Vhodné morfologické podmínky (reliéf) jsou často nezbytným předpokladem možnosti využití území pro různé stavební účely, volbu tras liniových staveb, lokalizaci vodních nádrží, přehradních hrází aj., a proto je jejich hodnocení nezbytnou součástí geologického průzkumu. Charakter reliéfu, jeho členitost, sklonitost, geneze, poskytuje výchozí informace o geologických poměrech a je jednou ze základních složek geologického prostředí. Je výsledkem vzájemného působení endogenních a exogenních procesů.
Geomorfologické studie se využívají již během počátečních etap průzkumu a to zejména při rozhodování o výstavbě rozsáhlých a náročných inženýrských děl. Představují jednu z nejlevnějších metod výzkumu, která umožňuje již např. z topografických map, geomorfologických map ale i leteckých snímků a samotné prohlídky terénu určit možný výskyt rizik a obtíží. Např. v údolí Slivníka u Košic lze z průběhu vrstevnic (obr. 9.1) usuzovat na výskyt svahové deformace a je možné také odhadnout rozsah sesuvného území.
Klasifikace reliéfu vychází z celé řady kritérií. Nejčastěji se vyčleňují hlavní typy reliéfu podle geneze. Rozeznáváme reliéf svahový, říční, krasový, ledovcový, větrný, antropogenní a polymorfní.
Reliéf svahový (obr. 9.1.1) je výsledkem deluviálních (svahových) procesů. Patří sem všechny druhy svahových pohybů jako např. stékání, ploužení, sesouvání a řícení.
Výsledkem erozní a akumulační činnosti vody je říční reliéf (obr. 9.1.2, viz. kap. 8.2.2 - Geologická činnost tekoucí vody ), jehož nejvýraznější formou jsou říční údolí. Řeky stékají z výše položených míst, jako jsou hory nebo kopce aj., dolů do nížin a formují krajinu různou intenzitou. Na základě toho lze na toku vymezit tři úseky. Na horním toku převládá vertikální eroze v důsledku často vysokého spádu a také značné rychlosti proudění vody. Střední tok je kromě vertikální eroze charakterizován také boční erozí a svahovými pohyby. V důsledku mírnějšího spádu na středním toku dochází i k akumulační činnosti řeky a k vytváření aluviální nivy. Dolní tok je typický širokým a plochým údolím s mírnými svahy. V tomto úseku je velmi mírný spád, řeka nanáší hlavně jemnozrnný materiál a hloubí si koryto ve vlastních náplavech. Častý je výskyt meandrů a mrtvých koryt.
Rozpouštěním lehce rozpustných hornin (vápenců, sádrovců, dolomitů a jiných karbonátových hornin), působením podzemní a povrchové vody, obohacené o rozpustný CO2, vzniká krasový reliéf (obr. 9.1.3). Jedná se o chemickou erozi, která je u nás nejrozšířenější ve vápencích – vápencový kras. Rozpouštění vápenců probíhá podle rovnice CaCO3 + H2O + CO2 «Ca(HCO3)2. Výsledkem je vznik krasových forem jako např. škrapy, závrty, propasti, dutiny, jeskyně aj. (viz. kap. 8.5 - Geologická činnost podzemní vody).
Ledovcový reliéf vzniká geologickou činnosti ledovců (obr. 9.1.4, viz. kap. 8.6 - Geologická činnost ledu a ledovců). Ledovce se vytvářejí nad tzv. sněžnou čárou (trvalá sněhová pokrývka) postupnou rekrystalizací čerstvého sněhu. Po určitém čase se může ledovec pod vlastní tíhou začít pohybovat směrem do údolí a působit erozi (ohlazování, odlamování a rýhování - viz. video - Příklad rýhování skalního podloží ledovcem) skalního podloží a následný transport (viz. video - Bludný balvan, Nový Zéland) a akumulaci úlomků hornin různé velikosti.
