|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
HISTORIE TĚŽBY A VYUŽITÍ NEROSTŮ NA NAŠEM ÚZEMÍ
Kliknutím na obrázek ho zobrazíte v úplné velikosti. Pro lepší přehlednost jsou v číslech tisíce odděleny tečkou a odkazy na zdroje označeny modře.
Starší doba kamenná - paleolit (1,8 mil. - 8000 př. n. l.) Jedním ze základních rysů člověka, které ho odlišily od ostatních živočišných druhů, je systematické využívání nástrojů. V období paleolitu byly kromě organických materiálů (větve, kosti, kůže aj.) využívány i nástroje vyrobené z kamene, které daly celému období i pojmenování. Jejich výhodou oproti ostatním materiálům byla větší tvrdost a odolnost vůči opotřebení. Zpočátku šlo výhradně o využití kamenných nástrojů, které byly už v přírodním stavu vhodné k využití a byly získávány povrchovým sběrem. Množství přirozeně vhodné kamenné suroviny bylo ale na zemském povrchu omezené, proto se člověk záhy začal orientovat na některé horniny a minerály, které měly vhodné vlastnosti a bylo je možné upravovat štípáním. Šlo zejména o silicity - usazené křemičité horniny (rohovce včetně pazourku, radiolarity, buližníky aj.), minerály SiO2 (křemen, křišťál, opál) a přírodní skla (obsidián, vzácně i vltavíny). Jedny z nejstarších dokladů cílené těžby nerostů na našem území jsou známy z Písečného vrchu u Bečova nedaleko Mostu, kde byly od spodního paleolitu do doby bronzové na výchozech získávány křemence. Zatímco většina pazourků byla importována z Pobaltí, rohovce byly získávány na jejich přirozených výchozech na našem území (oblast Krumlovského lesa, Stránská skála u Brna, oblast Moravského krasu a jinde). Křišťál byl sbírán ve svahových a říčních sedimentech v okolí Skelného nad Oslavou. Ostatní horniny byly používány méně. Z takto upravených materiálů byly vyráběny různé nástroje, zpočátku pěstní klíny, sekáče, špičáky a rydla, později specializovanější nástroje (drásadla, škrabadla, hroty aj.) [Přichystal 2002], [Mrázek 1996].
Pazourková čepel, Rosnice (Bříza) u Hradce Králové mladší paleolit
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Kromě kamenných nástrojů byly už v paleolitu využívány i jiné nerostné suroviny. Jednalo se hlavně o jíly a hlíny vhodné k výrobě keramiky a přírodní barviva. Výroba keramiky z pálené hlíny v mladším paleolitu je dobře doložená nálezy i na našem území. Mimořádnou pozornost na sebe přitahují i nálezy ženských plastik, tzv. venuší, které měly patrně kultovní význam. Kromě kostěných jsou známy i venuše z pálené hlíny (Dolní Věstonice). Z hematitu je vyrobena tzv. Landecká venuše (Ostrava - Landek). Ze skupiny anorganických pigmentů je doloženo paleolitické využití oxidických minerálů (oxidů) železa - červené a žluté hlinky (limonit, hematit), oxidů manganu - manganová čerň a grafitu. Dekorativní význam měly pravděpodobně různé drobnější výrobky (např. závěsky - části náhrdelníků) z černošedých jílovitých břidlic kulmského stáří [Mrázek 1996].
Petřkovická (Landecká) venuše, vrch Landek, Ostrava - Petřkovice hematit, výška 4,6 cm gravettien - střední fáze mladšího paleolitu (přibližně 25.000 let)
Archeologický ústav Akademie věd ČR Brno
Specifickým nerostem, v jehož využití má naše republika prvenství, je černé uhlí (z Francie jsou známy ještě starší doklady spalování uhlí, ale hnědého). Při archeologických výzkumech na ostravském vrchu Landek byly nalezeny zbytky po pálení uhlí staré 21 až 23 tisíc let. Černouhelné sloje se v okolí paleolitické stanice hojně vyskytují na přirozených výchozech nad řekou Odrou. Není jasné, zda šlo o záměrné využití (například pro výrobu červeného hematitového prášku z limonitu, který byl nalezen v okolí), nebo šlo jen o náhodu nebo experiment [Cílek, Jarošová 1999; Svoboda 2003]. Podobně jako v případě uhlí je už ze starší doby kamenné doložena i znalost železa. Protože však ještě několik tisíc let člověk neuměl dosáhnout teplot nutných pro tavbu železných rud, šlo o železo, které se v přírodě nacházelo v ryzí formě (tzv. meteorické železo - železo-niklové meteority). Jejich pády nemohly uniknout pozornosti člověka a na několika místech byly nalezeny kusy snesené do sídlišť. Takovým případem byl i nález sedmi kusů meteorického železa v paleolitické stanici na Kylešovickém kopci u Opavy v roce 1924. U nich bylo prokázáno i dlouhodobé zahřívání v ohni [Tuček 1981].
Mladší doba kamenná - neolit (6000 - 2000 př. n. l.) Zatímco střední doba kamenná (mezolit) neznamenala v případě získávání a používání nerostů změnu (pokračoval jen započatý trend z předchozího období), přinesl neolit další významné rozšíření využívání nerostů člověkem. Výrazným znakem neolitických kultur je běžné používání keramiky (podle jejích typů a tvarů se dokonce rozlišují jednotlivé kultury). Tato masová výroba si zcela jistě vynutila i vyhledávání vhodných výskytů jílové suroviny, zvláště jílů a spraší. V období neolitu už nejsou příliš používané kamenné nástroje v přírodním stavu, ale vyhledávané jsou zejména výskyty dobře štípatelných anebo tvrdých hornin. Ze štípatelných materiálů byly u nás využívány hlavně křemeny, jemnozrnné křemence a buližníky (Barrandien), kontaktní rohovce (vrch Čeřovka u Jičína, Kunětická hora u Pardubic, Lounsko), jaspisy a acháty (Kozákov), radiolarity aj. Později byly hojně používané i neštípatelné horniny jako ryolity, andezity, trachyty a pískovce, které bývaly zpracovávány broušením, hlazením a vrtáním. Jejich sběr už nebyl náhodný, ale postupně přecházel v dobře organizovanou těžbu v jamách a mělkých dolech. Taková těžba je známa z mnoha míst celého světa. V Polsku v blízkosti Svatokřížských hor (lokalita Krzemionki Opatowskie) je turisticky přístupná i část neolitického těžebního materiálu rohovců, kde jsou dobře patrné pokroky hornická technologie (zajištění větrání a stability důlních děl, svícení, vertikální doprava) i specializace lidí při těžbě a zpracování materiálu [Bąbel 2003]. Nejvýznamnější těžební areály u nás byly nalezeny v Tušimicích na Chomutovsku (křemence), v Krumlovském lese (rohovce) [Oliva, Neruda, Přichystal 1999] a v Jistebsku u Jablonce nad Nisou (amfibolové rohovce) [Šrein, Šreinová, Šťastný 2003]. Na některých dobře identifikovatelných surovinách je doložen i dálkový obchod, často až na vzdálenost několik set kilometrů.
Pazourkové štípané nástroje, okolí Hradce Králové neolit
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Vyvrtaný polotovar sekery, Lípa u Hradce Králové neolit, kultura vypíchané keramiky (5. - 4. tis. př. n. l.)
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Neolitická těžba pazourku, Krzemionki Opatowskie, Svatokřížské hory (Polsko) neolit
foto J. Jirásek, 2004 Kromě keramických výrobků a kamenných nástrojů je z neolitu známo i využívání dalších nerostných surovin. Jde hlavně o výrobu šperků a dekorativních výrobků. Na našem území jde zejména o bílý mramor, který byl těžen na Bílém Kameni u Sázavy pro výrobu náramků a korálků [Žebera 1939]. Jantar byl importován z oblasti Baltského moře. Do této skupiny lze zařadit i využití grafitu, který se používal na výrobu tzv. tuhované keramiky. Grafit v ní vylepšoval nejen barvu (černé lesklé výrobky), ale i žáruvzdornost a nepropustnost hotových výrobků. Předpokládá se jeho využití i ke zdobení jiných předmětů a lidských těl.
Doba bronzová (2000 - 750 př. n. l.) Významný posun v těžbě a využití nerostů nastal po objevu tavby některých kovů. Tím se prudce rozšířilo jejich využití, dosud omezené malým výskytem kovů v přírodní ryzí formě (z dřívějších dob známo hlavně využití zlata a znalost meteorického železa). Kovy měly oproti kamenným materiálům některé významné vlastnosti (nejsou křehké, je možné tvarovat výrobky odléváním a kováním aj.). Prvním z masověji využívaných kovů se stala měď. Je to dáno hlavně relativně nižší teplotou tavení rud (karbonátové rudy okolo 1000 ºC), kterou bylo možno dosáhnout na topeništích s dřevem nebo dřevěným uhlím a zároveň pestrou barevností sekundárních minerálů mědi na výchozech ložisek, které tak neunikly pozornosti člověka. Není známo, kdy a kde člověk poprvé dokázal získat měď tavbou rud, bylo to ale pravděpodobně v sumerské kultuře v Mezopotámii (území dnešního Iráku) asi na přelomu 6. a 5. tisíciletí před naším letopočtem. Znalost výroby mědi se šířila postupně, proto se na našem území do doby bronzové řadí až únětická kultura (okolo 1800-1600 př. n. l.). Po dlouhou dobu ale ještě kovové výrobky kvůli své vzácnosti zůstávají prestižním zbožím a symboly moci, a ne předměty denní potřeby.
