Nauka o Zemi Teoretická část Současný reliéf je výsledkem spolupůsobení endogenních a exogenních činitelů. Endogenními (vnitřními) procesy v zemské kůře vzniklé primární i sekundární geologické struktury jsou v případě kontaktu s atmosférou, hydrosférou či biosférou pod neustálým vlivem exogenních činitelů, které je destruují (erodují). Energie exogenních procesů vychází hlavně ze sluneční energie, která vyvolává dynamické změny v atmosféře, hydrosféře i biosféře. Dalšími zdroji energie jsou především zemská gravitace a v menší míře působení přitažlivých sil Slunce a Měsíce. Výsledkem působení exogenních činitelů jsou geomorfologické strukturní typy reliéfu, kterými mohou být říční, krasové, větrné, ledovcové reliéfy. Nejvýznamnější exogenní procesy, které se uplatňují v našich podmínkách patří svahové pohyby, geologická činnost vody, ledovců a větru. Obr. 7-1: Erodované horniny v důsledku chemického a fyzikálního zvětrávání. Zvětrávání hornin (eroze)    Eroze je přirozený proces rozrušování hornin. Pobíhá na povrchu zemské kůry v důsledku činnosti  hydrosféry, atmosféry a biosféry. Při erozi se uplatňuje celá řada fyzikálních (mechanických) a chemických  exogenních činitelů. Hornina je na zemském povrchu vystavena jejich působení při jiných tlakově teplotních  podmínkách, než při kterých vznikla. Atmosférický či hydrostatický tlak a povrchová teplota Země jsou  podstatně nižší než tlak a teplota působící pod zemským povrchem (viz kapitola 2). Eroze je tedy pouze  odezvou horniny na změněné tlakově teplotní a chemické podmínky (obr. 7-1).  Intenzita zvětrávání Intenzita zvětrávání je proměnlivá v čase, v závislosti na morfostrukturních i klimatických podmínkách.  Klimatické a hydrologické poměry velmi výrazně ovlivňují, který z erozních činitelů bude dominovat.  Samotné děje v hydrosféře a především v atmosféře jsou proměnlivé. Proto intenzitu a uplatnění  konkrétního činitele eroze ovlivňují zákonitosti šířkového pásma na Zemi a nadmořské výšky. Přesto nelze  určit takové místo na Zemi, kde by se uplatňoval pouze jediný činitel. Vždy se při erozi společně uplatňuje  více činitelů, ovšem různou měrou. Obecně se dá říci, že ve vlhkém a teplém (humidním) prostředí dominují  činitelé chemického zvětrávání, v suchém (aridním) prostředí se uplatňují především fyzikální činitelé  zvětrávání.  Intenzita zvětrávání je proměnlivá i vzhledem k regionálním geomorfologickým podmínkám.  Jiní  činitelé se budou uplatňovat v jiných nadmořských výškách. V horských oblastech, kde je chladné klima  budou dominovat fyzikální činitelé zvětrávání. Naopak v nížinách v rovinatých oblastech dominují chemičtí  činitelé. Také úklon svahu ovlivňuje intenzitu eroze a uplatnění konkrétního činitele. Na ukloněných svazích  dominují činitelé mechanického zvětrávání, na mírně ukloněných svazích dominují chemičtí činitelé.  Důležitá je také orientace svahu ke slunečním paprskům nebo směru převládajících srážek. Intenzivněji  budou erodovány nárazové svahy dešťové činnosti, než svahy ve srážkových stínech nebo svahy vystavené  slunečnímu záření. Výsledný reliéf závisí také na odolnosti hornin vůči mechanickému a chemickému zvětrávání.  Mechanicky velmi odolné horniny (tvrdé, pevné) nemusí odolávat chemickému zvětrávání. Důležité je  minerální složení. Každý minerál je jinak odolný vůči různým chemickým činitelům zvětrávání. Proto  například granit, mechanicky velmi  odolná hornina, snadno podléhá chemickému zvětrávání. Draselný  živec, kterého obsahuje velké množství, se při hydrolýze mění na málo odolný kaolinit.  