Nauka o Zemi Teoretická část Definice pojmů Téma globálního oteplování je v posledních letech velmi diskutované. I když bylo provedeno mnoho vědeckých studií a  napsáno mnoho vědeckých článků, dosud se vědecká společnost neujednotila v celkovém názoru na globální změny klimatu.  Navíc do celého problému vstoupila politika a vliv peněz. V současné době jsou finančně podporované především ty projekty,  které přinášejí důkazy o negativním vlivu člověka na vývoj klimatu. Svoji roli sehrávají i média. Přinesou-li negativní až  katastrofickou zprávu, stoupne jim sledovanost či náklad. Proto je velmi obtížné se ve všech protichůdných informacích  vyznat. Princip globálního oteplování tkví ve zvyšování průměrné  teploty na zemském povrchu v důsledku zvýšení  koncentrací skleníkových plynů v atmosféře. Skleníkové  plyny propouštějí část infračerveného slunečního záření  (v závislosti na oblačnosti od 10 do 80 % záření), které  dopadá na zemský povrch a ohřívá jej. V noci naopak  brání v úniku tohoto tepla zpět do vesmíru. Pouze malá  část tepla o vlnové délce 8-13 mikronu odchází do  vesmíru, přes tzv. atmosférické okno. Zvyšováním  koncentrací skleníkových plynů v atmosféře uniká méně  tepla do vesmíru a tedy, více ho zůstane v atmosféře  (obr. 11-1). V porovnání s rokem 2000 se dnes již všemi obecně  přiznává fenomén globálního oteplování. Objektivním  měřením bylo dokázáno, že v atmosféře roste obsah  některých skleníkových plynů, průměrná teplota  atmosféry stoupá čímž dochází k tání ledovců, stoupá  hladina oceánu, mění se proudění v oceánech, což  ovlivňuje klima a počasí. Diskuze se nyní především  vedou o míře lidského zavinění tohoto stavu a zda nebo  jak zamezit dalšímu negativnímu vývoji.  Obr. 11-1: Schéma vysvětlující princip globálního oteplování. Počasí je stav atmosféry v libovolném okamžiku. Při předpovědi počasí se pracuje s denními měřeními  sedmi základních parametrů viz kapitola 7 - Předpověď počasí. Ty se mohou statisticky zpracovat a  vyhodnotit, jako sezónní výsledky nebo pro jednotlivá léta.  Klima nebo také podnebí je stav atmosféry očekávaný na základě statistických dat získaných z  minulosti. Minimální zpracovávaný časový úsek by měl být 30 let, někdy se uvádí až 50 let. Chybou je  zaměňování pojmů klima za počasí. Často mnoho lidí vystupujících v médiích uvádí, že změna klimatu za  poslední rok je ... . Na grafu 11-1 odchylek teplot si můžeme všimnout odchylek teplot během jednotlivých  let od klimatické změny (černá čára). Tomu říkáme variabilita klimatu, někdy také anomálie klimatu, což  je míra odchylek od očekávaného průměru. V některých případech jsou rozdíly velmi výrazné, proto nelze z  krátkodobých hodnot dělat prognózu vývoje změny klimatu. Změna klimatu je trvalejší klesající či  stoupající trend variability klimatu.  Graf. 11-1: Graf zachycuje variabilitu teplot klimatu vůči průměru. Hypotéza je pokus o vysvětlení určitého dosud nedostatečně prozkoumaného jevu. Každá hypotéza  musí vycházet z prověřených zákonitostí. Přesto nemusí předložené důkazy dostačovat pro přijetí hypotézy  jako platného vědeckého vysvětlení. Nicméně s hypotézou globálního oteplování se v politice manipuluje  jako s vědecky přijatým faktem. V současné době se vedou především spory o to, zda za zvýšení teploty  může lidská činnost. Mluví