně pozdně magmatické nebo postmagmatické. Pegmatity a aplity žilného doprovodu masívu Krudum nejsou v okolí ložiska příliš hojné, nalézáme je především v horninách pláště. aplitové žíly počtem i mocností značně převládají nad žulovými pegmatity.

Kontakt žul a hornin pláště je téměř vždy magmatický. Na straně rul bývá obvykle vyvinuta 0,5-2 cm mocná reakční zóna obohacená biotitem. Na straně žuly bývá míty vyvinut pegmatitoidní lem o mocnosti 2-10 cm, který svým charakterem připomíná tzv. „Stockscheider“ známý z Krásna a jiných Sn-ložisek. Jedná se o typický primární magmatický jev. Průběh kontaktu je velmi nerovný, schodovitý, místy s výběžky žul do pláště. Tyto nerovnosti jsou primární a nikoliv tektonické, jak bylo uváděno dříve.

Všechny granitoidní horniny jsou postiženy postamgmatickými přeměnami různé intenzity. Nejrozšířenější z nich je sericitizace, která v různém stupni postihuje všechny horniny masívu. Šlo o nekolikaetapový pochod spojený s autometamorfnímiy pochody v některých horninách, s greisenizací a s výstupem mladších sterilních roztoků. Dále je rozšířená hematitizace, která též postihuje všechny horniny masívu. Středně zrnité a méně i jemnozrnné žuly jsou postiženy greisenizací, která vytvořila v příkontaktní zóně několik poloh paralelních s kontaktem. Jejich vzdálenost od kontaktu je 1 až 100 m, mocnost kolísá v dm až m rozměrech a jde o velmi nepravidelná tělesa (Janečka, Just, Kušnír 1966).

První typ je vyvinut převážně jako čočky nebo hnízda a tenké žíly (do 5 cm), obvykle s neostrým omezením vůči okolní přeměněné žule, v horninách pláště pak jako dobře vyvinuté křemenné žíly o mocnosti 2-15 cm, často provázené greisenizací okolních rul. Směr těchto žil v plášti je zhruba Z-V, sklon strmý k severu. Tyto žíly představují relativně bohaté akumulace Sn-W o malých zásobách kvůli jejich malému rozšíření.

Významnější je druhý typ zrudnění – impregnace kasiteritu a wolframitu v přeměněných žulách. Přínosově jsou oba typy pravděpodobně shodné, rozdíl je dán jen odlišným charakterem prostředí. Větší pórovitost přeměněných žul s nepřítomností otevřených trhlin v nich podmínily vznik impregnačního zrudnění, relativní nepropustnost migmatitů a vhodné trhliny umožnily vznik žil v plášti. Rudní impregnace tvoří několik čočkovitých poloh přibližně paralelních s kontaktem žul s pláštěm. Njemocnější poloha je nejblíže ke kontaktu, kde bilanční rudy dosahují mocnosti až 20 m. Horní hranice této polohy probíhá většinou 2-4 m od kontaktu, nesleduje však detailně jeho průběh a místy přechází i do pláště. Rozdělení rudní složky je nepravidelné, střídají se velmi bohaté partie (okolo 1,5 % Sn) s partiemi chudými. Obsahy cínu silně převládají nad obsahy wolframu, stejně jako v ostatních polohách. Další polohy leží 20 až 100 m od kontaktu a jejich mocnost se pohybuje od 1 do 15 m. Obsah užitkové složky v nich také silně kolísá až k ojedinělým 2 % Sn. Omezení rudních poloh je neostré, poklesem obsahu rudní složky přechází do okolních jalových hornin. Granitoidy na ložisku mají 20-100× větší obsah Sn než je klarková hodnota, a lze je proto řadit k cínonosným žulám. Zrudněné horniny nejsou makroskopicky odlišné od hornin jalových, rozsah a tvar rudních těles jsou vymezovány jen na základě výsledků analýz. Nebyla zjištěna přímá souvislost mezi charakterem a stupněm přeměny horniny a kvalitou zrudnění (Janečka, Just, Kušnír 1966).

Ložisko Jeroným u Čisté je pstamgmatické ložisko metasomatického typu s podřízenou rolí žilných formací. Vzniklo působením mineralizačních roztoků na již zcela utuhlé žuly masívu Krudum. V průběhu mineralizačních procesů zřejmě docházelo k postupnému poklesu teploty a tlaku těchto roztoků a ke změně jejich chemismu, což se projevilo vznikem řady minerálních paragenezí.

Impregnační zrudnění následuje nejpravděpodobněji až po greisenizaci. Pro lokalizaci zrudnění jsou zřejmě mnohem významnější faktory strukturní než faktory litologické. Nejdůležitějším činitelem je zřejmě blízkost kontaktu žul s rulovým pláštěm, který působil jako ekran, blokující další vertikální výstupy rudonosných roztoků. Mineralogické složení jednotlivých žil v oblasti ložiska je pravděpodobně dáno relativním stářím trhlin, jejichž zaplněním žíly vznikaly (Janečka, Just, Kušnír 1966).

