Exkurze z ložiskové geologie 2005

Po krátké přednášce o místní geologické situaci a těžbě jsme sfárali na podpatrovou přípravu pod 8. patrem. Prohlédli jsme si sloj Justin (436) v porubských vrstvách ostravského souvrství a odebrali jsme vzorky pro školní účely. Po vyfárání jsme se na úseku důlního měřičství detailně podívali na geologickou dokumentaci.

Odpoledne jsme se byli podívat v nejbližším okolí Dolu Lazy na typickou pohornickou krajinu a navštívili jsme i známý nakloněný kostelík sv. Petra z Alkantary z roku 1736. Potom jsme se vydali na nedaleké lokality podbeskydských vyvřelin jižně od Havířova.

Horní Bludovice - Kubošův lom

Horní Bludovice – 2,5 km JZ od Havířova, 5 km Z od Těrlicka – starý Kubošův kamenolom asi 500 m na VJV od kóty Kohout (331,0 m), v ostré zatáčce silnice jdoucí přes Bludovice

Kubošův lom. Vrchní tři metry rozvětralá hornina. Vespod se nachází „nefelinický těšínit“ se zvláště velkými četnými sloupci amfibolovými, jež dosahují až 5 cm délky a 4 mm šířky. Kratší, avšak hojnější jsou sloupce titanaugitu. Místy je možné spatřit silně lesklou bronzově hnědou šupinu titanem bohatého biotitu. V hornině se vyskytují zrnka magnetitu, hematitu, pyritu, dále tenké sloupečky apatitu. Ze zeolitů jsou zde přítomny analcim, natrolit a thomsonit. Obrysy původního nefelínu se zachovaly dosti skromně (Pacák 1926).

V lomu je zastižen amfibolicko-pyroxenický těšínit se značně složitými úložními poměry. Kontaktní horniny byly zastiženy na čtyřech místech. Není přitom jasné, zda některé z nich nepatří k pohlceným blokům sedimentů. Kontaktní horniny v lomu tvoří téměř svislé polohy, uzavřené z obou stran vyvřelinou. Mocnost kontaktní zóny je 2-3 m (?), sedimenty v lomu nebyly zastiženy (Matýsek 1988).

V endokontaktu je zřetelné výrazné zmenšení zrna horniny a její ztmavnutí. Těsně u přímého styku jsou vyvinuty akumulace biotitu do 40 % obj., který se jinde ve vyvřeli neobjevuje.

Exokontaktní hornina má charakter natrolit-analcimického rohovce. Makroskopicky jde o zelenošedou až zelenožlutou celistvou horninu, místy páskovanou nebo s fluidální texturou. Ve větší vzdálenosti od kontaktu má místy hornina kuličkovitý rozpad. Má porfyroblastickou strukturu, vyrostlice tvoří slabě korodované, idiomorfně omezené agregáty analcimu. Základní hmota je jemně krystalická, tvořená křemenem, kalcitem a živci. V agregátech kalcitu jsou zarostlé velmi malé krystalky zeolitů, hlavně natrolitu. Základní hmota má dlažbovitou strukturu. Metodou práškové RTG analýzy byly v hornině určeny natrolit, analcim, diopsid, Na-plagioklas, kalcit, chlorit, jílové minerály a křemen. Tomuto složení odpovídá i puklinová mineralizace: natrolit, analcim, thomsponit a granát (Matýsek 1988).

Těšínit (původně teschenit, L. Hohennegger 1861) – podle Těšína ve Slezsku: vyvřelé horniny svrchnojurského a spodnokřídového stáří na sz. úpatí Beskyd. Základními složkami jsou živce (převážně bazické plagioklasy), analcim, pyroxen (Ti-augit), často amfibol (čedičový amfibol – dnes kaersutit, barkevikit - dnes ferohornblend), v proměnlivém množství i alkalické živce. Přítomen bývá i nefelín, často v zeolitových pseudomorfózách. Dále je v hornině přítomen biotit, apatit, magnetit, ilmenit, titanit, egirín-augit, zeolity, chlorit, prehnit aj. Struktura horniny je hypidiomorfně zrnitá, porfyrická, ofitická a poikilitická. Spory byly vedeny o to, zda je analcim již primární součástí horniny. Těšínity představují alkalické hypabysální magmatické diferenciáty a vystupují často v asociaci s jinými alkalickými horninami, s pikrity, diabasy, monchiquity aj. Tvoří menší pně, ložní i pravé žíly a čočky.