Větrný reliéf (obr. 9.1.5, viz. kap. 8.7 - Geologická činnost větru) je výsledkem geologické činnosti větru. Ten se může na tvorbě reliéfu podílet buď nepřímo (rozvlněná hladina porušuje břehy řek, nádrží atd.) anebo přímo procesem eroze (vyvátí drobných zrn ze sypkých sedimentů, obrušování skalních hornin částečkami unášenými větrem) a akumulace (ukládání transportovaných částic za vzniku celé řady akumulačních forem, např. duny, přesypy, barchany atd.).
Lidskou činností vzniká antropogenní reliéf (obr. 9.1.6), např. reliéf vzniklý v důsledku těžby užitkových nerostů nebo městský reliéf, který představuje extrémní případ území zcela změněného činností člověka. Zdaleka nejde pouze o změny reliéfu a obrovské přesuny zemin a stavebních materiálů, ale o skutečnou tvorbu "městské krajiny" s novou sítí toků, změněnou úrovní spodních vod, ale také s novými společenstvy kosmopolitních dřevin atd.
Polymorfní reliéf představuje výsledek vzájemného působení více exogenních procesů (obr. 9.1.7).
Reliéf lze klasifikovat také podle výškové členitosti. Rozeznávají se tyto hlavní typy reliéfu.
Vysoké hornatiny, s výškovou členitostí okolo 400 m a nadmořskou výškou okolo 1500 m, jsou charakterizovány extrémně strmými svahy modelovanými převážně ledovcovou činností a intenzivním zvětráváním.
Hornatiny s výškovou členitostí od 200 – 400 m, v nadmořských výškách okolo 900 m. Jedná se o údolí a hřbety se strmými svahy, které jsou výsledkem hloubkové eroze. Velmi často bývají silně zkrasovělé.
Vrchoviny s výškovou členitostí od 150 – 200 m, v nadmořských výškách 600 až 900 m jsou charakterizovány strmými až mírnými svahy pokrytými deluviálními sedimenty.
Pahorkatiny představují zvlněná území s výškovou členitostí od 30 - 150 m, v nadmořských výškách 200 – 600 m. Jedná se o reliéf s mírnými svahy, často pokrytými deluviálními, říčními a eolickými akumulacemi.
Roviny s výškovou členitostí do 30 m a nadmořskou výškou okolo 300 m představují většinou rozsáhlé akumulační plošiny velkých řek s mírně zvlněným povrchem.
Hlavní tvary reliéfu lze rozdělit do následujících skupin (Prosová, Zeman, 1974): plošiny, elevace, deprese, svahové a antropogenní tvary.
Při územním plánování a volbě stavenišť se často využívají plochá, zarovnaná území, která však nemusí být z hlediska inženýrskogeologických poměrů vždy nejvhodnější. Ty jsou ovlivněny litologií podloží, genezí a celkovým geologicko-morfologickým vývojem krajiny. Mezi plošiny zahrnujeme hlavně paroviny, strukturní, krasové, vulkanické plošiny, jako i území krytá glaciofluviálními, eolickými, proluviálními a fluviálními sedimenty.
Paroviny (obr. 9.2.1.1a,b) představují v Českém masivu nejčastější typ plošin. Jedná se o zarovnaná, často mírně zvlněná území s nerovnoměrně rozloženými fosilními zvětralinami, relikty neogenních sedimentů a zbytky štěrkových akumulací. Z hlediska základových poměrů představují nestejnorodou základovou půdu, často silně stlačitelnou.
Strukturní plošiny (obr. 9.2.1.2a,b) jsou rozsáhlé rovinaté povrchy, místy členěné roklemi a údolími se strmými svahy, které se vytvářejí v územích tvořenými horizontálně anebo subhorizontálně uloženými horninami. Základové půdy obvykle tvoří skalní horniny a proto jsou stejnorodé, únosné a nestlačitelné. Někdy však může kvalitu snižovat sprašový pokryv.
Krasové plošiny (obr. 9.2.1.3a,b) jsou typické pro území, kde se vyskytují mohutná souvrství horizontálně uložených vápenců. Vápence vystupují obvykle na povrch, který je porušen škrapovými poli a závrty, vyplněnými jílovitými zvětralinami. Z hlediska zástavby se jedná o nepříznivé území z důvodu nebezpečí provalení stropů podzemních krasových prostor.