Měděné sekery, okolí Hradce Králové pozdní doba kamenná až starší doba bronzová (okolo 2000 př. n. l.)
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Měděné sekeromlaty, Roudnice pozdní doba kamenná až starší doba bronzová (okolo 2000 př. n. l.)
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Měď samotná má ale i některé nevýhodné vlastnosti, hlavně je relativně měkká. Tuto nevýhodu odstranila až výroba slitiny mědi s cínem, nazvaná bronz. Cín byl dalším kovem, jehož ruda se v přírodě vyskytovala místy hojně a byla snadno tavitelná (1130 ºC). Kovový cín je ještě měkčí než měď, jejich slitina s obsahem do 10 % cínu měla ale skokově odlišné vlastnosti a byla přibližně 10× tvrdší než samotná měď. Bronzové výrobky proto postupně vytlačily výrobky z mědi a jejich hojné využití se odrazilo i v pojmenování celého období.
Bronzové náramky, Hradec Králové - Třebeš doba bronzová, kultura lidu popelnicových polí
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Na našem území je doloženo slévačství mědi už v neolitu, rozvoj ale zaznamenalo zejména v období únětické kultury ve starší době bronzové. I přes výskyt ložisek mědi na našem území a jejich prostorovou souvislost s osídlením (ložiska Měděnec, Tisová u Kraslic, Domažlicko, Podkrkonoší) chybí zatím nezpochybnitelné doklady o její těžbě v tomto období [Waldhauser 1985, Baštová, Bašta 1991]. Je ale možné, že tyto stopy nejstaršího dolování byly pouze skryty několikanásobnou pozdější exploatací ve stejném prostoru. Doložený je import mědi z prostoru Rakouska (prostor Harzu, Mitterberg a Bertagruben v Solnohradsku), který byl později vystřídán dodávkami mědi ze Slovenských ložisek (Špania Dolina, Ľubietová) [Žebrák 1991]. Díky nálezům tzv. depotů - skladišť kovových předmětů - máme představu nejen o dálkovém obchodu, ale také o časté recyklaci zbytků kovových předmětů. Zcela jiná je situace v případě cínu, jehož výskyty na našem území byly spolu s Anglií nejvýznamnější v Evropě. Prokázané je rýžování cínovcových krupek (valounky kasiteritu) z náplavů potoků a řek v Krušných horách, zejména v oblasti Krupky [Jangl 1971]. Kromě toho se spekuluje i o těžbě cínových rud z náplavů v prostoru Slavkovského lesa. Zajímavé jsou i zatím neprokázané teorie o exportu cínu z českých ložisek do oblasti Středomoří a dále na východ. Z doby bronzové jsou též známy nejstarší předměty vyrobené ze zlata. Nejčastěji šlo o ozdoby vyrobené ze zlatého drátu, stočeného do tvaru spirál a osmiček. Rýžování zlata na našem území je archeologicky doloženo okolo 1500 př. n. l. v Suché Rudné [Večeřa 1998] a v 9. století př. n. l. na řece Otavě z Modlešovic u Strakonic [Kudrnáč 1980].
Tzv. hradecká zlatá osmička, Hradec Králové mladší doba bronzová, lužická kultura velikost 12,5 × 9 cm, 77 g
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2006
Z nerudních surovin využívaných v době bronzové dominují jíly a spraše vhodné pro výrobu keramiky, jak tomu bude prakticky až do 19. století. Kamenné nástroje stále zůstávají předměty denní potřeby, protože kovové výrobky jsou příliš drahé. Vyhledávaný zůstává pazourek a jiné hmoty na bázi SiO2 vhodné pro úpravu štípáním. Hojně využívané byly i materiály vhodné k výrobě drtitel na obilí a žernovů z místních odolných hornin (žuly, křemenné porfyry, železité pískovce aj.), které byly získávány sběrem vhodných kamenů z náplavů nebo těžbou mělkými lomy [Holodňák, Mikuláš 1991]. Jako ozdobný kámen byl hojně importován jantar z Pobaltí a perleť, výrobky z pískovce, břidlic, hadce a mastku pochází patrně z domácích surovin [Mrázek 1996]. Známé jsou i skleněné výrobky, které byly importovány až ze syrské oblasti a Egypta, ale také vyráběny na našem území. Nejde o čiré sklo, jaké známe ze současnosti, ale o drobnější různě zbarvený, často nedokonale protavený sklovitý materiál (resp. fajáns), ze kterého byly vyráběny drobné skleněné perly a korálky [Leontjevová 1971, Drahotová a kol. 2005]. Životně důležitým nerostem byla sůl kamenná, která je na naše území importovaná od nejstarší historie až do dnešní doby. Její ložiska se u nás nenacházejí, proto byla dovážena sůl získávaná odpařováním mořské vody, případně vývěrů solanek, a hornicky (zejména z území dnešního Rakouska, Polska a Rumunska).
Skleněný korálek, Jaroměř slezsko-platěnická kultura (6. - 5. stol. př. n. l.)
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Doba železná (750 př. n. l. - 0 n. l.) První železné předměty vyráběné tavbou pozemských železných rud pochází z období 3000 až 2000 let př. n. l. z oblasti Anatolie (poloostrov Malá Asie, dnešní Turecko), Mezopotámie (území dnešního Iráku) a údolí řeky Indus (dnešní Pákistán). Železo bylo vhodnějším kovem než bronz kvůli vyšší tvrdosti a hojnosti železných rud, i když kvůli vysoké teplotě tavení rud (1300 až 1350 ºC) bylo jeho získávání technologicky náročnější. Záhy tak vytlačilo bronz a stalo se nejvýznamnějším používaným kovem, podle kterého bylo celé období i pojmenováno. Na našem území existují první náznaky těžby a zpracování železa již na sklonku starší doby železné (doba halštatská), největší rozvoj využívání železa a dalších nerostných surovin nastává ale až za Keltů v mladší době železné (doba laténská). Příchod keltských kmenů na naše území se klade do 6. až 5. stol. př. n. l. Bójové (Keltové) si s sebou přinesli rozsáhlé znalosti těžby a využití kovů. Nejvýznamnějším užitkovým kovem bylo železo, tehdejší metalurgové ho dokázali vyrábět poměrně čisté a znali i některé postupy výroby oceli. Těžba ložisek železných rud nebyla příliš intenzivní, zato bylo využíváno velké množství výskytů. I když těžba železa v pozdější historické době řadu důkazů keltských báňských prací překryla, je doložená exploatace výskytů hematitových a snad i magnetitových rud v Nučicích a Loděnicích u Berouna, na Křivoklátsku, v oblasti Brd a Podkrušnohoří, v Železných horách, Jeseníkách (Uničovsko) a Beskydech. Těženy byly zejména zvětralinové partie (železné klobouky) na výchozech sulfidických rud, obsahující limonitové rudy. Těžba probíhala nejčastěji systémem mělkých jam a šachtic. Z železných výrobků jsou dochovány různé zbraně (meče, nože, kopí), užitkové předměty (dláta, pily, nůžky, břitvy, udice, srpy, kosy, vidle, radlice, podkovy aj.) i umělecké výrobky. Jejich technická vyspělost i umělecká kvalita svědčí o mistrovství tvůrců [Majer 2004].