Matýsek, D.: Kontaktní metamorfismus hornin těšínitové asociace. Časopis Slezského muzea v Opavě, řada A, 1988, roč. 37, s. 77 – 86.

Pacák, O.: Sopečné horniny na severním úpatí Bezkyd moravských.. Česká akademie věd a umění, Praha: 1926. s. 188 - 189.

Dolní Datyně - Slívův lom

Dolní Datyně – 2,5 km JZ od Havířova, 5 km Z od Těrlicka – starý kamenolom asi 500 m na S od kóty Kohout (331,0 m)

V lomu bylo těženo těleso těšínitu, pravděpodobně obdobné nedalekému výskytu Horní Bludovice – Kubošův lom.

Mocnost kontaktní zóny je 1,5 m, sedimenty v lomu nebyly zastiženy. Kontaktní hornina má charakter analcimického rohovce. Makroskopicky jde o zelenošedou až zelenohnědou páskovanou horninu s bílými zrny. Kromě analcimu se skládá z živce, chloritu, kalcitu a natrolitu(?) (Matýsek 1988).

Matýsek, D.: Kontaktní metamorfismus hornin těšínitové asociace. Časopis Slezského muzea v Opavě, řada A, 1988, roč. 37, s. 77 – 86.

Štramberk

Exkurzi jsme začali v provozovně firmy Kotouč Štramberk s.r.o., kde jsme si prošli linku na výrobu vápna. Potom jsme s kratičkou přestávkou v Ženklavě zajeli do obce Štramberk. Nejdříve jsme se stavili v dolním Blücherově lomu, kde jsme kromě kopřivnických vápenců našli i nějaké drobné zkameněliny. V Obecním lomu jsme prošli výplň neptunické žily, kde v černých jílovcích také byly zbytky ostnokožců a dalří fauny. Podívali jsme se i na mizející kapsu kopřivnických vápenců bohatou zkamenělinami a na lumachelu ramenonožců u vstupu do jeskyně. A samozřejmě jsme si prošli i botanickou zahradu.

PPotom jsme přejeli do centra Štramberka, kde jsme navštívili muzeum a samozřejmě Trúbu.

Ženklava

V Ženklavě se vyskytují vyvřelé horniny na několika místech. Jsou stejné povahy a představují přechod od olivinických k analcimickým těšínitům.

Na severním konci Ženklavy při rozcestí vystupují po levé i pravé straně silnice ke Kopřivnici drobnozrnné vyvřeliny. V lomu jv. od silnice jde o panidiomorfně zrnitou horninu. Olivín v ní zaujímá asi 10 až 15 % a je zcela přeměněn. Homogenní pseudomorfózy jsou vyplněny iddingsitem (dnes nepovažovaný za samostatný minerál, ale směs více převážně amorfních minerálů s goethitem). Pyroxen se vyskytuje přibližně ve stejném množství, jeho velikost kolísá od 0,08 do 0,64 mm. Krátce sloupcovitý amfibol barkevikit (dnes ferohornblend) dosahuje až 2 mm délky, v hornině je ho okolo 40 %. Mezi světlými součástmi horniny je nejběžnější plagioklas s převahou oligoklasu. Mezery mezi plagioklasy vyplňuje analcim, kalcit a serpentinit-chloritická hmota. Akcesoricky je přítomen ilmenit, pyrit a apatit. Biotit byl nalezen jen v některých vzorcích (Pacák 1926).

Pacák, O.: Sopečné horniny na severním úpatí Bezkyd moravských.. Česká akademie věd a umění, Praha: 1926. s. 146 - 149

Tichá

přírodní památka "Travertinová kaskáda" na Z konci obce, 500 m JZ od Tichavské hůrky (543,5 m)

Tvorba travertinu je podmíněna silně vápenitým pramenem vyvěrajícím na jihovýchodním úbočí Tichavské hůrky v nadmořské výšce 370 m. Délka potůčku, vlévajícího se do říčky Ticháčky, je přibližně 120 m. Podloží potůčku je tvořeno recentním travertinovým valem, vyvýšeným nad okolní terén 10 – 70 cm. Kaskáda je doprovázena vlhkomilnými lesními a lučními společenstvy. Jde především o geomorfologickou památku, ale významná je i po stránce botanické.