Vulkanické plošiny (obr. 9.2.1.4a,b) se vytvořily na horizontálně anebo subhorizontálně uložených sopečných horninách. Na lávových proudech nebo příkrovech se obvykle zachovaly pouze v reliktech v podobě stolových hor. Okraje vulkanických plošin by se neměly zastavovat, neboť se jedná o území ohrožené svahovými pohyby.
Glaciofluviální plošiny (obr. 9.2.1.5) jsou pro zástavbu podmínečně vhodné, neboť je tvoří nestejnorodá základová půda (ledovcové sedimenty) tvořená zeminami různé zrnitosti, od štěrků po jílovité hlíny, v nichž se může vyskytovat podzemní voda.
Proluviální plošiny (obr. 9.2.1.6) jsou území krytá proluviálními sedimenty (uloženiny přemístěné např. přívalovými vodami) vytvářejícími podhorské kužele, často tvořené špatně vytříděnými, nedokonale opracovanými štěrky s hlinitou příměsí. Území se velmi často využívá pro zástavbu a to i přesto, že jsou základové půdy někdy nestejnorodé.
Eolické plošiny (obr. 9.2.1.7) vznikly zarovnáním starého reliéfu sprašovými pokryvy. Takové území je z důvodu prosedavosti spraší velmi nebezpečné nadměrně rychlým sedáním. Území by se nemělo také zastavovat vzhledem ke kvalitě zemědělské půdy.
Terasové plošiny akumulační (obr. 9.2.1.8), tvořené písčitými štěrky, poskytují výborné základové půdy a jsou také zdrojem betonářských štěrkopísků a podzemní vody. Nemusí vždy tvořit výrazné plošiny, někdy jsou kryty např. svahovými nebo eolickými pokryvy.
Terasové plošiny erozní (obr. 9.2.1.9) vznikly erozní činností řek a vyznačují se tím, že na jejich zarovnaném povrchu vystupují málo navětralé horniny předkvartérního podkladu, které určují také kvalitu základové půdy.
Inundační plošiny (obr. 9.2.1.10a,b) jsou zarovnaná území v okolí vodních toků, jejichž povrch je tvořen hlinitými zeminami (povodňové hlíny) s vysokým obsahem organických látek. Území bývají velmi často zaplavována a základové půdy jsou málo únosné a silně stlačitelné.
Elevace jsou vyvýšené tvary reliéfu, které lze rozdělit do dvou skupin: elevace makroreliéfu a mikroreliéfu.
Jako elevace mikroreliéfu se označují plošné vyvýšeniny, táhlé hřbety obvykle strukturního původu, kde skalní horniny vystupují blíže k povrchu. Ze zástavby se většinou nevylučují.
Snížené části reliéfu, vymodelované obvykle erozí a denudací v podobě údolí různého typu, označujeme jako deprese. Jde o území často urbanisticky využívaná. Mezi základní typy patří erozní, kaňonovitá, glaciální, akumulační údolí a splachové úvaly.
Erozní údolí (obr. 9.2.3.1a,b) se vyskytují v horních částech toku a mají často tvar písmene V. Chybí akumulace zvětralin a na povrch vystupují skalní horniny, které mohou způsobovat při zemních pracích řadu obtíží, např. obtížnou těžitelnost, nebezpečí podkopání svahu, zatopení staveniště atd.
Relativně úzká kaňonovitá údolí (obr. 9.2.3.2a,b) se vyvinula převážně ve vápencích a pískovcích erozní činností řek. Pro výstavbu poskytují pouze omezený prostor a podél úpatí svahu je nebezpečí svahových pohybů.
Glaciální údolí (obr. 9.2.3.3a,b) se vyskytují ve vysokohorských oblastech, kde byla vymodelována činností ledovců. V příčném řezu mají tvar písmene U . Jejich dno je vyplněno morénami, které poskytují nestejnorodé základové půdy (viz. video - Jižní Alpy, Nový Zéland).