Železný meč stočený pro uložení do pohřební urny, Plotiště nad Labem doba železná
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Keltové byly také první civilizací na našem území, která používala a razila mince. Pro mincovnictví měly rozhodující úlohu dva drahé kovy - zlato a stříbro. Zlato bylo rýžováno v jižních Čechách v povodí Otavy ve středních Čechách v povodí Vltavy a ve Slezsku v povodí řeky Opavy. V povodí Otavy to byla hlavně oblast od Rejštejna u Kašperských hor k Sušici, Strakonicím a Písku a dále řeky Volyňka, Blanice, Olšovka, Ostružná a potoky Losenický, Opolenský a Drnový. V povodí Vltavy se rýžovalo v náplavech u Rožmberka, Českého Krumlova, Českých Budějovic a Týna nad Vltavou a na Kaplickém potoce a říčce Lenoře. Rýžováno bylo i na Lužnici u Sezimova Ústí a na potocích na Příbramsku. Získávání zlata probíhalo i ze starých teras u soutoku Vltavy a Sázavy a na Sázavě - Davle, Pikovice, Štěchovice, svahy Medníku, Žampach aj. Ve Slezsku je rýžování zlata doloženo na Černé, Střední a Bílé Opavě až ke Krnovu a také na řece Moravici, Černém potoce a jinde. Kromě těchto hlavních oblastí se v menší míře rýžovalo i v prostoru Českomoravské vysočiny (povodí Blanice, Táborsko, Pacovsko aj.) [Waldhauser 1988, Majer 2004]. Plocha keltských rýžovišť je odhadována na 75 km2, i když u velké části výše uvedených míst pro to chybí přímé důkazy. Lze říci, že v tomto období byla vyrýžována většina z celé historie těžby rozsypového zlata na našem území. Zlatonosný sediment byl proplavován na rýžovnických splavech a zlatinky byly zachycovány na konopných vláknech nebo kůžích, což jsou metody používané i o více než tisíc let později. Je známo i dobývání štolami a šachticemi. Nejasnosti panují kolem obsahu zlata v sedimentech i množství vytěženého zlata, přijímají se odhady počítající s průměrnými obsahy 0,2 - 0,6 g/m3 v povodí Otavy, 0,2 - 15 g/m3 na Krásnohorsku a 0,2 - 2 g/m3 ve Slezsku. Celková produkce zlata z rýžovišť do 14. století (s maximem v době do přelomu letopočtu) byla okolo 22 - 56 t [Morávek et al. 1992]. Není bez zajímavosti, že z této doby pochází i největší zlatý poklad nalezený na našem území (Podmokly u Berouna v roce 1771, přibližně 50 kg zlatých keltských mincí) [Hlinka, Radoměrský 1975]. Původ stříbrných mincí a výrobků je nejspíše z Alpských ložisek, i když některá sídla Bójů se nacházela v blízkosti polymetalických ložisek se stříbrem. V případě nerudních surovin se situace příliš nezměnila a plně využívá hlavně dostupné místní suroviny. Dominovala výroba keramiky, hojně byly využívány výchozy „švartny“ na Novostrašecku a Slánsku [Břeň 1955, Žebera 1980] a těžena byla i ložiska grafitu v jižních Čechách (Českokrumlovsko) a na Moravě (okolí Mohelnice) [Hlava 1993]. Grafitová úprava povrchu keramických výrobků zlepšovala jejich nepropustnost a soudržnost, poměrně vzácně je doloženo využití jeho žáruvzdorných vlastností při výrobě tavících tyglíků a kadlubů (odlévacích forem). Řemeslně byla dobře zvládnuta i výroba skla a emailu [Leontjevová 1971]. Jako barviva se využívaly okrové a kaolínové hlinky, oxidy železa, ale i kobaltové sloučeniny. Z místních drahých kamenů byla pro výrobu náramků a jiných ozdob využívána hlavně „švartna“ - sapropelit nacházející se v uhlonosných souvrstvích na Rakovnicku (Kounov). Zajímavé jsou i mimořádně velké nálezy baltského jantaru (oppidum Staré Hradisko u Prostějova). Přírodní kámen nebyl zatím příliš využíván ve stavebnictví, výjimkou jsou valy keltských oppid z kamene kladeného nasucho a zpevněného dřevěnou konstrukcí. Pozornost přitahují i kamenné stély (tzv. menhiry) nejistého účelu, které byly vztyčovány už v neolitu. Většinou jde o částečně opracované bloky kamene o váze až několika tun, u některých je doložen i delší transport na místo určení. Vhodné horniny byly využívány i pro ušlechtilou kamenickou výrobu (např. známá plastika hlavy ze Mšeckých Žehrovic).
Keramika, Skalice slezsko-platěnická kultura přelom doby bronzové a železné
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Keramické chřestítko, Skalice slezsko-platěnická kultura přelom doby bronzové a železné
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Historická doba do 12. století (0 - 12. stol. n. l.) Rozmach keltské civilizace zastavily pronikající kmeny Germánů, po nichž následovalo období tzv. stěhování národů. Naše území začaly pozvolna osidlovat slovanské skupiny přicházející od severovýchodu. I když muselo dojít k procesu soužití a asimilace s předchozími obyvateli, značná část keltských znalostí o vyhledávání, těžbě a zpracování nerostů se při tomto procesu ztratila. Na několik století se velmi omezila těžba rud a výroba kovů. V případě železa počet používaných předmětů začíná zvolna růst teprve od 7. století, do té doby stačil pro omezenou výrobu povrchový sběr a těžba oxidických rud. Opětovný rozmach železářství nastal až v 8. století za období Velkomoravské říše (822 - 906). Dokonalejší hutnické postupy umožnily tavit bohaté železné rudy - hematit a magnetit. Po rozpadu Velkomoravské říše se už vývoj nezastavil a těžba železných rud pokračovala ve všech hlavních oblastech. Šlo o Barrandien (sedimentární pánev mezi Prahou a Plzní), okolí Blanska (Rudice, Adamov, Olomučany aj.) a Nízký Jeseník (Šternbersko, Uničovsko). O možné těžbě v dalších známých výskytech železných rud u nás (Krušné hory, Železné hory) nejsou zatím dostatečné archeologické důkazy [Majer 2004]. Těžba ostatních kovů ztratila v této době svůj dřívější význam. Obnovení rýžování zlata ve větším rozsahu nastalo teprve tisíc let po odchodu Keltů ve stejných lokalitách (Pootaví, Povltaví) [Majer 2004]. Nejistá je situace v případě ložisek stříbra. Keltská těžba na našem území není doložena a ani první stříbrné mince - denáry - Přemyslovců a Slavníkovců přibližně do začátku 11. století nejsou pravděpodobně raženy z našeho kovu. Koncem 10. století v Malíně u Kutné Hory pracovala slavníkovská mincovna a také v okolí Příbrami možná začaly být dobývány výchozy některých stříbronosných žil. Podle historických zpráv jsme byli už v této době exportéry stříbra, hmotná dokumentace pro tato tvrzení ale chybí. První skutečný doklad o těžbě stříbrných rud pochází z roku 1188 z údolí Mže v blízkosti dnešního Stříbra, šlo ale jen o práce malého rozsahu. Až do konce 12. století nemohlo být dolování stříbra příliš významné [Majer 2004].
Stříbrný denár knížete Oldřicha, počátek 11. století
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Posledním kovem, který okolo 10. století opět začal u nás nabývat na významu, byl cín. Díky své snadné tavitelnosti a opracovatelnosti byl využíván pro výrobu kuchyňského náčiní a k výrobě bronzu (odlévání zvonů). Zprávy z 10. století svědčí o jeho exportu na východ Evropy. Zprvu byly opět rýžovány cínonosné náplavy v povodí řeky Teplé ve Slavkovském lese, koncem 12. století se dalším centrem těžby stávají Krušné hory - povodí Ohře a okolí dnešní Krupky [Majer 2004]. V případě nerudních surovin se do popředí dostal stavební kámen, který měl uplatnění při významných stavbách církevních i světských a při budování hradeb. Na velkomoravských hradištích Mikulčice, Staré Město a Pohansko je doloženo užívání místních surovin, zejména pískovců a vápenců, ale i exotického materiálu (labradoritový porfyrit, svory a ryolity). Jejich pojivem byly malty různých typů, pálené z karbonátových hornin s přídavkem ostřiva. Na budování hradeb byly užívány dobře dostupné místní horniny kladené nasucho nebo pojené jílem [Štelcl, Malina 1975].
Vrchol a konec středověku (13. - 14. stol.) Během 13. a 14. století prošlo naše území nebývalým politickým, hospodářským a technickým růstem. Na počátku 13. století bylo uznáno České království a během dalších dvou století docházelo k jeho územní expanzi. Byla založena první univerzita, kolonizací se prakticky zdvojnásobila zalidněná plocha, bylo reformováno mincovnictví. Na tomto rozvoji společnosti se velkou měrou podílela těžba kovů. Počátkem 13. století bylo naše území jen velmi řídce osídlené, a to zejména v nížinných oblastech. Proto je objev našich prvních významných ložisek stříbra v okolí Jihlavy vázán na důležitý průchozí prostor česko-moravského pomezí. Okolo roku 1234 byly v okolí nevýznamné osady Jihlavy nalezeny výchozy stříbronosných rudních žil. Jejich objev přilákal nejen horníky, ale i řemeslníky, kupce a bohaté podnikatele a město Nová Jihlava svou velikostí a významem převýšilo Brno. Protože technologie dobývání ani zpracování rud u nás nebyla na odpovídající výši, velká část kolonistů byla z německy mluvících zemí. Překotný vznik města a neuspořádané poměry si vynutili i vydání prvního horního zákoníku u nás roku 1249. Nešlo ale o klasický báňský zákoník, spíše o městské právo, které ale řešilo i některé záležitosti týkající se těžby. Navazovalo na starší zvykové právo týkající se hornictví, které nebylo písemně zachyceno. Sláva jihlavského hornictví však trvala jen krátce - už počátkem 14. století byla vyčerpána bohatá přípovrchová část ložiska, město roku 1328 po zemětřesení vyhořelo a záplavy v roce 1376 zatopily mnohá důlní díla [Vosáhlo 1996]. Ani rozptýlení prospektorů po okolí a nálezy menších stříbrných ložisek v okolí Havlíčkova Brodu, Chotěboře, Přibyslavi a později u Pelhřimova a Humpolce nepřinesly očekávané výsledky. Pro pozdější dobu Jihlava zůstává spíše zemědělským centrem, i když měla stále významné příjmy ze svého horního (báňského) soudu, za jehož konzultace byly ochotní platit i těžaři ze zahraničních revírů [Majer 2004].