Kobeřice

Lhotka

Nová Ves u Rýmařova

Nová Ves u Rýmařova, lokalita se nachází na východním svahu hory Soukenná (dříve Tuchlahn 1025 m). Ložisko je vzdáleno 4,8 km od hřebene Hrubého Jeseníku a 8,8 km od Pradědu (1492 m). 3 km k S leží obec Karlov a 2,5 km SZ obec Nová Ves.

Oblast výskytu žil s Pb-Zn zrudněním je budována silně zvrásněnými devonskými horninami vrbenských vrstev, ve kterých převládají grafitické fylity a chloriticko-sericitické břidlice s deskovitými kvarcity. Směr vrstev je h 1 až h 3. Zdejší devonské horniny jsou silně tektonicky postižené směrnými dislokacemi a zvrásněné. Úklon puklin je převážně k severozápadu. Tyto poruchy byly v mladších prvohorách vyplněny rudními žilami. Při poslední fázi variského vrásnění došlo k jejich vyvlečení do nepravidelných rudních poloh, které známe dnes. Vlivem prosakujících vod vznikl na povrchových částech rudních těles gosan tvořený hydroxidy Fe a sekundárními minerály Pb a Zn.

Na rozfáraném ložisku jsou dva hlavní systémy rudních žil: systém žíly Boží dar (dříve Julius – úklon 60-80º k SZ) a systém žíly František (úklon 35-45º k SZ). V mapách z let 1947-51 je uváděno několik žil, které byly zastiženy na štolovém horizontu štoly 24 sáhů. Byly to žíly František (nadložní a podložní), Julius (nadložní a podložní), Jindřich (nadložní a podložní) a Zinková žíla. Ta byla nalezena v letech 1928-33 na prvním patře v tak zvaném labyrintu, v prostoru u pozdější Nové jámy. Z geologického výzkumu a mapování později vyplynulo, že v revíru jsou pouze dva žilné systémy a všechny další jsou pouze odžilky těchto dvou systémů.

Příkře ukloněná žíla Boží dar má celkovou směrnou délku 500 m. Průměrná mocnost je 0,8- 1,0 m, kovnatost se pohybuje kolem 3 % Pb a 5 % Zn. Jen některé její partie jsou ale dobyvatelné a byly pojaty do výpočtu zásob. Její odžilky neměly předepsanou mocnost nebo kovnatost. Mocnější rudní partie směre k SV obsahovaly více uhličitanů, směrem k JZ přibýval křemen. V blízkosti grafitických břidlic nebo grafitických fylitů bylo nesoudržné okolí žil nepříznivé pro těžbu a docházelo k závalům. Žíla František měla stejné důlně technické podmínky jako žíla Boží dar. Je porušena několika směrnými vertikálními poruchami, které dělí ložisko do menších rudních bloků. Nejbohatší rudní partie byly na štolovém horizontu, nad ním byla všechna kvalitní ruda vydobyta. Na horizontu 16 m byla na obou žilách kvalitní ruda. Na horizontu 32 m byla žíla František velmi slabá a žíla Boží dar dobyvatelná jen zčásti. Na druhém patře nebyla žíla František vůbec nafárána a žíla Boží dar měnila charakter. Tím vyvstal názor, že rudní partie do hloubky již nepokračují. Vlastní rudní pásmo bylo asi 80 m široké a kolem 1,5 km dlouhé. Na povrchu je tento pruh sledovatelný řadou odvalů a pinek, dnes již zarostlých lesem.

Nejdůkladnější mineralogickou zprávu o lokalitě podává Sekanina (1951). Křemen-karbonátová žilovina obsahuje hlavně tmavohnědý až červenohnědý sfalerit, který v dutinách tvoří pěkné malé izometrické krystaly, a zrnitý galenit. Podřadně se uplatnil též zrnitý chalkopyrit, bournonit a pyrit, z karbonátů hlavně siderit. Vzácnější je tetraedrit s vyšší příměsí As a Hg. Mineralogicky nejzajímavější je však gossan, vzniklý zejména přeměnou sideritu. Z dutin limonitizované žiloviny pochází až centimetrové krystaly anglesitu, cerusitu, sloupečky pyromorfitu, jehlice malachitu, dále linarit, aurichalcit, dundasit, hemimorfit, smithsonit aj. Recentně v haldovém materiálu vznikají chalkantit a goslarit.