Rekonstrukce historie dolování cínových rud v Čisté v obdobích jeho počátku a rozkvětu je obtížná a v některých obdobích prakticky nemožná, neboť písemné materiály byly zničeny při požáru v roce 1772.

Počátky hlubinného dolování cínových rud v Čisté spadají do první poloviny 16. století a jsou mnohem pozdější než ve Slavkově a na Krásně. V této době už byla vyčerpána rýžoviska, nacházející se hlavně na V straně Špičáku (Spitzberg, kóta 820,0 m), těžená již od 14. století. Rozvoj dolování byl zpočátku zřejmě velmi rychlý, a tak 20.8. 1551 propůjčuje Ferdinand I. Čisté horní právo, svobody a městská práva královského horního města (Königliche Bergstadt Lauterbach). tato privilegia byla dalšími panovníky potvrzena a rozšířena. Město mělo vlastní cínovou váhu, cínovou huť a právo volné těžby důlního dříví v královských lesích. Bylo přislíbeno i zřízení úřadu bergmeistera, avšak nikdy k tomu nedošlo a doly byly spravovány slavkovským horním úřadem. Rozsah těžby podle dochovaných údajů nikdy nedosáhl významu Slavkova a Krásna a také rudy nebyly většinou tak bohaté, naopak kvalita získávaného cínu byla velmi dobrá a blížila se ceněnému cínu anglickému.

Rozkvět dolování netrval dlouho a doly postupně upadají (roku 1619 bylo vytěženo 63 centýřů a 97 liber cínu, roku 1740 pouze 5 centýřů). Z některých dochovaných listin (1764, 1775) vyplývá, že doly byly značně pasivní a byly udržovány jen proto, aby bylo učiněno zadost statutu horního města. Začátkem 19. století byly práce úplně zastaveny kvůli poklesu cen cínu (vzestup dolů v Cornwallu), v roce 1847 byly doly uváděny již jako déle sešlé. Podle odhadů a dílčích zpráv bylo v Čisté vytěženo asi 500-700 t Sn.

V roce 1887 byla vyzmáhána štola a šachta Jeroným a bylo vytěženo 10,93 t rudy. Kovnatost rudy z nejspodnější komory byla uváděna jako 1,05 %, příp. 1,64 % Sn. Po první světové válce byl provoz dolu opět zastaven. K novému průzkumu došlo až během 2. světové války. V letech 1940-1943 byla opět vyzáhána štola Jeroným. Byly vyraženy průzkumné chodby a prorážky v délce 240 m. Směrové a hloubkové pokračování ložiska bylo sledováno 18 vrty provedenými v letech 1940-1942. Výpočet zásob byl proveden pouze na části ložiska zpřístupněného důlními pracemi. Uvažovalo se o zrudněném pásmu o průměrné mocnosti 20 m, směrné délce 80 m a úklonné délce 55 m (k úrovni štolového patra). Z celkové kubatury 88000 m³ bylo odečteno 11000 m³ na zjištěné a předpokládané staré dobývky. Pak byly vzaty v úvahu jen 2/3 získané hodnoty, tj. 51000 m³ = 140000 t rudy o průměrném obsahu 0,22 % Sn (sníženo pro výpočet na 0,15 % Sn). Vypočtené zásoby činily 210 t, z čehož při výtěžnosti 60 % bylo 125 t získatelných. Práce byly zastaveny v roce 1945 (pracovalo zde pouze 7 horníků a důlní), protože ložisko nedávalo naději na perspektivnější úsek.

Po válce se ložiskem zabýval v rámci výzkumu Sn ložisek Slavkovského lesa Dr. Fr. Fiala v letech 1946-1947. Geologicky zmapoval přístupná důlní díla a na základě německých a několika vlastních analýz vypočítal pravděpodobné a možné zásoby Sn rud na ložisku – celkem 10800000 t rudy s obsahem 10935,0 t Sn a 1366,875 t W. Zároveň naznačil i možnost povrchového dobývání ložiska. Další revizi prováděl v letech 1956-1957 Severočeský rudný průzkum n.p. Dubí. Výsledky analýz se i řádově rozcházely od německých údajů a německé práce byly označeny za nadhodnocené. Proto byl jen povrchově zmapován kontakt žula-rula a v roce 1957 bylo od dalších prací upuštěno.