Činitelé zvětrávání Obr. 7-2: Schéma procesu zvětrávání - rozpad horniny.    Základní erozivní činitelé, kteří způsobují zvětrávání hornin, lze zařadit do kategorie fyzikálního (mechanického) nebo chemického zvětrávání. Spolupůsobením těchto  různých činitelů se pevná hornina rozpadá na směs úlomků různé velikosti, chemicky alterovaný materiál a soli rozpuštěné ve vodě (obr. 7-2).  Chemické zvětrávání Obr. 7-3: Vytesané nápisy na dvou náhrobních kamenech z různých hornin  demonstrují jejich různou odolnost vůči chemickému zvětrávání. Vlevo je málo  čitelný nápis vytesaný do mramoru (v roce 1788), vpravo dobře čitelný nápis do ruly  (v roce 1690). Chemické zvětrávání lze charakterizovat jako látkovou přeměnu minerálů primárních (původních) na  minerály nové sekundární. Vznik těchto nových minerálů se označuje za hypergenní. Hypergenně vzniklé  minerály jsou vůči dalšímu zvětrávání méně odolné.  Chemické zvětrávání převládá v teplém vlhkém (humidním) klimatu. Je úzce spojeno s přítomností vody.  Voda je hlavním činitelem chemického zvětrávání, bez kterého by proces látkové přeměny minerálů (s  výjimkou oxidace) nemohl proběhnout. Voda při chemických pochodech funguje jako přírodní rozpouštědlo a  také jako médium, které umožňuje transport chemických látek k hornině a odnos chemicky alterovaného  materiálu či rozpuštěných solí. Voda a četné kyseliny rozpuštěné ve vodě (H₂C0₃, HN0₃, H₃P0₄, H₂S0₄ a různé organické kyseliny) při chemickém zvětrávání působí na jednotlivé minerály hornin (především silikáty a  alumosilikáty). Výsledkem těchto chemických reakcí je látková změna primárních minerálů, vznik minerálů  nových (jílové minerály, karbonáty, oxidy a hydroxidy) a vyloučení rozpustných solí. Nerozpustné sloučeniny  se hromadí ve zvětralinovém plášti. Rozpustné složky odnáší prosakující voda. Rychlost chemického  zvětrávání je přímo úměrná maximální vodní kapacitě horniny, která je vyjádřena množstvím vody, kterou  hornina pojme do svých pórů (puklin).     Odolnost hornin vůči chemickému zvětrávání je závislá na chemické  odolnosti jednotlivých horninotvorných minerálů, které danou horninu tvoří  (obr. 7-3). Odolnost minerálů vůči chemickému zvětrávání odpovídá  Bowenově reakčnímu diagramu v obráceném směru (obr. 4-7) vyjma  křemen, který je naopak velmi odolný vůči chemickému i mechanickému  zvětrávání. Vůbec nejméně odolné minerály jsou ty, které vznikly dřívějšími  erozními procesy. Nově tvořené minerály mají nejen nižší měrnou hmotnost,  ale i odolnost vůči dalšímu mechanickému či chemickému zvětrávání. Po  hypergenně vzniklých minerálech následují silikáty v pořadí viz. (obr. 7-4).  Obr. 7-4: Schéma vyjadřující nárůst odolnosti minerálů vůči chemickému zvětrávání. Mezi základní procesy chemického zvětrávání řadíme:  • oxidace; • hydrolýza;  • hydratace / dehydratace;  • rozpouštění.  Oxidace    Oxidací rozumíme proces okysličování, kdy chemické látky daného  minerálu se slučují s kyslíkem. Postiženy jsou především nestabilní  horninové složky (minerály obsahující Fe²⁺ nebo Mn²⁺ např. olivín, pyroxeny, amfiboly, sulfidy, atd.). Do mikroskopických trhlin minerálu vniká kyslík,  který se váže na ionty.    Ve vnitřní struktuře postiženého minerálu dochází k vzrůstu kladného elektrického náboje. Oxidovaná látka  předává elektron druhé látce. Oxidaci také můžeme charakterizovat jako ztrátu elektronů. Postižené  minerály se zcela rozloží, čímž se sníží mechanická odolnost celé horniny. Výsledkem oxidace jsou nové  sekundární minerály, které zpravidla barví zvětralé horniny hnědou až rezavou barvou atd. Opačným dějem  oxidace je redukce.  