Ve starších pracích se uvádělo, že zrudnění do hloubky přechází do hluchých křemenných žil, zejména na druhém patře. Ukázalo se ale, že hlavní vliv na hloubkové pokračování nemá změna minerální výplně, ale tektonická stavba. Pokračování za dislokacemi se však nenašlo, i když je pravděpodobné.

V letech 1954-59 bylo na ložisku vytěženo 25 kt kvalitních Pb-Zn rud. Těžba se prováděla výstupkovou dobývací metodou. Předpokládané množství vytěžené rudy na dole Boží dar činí 60-90 kt o kovnatosti 9 % Pb+Zn a 50 g/t Ag.

Stupeň prozkoumanosti ložiska je malý. Výpočet zásob k 1.1.1982 byl proveden podle Obecné kondice bilančnosti. Hlavní ukazatelé kondic – minimální obsah kovu pro bilanční blok 19,91 g/t Ag nebo 2,50 % Zn, 2,07 % Pb, 0,664 % Cu, 1,26 g/t Au. Minimální mocnost bloku 1,3 m. V prostoru dříve těženého ložiska byly tyto zásoby:

	kt	m	Ag [g/t]	Zn [%]	Pb [%]
C₂	170,897	2,40	25,67	1,11	0,96
D₁	150,500	1,85	19,87	0,87	0,60
D₂	52,272	1,32	17,88	0,20	0,46
celkem	373,669	1,87	22,16	0,89	0,75

Novým výpočtem zásob dříve těženého ložiska a starých důlních prací ve směrné délce 690 m a do hloubky 150 m byly tímto výpočtem prokázány geologické a prognózní zásoby ve výši 374 kt s výše uvedenými parametry. Je třeba dodat, že v letech 1954-59 bylo vytěženo více zásob, než bylo vykázáno výpočtem z roku 1954.

Ložisko Soukenná tvoří jen část výrazné rudní struktury délky 2,3 km a šířky 1,2 km. Pokračování stratiformního typu zrudnění je možno předpokládat dále směrem k JV, kde se jeví vysoce perspektivní anomálie Sutě. V celém zájmovém území Nová Ves (40 km²) lze předpokládat ložiska baryt-polymetalických rud stratiformního typu průmyslového významu. Ložiska v širším okolí přímo navazují na ložiska revíru Horní Město.

Historie těchto největších dolů na stříbro na severní Moravě začala pravděpodobně již před rokem 1200, kdy zde bylo dobýváno pásmo 500 m dlouhé a 30 m široké. Dobývky dosahovaly hloubky přes 50 m. Uvádí se, že zde bylo vytěženo 15 – 20 tun stříbra. Během třicetileté války byly těžební práce přerušeny, protože horníci, většinou protestanté, se vystěhovaly do Saska. Roku 1542 vydal král Ferdinand Horní řád pro město Hankštejn a novoveské doly. Dědičná štola dlouhá 650 m byla ražena po několik staletí a v roce 1586 dosáhla okolí jámy Boží dar. Důl se však nepodařilo odvodnit a dobývání bylo zastaveno. Doly byly obnoveny až v letech 1661 – 1670 Zehendetnerem. V roce 1707 byl provoz zastaven pro velký přítok vody do dolů. Zásluhou hraběnky Růženy Harrachové byla činnost dolů opět obnovena během let 1764 až 1773. O těžbu se dále pokoušela v roce 1852 firma Brobosch z Karlova. Práce však byly velmi nákladné, a proto o 6 let později skončily. V letech 1885 – 1904 byly doly majetkem firmy Königs und Laurahütte. Potom se až do počátku války majitelé několikrát změnili. Během války byly v roce 1916 doly opět otevřeny vojenskou správou. Bezohledně byly vyrabovány všechny pilíře bohaté olovem. Další práce do 2. světové války měly malý rozsah. Za války, v letech 1940 – 1944, převzala vedení firma Reichsstelle für Bodenforschung z Berlína. Ta těžila především bohaté gossanové partie.