Nový výzkum ložiska byl proveden ve dvou etapách od roku 1964. První z nich (1964-1965) měla zjistit morfologii rudního tělesa, resp. těles a skutečný obsah a způsob distribuce cínu. Bylo vyzmáháno 419 m chodeb, 5 m komínů, 26 m šachet a bylo provedeno 50 m³ výlomů. Dále bylo vyvrtáno 1032 m vrtů (24 vrtů) z podzemí a 2303 m (16 vrtů) z povrchu. Bylo provedeno i gravimetrické měření v měřítku 1:25000, které v sousedství ložiska zjistilo výrazné negativní anomálie. Bylo zjištěno celkem 3507304,5 t zásob v kategorii C₁+C₂+D s průměrným obsahem 0,22 % Sn a 0,0422 % W (Janečka, Just, Kušnír 1966).

Janečka, J., Just, J., Kušnír, I.: Zpráva o výzkumu a výpočet zásob Sn-rud na ložisku Jeroným v Čisté ve Slavkovském lese (stav ke dni 1.7.1966). Loket: MS, Ústřední ústav geologický Praha, 1966. 86 s.

Loket

Loket, 9 km jz. od Karlových Varů, 7,5 km v. od Sokolova. Lokalitou je motokrosová dráha na konci Lokte nad silnicí směrem na Karlovy Vary.

Klasickou oblastí výskytu karlovarských dvojčat ortoklasu je karlovarský masív, vycházející na povrch v rozsáhlém areálu od Mariánských Lázní přes Karlovy Vary, Nejdek až za saský Eibenstock. Nejzajímavější výskyty jsou vázány na výrazně porfyrycký typ žuly, na tzv. žulu loketskou, vyvinutou zejména v okolí Lokte, Starého Sedla a Údolí. Vyrostlice zde byly v minulosti sbírány na mnoha místech (Pauliš 2000).

Širší okolí Karlových Varů a zvláště pak Lokte proslulo hojným výskytem zdvojčatělých vyrostlic ortoklasu. V rámci svých mineralogických výzkumů na Karlovarsku se jimi zabýval již Johann Wolfgang Goethe. Tento autor je poprvé v roce 1807 popisuje v publikaci Sbírka přispívající k poznání horstva Karlových Varů a okolí. První český popis tzv. karlovarských dvojčat uvádí J. S. Presl v roce 1837 ve svém díle Nerostopis čili mineralogia, rukowěť saustawná k poučení wlastnjmu. Jako karlovarská se dvojčata začala označovat a pojem karlovarský zákon používat až kolem poloviny 19. století v německy psané literatuře. Jedná se o penetrační srostlice, jejichž rovinou dvojčatění je rovina ortopinakoidu (100) a rovinou srůstu rovina klinopinakoidu (010). Krystaly jsou obvykle tlustě tabulkovité a zároveň bývají mírně protažené podle prizmatické vertikály (Pauliš 2000).

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech. Kutná Hora: Kuttna, 2000, s. 33-34.

Vintířov - důl Jiří

Sokolovská pánev sleduje směr oherského riftu a omezují ji krušnohorský zlom na severu a oherský zlom na jihu. Pokrývá území přibližně 200 km² mezi krystalinickým hřbetem u Chlumu nad Ohří a Doupovskými horami. Mocnost její výplně dosahuje až 500 m.

Nejstarší součástí její výplně je starosedelské souvrství s mocností až 50 m. Jde o pestrobarevné kaolinické jíly a písky, tj. splachy zvětralin z plochých elevací, a druhotně prokřemenělé pískovce a křemence, místy s polohami slepenců. Původní rozšíření souvrství bylo zřejmě mnohem větší, než jsou jeho dochované zbytky. Svědčí o tom relikty v okolí chebské pánve, Karlových Varů, v podloží vulkanitů Doupovských hor i na později zdvižených částech Krušných hor. Souvrství je charakteristické bohatou fosilní flórou svrchnoeocenního stáří.

Po uložení starosedelského souvrství následuje faciálně pestrý sled sladkovodních a přemístěných vulkanických uloženin, nově označovaný jako novosedelské souvrtsví. Spočívá diskordantně na svém podloží, často postiženém zvětráváním a kaolinizací. V jeho spodní části je vyvinuta uhelná sloj Josef mocná až 15 m s vysokým obsahem popelovin a pyritu. V nadloží výrazně přibývá vulkanického materiálu, který pochází z Doupovských hor. Následuje tzv. hlavní slojové souvrství, které představuje klidnější období existence pánve, kdy docházelo k bujnému rozvoji uhlotvorného rostlinstva. Přítomny jsou dvě významné uhelné sloje - spodní méně stálá sloj Anežka o mocnosti 5-12 m a vyšší stálejší sloj Antonín o mocnosti až 30 m. V centru se obě sloje spojují. Podle nálezů fosilní flóry jsou řazeny k oligocénu až k spodnímu miocénu.

Nadloží slojového pásma tvoří jezerní uloženiny cyprisového souvrství (spodní miocén), které mají svůj protějšek i v chebské pánvi (Chlupáč a kol. 2002).

Chlupáč, I., a kol.: Geologická minulost České republiky. Praha: Academia, 2002. 436 s.