se o zvyšování koncentrací skleníkových plynů, ale důraz se klade pouze na oxid  uhličitý. Co jsou skleníkové plyny? Skleníkové plyny jsou sloučeniny vyznačující se silnou absorpcí  dlouhovlnného infračerveného záření. Vyskytují se v různých sférách  atmosféry a některé plyny jsou v těchto sférách nerovnoměrně  rozmístněné. V médiích tolik zatracované skleníkové plyny jsou nezbytné  pro zachování života na Zemi. Bez skleníkových plynů by průměrná teplota  na povrchu země byla -18 ˚C. Podrobný popis jednotlivých skleníkových  plynů byl proveden v kapitole 7 - Skleníkové plyny.  Skleníkové plyny tvoří: • vodní pára;  • oxid uhličitý - CO₂; • metan – CH₄; • oxidy dusíku;  • ozon;  • freony. Skleníkové plyny a jejich vliv na globální oteplování Jednotlivé skleníkové plyny mají odlišnou schopnost pohlcovat a odrážet infračervené záření (IR). V současné době nejdiskutovanější oxid uhličitý  absorbuje mnohem méně infračerveného záření než ostatní skleníkové plyny. Jeho molekuly nemají významnou polaritu (obecně platí, že čím má molekula  vyšší polaritu, tím více absorbuje infračervené záření).  Mnohem vyšší polaritu a tedy vyšší skleníkový efekt (SE) vykazuje vodní pára a oblačnost. Její  koncentrace v atmosféře dosahuje až 10 000 ppmv (miliontina objemu) a podíl mezi skleníkovými plyny více než 60%.  Globálním zvyšováním teploty  dochází k vyšší evaporaci vody a zesílení skleníkového efektu. Na druhou stranu vzniká více oblačnosti, která odráží přicházející sluneční záření. Oblaka  nepropustí tolik infračerveného záření a navíc ve vyšších sférách ledové krystalky mraků odrážejí sluneční záření. Dosud není zcela objasněn přínos vodní  páry ke zvyšování globální teploty na Zemi.  Z těchto a mnoha jiných důvodů je nezbytné vyjádřit podíl jednotlivých skleníkových plynů na SE. Proto byl definován tzv. radiační potenciál. Pro  jeho vyjádření k teplotě se používá potenciál globálního ohřevu (GWP), který vyjadřuje poměr radiační účinnosti daného plynu ku CO₂. Hodnoty GWP pro  jednotlivé plyny se velmi liší. Bohužel se liší i názory odborníků na radiační potenciál jednotlivých plynů.  Potenciál globálního ohřevu (GWP) pro: • CO₂ = 1 • CH₄ = 8 až 21  • N₂O = 310  • freony = 12  až 23 000  Obr. 11-2: Kondenzovaná vodní pára formující cumulonimbus. Oxid uhličitý CO₂    Koncentrace oxidu uhličitého se mění v závislosti na krátkodobých (sezónních) a dlouhodobých procesech mezi atmosférou, hydrosférou, litosférou a biosférou (obr. 11-3). Obr. 11-3: Schéma koloběhu oxidu uhličitého. Oxid uhličitý je v přirozené formě vázán na fosilní paliva (ropa,  uhlí, zemní plyn), rostliny a živočichy, půdní uloženiny a především  karbonatické horniny. Do atmosféry se přirozenou cestou dostává při  vulkanické činnosti a lesních požárech. I když hodnoty CO₂ uvolněné  do atmosféry během roku z vulkanické činnosti nejsou nijak výrazné,  při občasných mimořádných erupcích je uvolněno mnohonásobně větší  množství CO₂. Do hydrosféry se CO₂ přirozenou cestou dostává  zvětráváním karbonatických hornin. Velké množství je ho pak  obsaženo v mořské vodě, kde malá část je využita na stavbu schránek  živočichů a majoritní část na tvorbu karbonatických sedimentů. Velké množství CO₂ přestupuje mezi  hydrosférou a atmosférou. Část se uvolňuje z  půdy a při transpiraci organizmů (je  