Po válce zkoumal ložisko prof. Sekanina, který v roce 1949 podal podrobnou zprávu o ložisku Pb-Zn rud Boží dar. V letech 1949 – 1954 zde proběhly nové průzkumné práce, na které navázala těžba trvající až do roku 1959. Další průzkumové práce v okolí ložiska proběhly v šedesátých letech 20. století. V poválečném období bylo celkem vytěženo 25 tisíc tun rudy obsahující 9 % olova a zinku a 50 g/t stříbra. Vrtným průzkumem v 80. letech 20. století byly v sericitických břidlicích v prostoru historického ložiska zjištěny stratimorfní polohy vtroušeninového zrudnění, které je tvořené především pyritem, sfaleritem a galenitem, méně chalkopyritem a vzácně i barytem.

Pauliš, P.: Nejzajímavější mineralogická naleziště Moravy a Slezska. Kutná Hora: Kuttna, 2001, s. 60-62.

Velké Vrbno - Konstantin

Velké Vrbno – Konstantin, kamenolom s těžbou grafitu na V svahu kóty 919,2 m – Větrov, 4,5 km SV od Starého Města pod Sněžníkem, 5 km SZS od Branné

Ložiska grafitu ve velkovrbenské grafitové sérii se nacházejí mezi obcemi Ostružná, Branná, Šléglov, Staré Město pod Sněžníkem a Malé a Velké Vrbno. Území velkovrbenské grafitové série dělíme na velkovrbenskou a šléglovskou kru. Velkovrbenská klenba má charakter brachyantiklinály porušené příčnými i podélnými zlomy. Šléglovská kra má charakter synklinály s brachysynklinálním uzávěrem. Obě geologické jednotky jsou od sebe tektonicky odděleny.

Velkovrbenská klenba je petrograficky velmi pestrá jednotka silezika. Střídají se v ní nejen horniny různého složení, ale i různého stupně přeměny. Jde o území mezi obcemi Petříkov, Ostružná, Kronfelzov a Malé a Velké Vrbno s plochou zhruba 5 × 3 km.

Po obvodu klenby se průběžně nacházejí grafitonosné horniny, tvořící vlastní grafitové souvrství o celkové mocnosti 20 až 200 m. Stratigrafický sled hornin od podloží do nadloží je následující:

- spodní klastické souvrství (vyvinuto v centrální části klenby, různé typy fylitů, svorů až

- vlastní grafitové souvrství (grafitické vápence, dolomitické vápence, dolomity, grafitické

kyzové fylity a grafitické kvarcity. Bezprostřední podloží grafitových poloh tvoří

krystalické vápence s polohami břidlic. Nejvyšší horizont je pak tvořen grafitickými fylity a

- svrchní klastické souvrství (biotitické pararuly a svory, místy fylity a ortoruly)

Grafitové polohy jsou velmi proměnlivého charakteru, převážně se jedná o čočky s častým naduřováním a vykliňováním. Ekonomicky významné (v roce 1989) byly grafitové polohy s obsahem přes 35 % gratitického C o mocnosti minimálně 1 – 2 m s možností povrchové těžby. (Klablena 1989, kolektiv 1998)

Ložiska grafitu Konstantin se nachází v SZ části velkovrbenské klenby. Generelní směr souvrství je severojižní, úklon velmi proměnlivý k západu. Směrná délka ložiska ověřená technickými pracemi je přibližně 800 m, mocnost ložiskových poloh je velmi variabilní. Extrémně dosahuje přes 10 m, většinou se však pohybuje mezi 2 až 3 m.

Grafitové polohy jsou převážně konformně uložené s okolními horninami. V jižní části ložiska jsou polohy menších mocností, ale s pravidelným vývojem do hloubky. Směrem na sever mají grafitové polohy složitou stavbu a (pravděpodobně) vyplňují část vrásové struktury – synklinály s dynamicky deformovanými rameny v příčném i podélném směru. Osní rovina synklinály upadá pod úklonem 30 - 50º k západu. Osa synklinály se noří k severu.