Božičany

Božičany, 8 km Z od Karlových Varů. Kaolínové ložisko Osmóza, povrchový lom záp. u Božičan.

Karlovarská ložiska kaolínu leží v jz. části podkrušnohorské příkopové propadliny – v sokolovské pánvi. Kaolíny na variských žulách v okolí Karlových Varů představují pouze zbytek původně mnohem rozsáhlejší křídové a paleogenní kůry zvětrávání, jež se zachovala v poklesových žulových krách na ploše přibližně 85 km². Je pokryta terciérními sedimenty a vulkanity.

Kaolinizace sahá až do hloubky 50 m (na ložisku Katzenholz až přes 100 m), ale jen 20 – 30 m mocná přípovrchová zóna se všemi živci přeměněnými na jílové minerály je využívána. Hlubší partie mají zachované jádra ortoklasových vyrostlic v jílové základní hmotě a ještě hlouběji se nezvětralá jádra ortoklasu a plagioklasu vyskytují též v zrnech základní hmoty.

Karlovarská kaolínová ložiska patří k tzv. zvětrávacímu typu. Je pro ně typické ubývání intenzity kaolinizace s hloubkoua přechod do nezvětralé matečné horniny, plošný vývoj zvětrávací kůry a naprostá převaha kaolinitu nad ostatními jílovými minerály v přípovrchové zóně.

Vliv matečných hornin na povahu kaolínu se projevuje hlavně v obsahu železa a titanu. Na Karlovarsku se vyskytují tři základní typy žul, jejich mineralogické složení má vliv na vlastnosti kaolínu. Nejlepší druhy kaolínu vznikly zvětráváním leukokratní autometamorfované jemnozrnné až středně zrnité „krušnohorské“ žuly s častým výskytem pneumatolytických minerálů v sedlecké kaolínové oblasti. Jde o ložiska Sedlec Otovice, Bohemia, Podlesí a Ruprechtov, která mají velmi nízké obsahy Fe₂O₃ a TiO₂. Poněkud horší jsou kaolíny vzniklé zvětráváním středně zrnité muskoviticko-biotitické facie „horské“ žuly v božičanské oblasti. Jde o ložiska Božičany – Osmóza jih, Kaolina, Jimlíkov a Nová Role. Z hrubozrnné facie „horské“ žuly vzniká nekvalitní kaolín na ostatních ložiscích karlovarské oblasti.

Skrývka kaolínových ložisek je v obou oblastech podobná. Kaolínový jíl vzniklá přeplavením kaolínu na krátkou vzdálenost dosahuje několikametrové mocnosti. Obsahuje vyšší podíl jílové složky a titanu než primární kaolín. Následují křemenné písky (hrubá frakce přeplaveného kaolínu), jejichž zrna jeví známky chemické koroze. Písky obsahují vložky pískovců a křemenců se zbytky paleogenní flóry (střední oligocén). Křemence vznikaly pravděpodobně stmelením křemenných písků kyselinou křemičitou uvolněnou při kaolinizaci a přenesenou do malých depresí povrchovými vodními toky. V nadloží písků leží hnědouhelná sloj Josef (svrchní oligocén), často s vložkami kaolinického pórovinového jílu (Fojtík [198-]).

Fojtík, Z.: Některé geologicko-petrografické zajímavosti hornin ve vztahu k širšímu okolí SHR a HDBS /Technická a topografická petrografie/. Ostrava: MS, Skriptum dálkového studia VŠB v Ostravě z postgraduálního studia při GŘ SHD koncernu v Mostě, [198-]. 137 s.

Krásno - lom Vysoký kámen

Krásno, 3 km j. od Horního Slavkova, 13 km jv. od Sokolova. Činný lom na albitickou žulu 1 km sz. od obce.

Lomem je otevřeno těleso albitické aplitické žuly. Polohy téměř čistých živcových hornin s vysokým obsahem K₂O – feldspatity – mají mocnost od několika decimetrů do několika desítek metrů a tvoří nepravidelná tělesa, která by bylo možno těžit pouze hlubinně (Fojtík [198-]).

Horní Slavkov - Hubrův peň

Horní Slavkov - Krásno, 12 km jz. od Karlových Varů. Hubrův peň - otevřená několikapatrová propadlina na tzv. Hubrově pni, vpravo od silnice z Krásna do Horního Slavkova, 1,7 km j. od Horního Slavkova.

Po geologické stránce je okolí Horního Slavkova tvořeno značně diferencovaným karlovarským masívem a zakleslou krou pararul, migmatitů, ortorul, erlanů a amfibolitů. Cíno-wolframová ložiska jsou prostorově vázána na intruze granitů, tvořících masív Krudum. Reliéf granitů tvoří četné elevace, jejichž vrcholové části podlehly greisenizaci. Hlavní ložiska jsou soustředěna na linii směru SV-JZ mezi Horním Slavkovem, Krásnem a Čistou. Na ni jsou vázána největší greisenová ložiska Huber, Schnöd a Vysoký kámen (Hohensteinstock, 729 m) a v JZ pokračování ložiska Koník a Čistá. Paralelně s touto linií probíhá pásmo křemenných žil s Sn-W-Mo-Cu zrudněním. Nejznámější jsou žíly Gellnauer a Marie.