produktem dýchání). Naopak část se ho  spotřebovává při fotosyntéze. Lidskou činností se CO₂ dostává do  atmosféry především spalováním fosilních  paliv při výrobě tepla, energie, dopravě a v  průmyslové výrobě. Částečně také při  spalování biopaliva. Množství CO₂ člověk  negativně ovlivňuje odlesňováním (méně  vegetace = menší objem fotosyntézy = méně  spotřebovaného CO₂). Nárůst emisí CO₂  uvolněných za 200 let z různých zdrojů  zachycuje graf 11-2. Graf. 11-2: Graf zachycuje nárůst emisí CO₂ uvolněných z různých zdrojů za posledních 200 let. Abychom mohli posuzovat nárůst emisí CO₂ je nutné  podívat se hlouběji do minulosti. Z této doby ovšem  nemáme žádné písemné záznamy, nicméně máme k  dispozici led, ve kterém jsou uchovány bublinky původní  atmosféry. Pomocí absolutního datování lze určit přesné stáří ledu. Z bublinek lze zjistit koncentraci CO₂ v původní atmosféře a  pomocí  nuklidů vodíku a kyslíku zjistit teplotní historii Země.  Za tímto účelem byl v roce 1998 dokončen vrt, ze kterého byly postupně odebírány ledovcová jádra. Vrt dosáhl hloubky  3623 m. Odebrané vzorky ledu postihly čtyři ledovcové cykly. Nejstarší odebraný vzorek ledu vykazoval stáří až 400 tisíc let. Byla sestavena jak teplotní křivka tak i křivka koncentrací CO₂ (graf 11-3). Z výsledků je patrné, že dlouhodobě koncentrace  CO₂ kolísá v rozmezí 180 – 300 ppm. Přitom průměrný  roční nárůst za posledních 20 let je 1,2 %. Během  posledních 150 let vzrostla koncentrace CO₂ z 280 ppm až na dnešních 370 ppm (graf 11-3). Katastrofické  scénáře odhadují nárůst CO₂ do roku 2100 až na 971  ppm (mg/kg). Podíváme-li se hlouběji do historie  Země, není to nic mimořádného (graf. 11-4). Podle  různých modelů byla koncentrace například v křídě,  kdy velká část Českého masivu byla zaplavena mořem, podle nejumírněnějších odhadů 2krát vyšší.  Graf. 11-3: Graf zachycuje koncentraci CO₂ v atmosféře za posledních 400 tisíc let. Metan CH₄    Metan je 8krát až 21krát účinnějším skleníkovým plynem než je CO₂ a  přesto se zatím o něm moc nemluví. V atmosféře jej není takové množství jako CO₂. Nicméně na zemském povrchu je ho uloženo obrovské množství.  Vázaný je především ve fosilních palivech, permafrostu (trvale zmrzlé  zemi) a v hydrátech metanu na oceánském dně (obr. 11-4). Do atmosféry  se přirozeným způsobem uvolňuje při kvašení a tlení (především z močálů a lesů). Je produktem rozkladu organické hmoty. Mezi antropogenní  zdroje řadíme úniky při těžbě fosilních paliv, výpary ze skládek a  zemědělský chov dobytka či pěstování rýže. Pokud chceme omezit  všechny tyto antropogenní zdroje metanu musíme si současně uvědomit,  že ryže sytí polovinu lidstva.  Graf. 11-4: Graf zachycuje koncentrace CO₂ během fanerozoika na základě různých modelů. Obr. 11-4: Obrázek hydrátu metanu získaného vrtem z Mexického zálivu. Oxidy dusíku Ze všech oxidů dusíku je oxid dusný nejúčinnější  skleníkový plyn. Je až 300krát účinnější než CO₂.  Jeho nebezpečnost souvisí s prostupem do  stratosféry, kde ve výšce kolem 25 km působením  slunečního záření rozkládá ozónovou vrstvu. Jeho  setrvání v atmosféře se odhaduje na 130 let.  Nejvíce se ho uvolňuje do ovzduší při spalování  biomasy a fosilních paliv. Velké množství tohoto  plynu produkuje těžký průmysl. Část se jej uvolňuje  rozkladem dusíkatých hnojiv používaných v  zemědělství.  