Grafitová tělesa jsou obklopena pestrým komplexem hornin. Bezprostředně nadložními horninami jsou téměř výhradně jemně až středně zrnité dolomity, dolomitické vápence až vápence. V podloží grafitových poloh jsou krystalické vápence, grafitické břidlice, pararuly, amfibolity a místy kyselé metamorfované vulkanity. Grafitovou surovinou jsou silně grafitické břidlice nebo silně grafitické ruly. Oba typy jsou velice často tektonicky postižené.

Obsahy grafitického uhlíku jsou velmi variabilní, od nebilančních grafitických břidlic s obsahy v rozmezí 10 – 15 % C graf. až po vysoce kvalitní polohy nebohacených grafitických břidlic. Ty v oxidační zóně dosahují obsahů C graf. 40 – 50 %, výjimečně až 70 %. Charakteristické je prudké střídání extrémních obsahů komplikované přítomností heterogenní tektonické směsi všech typů okolních hornin s proměnlivými obsahy grafitického uhlíku.

Grafit z lokality Konstantin lze zařadit k přechodnému typu mezi středně krystalický a kryptokrystalický.

V minulosti byly na ložisku Konstantin známy dvě hlavní historické důlní míry (Konstantin a Libor) a jedna okrajová (Josef). V rámci pozdějšího průzkumu hustou sítí povrchových vrtů a rýh spolu s báňským průzkumem byly získány kvalitní geologické informace o ložisku až po úroveň průzkumného štolového horizontu (785 m n.m.). Ložisko lze rozdělit na severní a jižní část. V obou je výrazná poruchová zóna generelního směru SSV-JJZ se silně variabilními úklony 20 – 50º k západu. Tato tektonická linie je vyplněna plastickým grafitem se značným obsahem popelovin a hlinitých příměsí. Je do ní zatlačen i nadložní horninový materiál. Tato tektonika probíhá mezi nadložní slojí Zpátečka a podložní Platejs.

Na uložení a průběh podložní sloje nemá tato porucha žádný vliv. Sloj Platejs od svého subhorizontálního uložení na úrovni 785 m n.m., kde vytváří čočku poměrně značných rozměrů, upadá nejdříve pozvolna, později příkře až pod úklonem 40º k západu. Obsah užitkové složky se s postupem do větších hloubek výrazně nesnižuje. Petrograficky se jedná o nebohacenou masivní grafitickou pyritizovanou břidlici, místy silně tektonicky postiženou. Nejpatrnější je její hloubkové vykliňování.

Nadložní sloj je poruchou silně tektonicky poznamenaná. Její slibný vývoj je ukončen právě na této tektonice. V jižní části ložiska porucha prakticky ukončuje grafitovou sloj těsně pod bází povrchového dobývání na úrovni 770 m n.m., které již bylo těžbou dosaženo. V této části ložiska nelze (s výjimkou vlastní poruchové zóny) počítat s žádnou ložiskově bilanční polohou.

Po provedeném podrobném průzkumu, ukončeném závěrečnou zprávou v roce 1976, byl tento stav geologických zásob:

kategorie	tonáž [kt]	obsah C graf. [%]
C₁B	272,5	39,58
C₂B	432,7	36,56
C₂N	12,3	23,29

V roce 1997 byl zpracován doplněk plánu OPD, kde došlo k přehodnocení celkových geologických zásob a geologických zásob určených pro povrchové dobývání.

	celkové geologické zásoby		geologické zásoby lomu
kategorie zásob	stav k 1.1.1978 [kt]	stav k 1.1.1993 [kt]	stav k 1.1.1978 [kt]	stav k 1.1.1993 [kt]
C₁	272,6	161,1	97,9	71,4
C₂	432,7	188,0	28,3	28,3

Příčné řezy ložiskem a geologická mapa na štolovém horizontu (785 m n.m.)