Tzv. exemplář „A“ jihlavského horního a městského práva, konec 70. let 13. století
Moravský zemský archiv v Brně - Státní okresní archiv Jihlava, Archiv města Jihlava, oddělení Listiny, inv. č. 1
Podobně měly menší význam i další ložiska stříbra objevená ve středních Čechách (Příbram - Březové Hory) a v jižních Čechách (Hory u Tábora, Košín, Ratibořské Hory a Stará Vožice). Je to dáno charakterem zrudnění, technickým omezením hloubky těžby a ztrátovostí při úpravě rud. Většina revírů byla zisková jen první desítky let, než se podařilo vytěžit bohaté a snadno dostupné oxidační a cementační zóny jinak chudých žilných ložisek [Majer 2004]. První vlna prospektorů objevila ale také významnější akumulace polymetalických rud se stříbrem u Horního Benešova [Novák, Štěpán 1980] a na Rýmařovsku. Druhou zlomovou událostí stříbrného hornictví v našich zemích byl objev významného ložiska Kutná Hora. Je možné, že objev zrudnění je starší (existence mincovny v Malíně koncem 10. stol.), ale až v druhé polovině 13. století byla objevena a otevřena všechna hlavní žilná pásma. Nastala situace obdobná objevu jihlavských žil - osada se prudce rozrůstala, přibývaly zástupy cizinců a Kutná Hora byla vyhlášena královským městem. Stala se po Praze druhým nejlidnatějším městem království a situace ve městě i v hornickém podnikání si vynutila lepší správu. Tato situace byla řešena vydáním druhého zákoníku - Ius regale montanorum (též Constitutiones juris metallici) - roku 1300 [Hoffmannn 1973]. Tento horní zákon vydaný králem Václavem II. jasně vymezil dvě důležité zásady, které s úpravami přetrvávají v báňské legislativě evropských států do dnešních dnů: 1. Horní regál - oddělené vlastnictví půdy a nerostného bohatství. Bez ohledu na vlastníka půdy byly drahé kovy ve vlastnictví krále, který mohl za poplatky a po splnění určených podmínek propůjčovat ložiska k těžbě. Také veškerá produkce kovů měla být vykupována královskou mincovnou (po změnách byla zachována jediná v Kutné Hoře), což umožnilo i mincovní reformu. Nové pražské groše, zprvu s vysokým a stálým obsahem stříbra, se staly vyhledávaným platidlem v celé střední a východní Evropě. 2. Svoboda báňského podnikání - kdokoli se mohl pokoušet o nalezení a dobývání nerostů, splní-li závazky vůči panovníkovi a pozemkovým vrchnostem. Zároveň s tímto ustanovením získali osoby zabývající se hornickou činností možnost svobodného pohybu (byli vyjmuti z poddanských svazků) a vztahovala se na ně jen pravomoc královských správních a soudních institucí. Kromě toho kodex řeší i právní a technické stránky báňského podnikání, zavádí některé sociální jistoty (např. pevná pracovní doba, pravidelné výplaty penězi). Všechna tato opatření směřovala k zajištění trvalého přísunu drahých kovů do královské pokladny. Nezbývá než dodat, že Kutná Hora vykazovala v letech 1300 až 1350 průměrnou roční produkci okolo 20.000 kg stříbra a později okolo 10.000 kg. Ani toto množství, soudě podle častých pozdějších zástav Kutné Hory do soukromých rukou, ale nebylo dostačující pro vysoké výdaje panovnického dvora [Majer 2004].
Kutnohorský právní rukopis (Ius Regale Montanorum), kolem roku 1410
Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Archiv města Kutná Hora
Sláva kutnohorského dobývání a množství horníků na našem území podnítily rozsáhlé prospekční práce i na dalších místech. Počátkem 14. století byla zahájena těžba stříbra v březohorském, ratibořsko-vožickém a rudolfovském revíru (Českobudějovicko), hledači kovů pronikli i do hůře dosažitelných podhorských a horských oblastí, např. Krkonoš, Kralického Sněžníku, Rychlebských hor a Jeseníků. Díky této prospekci byla nalezena i další ložiska jiných kovů (zlato, železo, olovo). Na rozdíl od příznivě se vyvíjející situace u ložisek stříbra panoval poněkud odlišný stav u druhého z drahých kovů - zlata. Čechy byly sice ve 13. a 14. století jednou z hlavních produkčních oblastí zlata v Evropě, ložiskové poměry ale byly daleko méně výhodné. Pokračující rýžování zlata na mnoha lokalitách (např. Strakonicko, Horažďovicko, Táborsko, Písecko, Krásnohorsko, okolí Prahy, Svobody nad Úpou a Zlatých Hor) do konce 13. století vyčerpalo většinu bohatých zásob. To byl impuls k přechodu na hlubinnou těžbu primárních ložisek. Práce největšího rozsahu jsou známy z Jílového u Prahy a Kašperských Hor, kromě toho těžba probíhala v menší míře i na mnoha jiných místech (Nový Knín, Krásná Hora nad Vltavou, Kamberk (Roudný) u Vlašimi aj.) [Majer 2004]. Ložisko Jílové u Prahy těžilo nejen z bohatosti rudních žil vycházejících až na povrch, ale i z vysokých cen zlata (v roce 1335 kurz Au/Ag až 1:25) a z blízkosti Prahy. Počátky zdejší hlubinné těžby nejsou známy, předpokládá se 10. - 11. století. Za Jana Lucemburského byly od roku 1325 v pražské mincovně hlavně z jílovského kovu raženy české dukáty (florény). Je možné, že i Svatováclavská koruna českých králů pochází z jílovského zlata z dolu Radlík. Konjunktura těžby v Jílovém končí už v 60. letech 13. století, kdy dochází k vyčerpání přípovrchových částí ložiska a těžba probíhala úklonnými jámami z hloubek 260 - 400 m a po přírodních katastrofách byla velká část nejproduktivnějších dolů zatopena. Produkce zlata v revíru do poloviny 14. století je odhadována na 65 - 90 kg ročně, tj. okolo 1,5 kg týdně (Hájkova kronika z roku 1541 mluví ale i o nálezech zlatých bonanz a výtěžku 563 kg kovu za jediné čtvrtletí roku 1363 z dolu Šlojíř) [Morávek, Litochleb 2002]. Více než polovina celkové produkce revíru byla vytěžena v době předhusitské. Ve 14. století je celková produkce zlatých rýžovišť a dolů odhadována na 100 až 200 kg ročně. Koncem tohoto období už byla ale těžba tak malá a nestálá, že byla ukončena i pravidelná ražba zlatých dukátů [Majer 2004]. U ložisek neregálních kovů známých z dřívějších období je zachována historická návaznost. V případě železa i cínu produkce oblastí zmiňovaných ve starších obdobích plynule pokračuje. Při hlubinné těžbě rud stříbra a cínu se horníci setkávali i s rudami dalších kovů, např. olova, zinku, mědi a wolframu. Pro některé nebylo kvůli příliš nedokonalým úpravárenským procesům a vysokým teplotám tavení známo žádné využití (zinek, wolfram), jiné našly hojné využití. Je to hlavně případ olova, které kromě výroby předmětů denní potřeby bylo v obrovském množství využíváno při tavbě stříbrných rud. Produkce olova na našem území byla malá a potřebný kov byl dovážen z dolů slezsko-krakovské oblasti (dnešní Polsko). Velmi zajímavou, nicméně ojedinělou informací, zůstává zpráva o možné výrobě kovového zinku destilací při tavbě kutnohorských polymetalických rud v Malíně u Kutné Hory již ve 13. století [Charvátová et al. 1985]. To by posunulo produkci kovového zinku v Evropě o 500 let dopředu. Kutnohorské ložisko produkovalo i měď, i když zprvu jen v omezeném množství [Hoffman, Skřivánek, Trdlička 1980] .
Olověný poutní odznak sv. Stanislava, nález Hradec Králové, výroba Krakov (Polsko) 2. polovina 13. století
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Situace nerudních surovin se také výrazně nezměnila. Masově byla produkována keramika a méně sklářské výrobky. Pro metalurgické účely se používala i speciální keramika obsahující grafit, která snad byla vyráběna v blízkosti výchozů poloh tuhy v jižních Čechách nebo na severní Moravě. V souvislosti s pokračující urbanizací rostlo využití stavebního kamene a cihlářských výrobků, žádané začínaly být i dekorační kameny vhodné pro sochařskou výrobu [Majer 1981]. Speciální zájem nejbohatší vrstvy byl o drahé kameny. Některé unikátní dochované památky (např. Svatováclavská koruna [Kouřimský 1998], relikviář sv. Maura) svědčí o importu drahých kamenů až z ložisek v Egyptě a Barmě a o opětovném použití antických a byzantských drahokamů. Na našem území byly prokazatelně těženy ametyst-jaspisové žíly v Krušných horách (Ciboušov), z jejichž desek nechal Karel IV. vyrobit obložení kaplí sv. Kateřiny a sv. Kříže na Karlštejně a kaple sv. Václava v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Prospekce na drahé kameny se zaměřila i na výskyty variet křemene (achát, chalcedon, jaspis aj.) v Podkrkonoší [Machek 1983].
Keramika, Hradec Králové 14. století
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Počátek novověku (15. - 16. stol.) Zlomovou dobou pro hornictví na našem území byla doba husitských bouří v první polovině 15. století. Během nich došlo k velkým ztrátám na životech vojáků i civilního obyvatelstva následkem nepokojů, epidemií moru a několika vlnám plenění, zejména v případě bohatých báňských měst. Tato situace vyústila v opuštění řady důlních děl a jejich následnou devastaci (zasypání štol, zaplavení šachet). Také ztráty kvalifikovaných pracovníků a dokumentace se negativně podepsaly na téměř naprostém útlumu hornictví, který se projevoval ještě v dalších desetiletích. Z hlediska stříbra zůstala až do počátku 16. století hlavním střediskem těžby Kutná Hora. V období husitských bouří byla několikrát obsazena vojsky a teprve klidnější doba 60. let 15. století přinesla další rozvoj báňského podnikání (těžba okolo 4.500 kg stříbra ročně). Mimořádné bohatství podnikatelů se odrazilo i ve zvýšeném politickém vlivu města a rozkvětu stavební činnosti (počátek stavby chrámu sv. Barbory r. 1388, ale i světských budov). Vyčerpání oxidačních zón s bohatšími rudami, postup do velkých hloubek (místy až 500 m), problémy s odvodňováním a zásobováním dřevem vyústily v pokles produkce, ve 30. letech 16. století průměrně jen 600 kg kovu ročně. I přes snahu o nápravu organizačních věcí a investice do nových technologií tavby rud a královské investice nedošlo ke zvýšení produkce, proto místo Kutné Hory zaujal nově objevený stříbronosný revír - Jáchymov. V letech 1500 - 1600 bylo v Kutné Hoře získáno přibližně 375.000 kg stříbra, což ji řadí na 2. místo v produkci našich ložisek [Majer 2004].