Hydrolýza Hydrolýzou chápeme rozklad minerálů vlivem vodíkových iontů, které vytlačují z krystalové mřížky jiné prvky. Rozklad  minerálů probíhá při vzájemné výměně iontů. Iont H⁺ absorbovaný na povrchu krystalů proniká do nitra minerálu. Vytěsňuje  kationt z nitra krystalů, který se pohybuje k povrchu minerálu. Pozici kationtu nahrazuje iont H⁺. Nejsnáze jsou ze silikátů  nahrazovány kationty Na, K, Ca, Fe a Mn. Výměnná reakce hydrolýzou probíhají až do úplného rozrušení nerostu. V humidním  klimatu jsou tímto procesem vejvíce postižené živce, které se mění především na kaolinit. Proto se někdy tento proces u živců  označuje za kaolinizaci. Některé produkty hydrolýzy dále navzájem reagují a vytvářejí jílové minerály. Jiné zůstávají ve zvětralinovém plášti jako  oxidy, hydroxidy a karbonáty. Hydratace Hydratací se rozumí příjem vody do vnitřní struktury minerálů. Dochází k ní při zvětrávání bezvodých minerálů. Např.  anhydrit CaSO⁴ se hydratací mění na sádrovec CaSO⁴.2H₂O. Opakem procesu je dehydratace, kdy minerál ztrácí molekuly vody. Rozpouštění  Rozpouštění je nejběžnější a nejjednodušší způsob zvětrávání. Proces probíhá buď působením vody nebo kyselin. Nejméně  odolné vůči rozpouštění jsou minerály rozpustné ve vodě. Při rozpouštění například chloridů (halit NaCl - sůl kamenná) nebo  síranů jsou dipóly vody přitahovány k elektricky nabitému iontu na povrchu krystalu a vytváří kolem něj hydratační obal. Dochází  k narušování krystalové mřížky. Při rozpouštění působením kyselin se v přírodě nejvíce uplatňuje  kyselina uhličitá (H₂CO₃), která se vytváří rozpouštěním CO₂  ve vodě. Působením H₂CO₃ dochází k rozpouštění zejména karbonátů (vápenců CaCO₃, dolomitu Mg(CaCO₃)₂ či krystalických  vápenců CaCO₃). Výsledkem tohoto chemického zvětrávání je vznik krasových jevů viz. podkapitola - Podzemní erozní činnost  vody (obr. 7-5).      CO₂ se do vody dostává z atmosféry či vyluhováním ze zvětralin nebo vzniká biologickou činností v obězích uhlíku, dusíku a  síry. Těmito oběhy nevzniká jen kyselina uhličitá, ale také kyselina dusičná, sírová, fosforečná a různé organické kyseliny. Ty  působí na další minerály. Nejvíce odolné vůči jejich působení jsou silikáty a skoro nerozpustný je křemen a muskovit. Obr. 7-5: Krápníková výzdoba vzniklá procesem krasovatění. Obr. 7-6: Příklady chemického zvětrávání ve vzorcích. Fyzikální zvětrávání Fyzikální zvětrávání je proces, při kterém dochází k rozpadu hornin na menší úlomky, aniž by nastaly výraznější změny v jejich chemickém složení. Proces rozpadu horniny je vyvolán změnou termodynamických podmínek. Na zemském povrchu působí jiný tlak a teplota než pod zemským povrchem, kde hornina vznikla. Při rozpadu úlomku na menší částice se zvětšuje plocha, na které může působit chemické zvětrávání (obr. 7-7). Spolupůsobením fyzikálních a chemických činitelů probíhá eroze mnohem intenzivněji. V suchých aridních oblastech se činitelé fyzikálního zvětrávání uplatňují nejvíce. Erozí vzniklý materiál zůstává buď na místě (tzv. eluvíum), nebo je přemístěn např. gravitací (delůvium). Transportovaný materiál je erodován i při transportu (vlivem abraze nebo chemického zvětrávání) a součastně (kromě transportní činnosti ledovce) je tříděn podle velikosti úlomků. Nejmenší úlomky a částice jsou transportovány na největší vzdálenosti. Mezi základní exogenní činitele fyzikálního zvětrávání řadíme:  1. abrazi; 2. činnost mrazu; 3. změny teploty (insolance);  4. působení organismů; 5. působení gravitace; 6. působení větru;  7. působení ledovců;  8. činnost vody. Obr. 7-7: Schéma znázorňující zvětšení plochy při rozpadu úlomku. Abraze Abraze nebo také omílání, je mechanickým procesem obrušování transportovaných částic (úlomky hornin). Při  transportu vodou, větrem, ledovcem, výjmečně i gravitací částice do sebe navzájem narážejí a opracovávají se. Z  ostrohranných úlomků se stávají valouny (obr. 7-8), které se vlivem abraze při transportu neustále zmenšují.  