Největším ložiskem je Huberův peň (Hubský, Lánský peň, Huberstock či Huberhauptstock), na kterém se pracovalo od druhé poloviny 14. století do roku 1850. Historické prameny uvádějí, že pouze odsud pochází přes 10000 t cínu. Ložisko tvořené eliptickou elevací o průměru téměř 200 m je dnes reprezentováno na povrchu rozsáhlou propadlinou po vydobytých komorových dobývkách. Zcela greisenizována je svrchní část elevace, tvořená greiseny s převládajícím křemenem, topazem, kasiteritem, wolframitem, chalkopyritem, arzenopyritem, molybdenitem a dalšími minerály. Spodní partie obsahují greiseny bohaté lithnými slídami a kasiteritem. Křemenné žíly maximálně 50 cm mocné obsahují hlavně cíno-wolframové zrudnění, molybdenit a chalkopyrit.

Po mineralogické stránce patří zdejší ložisko k nejbohatším v České republice. Nejklasičtějším minerálem je kasiterit, tvořil až 15 cm velké tmavě hnědé ž černé krystaly chudé na plochy, často ve formě dvojčat nebo paterčat. Wolframit tvoří černé štěpné masy a lišty v křemeni a greisenu, známy jsou i oba krajní členy řady ferberit a hübnerit. Apatit tvoří drúzy až 4 cm velkých krystalů fialové a zelené barvy. Poprvé odsud byl v roce 1854 Kenngottem popsán karfolit. Z dalších minerálů je zde hojný topaz, fluorit, cinvaldit a další lithné slídy. Nejhojnější složkou žil i greisenů je křemen, charakteristické jsou celistvé fosfáty, z nichž nejhojnější je triplit. Ze sulfidů jsou hojné lístkovité agregáty molybdenitu, až 5 cm velké krystaly arzenopyritu a sfaleritu, důležitý je zrnitý chalkopyrit a stanin. Vzácné jsou bismutin a emplektit. Hojná je paleta sekundárních nerostů, které vznikají především rozkladem sulfidů. Nejtypičtější jsou krystaly a kůry skoroditu doprovázené někdy farmakosideritem, olivenitem a libethenitem. Pozoruhodné jsou nálezy adaminu, antleritu, arseniosideritu aj. (Pauliš 2000).

Okolí Krásna a Horního Slavkova patřilo od středověku k nejbohatším ložiskům cínu v Evropě. V oblasti Slavkovského lesa byl kasiterit rýžován snad již v polovině 2. tisíciletí před naším letopočtem.

Hornická osada Tři lípy vznikla patrně na počátku 12. století, v roce 1192 byla povýšena na město a přejmenována na Schönfeld (v roce 1355 povýšeno na horní město), po roce 1945 na Krásno. Druhým centrem byl nedaleký Horní Slavkov (Schlaggenwald, Schlackenwald), který byl založen jako hornická osada na přelomu 12. a 13. století, na horní město byl povýšen v roce 1356. Dolování v oblasti Císařského lesa mělo od 12. století vzestupnou tendenci s vrcholem v polovině 16. století, kdy zdejší cín ovládl na několik desetiletí evropský trh. V této době vznikla též hlavní historická důlní díla. V letech 1531-1536 byl zřízen vodní kanál Dlouhá stoka dlouhý 23,4 km z Kladské, využívaný k plavení dřeva a k pohonu strojů. K odvodnění důlních děl byla vyražena 6 km dlouhá dědičná štola Kašpara Pfluga (ražba zahájena v roce 1539 v Zechtalu, nyní Srázné), která v roce 1587 spojila všechny doly. V roce 1546 připadly cínové doly české koruně. V té době zde bylo kolem 25 dolů s více než 4 km chodeb. Ročně se v nich vytěžilo kolem 2200 t cínu. Od poloviny 16. století se těžební poměry postupně zhoršují. V roce 1568 došlo na nejdůležitějším ložisku Huberově pni a následně i na sousedním Schnödově pni k ničivým závalům s katastrofálním vlivem na těžbu. Úpadek završuje třicetiletá válka.

