VYSOKÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ
TECHNICKÁ UNIVERZITA OSTRAVA

ZÁKLADNÍ SKUPINY HORNIN

Nejhrubší dělení hornin vychází z procesů jejich vzniku, tak jak byly popsány v horninovém cyklu. Podle způsobu a podmínek vzniku můžeme rozdělit horniny na magmatické (vyvřelé), sedimentární (usazené) a metamorfované (přeměněné).

Magmatické horniny

Magmatické horniny vznikají utuhnutím a krystalizací taveniny, která vznikla za vysokých teplot. Produkty tohoto procesu jsou minerály a vulkanické sklo.

Podle podmínek, ve kterých k utuhnutí došlo, se mezi magmatickými horninami rozlišují horniny plutonické (hlubinné, abysální), žilné (subvulkanické, hypabysální) a vulkanické (výlevné, efuzívní, extruzívní). Plutonické a žilné horniny se dohromady označují jako intruzívní. Jejich vzájemné rozlišování je však dosti subjektivní.

Skupinou na pomezí magmatických a sedimentárních hornin jsou horniny pyroklastické, jejichž materiál je vulkanický, ale následný proces je blízký sedimentaci. Navíc se často vyskytují společně s horninami sedimentárními. S magmatickými procesy bývají velmi často spojeny i procesy metamorfní a proto je řada hornin přechodných mezi těmito dvěma skupinami.

Sedimentární horniny

Sedimentární horniny vznikají exogenními procesy za běžných povrchových podmínek a teplot. K základním sedimentárním procesům patří zvětrávání, transport, sedimentace a diageneze, přičemž transport a diageneze nemusí u některých hornin proběhnout.

Podle procesů, které vedly k jejich vzniku, se dělí na klastické (tvořené hlavně úlomky hornin a minerálů) a cementační (neklastické, biochemické).

Klastické horniny se dále dělí podle velikosti částic (klastů) na psefity, psamityaleurity a pekity. V každé z těchto skupin lze rozlišit horniny zpevněné a nezpevněné.

Cementační sedimenty se dělí především na základě jejich látkového složení. Patří zde karbonátové sedimenty, silicity, allity, ferolity, manganolity, fosfority, evapority a kaustobiolity.

Mezi oběma skupinami existují i přechodné sedimenty, např. slíny (směsi karbonátů a pelitů). Stejně tak lze najít horniny na pomezí sedimentů a metamorfovaných hornin (např. jílové břidlice), protože mezi diagenezí a není jasně stanovená hranice.

Metamorfované horniny

Metamorfované horniny vznikají ze starších hornin přeměnou za zvýšených teplot a obvykle i tlaků. Při procesech metamorfózy dochází ke změnám stavby hornin, minerálního a obvykle i chemického složení. Vznikají při tom nové minerální asociace a mění se složení jednotlivých minerálů (dochází k rekrystalizaci).

Hranice metamorfózy není přesně definovatelná a záleží na konkrétních podmínkách a horninovém materiálu. Nejslabší stupeň metamorfózy (anchimetamorfźa) se může u citlivých hornin projevit za teplot okolo 150.200 °C. Na opačné straně není dána ani horní hranice, která je dána začátkem magmatických procesů.

Podle podmínek průběhu můžeme rozlišit metamorfózu regionální, která postihuje rozsáhlé oblasti a objemy hornin a metamorfózu lokální, která postihuje obvykle jen menší celky. Při regionální metamorfóze se obvykle uplatňuje složka termická, tlaková i dynamická v různém poměru. U lokální metamorfózy se obvykle uplatňuje jen jedna nebo dvě složky. Dále ji můžeme dělit na metamorfózu kontaktní, ke které dochází na kontaktu magmatu s okolními horninami, metamorfózu kaustickou, ke které dochází vypálením okolních sedimentárních hornin velmi horkým magmatem nebo hořící uhelnou slojí. Dále lze vyčlenit metamorfózu dislokační, ke které dochází při pohybech podél tektonických zón nebo metamorfózu šokovou způsobenou přeměnou kinetické energie při dopadu kosmického tělesa.

Na pomezí mezi metamorfovanými a magmatickými horninami jsou horniny, u nichž došlo k částečnému tavení (anatexi), např. migmatity.