Transportované částice narážejí také na své okolí. V případě horní části říčního toku nesené částice opracovávají koryto  řeky, čímž dochází k jeho zahlubování. Nesené částice vlivem abraze mohou při vlnobití opracovávat také pobřeží.  Vytvářejí  abrazní terasy, plošiny, sruby atd. Obr. 7-8: Schéma znázorňující změnu tvaru a velikostí úlomků postupně opracovávaných abrazí. Činnost mrazu Obr. 7-9: Schéma znázorňující princip působení ledového klínu. Snímek zachycuje produkt mrazového zvětrávání - skalní osyp. Fyzikální zvětrávání činností mrazu se  uplatňuje především v oblastech, kde se střídá  teplota nad a pod bodem mrazu. Proces je o to  intenzivnější, čím je frekvence teplotních změn  větší. Důležitou roli zde sehrává voda a rozpukání  hornin. Při teplotách nad bodem mrazu voda  zatéká do otevřených puklin. Při změně teploty pod  bod mrazu voda v puklině zmrzne a led zvětší svůj  objem. Vzniklý ledový klín vyvozuje tlak na stěny  puklin (obr. 7-9). Dochází k praskání horniny a  puklina se prohlubuje a rozšiřuje. Při zvýšení  teploty ledový klín roztaje a voda zateče do nově  otevřené části pukliny. Při opětovném poklesu  teploty voda zmrzne, vytvoří se nový ledový klín a  dojde k dalšímu praskání horniny. Insolance  Insolancí rozumíme působení rozdílných teplot bez spolupůsobení ledu nebo vody. K tomuto procesu dochází  především v aridních oblastech, kde je velký teplotní rozdíl mezi dnem a nocí. Slunečním zářením dochází k  nadměrnému ohřevu povrchu úlomku horniny. V noci teplota rychle poklesne. Povrch úlomku se začne ochlazovat. V  důsledku rozdílné roztažnosti dochází k napětí mezi svrchní ochlazenou vrstvou a vnitřní teplou částí vzorku. Toto napětí  překročí pevnost horniny a dochází k odštípnutí povrchové části úlomku (obr. 7-10). Činnost organismů    Erozivní činnost organizmů z fyzikálního pohledu je myšlena  především erozní činnost kořenů. Vegetace zapouští kořeny do  skalního masivu. Využívá zóny oslabení (pukliny, vrstevní plochy,  zlomy, atd.). Do těchto prostor vrůstá kořen, který postupně  zvětšuje svůj objem. Na stěny např. pukliny vyvozuje  permanentní tlak. Působí jako živý klín, který postupně rozšíří  puklinu. Nově otevřenou část využije k dalšímu růstu (obr. 7-11).  Kromě činnosti kořenů do této skupiny patří také vrtavá a  hrabavá činnost organizmů, ale ve srovnání s činností kořenů  rostlin, je tato činnost zanedbatelná.  Obr. 7-10: Balvan z něhož odpraskávají povrchové vrstvy v důsledku působení insolance. Obr. 7-11: Rušivá činnost kořenových systémů. Působení gravitace Nejznámějším projevem působení gravitace je svahový pohyb. Při svahovém pohybu dochází k transportu různě zpevněných  horninových hmot po svahu dolů. Svahové pohyby vznikají narušením rovnováhy mezi pasivními složkami (pevnost hornin, tření) a  aktivními složkami (gravitace, hydrodynamický tlak, atd.). Pasivní složky zabraňují pohybu hmot, aktivní jej vyvolávají. Pokud  aktivní složky dominují, dojde k sesutí. Podle rychlosti svahové pohyby dělíme na:  • ploužení; • sesouvání; • stékání; • řícení. Ploužení Ploužení je velmi pomalý, dlouhodobý, obvykle nezrychlující se pohyb, při kterém rychlost pohybu horninových hmot dosahuje hodnot řádově milimetry až centimetry za rok. Pohyb