Freony      Freony jsou člověkem vyrobené syntetické organické látky obsahující chlor, fluor či  brom. Ve srovnání s oxidem uhličitým je jejich účinek na pohlcování dlouhovlnného  záření až 10000 x větší. Rozpadají se ve výškách 60 km. Mají vysokou stabilitu a jejich  životnost je až tisíce let. Mají ničivý účinek na stratosférický ozon a zapříčiňují jeho  redukci. Freony uvolňují v ozonové vrstvě chlor, který zamezuje vzniku ozónu. Molekula  ozónu O₃ se rozpadá na molekulu kyslíku O₂ a biradikál kyslíku. Důsledkem je úbytek  ozonové vrstvy a zvýšené pronikání UV záření na povrch Země. Vzniklá ozónová díra nad  jižním pólem (obr. 11-5, 11-5 animace) se již zaceluje a předpokládá se, že do roku 2065 se zacelí úplně.  Obr. 11-5: Ozónová díra nad jižním pólem zachycená 3.10.1999. Obr. 11-5 animace: Animace vzniku zónové díry nad jižním pólem v roce 2006.    Mezi nárůstem teploty a koncentrací  skleníkových plynů existuje silný vztah viz.  údaje z Vostockého vrtu (graf 11-5). Nárůst  teploty je odvozen z rozdílu izotopů kyslíku  ¹⁸O/¹⁶O. Při vypařování je mořská voda  ochuzována o ¹⁶O. Pokud se ze srážek dostane  pomocí toků zpět do moře je poměr obou  izotopů vyrovnaný. Pokud je ovšem vázán na  led, rozdíl izotopů vzrůstá. Pokud vzrůstá rozdíl  znamená to, že globální teplota byla nízká a  dovolovala vznik ledovců (doba ledová). Platí  tedy, že zvýší-li se koncentrace skleníkových  plynů, zvýší se teplota.  Ovšem také lze říci, že  zvýší-li se teplota, zvýší se koncentrace  skleníkových plynů. Při vyšších globálních  teplotách dojde k tání ledu, intenzivnější  chemické erozi karbonátů a uvolňování  vázaného CO₂. Narůstá i podíl metanu  uvolněného intenzivnějšími přirozenými procesy  rozkladu organické hmoty a také táním  permafrostu či mořských hydrátů metanu. Je  tedy otázkou, co je příčinou a co důsledek. Zda  skutečně vyšší koncentrace skleníkových plynů  mohou za zvýšení teploty nebo je tomu naopak.       Růst globální průměrné teploty je  přirozený proces. V minulosti Země byly  průměrné teploty již několikrát mnohem  vyšší než jsou dnes (graf. 11-6). Tento  fenomén souvisí s klimatickými cykly  (Milankovičovými cykly) fungujícími po  celou dobu geologické historie Země viz.  kapitola 2 - Milankovičovi cykly.  Podíváme-li se na poslední cyklus (graf.  11-5 a 11-6) vidíme, že jsme právě dnes  v teplejším období poslední doby ledové  a klima by mělo pomalu chladnout. Vyšší  globální teploty než máme dnes byly již  ve středověku (graf. 11-7). Existují o  tom i písemné doklady. Například v té  době se na pražský hrad vozily melouny  vypěstované v Kolíně. Taktéž samotný  název Grónska vypovídá o tom, že to  nebyla vždy země ledu.  Teplota versus koncentrace skleníkových plynů Graf. 11-5: Graf zachycuje vztah koncentrace CO₂ , NO₂ a CH₄ v atmosféře ku rozdílu izotopů kyslíku, pomocí kterého lze vymezit glaciální a interglaciální období za posledních 400 tisíc let. Graf. 11-6: Graf zachycuje změny globální teploty za poslední milion let. Graf. 11-7: Graf zachycuje teplotní anomálie za posledních 2000 let. Obr. 11-5b: Schéma zachycuje vazbu mezi nárůstem ledovce a poklesem hladiny oceánů. Riziko globálního oteplování    Globální oteplování je nejčastěji spojováno s táním ledovců. Uvolněná voda z ledovců způsobí vzestup  