4. Paleogeografie
Paleogeografie
se zabývá rekonstrukcí geografického prostředí v geologické minulosti
Země. Formování zemského povrchu bylo v minulosti závislé na mnoha
faktorech; mezi nejdůležitější patří desková tektonika, která měla vůdčí roli
při rozložení oceánů a kontinentů, umístění horských pásem a sedimentačních
pánví. Paleogeografie úzce spolupracuje s dalšími vědními obory, jako je
např. sedimentologie –
podle typů sedimentů a sedimentárních struktur lze stanovit prostředí a
podmínky vzniku hornin;
paleoklimatologie – zkoumá vývoj
klimatu na Zemi, a to na základě studia sedimentů, výskytu zkamenělin vázaných
na určité teplotní podmínky a izotopové geochemie, která měří teplotu oceánu
v rámci studia schránek vápnitých mořských organismů; paleomagnetismus – pomocí
feromagnetických minerálů (trvale magnetizovatelné minerály), které se během
vzniku horniny orientují ve směru působení magnetického pole, lze tedy stanovit
směr magnetického pole v daném období i zeměpisnou šířku vzniku hornin,
pomocí měření inklinace; paleontologie
– na základě znalostí způsobu života určitých druhů zkamenělin je možné
interpretovat zkoumané prostředí (šelfové oblasti, oblasti hlubokého oceánu)
atd. (http://www.gweb.cz/geologie/paleogeografie/).
Geografické rozšíření organizmů v geologické minulosti
studuje paleobiogeografie, která vychází právě z
paleoekologie. Stanovení paleoekologických podmínek a prostorového rozšíření
skupin organizmů vede ke stanovení areálů a paleobiogeografickému
členění zemského povrchu ve studovaných úsecích zemské historie. Toto členění
pracuje především s celky tzv. paleobiogeografických
provincií, které jsou charakteristické výskytem podobné flóry či fauny odlišné
od fauny a flóry jiných provincií (endemicita rodů až
čeledí). Paleobiogeografie přispěla velmi významně k
formulování teorie litosférických desek právě rozluštěním a interpretací paleobiogeografických bioprovincií
a paleogeografického vývoje kontinentů a oceánů.
Výsledky paleogeografickým dat se zaznamenávají do
tzv. paleogeografických map (obr.
4.1, 4.2). Tyto mapy se sestavují pro určitá období geologické minulosti Země.
Mohou být sestaveny jako mapy faciální (litofaciální eventuelně biofaciální), které se
zabývají konkrétními faciálními jevy, nebo jako mapy sedimentačních prostředí.
Podle velikosti měřítka se může jednat o paleogeografické mapy podrobné, ty
většinou zobrazující jen určitý region či menší část zemského povrchu
s detailně zakreslenými údaji anebo mapy přehledné, celosvětové.
Objektivních paleogeografických údajů ubývá směrem
do starších geologických období (k prekambriu). Podle některých autorů lze
proto seriózní paleogeografické mapy konstruovat teprve pro období následná po
kaledonské orogenezi, tj. od devonu (např. Ziegler, 1988). Současné
paleogeografické mapy a paleogeografické atlasy, které jsou k dispozici,
bývají pro stejná období poněkud rozdílné. Odráží se v nich nestejnorodost
a různá kvalita údajů vzatých v úvahu, když některá data bývají potlačována,
jiná preferovaná.
Kontinentální litosféra je v současnosti
rozptýlena do mnoha větších či menších kontinentů. Je však doloženo, že v
určitých časových intervalech geologické minulosti byla kontinentální litosféra
seskupena do obřích superkontinentů, obecně
nazývaných Pangea. Zbytek zemského povrchu tvořil ve stejných intervalech obří superoceán obecně nazývaný Panthalassa.
Opakované seskupování kontinentální hmoty do superkontinentů
je způsobeno Wilsonovým cyklem. Jeho etapy zahrnují rifting
a rozpad superkontinentu, etapu mladých oceánů
ohraničených pasivními okraji, etapu starých oceánů se subdukčními zónami a
etapu kontinentálních kolizí vedoucí ke vzniku nového superkontinentu.
Kompletní jeden Wilsonův cyklus trvá v průměru několik set milionů let. S
jediným kontinentem, Pangeou, se evidentně setkáváme např. v nejsvrchnějším
proterozoiku a dále během permu a triasu.
V předloženém textu jsou pro zobrazení
celosvětové pozice pevnin a oceánů v jednotlivých útvarech fanerozoika
jako jedna z možností použité především paleogeografické podklady autorů Scotese a McKerrowa (1990) a
novějších vydání (http://www.scotese.com).
Mapy jsou volně dostupné na https://www.academia.edu/11245556/Atlas_of_Jurassic_Paleogeographic_Maps.
Paleogeografické mapy alpsko-karpatského regionu
jsou dostupné z file:///C:/Users/Petr/Downloads/12355-19115-1-SM.pdf.
|
|
|
|
Obr. 4.1 Paleogeografická mapa
zobrazující Zemi v takové podobě v jaké ji známe dnes. |
Obr. 4.2. Paleogeografická
mapa představující budoucnost Země. Zhruba za 250 miliónů let dojde
k opětovnému utvoření Pangey. |