je to tak pomalý, že stromy, které jsou společné se zvětralinovým pláštěm unášeny, stačí vyrovnat náklon kmenu (obr. 7-12). Pohyb hmot je nerovnoměrný, protože úzce souvisí se sezónními změny teplot a vlhkosti. Hranice mezi pevným statickým podložím a aktivní ploužící se hmotou bývá nezřetelná. Smyková plocha není vyvinutá. Nejběžněji dochází k ploužení povrchových rozvětralých hmot (svahových hlín a sutí) po svahu dolů. Vytváří se typické hákování vrstev - rozvětralé úlomky vrstev jsou pomalu odnášený ploužením po svahu dolů (obr. 7-12). Obr. 7-12: Vybrané důkazy ploužení. Ohyb kmenů stromů a hákování vrstev. Sesouvání Sesouváním se rozumí krátkodobý rychlý pohyb horninových hmot, které se pohybují rychlostí řádově v metrech za den. Pohyb probíhá na smykové ploše. Smykovou plochou rozumíme plochu oddělující pohybující se část hornin vůči zbylé části svahu. Podle složitosti a rozsahu sesuvu může být vyvinuto více smykových ploch. Podle tvaru smykové plochy lze sesuvy rozdělit na:  o planární s předurčenou smykovou plochu rovinného tvaru danou rozhraním mezi podložím a  pokryvnými útvary, tektonickými plochami nebo mezivrstevními plochami (obr. 7-13a); o rotační s válcovou smykovou plochou, k nimž dochází nejčastěji v homogenních jílovitých  horninách (obr. 7-13b); o složenou smykovou plochou se vyznačují sesuvy rotačně – planární (obr. 7-13c);  o translační sesuvy se rozvíjejí na horizontálně vytvořené smykové ploše (obr. 7-13d). Obr. 7-13: Příklady sesouvání rozdělených podle smykové plochy. Legenda: A - planární plocha; B - rotační plocha; C - složená plocha; D - translační plocha. Stékání      Při stékání se horninový nezpevněný materiál většinou  ve viskózním stavu pohybuje rychlostí řádově v metrech za  hodinu až kilometry za hodinu. Jedná se tedy o rychlý a  krátkodobý jev. Stékající hmoty bývají od podloží ostře  odděleny (obr. 7-14). Do viskózního stavu se rozvětralé  sedimenty dostanou vlivem nadměrných srážek, kdy  veškeré póry vyplní voda, která svojí vahou přitíží svah  (zvýší pohybovou složku) a sníží tření mezi zrny (omezí  pasivní činitel). K stékání může dojí také při zemětřesení  nebo otřesech vyvolaných nevhodnou lidskou činností.  Vibracemi dochází mezi zrny k natáčení do vhodnějších  pozic, tím dochází k zmenšování velikostí póru. Voda i v  malém množství (půdní vlhkost) se snaží uniknout, jenže  nemá kam. Proto působí vztlakem na zrna, snižuje tření  mezi nimi a dochází k ztekutění nezpevněných sedimentů.  Obr. 7-14: Schéma znázorňující stékání vodou přesycených svahových nezpevněných sedimentů. Řícení Řícením se označuje náhlý krátkodobý pohyb, během  kterého alespoň část pohybu probíhá volným pádem (obr.  7-15). Dochází k němu na strmých svazích. Při odvalovém  řícení nejprve materiál padá volným pádem, následně se  hromadí u paty svahu, odkud může pohyb pokračovat  formou skalního proudu do údolí.  Činnost větru  Obr. 7-15: Snímek zachycuje oblak prachu zvednutého po zřícení horninových bloků.      Erozivní činností větru se zde myslí přímá činnost větru. Není zde  uváděna nepřímá činnost, kdy vlivem větru dochází ke vzniku vln,  které svojí činností rozrušují pobřeží moří, jezer či umělých nádrží.  Přímá činnost se projevuje především v otevřeném reliéfu bez  vegetačního krytu, který jinak snižuje přízemní rychlost větru a svými  kořeny zpevňuje povrch. Rušivá činnost větru spočívá v rozrušování  masivu neseným materiálem – koraze a odnosem rozrušeného  materiálu – deflace.  Koraze Obr. 7-16: Schéma znázorňující pohyb nesených částic větrem.     