Pozdně gotický chrám sv. Barbory v Kutné Hoře (stavba 1388 - 1905), v roce 1995 zapsáno do Seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO
foto J. Jirásek, 2005
I na Jáchymovsku se zopakovala situace známá už z Jihlavy a Kutné Hory. Nález bohatých stříbrných rud v pohraničním pralese u nevýznamné osady Konradsgrün vyvolal stříbrnou horečku a způsobil příliv horníků, investorů a na ně vázaných lidí. Roku 1516 stálo, v dříve liduprázdné osadě, 400 domů. Tato koncentrace lidí přinášela i správní problémy, takže už roku 1518 byl vypracován tzv. šlikovský horní řád podle vzoru horního řádu z Annabergu ze sousedního Saska. Rostoucí význam města podtrhl král Ludvík Jagellonský jeho povýšením na svobodné královské horní město a jeho přejmenováním na Údolí sv. Jáchyma - Jáchymov (St. Joachimsthal, Joachimi Vallis). Do roku 1534 se zvýšil počet obyvatel na 18.000 a Jáchymov se po Praze a Kutné Hoře stal třetím největším městem v českých zemích. Při prospekci v okolí byla objevena řada dalších výskytů kovů - Abertamy, Pernink, Boží Dar, Horní Blatná, Hora sv. Kateřiny aj. Vrcholu jáchymovské těžby bylo dosaženo v roce 1533, kdy bylo získáno přibližně 9.000 kg kovu, poté začíná intenzita báňských prací rychle klesat. To bylo dáno vyčerpáním bohatého cementačního pásma na rudních žilách, dobýváním z větších hloubek i spory pozemkových majitelů hrabat Šliků a krále Ferdinanda I., které vyústily v odnětí správy města, hradu i dolů a nahrazení Šliků královskými úředníky. I tak bylo ovšem v letech 1516 - 1600 z jáchymovských žil podle úředních hlášení získáno 307.000 kg stříbra, další neevidované množství bylo taveno pokoutně a prodáváno do ciziny [Majer 2004].
Královská mincovna v Jáchymově, po roce 1547 také sídlo královských horních úřadů (stavba 1532 - 1536)
foto J. Jirásek, 2005
K Jáchymovu se pojí i další důležité historické události. První z nich bylo působení vzdělaného lékaře, přírodovědce a metalurga Georgia Agricoly (vlastním jménem Georga Bauera) v letech 1527 - 1531. Mezi jeho významná díla patří např. De natura fossilium (O povaze nerostů - 1546) a De re metallica libri XII (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví - 1556), které nám detailně popisují hornickou a hutnickou problematiku. Druhou událostí byla ražba stříbrných mincí - šlikovských jáchymovských tolarů (Joachimsthaler – Gulden-Groschen), zvaných též jáchymovské groše. Tyto cenné mince ryzosti 931/1000 byly ochotně přijímány i v cizině a později z nich vznikl i název peněžní měny USA - amerického dolaru. V souvislosti s Jáchymovem se traduje i vynález mihadel, které sloužily k převodu kruhového pohybu vodních kol na podélný pohyb, potřebný pro čerpání vody z dolů [Kořan, Žebera 1955]. V 16. století bylo těženo stříbro i na dalších místech na našem území. První z oblastí jsou jižní Čechy. V okolí Rudolfova u Českých Budějovic bylo za období 1547-1611 získáno 43.715 kg stříbra, produkce se ale rychle snižovala z ročního průměru 915 kg v letech 1547 - 1569 na 100 kg v letech 1599 - 1610. V prostoru obcí Ratibořské Hory a Stará Vožice bylo v letech 1515 - 1600 získáno asi 21.250 kg stříbra. Další stříbrné doly se nacházely v okolí Českého Krumlova (odhadovaný výnos do počátku 17. století 10.000 kg), v prostoru mezi Velharticemi - Horami Matky Boží a Stříbrnými Horami (dnes Nalžovskými Horami) s produkcí stříbra okolo 20.000 - 24.500 kg v letech 1520-66. Ve středních Čechách byla na počátku 20. let 16. století zahájena intenzivní důlní činnost v prostoru Březových Hor a v Bohutíně u Příbrami. Výtěžek stříbra v době první konjunktury těžby v druhé polovině 16. století nejspíš nepřekročil 10.000 kg. V druhé polovině 16. století ale zdejší doly zanikly a tento stav nezměnily ani privilegia udělená městu v roce 1580 Rudolfem II. Další stříbrné doly byly u Stříbrné Skalice. Na Českomoravské vrchovině byly s malými úspěchy provedeny pokusy o obnovu ve starých revírech u Jihlavy a Havlíčkova Brodu, které však nepřinesly očekávané výsledky. Také dolování v okolí Stříbrných Hor, Dlouhé Vsi, Utína, Jezdovic, na Pelhřimovsku a jinde nemělo příliš velký význam. Z dalších oblastí byla významnější produkce stříbra z Michalových Hor u Mariánských Lázní, Černého Dolu v Krkonoších, Horního Benešova, Horního Města a Silberberku (dnešní Nová Ves u Rýmařova) v Jeseníkách. Produkce tří zmíněných jesenických revírů se v letech 1500 - 1620 odhaduje na pouhých 5.000 kg kovu. Celkový odhad produkce českých zemí v období 1500 - 1620 je přibližně 750.000 kg stříbra, zejména díky kutnohorskému a jáchymovskému revíru [vše podle Majera 2004]. Zcela do pozadí ustoupila od počátku 15. století produkce zlata a tento trend se udržel po čtyři další století. Jílové u Prahy, podobně jako další revíry, po husitských válkách revír opustili němečtí těžaři, havíři a měšťané. V dalším období se nepodařilo odvodnit stará důlní díla a byly dobývány jen zbytky zrudněných partií ve starých dobývkách, tzv. stařinách. Také v Krásné Hoře nad Vltavou je ze starých zpráv doložené vytěžení dostupných částí ložiska a nemožnost dalšího postupu do větších hloubek. Nevelká produkce, o které nejsou zachovány přesné údaje, byla z ložisek na Novoknínsku (Libčice, Kozí Hory, Dražetice, Nový Knín). Úpadek se týkal i dalších dříve těžených významných revírů, jako byly Kašperské Hory [Majer 2004]. Ve Slezsku v okolí Zlatých Hor došlo v 15. století k nové renesanci těžby zlatonosných náplavů, které ale byly těženy z hloubky až 100 m hlubinným způsobem tzv. měkkým dolováním. Ještě před ukončením těžby kvůli průvalu vody v roce 1606 v nich byly nalezeny i dva velké valouny se zlatem (1,387 kg v roce 1590 a 1,783 kg v roce 1591). Hlubinná těžba primárních ložisek se soustředila na revír Starohoří (Altenberg) [Večeřa, Večeřová 2010]. Z takzvaných neušlechtilých kovů opět vzrostl význam železa. Hlavními oblastmi těžby železných rud byly: střední Čechy - okolí Berouna (Stradonice, Chrustenice, Svárov, Hýskov) - Křivoklátsko (Točník) - Hořovicko (Komárov, Cheznovice, Jince, Zaječov) - Rokycansko (Kamenný Újezd - Kocanda, Klabava) - Příbramsko (Žežlice, Plíškovice) východní Čechy - Chvaletice, Zdechovice, Litošice Českomoravská vysočina - Budeč u Žďáru nad Sázavou - Staré Ransko - okolí Poličky, Nového Města na Moravě, Svratky a Velké Bíteše západní Čechy - Poběžovicko (Hostouň, Svržno, Vidice) - Tachovsko (Železné) - Chebsko (Dolní Pelhřimov) Krušné hory - okolí Přísečnice - Bludná Jizerské hory a Krkonoše - Vápenný vrch u Raspenavy - Herlíkovice, Poniklá Orlické hory - Dobrá, Hlinné, Rudná, Osečnice Jeseníky - pásmo Králová - Medlov - Ruda - Oskava - Horní Město - Malá Morávka - Vrbno pod Pradědem - Horní Údolí - Rejvíz - pásmo Lipiny - Řídeč - Chabičov - Moravský Beroun - Horní Benešov - Horní Životice Drahanská vysočina a Moravský kras - okolí Konic u Prostějova (Němčice, Petrovice) - Olomučany, Rudice aj.
Menší výskyty chudých železných rud byly těženy i na jiných místech, např. limonitová ložiska v třeboňské a českobudějovické pánvi v jižních Čechách.