V roce 1771 začíná stát podnikat kroky k oživení těžby, začíná se s ražbou nové dědičné štoly vedené 80 m pod úrovní štoly Kašpara Pfluga, která byla jako Colorádská zahloubena v roce 1802. Pro nedostatek financí byly však tyto práce brzy přerušeny. Nová aktivita byla na ložisku zaznamenána až po roce 1880. V roce 1910 je anglickou akciovou společností založen důl Alžběta těžící Gellnauerovu žílu. Činnost je však ještě před 1. světovou válkou ukončena. Během války se začínají těžit i wolframové rudy. V roce 1915 byla vyhloubena Vilémova šachta, která v roce 1918 dosahuje hloubky 150 m. Vlivem zahraniční konkurence v roce 1921 práce končí. K obnovení těžby došlo v Krásně opět v letech 1937-47. V poválečném období se nejprve krátce pracuje na Gellnauerově žíle v dole Julius Ďuriš. V roce 1957 se začíná s průzkumem a od roku 1966 s těžbou Sn-W rud na Huberově pni. Rudné doly n.p. Příbram v roce 1975 vybudovaly Novou jámu dolu Stannum, který byl v činnosti až do roku 1991. V poválečném období bylo na ložisku vytěženo 4135 tisíc t rudniny o obsahu 0,222 % Sn a 0,038 % W, tj. 9180 t Sn a 1570 t W.

Při vyhledávání kasiteritu byly v okolí Horního Slavkova nalezeny i bohaté rudy stříbra a v menší míře i olova, niklu a kobaltu. Stříbrné rudy se těžily od 16. století, uranové rudy ze žil pětiprvkové formace od roku 1949 do roku 1960 (podle Pauliše 2000).

Beran, P.: Mineralogie a petrologie Sn-W ložiska Krásno u Horního Slavkova. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, 1995, roč. 3, s. 108-124.

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech. Kutná Hora: Kuttna, 2000, s. 28-32.

Dřenice u Chebu

Dřenice, 4 km V od Chebu. Štěrkopískovna na levém břehu vodní nádrže Jesenice, sev. od obce Dřenice.

Geologické podloží lokality Dřenice-štěrkopískovna tvoří strop miocénního cyprisového souvrství (jíly a jílovce) a jemnozrnné pliocenní? kaolinitické bílé jíly. V nadloží leží kvartérní jílovité a sprašové hlíny a přepracované hlinitopísčité štěrky o mocnosti 2-7 m. Těženou surovinou jsou písky a písčité štěrky neogenních uloženin, které mají žlutou a rezavou barvu způsobenou oxidy a hydroxidy Fe a typické křížové zvrstvení. Časté jsou i další příznaky rychlé neklidné sedimentace typické spíše pro fluviální sedimentaci jako rozmyvy, křížové zvrstvení, nasazování a vykliňování vrstev aj. Místní sedimenty tak představují nejspíše okrajové jezerní uloženiny – produkty říčních toků ústících do jezera. Valounovou složku štěrků tvoří šedý křemen, úlomky živců, kvarcitů, granitů a fylitů, nalezeny byly i valounky záhnědy, andalusitu a křemene se sillimanitem. Ve štěrcích jsou časté i jílové (kaolinit) závalky. Lokálně jsou vyvinuty limonitové konkrece až polohy železitých „limonitických“ pískovců-slepenců o mocnosti 0,3-3 m, výjimečně až 6 m, místy i černé horizonty bohaté oxidy Mn o mocnosti 1-3 m.

Ve štěrkovně byly nalezeny i vltavíny, jež tvoří v chebské pánvi samostatné pádové pole. Vltavíny se nacházejí prakticky pouze v polohách štěrkopísků v nadmořské výšce cca 445-450 m. Svojí zelenou barvou se podobají vltavínům z oblasti jižních Čech a jejich velikost kolísá v rozmezí 2-4 cm, hmotnost 2-6 g, výjimečně i větší. Vltavíny jsou oválné, diskovité i nepravidelných tvarů a mají matný lesk. Vyznačují se obvykle mělkou jamkovitou skulptací (Čada, Romanidis, Zuckermann 1998).

Čada, M., Romanidis, K., Zuckermann, T.: Vltavíny na Chebsku. Minerál, 1998, roč. 6, č. 4, s. 252-256.

Slapany

Ložisko je součástí čedičového příkrovu, který spočívá na kaolinicky zvětraných chebských fylitech a na bazálních oligocénních kaolinických jílech a píscích nebo miocénních píscích cyprisového souvrství, které jsou místy částečně zpevněny jemnozrnným křemenem téměř v siltovce a jsou lateritizovány. Čedičové těleso vyčnívá ze sedimentů vildštejnské série. Jeho mocnost narůstá pozvolně od západu k východu, kde je průměrně 35 m a potom k jihu, kde dosahuje mocnosti až 50 m.