mořské hladiny, která zaplaví značnou část nízko položené pevniny. Ubude zemědělské půdy a zaplaví mnohá  města. Předpokládá se zaplavení tichomořských ostrovů, Bangladéše, Holanska, severní části Polska, značné  části Ameriky (obr. 11-6), adt. Některé katastrofické odhady uvádějí, že v roce 2100 hladina oceánu se zvedně  o 1 m a donutí 200 milionů lití k migraci. Obr. 11-6: Změna pobřežní linie Severní Ameriky ve vztahu k tání ledovců. Tání ovšem nepostihne jen ledovce, ale i permafroast, kterého je nejvíce na Euroasijské a  Severoamerické desce. Do ovzduší se uvolní velké množství metanu což zintensivní skleníkový efekt.  Katastrofické scénáře předpokládají, že se změní proudění termohalitního systému (viz. kapitola 6) a  současně se změní počasí. Zvýrazní se tlakové níže i výše. Proudění vzduchu bude silnější, což vyvolá  intenzivnější atmosférické katastrofy. Na druhou stranu se předpokládá dlouhodobější setrvání tlakových výší  či níží na jednom místě. To povede k dlouhodobým vlnám veder nebo naopak dlouhodobým srážkám.  Například v jižních oblastech Evropy bude vzrůstat nedostatek pitné vody, které bude nedostatek nejen v  důsledku veder, ale také znečištění a větší populace. Předpokládá se změna ve složení a rozšíření flóry a  fauny (nejčernější scénáře uvádějí vyhynutí až 40 % druhů). Některé scénáře hovoří o rozšíření pouští  (některé studie předpokládají tropy ve střední Evropě) a vysušení pralesů Amazonie, Afriky a Indonésie. Tyto značné výkyvy počasí a častější katastrofy budou mít negativní dopad na zemědělství. V oblastech  bez čisté vody se předpokládá rozšíření nemocí a škůdců. Nedostatek životního prostoru, vody, jídla, rozšíření různých nemocí a častější výskyt atmosférických a hydrosférických katastrof povede k humanitárním  katastrofám. Základní rizika globálního oteplování lze rozdělit na tři základní: • riziko zvýšení teploty; • riziko zvýšení hladin oceánů; • riziko změny podnebí a počasí. Všechna tato rizika úzce souvisí. Problém zvyšování skleníkových plynů, versus zvyšování teploty, byl vysvětlen výše.  Podobná závislost existuje mezi teplotou a zvýšením hladin oceánů. Při posuzování zvýšení hladiny je nutné si uvědomit, zda  posuzujeme relativní změnu hladiny nebo globání změnu hladiny. U globální změně vztahujeme úroveň hladiny ke středu  Země. U relativní změně hladiny se úroveň posuzuje k místní referenční úrovni, což bývá předem určené geologické rozhraní  dvou vrstev. Graf. 11-8: Graf zachycuje změnu hladiny oceánu za posledních cca 200 let a předpověď na 100 let dopředu (IPCC 4th Assessment Report). Zvýšení hladiny oceánů Současný globální vzestup hladiny oceánů je 3,3 mm/rok. Od roku cca 1930 křivka nárůstu hladiny nabírá strmější  charakter (graf. 11-8). Předpokládá se, že před industriální růst hladiny byl menší než 0,8 mm/rok (graf. 11-9). Zbylých 2,5  mm/rok je připisováno antropogenní činnosti. Předpověď dalšího vývoje je závislá na modelu globálního vývoje klimatu -  proto ten rozptyl.  Příčin proč vzrůstá relativní či globální úroveň hladiny  oceánů je hned několik. První příčina globálního zvyšování  hladiny spočívá v tepelné roztažnosti vody. Zvýší-li se  globální teplota na Zemi, zvýší se i teplota oceánské vody  a tedy voda zvětší svůj objem. Z uvedených 3,3 mm/rok  se 1,6 mm/rok připisuje tomuto jevu. Zbytek je připsáno  tání ledu.  