Protože na železo se jako na „neušlechtilý“ kov nevztahoval horní regál a ložiska tak náležela majitelům pozemků, nedochovaly se o výši produkce většiny ložisek souvislé informace [Majer 2004]. Pro potřeby metalurgie železa se v omezeném množství těžily manganové rudy v okolí Horní Blatné a mezi Vejprty a Černým potokem v Krušných horách [Bufka, Velebil 2003]. Mimořádný ekonomický význam od 14. století měl cín. Byl exportován na západoevropské trhy a silně konkuroval do té doby dominantní surovině z jihozápadní Anglie. V okolí Krupky v Krušných horách se původní rýžovníci cínovcových valounků („krupek“ - odtud název města) přesunuli v první polovině 14. století k hornickému dobývání cínonosných žil, nacházejících se severně od dnešního města. O produkci nejsou dochované údaje, zhruba se odhaduje na přelomu 14. a 15. století roční výtěžek cínu okolo 5.000 - 7.500 kg. V období husitských válek doly upadají, od poloviny 15. století znovu dochází k rozšíření dolování a otvírání nové těžby v prostoru Dubí - Cínovec - Telnice - Krupka. Při prospekci byly nalezeny i ložiska u Altenbergu a Geisingu na saské straně Krušných hor. Roku 1487 byla Krupka povýšena na báňské město, doba rozkvětu však trvala jen do 60. let 16. století. Problémy způsoboval postup do větších hloubek, vyčerpání bohatých rud a spory týkající se zásobování dřevem (preferovány byly stříbrné jáchymovské doly). V 80. letech 16. století byla většina důlních děl na Krupce a Cínovci opuštěna a část zaplavena vodou. Výtěžek za období let 1400 - 1620 je možné přibližně odhadnout na 10.000 - 12.000 t cínu [Jangl 1971, Majer 2004]. Ještě před poklesem intenzity prací ve východní části Krušných hor se od 15. století centrum těžby cínových rud přesouvalo do Slavkovského lesa. Po rýžování v povodí Slavkovského potoka a v okolí Mariánských Lázní a Pramenů se práce přesouvají do podzemí. Prvním z center dobývání cínu se stalo Krásno a nedaleko vzniklý Horní Slavkov, kde se zpočátku těžily i stříbrné rudy. V období let 1500 - 1620 výtěžek cínu dosáhl 32.250 t [Majer 2004].
Ručně sekaná průzkumná chodba na cínovém dole Jeroným u Čisté, 16. století
foto J. Jirásek, 2006
Tento rozmach podnítil další prospekci na cín v západní části Krušných hor, kde byl už od 14. století rýžován cín v okolí Jindřichovic a Nejdku. Hlubinná těžba se koncentrovala do okolí Horní Blatné, Božího Daru a Loučné, rýžování spolu s hlubinnou těžbou přetrvaly v okolí Hřebečné, Perninku, Nejdku, Přebuzu, Hory sv. Kateřiny a jinde. Celková produkce zde v období let 1500 - 1620 byla přibližně 12.000 t cínu [Majer 2004]. Olovo bylo stále mimořádně významným kovem používaným při hutnění stříbrných a měděných rud, ale i pro kovovýrobu. Produkce našich nejvýznamnějších žilných ložisek olověných rud (Stříbro a Oloví v západních Čechách) byla v 16. století přibližně 45.000 t kovu. Menší doly se nacházely také jinde, ani tak ale produkce nestačila poptávce. Proto bylo olovo dováženo z Rammelsbergu u Goslaru (dnešní Německo), Tarnowských Gór a Bytomi (dnešní Polsko), Bleibergu v Korutanech (dnešní Rakousko) a z Anglie [Majer 2004]. Podobně jako cín se do popředí ve 14. století dostává opět i měď. Protože nepatřila do skupiny ušlechtilých kovů a nevztahoval se na ní královský regál, jsou údaje o těžbě na našem území chudé. Předpokládá se, že od druhé poloviny 15. století a zejména začátkem 16. století se rozvíjela těžba na Měděnci a v Tisové u Kraslic, ale i na dalších ložiscích (Tři Sekery u Mariánských Lázní, Mutěnín u Poběžovic, Rožany u Šluknova). Mnoho drobnějších důlních děl se nacházelo na území Krkonoš (Herlíkovice, Horní Rokytnice, Svatý Petr, Malá Úpa, Obří Důl u Pece pod Sněžkou) a Jizerských hor (Raspenava, Nové Město pod Smrkem). Jako vedlejší produkt se měď získávala i na severních „kyzových“ pásmech v Kutné Hoře a omezeně od roku 1554 u Zlatých Hor [Majer 2004]. Od poloviny 16. století stoupá i význam dalších kovů. Bismut a kobalt se těžily v okolí Jáchymova a Blatné pro výrobu barev a emailů, podobně jako arzén v Obřím Dole v Krkonoších [Majer 2004]. Poměrně malého rozsahu byla těžba cinabaritu (rumělky) na Dědově hoře u Hořovic, v Horních Lubech u Kraslic a ve Svaté u Berouna. Na prvních dvou uvedených ložiscích mohlo být v maximu produkce získáváno více než 2000 kg rtuti ročně, na třetím max. 500 kg za rok. Tavbou rudy se získávala kovová rtuť potřebná pro výrobu zlata amalgamací, rumělka se používala i jako červené barvivo [Velebil 2003, 2004, 2009]. Speciální postavení mají hojně využívané kyzové (sulfidické) rudy a pyritové břidlice pro výrobu kamence, skalic a olea (dýmavé kyseliny sírové). Sulfidické rudy byly získávány jako vedlejší produkt při těžbě stříbra a mědi na severních rudních pásmech v Kutné Hoře, v okolí Měděnce a později ve Zlatých Horách, pyrit byl už koncem 16. století pravděpodobně těžen v Lukavici u Chrudimi a kyzové břidlice v okolí Kadaně, Oseku a jinde [Bauerová 2005].
Ukázky rytin ilustrujících těžbu nerostů. Georgius Agricola: De re metallica libri XII. Liber Octavus. 1561: Basilej.
originál Ústřední knihovna Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava http://www.knihovna.vsb.cz/knihovna/agricola/agricola.html
Z nerudních surovin je díky růstu měst čím dál větší zájem o stavební kámen a cihlářské výrobky. Jako pojivo kamene a cihel se používá malta z páleného vápna. Značný zájem se soustředil na dekorační kámen a surovinu vhodnou pro sochařství. Jeden z historických vrcholů zažilo v 16. století na našem území sklářství. Sklo se v té době vyrábělo nejméně ve 34 českých hutích. Prosadilo se tzv. lesní sklo z nazelenalé skloviny, které se u nás na rozdíl od německých zemí odbarvovalo a blížilo se pozdějšímu křišťálu. Především v Lužických a Jizerských horách a v Krkonoších se usadila řada huťmistrů ze sousedního Saska. Poháry a číše zdobili vypalovanými pestrobarevnými smalty a nabízeli je i v sousedních zemích. V renesanci je hojně produkováno také sklo užitkové, především nápojové, zastoupené lahvemi, číšemi, poháry a holbami [Vondruška 2002]. Na vzestupu byla také keramika, hojné bylo použití barvicích látek a glazur. Velký vzestup zaznamenalo koncem 16. století na našem území využívání ložisek a výskytů drahých kamenů. Z díla Georgia Agricoly máme i první zmínky o získávání pyropu (českého granátu) z okolí Litoměřic a Třebenic, ale i z Podkrkonoší. Jeho oblibu rozšířil císař Rudolf II. Ten podnítil i hledání drahých kamenů na dalších místech. Byly sbírány olivíny v okolí Semil, křemenné hmoty v Podkrkonoší a těženy byly i říční náplavy obsahující mimo jiné safíry, ilmenit a zirkon u osady Jizerka. Do konce 16. století byla objevena i řada ložisek uhlí, které ještě nebylo rozlišováno na hnědé a černé, ale bylo oboje nazýváno uhlí kamenné. Šlo o lokality Duchcov (1403), Malé Přílepy u Kladna (1463), Radnice u Plzně (1540), Otvovice u Kladna (1577), Merklínskou pánev u Plzně (1577) a Falknov (dnešní Sokolov - 1590). Přes jeho známost ale uhlí nemělo větší odbyt, což je dáno nedůvěrou k novému palivu. Jistou dobu byla z černého uhlí bohatého kyzy z Radnic u Plzně vyráběna skalice [Sternberk 2003].