Legenda: T2/10 - mylonit, T3 - pokryvné útvary, T4 - kyselé vulkanity, T9 - amfibolit, T10 - karbonáty,

T21 - ruly, břidlice, svory, T23 - grafitické břidlice, T24 - grafit převzato z: kolektiv 1998, s. 139 a 140

Rozkvět dolování grafitunastává již kolem roku 1800, kdy se již těžily grafitové sloje velkovrbenské klenby. V roce 1812 byl vyhlášen nový horní zákon, v němž byl grafit prohlášen za vyhrazený nerost. Jako prvnímu bylo uděleno právo těžby Josefu Korgerovi u Malého Vrbna. V té době byla tuha těžena jen mělkými šachtičkami z oxidačních zón. Tyto projevy tehdejšího dobývání jsou patrné i na ložisku Konstantin. V roce 1828 převzal zdejší doly Franz Buhl, který je přivedl do velkého rozkvětu. Kromě tohoto podnikatele těžila v okolí celá řada drobných těžařů, sedláků, kteří byli zcela závislí na opavské firmě "Tlach", jež obstarávala prodej. F. Buhl podstatně rozšířil těžbu grafitu především v letech 1835 až 1840, a to jak v Malém Vrbně, tak i v Branné. Na těchto dvou lokalitách pracovaly i dvě úpravny, které vyráběly srovnatelné množství grafitového koncentrátu s dnešní výrobou na úpravně v Malém Vrbně (5 – 6 kt v roce 1993).

Ve 40. letech po smrti F. Buhla nastává v těžbě úpadek, nakonec Buhlové ztratili celý majetek, který byl rozdělen na Gustava Stohra, měšťana ve Starém Městě, a na manželku bergmistra Pistela, zástupce lichtensteinské správy.

V roce 1854 dochází k ustanovení těžařstva Alberti, jež spojilo majetek Stohrův a Pistelův a dalo základ nové soustavné těžbě. V roce 1928 oba podniky s těžbou skončily. Po sedmdesáti letech se vrátila všechna horní práva do rukou Buhlů. Lokalizaci těžby z těchto období nejlépe dokládají důlní míry, které lemují prakticky celý obvod "Velkovrbenské grafitové klenby" a v okolí Branné (Šléglovská kra). Nejintenzivnější dolování s nejlepšími výsledky bylo dosahováno v okolí Malého Vrbna (štolami Alois a Vodní) a na ložisku Baderberg ve "Šléglovské kře", těžené již od roku 1869. Důlní pole v Malém Vrbně a Branné se skládala ze 65 jednoduchých důlních měr o celkové rozloze 2932540 m².

Tuhové závody důlní společnosti Graphitbergbau Gesellschaft A + M Buhl, v majetku Alexandra Buhla, těžily ve štole Franciscus ve Vikanticích a ve štole Carolus v Branné. Společnost v letech 1913 – 1923 zde vytěžila 41662 t grafitu. Tuhové závody Staroměstského těžířstva Alberti v majetku ing. H. Buhla těžily na ložiscích otevřenými štolami Alois, Františka a Bedřich. V letech 1913 – 1926 zde bylo vytěženo 38618 t grafitu. Za zmínku stojí, že před druhou světovou válkou byly české země na druhém místě za Cejlonem v produkci tuhy na světě.

V roce 1945 byly doly znárodněny. V letech 1946 – 1950 patřily k Příbramským rudním dolům, od roku 1950 Tuhovým dolům Netolice, od r. 1954 do r. 1958 Moravským tuhovým a rudním dolům Šumperk. Po r. 1958 zde těžily do privatizace ke dni 1. 10. 1994 Rudné doly Jeseník, státní podnik, dále těžba pokračuje dodnes (r. 2005 soukromou společností Grafitové doly Staré Město s.r.o.).

Po znárodnění těžba pokračovala na ložisku Baderberg štolou Caroly na úrovni 699 m.n.m., do roku 1950 štolou Hubert na úrovni 670 m.n.m., kde byla těžba ukončena roku 1962.