Vítr podle své síly (unášecí schopnosti) zvedá a nese jemnější  částice. Prachové částice (do 0,06 mm) mohou být unášeny až do  vzdálenosti 100 až 1500 km. Větší částice se pohybují saltací či  vlečením (obr. 7-16). Tyto částice do sebe narážejí a omílají se (viz.  abraze). Současně vítr s neseným materiálem naráží do  morfologických překážek (např. skalních útvrů). Nesené částice tak  obrušují (korazní činnost) skalní útvary(obr. 7-17). Intenzitu koraze  ovlivňuje rychlost větru,s tím souvisí velikost a množství unášených  částic a úhel dopadajícího větru. Typickými útvary vniklými korazí  jsou hrance, skalní hřiby, římsy atd. Obr. 7-17: Korazí vymodelované ostré hrany skalních stěn. Deflace Při deflaci vítr vyfoukává jemný rozrušený materiál a odnáší jej  pryč. V místech se sníženou unášecí rychlostí (v závětří, kde se  proudění změní z lineárního na turbulentní) dochází k vypadávání  částic a jejich akumulaci. Těžký a hrubozrnný materiál zůstává na  místě a vzniká tzv. kamenná pouštní dlažba (obr. 7-18). V  akumulačních oblastech vznikají duny. Obr. 7-18: Schéma znázorňující vznik kamenné pouštní dlažby deflací. Činnost ledovců  Vznik ledovců a jejich dělení bylo vysvětleno v kapitole 7 - Voda v  pevném stavu. Proto se budeme dále zabývat pouze rušivou činností  ploužícího se ledovce.  Všechny typy ledovců se výrazně podílejí na formování reliéfů. Při  svém postupu svojí vahou drtí horniny v podloží či bocích a sunou je ve směru svého pohybu. Pohybující se masa ledu působí erozivně na svoje  podloží. Okolní prostředí je erozí nejsilněji postiženo v případě  vysokohorských ledovců. Suť, která je uzavřena na bázi ledovce,  rozrývá skalní podklad, prohlubuje a rozšiřuje údolí, skalní výčnělky  jsou obrušovány. Velikost exarace (rozorávání, rýhování skalního  podloží) závisí na hmotnosti ledovce a petrografickém charakteru  uzavřené suti i podloží. Odolné horniny jsou ohlazovány, skalní  výstupky olamovány. Typickým výsledkem erozivní činnosti ledovce je příčný tvar údolí  ve tvaru písmene U (obr. 7-19). Ledovec, který při svém pohybu obtékal skalní výběžek, vytvořil nunatak (ze stran obroušený výčnělek. Pokud  skalní výčnělek i přetékal, vytvořil oblík. V horských masívech se často  dva ledovce stékají. Ten ledovec, který intenzivněji erodoval skalní  podklad, vytvořil zahloubenější údolí. Po tání ledovce jsou patrná  vysutá údolí vymodelovaná méně erozně činnými "přítoky" ledovce (obr.  9-6). Další morfologické útvary vzniklé tvořivou činností ledovce jsou  například morény (obr. 9-6). Obr. 7-19: Údolí vymodelované horským ledovcem do tvaru písmene U. Činnost vody  Fyzikální i chemická erozivní činnost vody (viz. podkapitola "Chemické zvětrávání") je na zemském povrchu  dominantní. V mechanickém pojetí zvětrávání je voda médium, které je schopno unášet rozvětralé částice. Podle síly  proudu nese různě velké úlomky. Pokud rychlost proudění poklesne a úlomky začnou z proudu vypadávat, pak mluvíme  o akumulační činnosti vody. Erozní a akumulační činnost se tedy mění v průběhu času. Záleží tedy na unášecí  schopnosti vody, která je závislá na množství vody. Čistě unášecí schopnost vody se projevuje při dešti, kdy ron déště odnáší  částečky půdy, čímž vymývá na svazích rýhy, brázdy, žlábky a stružky. Při  přívalových deštích ron způsobuje plošný odnos jemných částic půdy (tzv.  plošný splach). Větší množství dešťové vody se soustřeďuje do rýh (vznik  stružek), ze kterých se postupným zahlubováním vytvoří výmoly (obr. 7-20). Obr. 7-20: Výmolová činnost dešťové vody.      Voda není pouze transportní médium, které odnáší rozvolněný materiál.  