Akumulační údolí (obr. 9.2.3.4a,b) představují široká údolí, která se vyvinula ve střední a dolní části toku. Pokud mají charakter akumulačních terasových plošin jsou podmínky pro zástavbu příznivé, nepříznivé jsou v případě inundačních (záplavových) území v údolní nivě.
Splachové valy (obr. 9.2.3.5) jsou mělké deprese vyplněné splachovými (fluviodeluviálními) sedimenty (převážně hlinitými nebo hlinito-písčitými), často s mělkou hladinou podzemní vody.
Svahy představují v našich poměrech jeden z nejčastějších terénních prvků, a proto jsou velmi často využívány pro stavební záměr. Jsou výsledkem složitého spolupůsobení endogenních a exogenních procesů a jejich interakce s horninovým prostředím. Na základě převládajícího způsobu modelace se svahy člení na erozní, soliflukční, zlomové, sesuvné, eolické a svahy pokryté deluviálními sedimenty.
Erozní svahy (obr. 9.2.4.1) se vyvinuly v horninách skalního (předkvartérního) podkladu. Sklon svahu závisí zejména na odolnosti hornin proti zvětrávání a jejich úložních poměrech. Strmější svahy jsou pro zástavbu nevhodné.
Soliflukční svahy (obr. 9.2.4.2) jsou kryté soliflukčními uloženinami rozdílných vlastností, které vznikly v klimatických podmínkách pleistocénu (střídání ledových a meziledových období). Sklony těchto svahů jsou celkem mírné a vytvářejí tak příznivé podmínky pro zástavbu.
Zlomové svahy (obr. 9.2.4.3a,b) sledují tektonicky predisponované poruchy, tedy výškovou změnu reliéfu. Pro zástavbu jsou z důvodu nebezpečí zlomové aktivity, ale i značně strmých svahů často nevhodné.
Sesuvné svahy (obr. 9.2.4.4a,b) jsou modelovány svahovými pohyby a mají často nepravidelně zvlněný povrch různého typu, tvaru a věku. Úložní poměry jsou neuspořádané, často s nepravidelným výskytem podzemní vody, a proto takové území neposkytuje příznivé podmínky pro stavební záměr.
Eolické svahy (obr. 9.2.4.5) mají obvykle hladký a zarovnaný povrch tvořený sprašemi a sprašovými hlínami, které z hlediska jejich vlastností (prosedání spraší) neposkytují vhodné podmínky pro zástavbu.
Deluviální svahy (obr. 9.2.4.6) u nás představují nejčastější typ svahu. Jsou pokryty svahovými uloženinami, jejichž povaha, vlastnosti a mocnost závisí na horninovém podkladu. Podmínky pro zástavbu se mění podle charakteru pokryvu a sklonu svahu.
Antropogenní tvary jsou odrazem přemodelování krajiny lidskou činností a to zejména různými úpravami při výstavbě a těžbě nerostných surovin aj. Podle vztahu k původnímu reliéfu je lze rozdělit na nadúrovňové a podúrovňové (obr. 9.2.5.1), podle kvality na negativní (skládky odpadu, poddolovaná území, obr. 9.2.5.2a,b) a pozitivní (komunikace, parkovací plochy, obr. 9.2.5.2c,d), podle druhu na urbanistické (výstavba sídel, obr. 9.2.5.3a), komunikační (výstavba silnic, obr. 9.2.5.3b), industriální (průmyslová činnost, obr. 9.2.5.3c), montánní (báňská a těžební činnost, obr. 9.2.5.3d), agrární (obhospodařování půdy, obr. 9.2.5.3e), militární (vojenská činnost) a pobřežní (ochrana břehů nádrží a řek obr. 9.2.5.3f).
Obecně lze říci, že antropogenní tvary jsou pro zástavbu nevhodné a to proto, že mají nejrůznější složení, jsou málo ulehlé a často působí agresivně. Výjimku tvoří tvary, které jsou pro technické využití zřizovány záměrně.
ZPĚT NAHORU ZPĚT NA TEXTOVOU MULTIMEDIÁLNÍ ČÁST ZPĚT NA ÚVODNÍ STRANU