Na úseku Malého Vrbna probíhala těžba v historických štolách Vodní, Alois a Nová jáma do r. 1967, kdy byla provedena likvidace dolu. Přechodný nedostatek suroviny byl řešen otvírkou štoly Heřman a jejím přímým pokračováním Heřman-sever. Toto ložisko tvoří západní křídlo velkovrbenské klenby. Těžební práce se zde realizovaly v období let 1968 – 1972, definitivně byla ukončena v březnu 1972. Od r. 1976 probíhaly intenzivní průzkumné práce na ložisku Kronfelzov, které byly ukončeny v roce 1973, od r. 1976 zde hlubinným způsobem těžily grafit RD Jeseník, st.p. Těžba byla ukončena k 1.7. 1978 z důvodů vysokých těžebních nákladů. Souběžně s ložiskem Kronfelzov (DP Velké Vrbno 1) bylo zkoumáno a těženo hlubinným způsobem ložisko Milíře (DP Velké Vrbno). Vyhledávací průzkum byl ukončen v roce 1966. Ložisko bylo otevřeno štolami Antonín (862 m.n.m.) a Bohumil (894 m.n.m.), těžba byla ukončena v r. 1970 a v r. 1971 bylo přistoupeno k likvidaci. V této době již Geologický průzkum Ostrava intenzivně zkoumá ložisko Konstantin. Průzkum byl uzavřen v r. 1976 s neobyčejným výsledkem. V kategorii C1B + C2B bylo ověřeno 705 kt geologických zásob. Toto ložisko bylo otevřeno jámovým lomem a od této otvírky skončilo na Staroměstsku hlubinné dolování. V poslední době bylo souběžně s Konstantinem (DP Velké Vrbno 1) otevřeno menší ložisko Barbora, těžené od roku 1991. (Šmůla 1993)

Ložisko Konstantin, největší známé ložisko ve velkovrbenské klenbě, bylo objeveno v roce 1972 v jejím jihozápadním křídle na historických důlních mírách Konstantin a Libor. Po dolové míře Konstantin dostalo i své jméno. Ihned po ukončení průzkumných prací byly zahájeny přípravy na otvírku povrchovým způsobem. Ta byla provedena lomem o délce 750 m a šířce 200 m (kolektiv 1998).

kolektiv: RD Jeseník 1958-1998. Jeseník: RD Jeseník, 1998, s. 124 – 127, 138 - 147.

Šmůla, R.: Historie dolování na Staroměstsku. Studie z dějin hornictví, 1993, sv. 128, č. 23, s. 32.

Lipová - Smrčník

Žulová - lom Ehrlich

Vápenná - Vycpálkův lom

Vápenná, 2,5 km J od Žulové, Vycpálkův lom - starý zatopený kamenolom na J svahu kóty 500,2 m, 1,5 km V od Vápenné

Nad lomem jsou odkryté kontakty granitoidů žulovského masívu s krami mramorů. Na kontaktu obou hornin vznikaly v relativně výšeteplotních podmínkách vápenaté skarny, které vykazují metasomatickou zonálnost. Na straně mramoru je vyvinutá zóna wollastonitu, následuje diopsid a dále zóna granátu, nebo je zonálnost komplikovaná. V některých případech byl při reakcích zcela vyčerpán mramor a vznikl vápenatý skarn s méně výraznou zonálností, obvykle prokřemenělý a epidotizovaný. Lokalita je mezi mineralogy proslavená hlavně nálezy velkých volných i zarostlých krystalů granátu (Fe-grosulár = hesonit).

Houzar, S.: Slezské, moravské a české hesonity. Minerál, 1994, roč. 2, č. 4, s. 155-157.

Kruťa, T.: O nerostech ze Žulové (Frýdberka) ve Slezsku. Časopis Slezského musea, series A: vědy přírodní, 1951, roč. 1, č. 1. s. 33 – 57.

Zlaté Hory

Ve Zlatých Horách jsme se nejdříve seznámili s geologií ložiska a geologickou dokumentací, kterou spolu s areálem bývalých Rudních dolů převzala firma DIAMO, s.p. Zkusili jsme své štěstí i na zbytku "zlaté haldičky" v areálu podniku, ale moc štěstí jsme neměli. Ale je to jedna z posledních možností seznámit se s rudním materiálem ze zdejších ložisek.

V druhé části se nás ujal pan Ing. F. Kalenda, který nás doprovodil po některých lokalitách. Nejdříve jsme se stavili v historickém důlním díle Měděná štola, kterou bylo zpřístupněno menší ložisko pyritu a chalko-pyritu. Potom jsme přejeli k propadlým komorám na ložisku Zlaté Hory - Hornické skály (Žebračka). Potom jsme přejeli ke štole Josef a podívali jsme se na staré dobývky sledující zlatonosné křemenné žíly v prostoru poutního kostela p. Marie Pomocné.