Graf. 11-9: Graf zachycuje změnu hladiny oceánu vyvolanou antropogenním vlivem (Miller et al. 2009). Globální hladina oceánů se již mění po miliony let. Souvisí to s cyklickými změnami klimatu, tedy se zmíněnými  Milankovičovými cykly. V dobách ledových je úroveň hladiny oceánů nízko, protože velké množství vody je vázáno na  kontinentální ledovce. Hladina může poklesnout natolik, že se zmenší plocha mělkých moří nebo se obnaží šelfy (obr. 11-6).  Podíváme-li se do minulosti na poslední klimatický cyklus vidíme (graf. 11-10), že hladina světového oceánu byla před 20 tisíci  lety o 140 metrů níže než dnes. Navíc současný vzestup hladiny  (za posledních 2000 let - graf 11-8) je v porovnání se strmým  nárůstem od té doby zanedbatelný. Současné tání ledu a zvyšování hladiny je mnohem pomalejší než přirozené tání ledu na  počátku holocénu.  Graf. 11-10: Graf zachycuje změnu hladiny oceánu za poslední glaciální cyklus.     U relativního zvýšení hladiny je příčin hned několik, které ovšem nesouvisí s globálním oteplováním. Příčina je v endogenních a exogeních geologických procesech (obr. 11- 7). Kromě izostáze (erozí a odnosem materiálu nebo táním ledovců dochází k vyklenutí litosféry) jsou hlavní příčinnou tektonické pohyby (pohyb litosférických desek především ve vertikálním směru) a sedimentace denudovaného materiálu do moře (zmenšování sedimentačního prostoru = zvyšování hladiny). Problém zvyšování hladiny oceánu je nejpalčivější u měst postavených na deltách velkých řek.     Zde je příčina relativní změny hladiny způsobena ještě dalšími faktory. Prvním faktorem je subsidence. Ukládáním nových sedimentů na starší nezpevněné sedimenty dochází v důsledku vyvolaného tlaku ke kompakci, stlačení (zmenšení mocnosti) a litifikaci. V součinnosti s druhým faktorem, jež je zamezení přínosu nového materiálu řekami do delt (na řekách jsou postavené přehrady, které zachycují říční sedimenty, které by se jinak dostaly do delt), delty klesají a tedy i města na nich postavená. Obr. 11-7: Schéma znázorňuje geologické příčiny zvyšování hladiny. Riziko změny podnebí a počasí Takové změny v oceánu mohou změnit proudový systém, který je motorem světového podnebí a počasí. Některé vědecké  týmy vidí celý problém změn podnebí a počasí ve změně mořského proudění. Celý problém podle nich spočívá v Atlanitické  mořské pumpě, která tlačí vodu do zbytku světového oceánu. Na povrchu oceánu je tento proud reprezentován Golfským  proudem.   Golfský proud se štěpí v Atlantiku na několik větví, z nichž hlavní omývá břehy Velké Británie a Skandinávie a dostává se do Severního ledového oceánu. Severní větev proudu se stáčí k  Islandu, jižní k Iberskému poloostrovu a splyne s proudem Kanárským. Důležité je, že celý tento proudový systém nese teplou vodu k Evropě na sever a tak ji ohřívá. Bohužel nedávné expedice  zjistily, že proud slábne a navíc je stlačován k jihu. Golfský proud se rozpadá na řadu menších vírů, které vyznívají. Za posledních 30 let se osa proudu posunula o 300 km na jih. Je to vývoj,  který může být kritický pro celou Evropu.  