Ložisko Slapany je tvořeno prakticky jedním horninovým typem – olivinickým čedičem, jen při okrajích těles má v základní hmotě sklo a přechází až ve sklovitý čedič. V některých případech má obsah nefelínu a blíží se nefelinickému bazanitu. Jde o šedou nebo šedočernou horninu s modravým nádechem s miskovitým až lasturnatým lomem. Je téměř celistvý, drobné vyrostlice olivínu jen vzácně dosahují velikosti několika cm. Má sloupcovitou odlučnost, svislé sloupce dosahují průměru max. 70 cm. Zvětrávání se v lomu projevuje i vznikem kulovitých tvarů čediče ve svrchní poloze. Mikroskopicky je patrná porfyrická struktura čediče s holokrystalickou základní hmotou. Vyrostlice tvoří olivín a méně augit. Základní hmota se skládá z augitu, plagioklasu (labradoritu), magnetitu a skla. Mezerní hmotu tvoří nefelín a zeolity, které výjimečně vyplňují i větší geody (Fojtík [198-]).

Skalná - Nová Ves

Skalná, 14 km jv. od Aše, 10 km s. od Chebu. Povrchová těžba jílů mezi obcemi Skalná a Nová Ves. Ložisko Nová Ves I – 650 m Z od Nové Vsi, ložisko Nová Ves II – 1 km JZ od Nové Vsi.

Chebská pánev je nesymetrický příkop ohraničený na západě smrčinskou žulou, na severu, jihu a východě pak fylity frauenbašské série a krystalinikem chlumu sv. Maří a Krušných hor. Žula i horniny krystalinika jsou při okraji pánve a v jejím podloží s různou intenzitou kaolinizovány. Terciérní sedimentace začíná bazálním písčitým souvrstvím, následuje souvrství uhelných slojí a v jeho nadloží mocné cyprisové souvrství. Zelené jíly v jeho nadloží ukončují sedimentaci miocénu.

Tektonickými pohyby byly vytvořeny zcela odlišné podmínky pro další sedimentaci. Pánev se stala průtokovým jezerem a sedimentovaly zde jíly a písky označované jako vildštejnská série (pliocén), která je dělena na starší vonšovské vrstvy a vaznými jíly a mladší novoveské vrstvy a s převahou pórovinových jílů. Vonšovské vrstvy tvoří jíly, písčité jíly a jílovité písky vzniklé v klidnějším jezerním prostředí. Jíly jsou vyvinuty převážně na bázi vonšovských vrstev a bezprostředně nasedají na zelené jíly. Na vonšovské vrstvy navazují uhelné jíly (poloha „Nero“), které jsou považovány za bázi novoveských vrstev. Ty vznikaly při sedimentaci z pomalých toků, kdy se ukládal částečně vytříděný materiál. Starší sedimenty jsou jílovité, do nadloží přibývá písčité příměsi i barevných poloh. Kvartérní pokryv je různě mocný.

Charakteristický vývoj má vildštejnská série v okolí Skalné (býv. Vildštejn). Ložiska vonšovských jílů mají nejpříznivější úložné podmínky v JZ části území, kde jsou však prakticky vytěžena (Vonšov, Zelená, Starost, Hlinný vrch). V území mezi Skalnou , Novou Vsí a Hrzínem přibývá nadložních hornin (Karel – asi 20 m, Nová Ves – Mlýnek 30-40 m). Mocnost ložisek jílů kolísá od 1-9 m. vytvářejí čočky ohraničené technologicky přibýváním písčité příměsi v surovině. Jde o šedé až bělošedé, případně tmavošedé až černé jíly. Jílovým minerálem je velmi jemnozrnný kaolinit. Těženou surovinou jsou zde zelené jíly miocénního cyprisového souvrství (jde o zvětralý fosilní povrch) a v jejich nadloží žáruvzdorné vazné jíly („blautony“).

Na každém ložisku skalenských jílů se těžily jíly charakteristické pro danou lokalitu s více či méně rozdílnými vlastnostmi (Fojtík [198-]).

Františkovy Lázně - Soos

Hájek - 4,5 km sv. od Františkových Lázní. Přírodní památka Soos na severním okraji obce.

Přírodovědeckou výjimečnost území podnítily vydatné vývěry minerálních vod a plynného CO₂ v hydrologicky samostatné pánvičce mezi potoky Vonšovským a Skalnou. Kvartérní sedimentace v ní byla chráněna před rušivými vlivy povrchových vod přilehlé říční sítě. Tím se vytvořilo prostředí se zvláštním chemickým složením, v němž vznikaly rozmanité organogenní sedimenty, různé vegetační typy i minerály.

Minerální vody Soosu jsou studené kyselky s různě vysokýmy obsahy rozpuštěných látek. Nejvydatnější vývěry jsou sírano-hydrogenuhličitano-chloridové sodné vody s mineralizací až 6,3 g/l (Císařský pramen), které vyvěrají z hlubších artéských horizontů západní části chebské pánve. Druhým typem vod jsou hydrogenuhličitanové sodné vody s mineralizací okolo 0,5 g/l (pramen Sud), vyvěrající z artéských horizontů severní části chebské pánve. Třetím typem jsou kyselky (pramen Věra) i prosté vody s nízkou mineralizací okolo 0,1 g/l, které mají původ v okolních kaolinických píscích a jílech chudých na rozpustné látky.

tato rozmanitost chemismu vod se odráží i v rozmanitosti vegetačních typů: vyskytují se zde vrchovištní rašeliniště, přechodové rašeliniště, slatiniště, slané půdy a křemelina se slanomilnými druhy rozsivek.