Nesenými částicemi působí erozně na dno a břehy koryta řeky. Nesené částice do sebe a především do dna narážejí (viz. abraze), čímž dno vymílají a  prohlubují.      Pohyb částic je podobný jako při transportu větrem (obr. 7-21). Menší  částice jsou ve vznosu, větší částice se pohybují saltací a ještě větší  částice se kutálejí po dně.  Obr. 7-21: Schéma znázorňující transport různě velkých částic v říčním toku.    Na poměru erozní činnosti toku ve vertikálním  (hloubková eroze) a horizontálním (boční eroze) směru  závisí příčný tvar údolí. Údolí ve tvaru písmene I  nalezneme tam, kde dominuje hloubková eroze. Vytvářejí  se kaňonovitá údolí. Pokud jsou obě eroze přibližně  rovnocenné vzniká údolí písmene V. Tyto dva typu údolí  nalézáme především ve vrchních částech toku, kde je  značný spád údolnice, dominuje transportní složka toku  nad akumulační a kde jsou méně odolné horniny. Začne-li  se údolí rozšiřovat (ve střední části toku), klesá unášecí  schopnost toku a nesený materiál se začne ukládat.  Uložený materiál vytváří překážky, které je tok nucen  obtékat. Vznikají zákruty, které označujeme meandry.     Působením různé rychlosti toku v korytě, dochází v nárazových březích k odnosu materiálu a na  protějších březích, kde je rychlost toku malá, se materiál ukládá (obr. 7-22). Meandr tak postupně mění  tvar. Zvýší-li se rychlost proudění v korytě (např. během povodní), může se meandrová šíje protrhnout,  řeka si zkrátí tok o délku jednoho meandru a vznikne tzv. mrtvé rameno. Obr. 7-22: Princip migrace meandru. Erozní činnost stojatými vodami  (jezera, nádrže) či moře probíhá  působením nesených částic. Pohyb  vody je zpravidla vyvolán vlněním  (činností větru) nebo dmutím (slapové  jevy). Nesené částice narážejí na  pobřeží a dno. Proces přetváření je  ovlivněn především sklonem dna.  Energie vln obvykle vyznívá v  oblastech s dlouhým plochým dnem,  zatímco na strmých dnech se vlnění  mění v příboj. Právě v těchto  oblastech se vytvářejí strmé pobřežní sruby (obr. 7-23). Obr. 7-23: Pobřežní abrazní sruby. Rušivá činnost vody probíhá také pod zemským povrchem.  Především nadměrným prouděním podzemní vody může  docházet k vyplavování drobných částic nezpevněných  sedimentů (obr. 7-24). Tento jev označujeme za sufózi. V  horninovém prostředí vznikají dutiny, které se po čase  propadnou a na povrchu vznikají trychtýřovité deprese tzv.  sufózní kotle. Nejintenzivněji se erozní činnost podzemní vody projevuje  při zvětrávání karbonátů. Spolupůsobením mechanického  (odnos částic), ale především chemického zvětrávání  (rozpouštění) dochází ke vzniku krasových povrchových a  podpovrchových forem reliéfu (obr. 7-25). Povrchové útvary jsou vytvořeny povrchovou dešťovou  vodou. Drobné ostré skalní, přibližně paralelní hřbety,  označujeme za škrapy. Kruhovité či elipsovité deprese  nálevkovitého tvaru označujeme za závrty. Jejich šířka může  být až 1500 m a hloubka až 400 m. Těmito závrty se povrchová  voda po puklinách dostává do podzemí, kde vytváří jeskynní  systémy. Voda rozpouští stěny puklin, postupně je rozšiřuje,  přetváří až vzniknou různě velké jeskynní systémy. Vysrážením  rozpuštěných karbonátů v jeskyních vzniká krápniková výzdoba.  V případě, že se šíje mezi dnem závrtu a stropem jeskyně  propadne, vzniká propast. Poloslepá nebo slepá údolí vznikají v  místech, kde tok náhle vstupuje do podzemí. Údolí tvaru  písmene I či V náhle končí u skalní stěny a údolí dále  nepokračuje. Obr. 7-24: Příklad sufóze. Obr. 7-25: Snímky vybraných povrchových krasových tvarů. Legenda: A - škrapy; B - propadání - slepé údolí; C - propast; D a E- závrty.