Modely Graf. 11-11: Výsledek uznávaných modelů organizací IPCC nárůstu globální teploty na povrchu země. Jaký bude vývoj klimatu? Na tuto často kladenou otázku nezná nikdo jasnou odpověď. Přesto se  mnoho vědeckých týmů snaží předpovědět budoucí vývoj klimatu. Za tímto účelem byl vytvořen  "Globální klimatický model" GCM. Jde o matematickou reprezentaci dějů probíhajících v klimatickém  systému Země. Obsahuje pod modely atmosféry, oceánů, kryosféry, pevného zemského povrchu a  biosféry. Tyto modely jsou v mnoha ohledech podobné numerickým modelům používaným k předpovědi  počasí. Stejně jako ony vycházejí ze základních fyzikálních zákonů zachování hmoty, energie a  hybnosti. Aby vědecká komunita přijala předložené výsledky modelů musí tyto modely umět dobře popsat  děje na Zemi probíhající v minulosti, o kterých máme podrobné údaje. Jestliže model přináší nepřesné  informace z minulosti, klesá jeho věrohodnost. Proto tyto modely musí být kalibrovány tak přesně, aby  zachytily reálně minulost. Pokud to dokáží, mohou se použít na modelování budoucnosti.  Použité modely tedy musí být verifikovány. Stále probíhá mezi vědci diskuse, zda klimatické  modely umějí dostatečně dobře simulovat současné klima. Všechny modely jsou omezeny dostupným  výpočetním výkonem dnešních superpočítačů. Současné modely počítají vývoj klimatu ve velmi velkých  gridovacích jednotkách. Potom mohou snadno pominout změny spojené s procesy probíhajícími v  malém měřítku (např. systémy bouří a hurikány). Proto musíme vědět, co od těchto modelů můžeme  očekávat a co je při posuzování výsledků klíčové. Jaké jsou základní zdroje neurčitosti a zda nemohou  vycházet z jiné modelové situace. Navzdory těmto a jiným omezením IPCC považuje klimatické modely  „za vhodné nástroje pro užitečné projekce budoucího klimatu“. Všechny modely klimatu předvídají, že výsledným důsledkem zvýšení množství skleníkových plynů  bude v budoucnosti teplejší klima. Velikost předpovídaného oteplení se však liší podle zvoleného  modelu (Fung et al., 2005).  Klimatické modely používané IPCC předvídají mezi lety 1990 až 2100 oteplení v rozmezí od 1,4 do  2,8 °C (graf. 11-11). Tyto modely byly také použity k porovnání vlivu jednotlivých přírodních nebo  lidských faktorů na změny klimatu.  Dopad Podle předložených výsledků klimatického modelu se předpokládá v následujících dvou desetiletích  oteplení asi o 0.2°C za dekádu. Nárůst teploty podle jednotlivých modelů ukazuje obr. 11-8). To způsobí  pokles rozsahu sněhové pokrývky, významný nárůst hloubky tání ve většině permafrostových oblastí,  pokles rozsahu mořského ledu jak v Arktidě, tak i v Antarktidě a podle některých projekcí by mohlo na  konci 21. století docházet koncem léta prakticky ke kompletnímu odtávání arktického mořského ledu.  Podle některých modelů je velmi pravděpodobné, že četnost výskytu extrémně vysokých teplot,  horkých vln a epizod intenzivních srážek bude nadále růst. Tropické cyklony budou intenzivnější, s  vyššími maximy rychlosti větru a vydatnějšími srážkami. Menší je spolehlivost předpovědi poklesu jejich  celkového počtu. Dráhy extratropických bouří se posunou více k pólům, s odpovídajícími změnami  charakteru větru, srážek a teplot. Podle nejnovějších modelových simulací je velmi pravděpodobné, že  cirkulace vody v Atlantiku se během 21. století zpomalí. Teploty v Atlantiku by měly dále růst, jako  důsledek oteplování vlivem rostoucích koncentrací skleníkových plynů. Antropogenně podmíněné  oteplování a růst hladiny oceánu budou pravděpodobně pokračovat několik staletí, i kdyby se podařilo  koncentrace skleníkových plynů stabilizovat. Důvodem jsou časová měřítka procesů v klimatickém  systému, vazby mezi nimi a stabilita řady skleníkových plynů v atmosféře. Teploty vyšší než v  předindustriálním období mohou přetrvávat i řadu staletí, což může vést k odtávání Grónského ledovce.  