Křemelina vznikla v prostředí silně mineralizovaných vod z křemitých schránek řas rozsivek. Zvláštností zdejší křemeliny je výskyt slanomilých (mořských) rozsivek, který je na vnitrozemských lokalitách ojedinělý. Po odtěžení slatiny tvoří křemelina tvarově výrazný plochý štít v oblasti Císařského pramene a mofetového pole.

Těžební činností a odvodněním se změnily původní odtokové poměry na Soosu. To dnes způsobuje postupné okysličování pyritu, přítomného ve slatině a v křemelině ve formě černých shluků a stříbřitých lístečků, atmosférickým kyslíkem. V jižní části Soosu jsou srážkovými ovdami louhovány produkty rozkladu pyritu a vznikají vitriolové-sírano-železnaté velmi kyselé vody, které se v obdobích sucha zahušťují. Na zasolených plochách v období sucha vznikají výkvěty síranů, chloridů a uhličitanů (převážně sodných), černé sulfidy a hnědé a žluté kysličníky železa. V deštivém počasí jsou rozpustné sloučeniny odplavovány a zůstávají černé sulfidy, rezavý limonit a hnědý humát železa.

Vydatné výrony plynného CO₂ jsou soustředěny především v severní části křemelinového štítu, kde tvoří mofety (nazývané též „bahenní sopky“) (Fojtík [198-]).

Špičák u Heřmanova

Heřmanov, 4,5 km jv. od Teplé. Činný lom na jihozápadním svahu kóty Špičák, 2 km v. od Heřmanova.

V lomu na jižním svahu kóty Špičák se těží terciérní vulkanické hornina – alkalický trachyt zvaný též „tepelský trachyt“. Jde o výlev alkalického trachytu v tepelském krystaliniku. Ložisko tvoří kupovité těleso prorážející regionálně přeměněnými proterozoickými horninami tepelského antiklinoria. V jeho podloží se vyskytují dvojslídné svory až pararuly. Geneticky zdejší trachyt náleží k neovulkanické oblasti Doupovských hor a k mladším diferenciátům starší miocénní vulkanické fáze.

Alkalický trachyt má šedavě bílou barvu s krémovými skvrnami, místy je bílý až béžový. Texturu má celistvou, místy fluidální. Základní hmota je jemně zrnitá a skládá se převážně ze sanidinu. Dále je v ní přítomen anortoklas, magnetit, titanit a ojediněle křemen. Vyrostlice tvoří sanidin (3 - 10 mm) a biotit (až 3 mm). Hornina je snadno odlučná ve velkých blocích díky řídkému rozpukání. Jde o surovinu vhodnou jako kamenický a sochařský materiál (Fojtík [198-]).

Mokrá u Žlutic

Mokrá, 5 km sv. od Žlutic. Činný kamenolom 1,5 km z. od Mokré a 1,8 km v. od Čihalova, na jz. svahu kóty 591,3 m.

Kamenolom leží v nejjižnější části stratovulkánu Doupovských hor. Je zahlouben do sopouchu vyplněného miocénním leucitickým nefelinitem. V okolí se vyskytují pyroklastika, jihozápadně od lomu se již objevují horniny krystalinika.

Na hojných subvertikálních puklinách a méně častých dutinách jsou bílé až béžové povlaky zeolitů (thomsonit, natrolit, gonnardit). Spolu s nimi se vyskytuje několik generací gibbsitu a böhmit (Černý a kol. 2002, Svejkovský, Dvořák 2002).

anorthit, aragonit, augit, böhmit, dolomit, gibbsit, gonnardit, hematit, chlorit, kalcit, natrolit, nordstrandit, phillipsit, thomsonit

Černý, P. a kol.: Mokrá u Žlutic, lokalita gibbsitu, böhmitu a zeolitů. Minerál, 2002, roč. 10, č. 6, s. 403 - 408.

Svejkovský, J., Dvořák, Z.: Gibbsit z kamenolomu Mokrá u Žlutic. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, 2002, roč. 10, s. 333-334.

Exkurze z ložiskové geologie

&

Exkurze z mineralogie a petrografie

19.5., 22.5. - 26.5. 2006

DPB Paskov a.s., střední a západní Čechy

trasa:

účastníci:

pedagogický dozor:

studenti 1. ročníku:

studenti 3. ročníku:

autor webu, textů a fotografií:

lokality:

DPB Paskov a.s.

Horní Bludovice - Kubošův lom

Bernartice

Vlastějovice