Kermanika („loštický pohár“), Hradec Králové 14. - 15. století
archeologické oddělení Muzea východních Čech v Hradci Králové, foto J. Jirásek, 2005
Předprůmyslové období (17. - 18. stol.) Období třicetileté války, ukončené rokem 1648, a následný odliv odborníků zapříčiněný rekatolizací, přinesly podobně jako husitské bouře o dvě století dříve stagnaci a úpadek některých ložisek. Během první poloviny 18. století se naopak erár snažil financovat práce směřující k rekonstrukci některých revírů (zmáhání stařin, odvodnění pomocí dědičných štol aj.). Neutěšená situace v zásobování stříbrem jako mincovním kovem nastala po poklesu produkce jáchymovského revíru. V Kutné Hoře nastala od roku 1616, po konci podpory dolování z královské pokladny, hluboká krize. V revíru pracovalo již jen 60 až 70 havířů a v roce 1625 dal Ferdinand II. souhlas k definitivnímu opuštění dolů. Další činnost zde byla pouze prospekčního charakteru. Po více než 400 letech byla v roce 1726 do Prahy přeložena i královská mincovna. Ani oživení těžby na Turkaňském a Hloušeckém pásmu na přelomu 17. a 18. století nemělo zvláštní úspěch. Naděje na vzkříšení hornické slávy nepřinesl ani náhodný nález rudních žil Skaleckého pásma v roce 1733, kde bylo do roku 1785 získáno 17.500 kg stříbra. Bez trvalého úspěchu skončily i snahy o obnovu šachet na kuklickém pásmu v 70. letech 18. století a roku 1800 bylo z kutnohorských rud vyrobeno již jen 20 kg kovu. V Jáchymově byly od roku 1600 stříbrné rudy těženy pouze příležitostně a revír se přeorientoval na produkci barevných kovů (výroba kobaltových barev). V letech 1755 - 1800 bylo z jáchymovského revíru získáno 53.700 kg kovu. Jáchymov se v tomto období zapsal do historie prvním hornickým učilištěm na světě, založeným roku 1716. Výjimkou z nepříznivého stavu nebyl ani příbramský revír, kde úpadek dolů přetrval až do 18. století, kdy těžbu přebral stát. Rozhodující obrat nastal až v roce 1772, kdy do Příbrami přišel hormistr J. A. Alis. Jeho zásluhou byly založeny nové hluboké doly, které se zasloužily o novou konjunkturu a mimořádný růst produkce rud (se stříbrem jako ekonomicky nejvýznamnějším kovem) [Majer 2004]. Konjunkturu zažíval od roku 1724 i ratibořský revír (Ratibořské Hory - Stará Vožice), v období let 1771 - 1800 zde bylo získáno více než 39.000 kg stříbra [Velebil 2000]. Další práce zaměřené na obnovu starých revírů probíhaly zejména v 18. století v okolí Horní Blatné, Oseka, Moldavy, Jihlavy, Havlíčkova Brodu a jinde. V případě zlata byl trend na ložiscích podobný. V Jílovém nebyly nákladné pokusy o obnovení těžby úspěšné a malá těžba se zaměřila na zpracovávání starých hald a rabování stařin. I přes ražbu nových dědičných štol a obnovení rýžování zlata z náplavů se produkce celého revíru za 16. až 19. století odhaduje na 250 - 300 kg kovu. Ve Zlatých Horách došlo k pokusu o obnovu dolů v roce 1650. Po odvodnění nejhlubších částí dolů na Starohoří (Altenbergu) se za období 1653 - 1714 vytěžilo asi 107 kg zlata. Koncem 17. století se do popředí dostávají doprovodné suroviny (vitriol, barviva) a zlato se podílí na celkových příjmech jen z 40 - 50 %. V 18. století proběhlo několik neúspěšných pokusů o obnovení těžby, v roce 1753 město ztrácí horní svobody [Večeřa 2005]. Ani u cínového hornictví nebyla situace jiná. Ničivé závaly hlavních dobývek v Horním Slavkově v roce 1568 a následně třicetiletá válka završily úpadek revíru. Až roku 1771 stát podniká kroky vedoucí k oživení těžby (ražba nové dědičné štoly), pro nedostatek financí byly tyto práce ale brzy přerušeny. Na Krupce byla těžba po třicetileté válce roztříštěna do řady drobných provozů, které nemohly konkurovat bohatším revírům v sousedním Sasku. Malé oživení přišlo až v 18. století, ovšem stále šlo o malovýrobu. Produkce mědi také měla klesající tendenci. V klasických revírech (Kraslicko, Tři Sekery u Mariánských Lázní, Obří Důl v Krkonoších) byla těžba kvůli špatné ekonomické situaci utlumována nebo zcela zastavena. Ani revíry s polymetalickými rudami jako Kutná Hora v tomto období měď téměř neprodukovaly. Pozoruhodný je údaj o prvním použití střelného prachu v dolech na našem území už v roce 1627 [Hrabák 1902], tedy ve stejném roce, kdy bylo na dolech v Banské Štiavnici (dnešní Slovensko) jeho použití protokolárně zachyceno poprvé na světě. Na rozdíl od výše uvedených kovů byla v produkci olova situace příznivá. Ve Stříbře začalo po třicetileté válce třetí a nejdelší období rozvoje hornického podnikání, které skončilo až v první polovině 20. století. S dočasnými zakolísáními byla podobná i situace ve druhém nejvýznamnějším revíru u nás - v Oloví. Menší množství olova bylo produkováno na polymetalických žilách v Příbrami, ve Zlatých Horách a jinde. Výjimkou bylo i úspěšné dolování některých „barevných“ kovů, jako byl kobalt, bismut a arzén. Jejich největší producenti byly hydrotermální žilná ložiska tzv. pětiprvkové formace - Jáchymov, Horní Blatná a Abertamy [Majer 2004]. Epizodická byla těžba rud rtuti na Dedově hoře u Hořovic, velmi malé množství rtuti se vytěžilo také ve Svaté u Berouna, Jesenném u Semil a u Berzdružic v západních Čechách [Velebil 2003, 2004, 2005 a 2007]. Výjimečným kovem z hlediska těžby bylo v tomto období železo. I přes různá omezení kapacita těžby a zpracování neustále rostla. V českých zemích bylo v roce 1700 vyprodukováno 3.500 t a v roce 1750 už 11.248 t kovu. Nejproduktivnější železářskou oblastí byly Brdy a okolí Plzně a Rokycan. Oproti předchozímu období poklesl význam menších ložisek na Českomoravské vysočině a v Krkonoších a Orlických horách. Na Moravě a ve Slezsku byla nejdůležitější oblast Jeseníků a okolí Blanska. Počet využívaných nerudních surovin zaznamenal jen nevelké změny oproti minulému období. Větších objemů dosáhla těžba stavebních materiálů (stavební kámen, pokrývačské břidlice, vápenec, cihlářské suroviny) a úspěšná byla i těžba sklářských surovin (křemen a křemenné písky, živce). Na výrobu vitriolu a skalic se těžilo ložisko pyritu v Lukavicích u Chrudimi, využívány byly i kyzové rudy ze Zlatých Hor. Sortiment produktů lukavického ložiska, jehož těžba je písemně doložena od roku 1609, se rozšířil z výroby síry a zelené skalice ve druhé polovině 18. století o „sirný květ“ a kyselinu dusičnou (vyráběnou ze skalice a ledku) v druhé polovině 18. století [vše výše podle Majera 2004]. Již v 18. století zastínili čeští skláři kvalitou svých výrobků do té doby bezkonkurenční benátské sklo. V Čechách se vyráběly číšky, konvice i rozměrné poháry, ale také malované sklo. Především ale čeští skláři zdobili křišťálové sklo rytými figurálními nebo ornamentálními dekory a od dvacátých let 18. století zhotovovali lustry s broušenými skleněnými ověsky [Vondruška 2002]. Kromě několika bezvýznamných pokusů lze počátek dolování uhlí ve všech našich revírech položit do poslední třetiny 18. století. V počátcích dolování nebylo uhlí vyhrazeným nerostem, ale surovinou volně použitelnou. Proto je zpočátku mohli těžit poddaní, pokud se výskyty nacházeli na jejich pozemcích (dokonce i na cizích, pokud na nich už nedoluje někdo jiný). Velmi záhy (dekrety z roku 1789 a 1780) se ale uhlí stalo předmětem horního regálu a začalo podléhat hornímu řádu. Zprvu šlo o malé důlní podniky, které byly závislé na nestálém odbytu. I metody těžby uhlí byly primitivní, protože byly odvozeny z metod těžby morfologicky zcela odlišných rudních ložisek [Kořan 1973].
Industrializace a technická revoluce (19. - počátek 20. stol.) Průmyslová revoluce v 19. století přinesla do výrobní sféry zejména přechod od manufakturní k tovární výrobě. Užití strojů poháněných párou na rozdíl od lidské nebo vodní síly bylo významným skokem, který se projevil i v těžbě surovin. Prudce vzrostl počet využívaných rud i nerud. Objevil se mimořádný zájem o železo jako o nejlepší konstrukční materiál strojů a o uhlí, dosud málo využívané palivo se spalným teplem daleko vyšším než bylo u dřevěného uhlí. Parní stroje umožnily efektivní odvodnění dolů a těžbu z větších hloubek, strojní vrtání a široké použití trhacích prací v dolech mimořádně zvýšily objem těžby. To vše se spolu s novými sociálními a právními podmínkami promítlo do nového rozvoje těžby ložisek na našem území.