To by mělo za následek růst hladiny oceánu až o 7 m (situace srovnatelná s obdobím před cca 125 000  lety).  Obr. 11-8: Očekávané oteplení během 21. století podle různých modelů ICPP viz. graf 11-11. Projekce dopadů změny klimatu pro Evropu  Významné zvýšení extrémních zimních srážek v severní Evropě. Do roku 2070 roční odtok vzroste v  severní Evropě a v jižní Evropě se sníží o 60%. Od roku 2080 2,5 mil lidí ročně bude ovlivněno záplavami  pobřeží. Potenciál vodních elektráren v celé Evropě poklesne o 6% (středozemí pokles o 20-50%, sever a  východ vzrůst o 15-30%). Velké procento evropské flory bude ohroženo, kriticky ohroženo či vyhyne do  konce 21.století. Výnosy zemědělských plodin v severní Evropě vzrostou v roce 2050 u pšenice na 8 až  25%, ale v jižní Evropě redukce poklesne až o 8%. Plocha lesů se na severu zvětší a na jihu zmenší.  Změny vegetace budou i s nadmořskou výškou. Zvýrazní se riziko požárů v jižní Evropě. Do roku 2050  menší ledovce v Alpách vymizí a objem větších ledovců se zmenší. Turismus ve středozemí v létě opadne  a posune se na jaro a podzim. Nedostatky hypotézy Nedostatků hypotézy globálního oteplování spočívají na poli vědeckém, politickém i mediálním. Nedostatky vědecké Použité modely na předpověď vývoje klimatu jsou značně nepřesné (porovnáme-li je například s přesností modelu předpovědi počasí. Všechny modely pracují s nepřesnými a neúplnými daty.  Nepracují s celou mocností atmosféry (modelují hlavně troposféru). Modely nezahrnují astronomické, geofyzikální, geologické a pedologické poznatky. Autoři hypotézy nepřipouští jiné možnosti a  často nenechají zpracovat jejich data nikým jiným. V minulosti se vyskytly případy manipulace s daty. Nedostatky politické Finančně jsou v současné době podporované především projekty na výzkum negativního dopadu globálního oteplování. Důležité je i hledisko demokracie. Dnes má možnost vyjádřit svůj názor  každý, i když tomu nerozumí. Často jsou výsledky hypotéz využívány k osobnímu politickému prospěchu. Problém spočívá i v přijetí Kyótského protokolu z roku 1997 (závazek zemí světa ke snížení  produkce CO₂ o 5 % a freonů, podpora výzkumu a využití obnovitelných zdrojů energie, podpora výzkumu v zemědělství na snížení produkce CO₂). Předpokládá se, že při respektování Kyótského  protokolu všemi zeměmi světa, se teplota sníží v roce 2100 o 0,3 ˚C !!! Navíc největší producenti skleníkových plynů se k tomuto protokolu nepřipojily. Další problém spočívá v nařizování méně  vyspělým zemím vyspělejšími a bohatšími, že musí snížit produkci skleníkových plynů a tedy zastavit svůj ekonomický rozvoj. Z jakého důvodu se nesmí mít lidé z méně rozvinutých oblastí stejně  dobře jako Američané či Evropané? Nedostatky mediální Média využívají podvědomého strachu lidstva. Navíc se zneužívá podvědomého tzv. svědka katastrofy, který líčí katastrofy, hrůzy lidského neštěstí a lidské bídy. To vše zaručí dobrou prodejnost  či sledovanost.