Parní těžní stroj Breitfeld-Daněk z roku 1914
Hornické muzeum Příbram - Březové Hory strojovna dolu Anna, foto J. Jirásek, 2005
Industrializace přímo závisela na dostatečném přísunu konstrukčního materiálu - železa. Hlavní produkční oblasti se od 15. a 16. století významně nezměnily - jsou to oblasti Barrandienu, Drahanské vrchoviny, Českomoravské vysočiny, Krušných hor a Hrubého a Nízkého Jeseníku. Dobývána byla i řada menších ložisek a ložisek s chudými rudami (pelosiderity v Podbeskydí, limonity v jižních Čechách aj.). V letech 1850 - 1880 se těžilo průměrně okolo 200.000 tun železné rudy ročně, z toho asi 120.000 tun z území Čech. Těmto objemům se musela přizpůsobit i technologie dobývání. Počet činných dolů omezila až konkurence velkoproducentů, užívajících k výrobě železa koks namísto dřevěného uhlí v druhé polovině 19. století. Po hospodářské krizi v letech 1873-79 se po prudkém poklesu cen železa některá centra hutnictví přesunula do prostoru výskytu uhlí (Kladno, Vítkovice, Třinec) a byly v nich zpracovávány i zahraniční železné rudy. Zavedení nových metalurgických technologií (výroba ocelí) rozšířilo i spektrum výrobků a množství odběratelů, takže produkce neustále rostla. Velký vliv na umístění železářských center a zároveň jeden z největších odběratelů jejich produktů byly železnice, které významně zlepšily propojení jednotlivých částí monarchie i okolních států. Roku 1880 bylo v českých zemích vyrobeno 89.525 t surového železa, v roce 1900 to bylo už 485.438 t [Majer 2004]. Předmětem zájmu státu byly zprvu hlavně drahé kovy. Klasické lokality zlata (Jílové u Prahy, Kašperské Hory, Zlaté Hory) byly starší těžbou vyčerpané, takže práce na nich jsou spíše malého rozsahu a často dochází jen k finančním spekulacím založeným na jejich možném bohatství. Jedinou výjimkou je zlatodůl Roudný u Vlašimi. I když je na lokalitě velmi pravděpodobné keltské rýžování a doložená těžba z konce středověku a z konce 18. století, jeho největší rozvoj se datuje na konec 19. století. V roce 1882 významný český geolog - profesor František Pošepný - lokalitu navštívil a upozornil na její perspektivnost. Práce zde byly zahájeny roku 1893 a za období 1896 - 1901 zde bylo získáno necelých 172 kg zlata [Zemek 2001]. Největší rozvoj těžby na Roudném následoval po změně majitele v prvních desetiletích 20. století.
Roudný - areál u šachty Jindřiška. Počátek 20. století. Archiv Ing. Václava Zemka, Vlašim.
Také v případě stříbra byly pokusy vrátit se ke starým lokalitám. Neúspěšné byly pokusy o těžbu V Kutné Hoře z nově vyhloubených šachet Skalecké, Grejfské, Roviňské a Turkaňské koncem 19. století, podobně jako práce v okolí Ratibořských Hor z první poloviny téhož století. V Jáchymově bylo v letech 1745 - 1899 získáno téměř 100.000 kg stříbra (z toho většina do roku 1845), celkově se ale revír přeorientoval na těžbu rud olova, arzénu, kobaltu, niklu a uranu. Produkce ostatních krušnohorských ložisek byla nevýznamná. Do čela producentů stříbra se tak doslal příbramský revír, kde bylo díky velkorysým otvírkovým pracím dosaženo mnoha primátů. V roce 1875 zde bylo poprvé na světě dosaženo 1000 m svislé hloubky dolu (Důl Vojtěch), v roce 1849 zde byl založen Montánní ústav (od roku 1865 Báňská akademie, přímý předchůdce Vysoké školy báňské). V 19. století byl revír hlavním producentem stříbra a olova v rakousko-uherské monarchii i střední Evropě. Roku 1885 byla dosažena produkce 35.100 kg stříbra a 3.500 t olova, na konci 19. století se ale revír dostává do potíží. Příčinou bylo důlní neštěstí na dole Marie v roce 1892 (319 mrtvých) a zejména pokles světových cen stříbra. I když těžba rud a výroba kovů dále stoupala, ekonomická situace dolů byla špatná. Olověné rudy byly v 19. století získávány hlavně v Jáchymově a Příbrami. Příbramská produkce je uvedena výše, v jáchymovském revíru bylo v období 1745 - 1891 vyrobeno 54.800 t olova. Prosperující byly i olověné revíry ve Stříbře a Oloví, menší množství kovu bylo vyrobeno i z rud těžených v Horním Benešově a v okolí Rýmařova. V 19. století bylo naše území jednou z nejproduktivnějších oblastí olova v Evropě. Ložiska měděných rud na našem území byla málo významná a měď se většinou získávala jen jako vedlejší produkt při těžbě ložisek polymetalických rud se stříbrem. Záznamy z roku 1840 uvádí na našem území produkci 3,64 tisíc tun. Velmi podobná byla situace u cínových ložisek, kde i přes pokusy o oživení klasických revírů (Krupka, Horní Blatná, Horní Slavkov, Krásno) byla v druhé polovině 19. století těžena ruda jen na Cínovci a Hřebečné. Ve druhé polovině 19. století začíná růst i produkce kovů, jejichž rudy byly dlouho známé, ale nebylo pro ně využití. Zinek se začíná těžit na našich polymetalických ložiscích už koncem 19. století (Stříbro, Kutná Hora, Příbram, Jihlava, Merklín aj.), soustavnější těžba přišla ale až od počátku 20. století. Antimonové rudy byly těženy od druhé poloviny 19. století v Bohutíně u Příbrami a v Milešově, Boněnově a u Plané. Kobalt pro výrobu barev se těžil v Jáchymově a v okolí Horní Blatné, nikl z ložisek v Jáchymově, Potůčkách a Příbram se užíval pro výrobu slitin, legování ocelí a na antikorozní povrchové úpravy železa. Bismut z Jáchymova byl používán v emailech a jako barvivo. Jen malý význam měla produkce wolframu, jehož nerosty doprovázely cínové rudy v Horním Slavkově a na Cínovci. Také ložiska rtuti (Horní Luby, Berounsko) nestačila zdaleka spotřebě a bylo nutné kov dovážet. Spíše nárazově byly těženy rudy manganu v Železných horách v okolí Chvaletic a u Horní Blatné. Českým specifikem byla těžba uranových rud. Ty byly těženy od roku 1853 v Jáchymově a zpracovávány na barvy pro keramický a sklářský průmysl. Další rozšíření produkce přišlo s objevem radioaktivity H. Becquerelem v roce 1896 a objevy nových prvků - polonia a rádia v roce 1898 paní Marií Curie-Sklodowskou a jejím manželem Pierrem. Oba prvky byly objeveny v louhu po zpracování odpadu z výroby uranových barev v Jáchymově [vše výše podle Majera (2004)]. Primát má naše území i v prvním popisu lepidolitu - slídy obsahující lithium, pocházející z vrchu Hradisko u Rožné u Bystřice nad Pernštějnem. Jeho první popisy se datují do roku 1791 a 1792, lithium jako kovový prvek bylo z této rudy (a současně z lepidolitu ze švédského Utö) poprvé popsáno v roce 1818 chemikem A. Arfvedsonem. V 18. století se lepidolit občasně těžený na Rožné používal při výrobě skla a glazur, v druhé polovině 19. století i pro výrobu lithných sloučenin a jako dekorační kámen. Úplný úpadek přišel na přelomu 19. a 20. století s částečným vyčerpáním zásob a objevem francouzského ložiska v Montebras [Bohatý 1993]. Z energetických surovin hrálo největší roli hnědé a černé uhlí. Zejména černé uhlí jako palivo parních strojů a surovina pro výrobu koksu potřebného v metalurgii se stalo nezbytné pro rozvoj průmyslu. S tím souvisel i prudký růst produkce. V roce 1880 bylo v českých zemích vytěženo 11,81 mil. t uhlí, v roce 1901 to bylo už 29,21 mil. t (z toho 10,67 mil t černého uhlí a 18,54 mil t hnědého uhlí) [Majer 2004]. Pro energetické účely se místy využívala i rašelina.
Profil černouhelným dolem Terezie v Ostravě. Ant. Meinhardt, 1874.
Archiv Institutu geologického inženýrství HGF, VŠB-TU Ostrava
Také počet využívaných nerudních surovin prudce roste. Dále zmiňujeme jen ty, u nichž se odehrály podstatné změny. Roku 1811 byl mezi vyhrazené nerosty zařazen grafit - mimořádně důležitá žáruvzdorná surovina pro metalurgii. Těžen byl hlavně v okolí Českého Krumlova, u Velkého Tresného a v okolí Starého Města pod Sněžníkem [Kořan 1949, Šmůla 1993]. Žáruvzdorné jíly a jílovce byly těženy pro výrobu šamotu v širším okolí Moravské Třebové [Vachtl a kol. 1968], na Vyšehořovicku [Vachtl 1962], Rakovnicku a jinde. Další žáruvzdornou a stavební surovinou získávanou na našem území byl mastek. Těžil se z těles krupníků v okolí Sobotína [Gába 1995]. Se železářstvím byla spjatá i zvýšená poptávka po vápenci, který se kromě klasického použití ve stavebnictví používal jako struskotvorná přísada při výrobě železa. Mezinárodního významu dosáhl pestrý sortiment výrobků z pokryvačských břidlic. Zejména na severní Moravě a ve Slezsku byly povrchově i hlubinně dobývány na desítkách míst štípatelné břidlice [Wagner, Staněk 1991], které se využívaly nejen pro výrobu střešní krytiny, ale školních tabulek, izolačních materiálů a gramofonových desek. Významná byla i regionální těžba dekoračního kamene, zejména granitoidních hornin a mramorů. Sklářství na našem území patřilo k nejlepším v Evropě a k technologickému vývoji skla přispěli čeští několika vynálezy: opakních barevné skloviny (Friedrich Egermann), černý a červený hyalit (hrabě Buquoy), první chemicky odolné sklo na světě (František Kavalír). Až do 70. let 19. století se sklářské pece vytápěly dřevem. Potom začaly využívat generátorového plynu vyráběného spalováním dřeva nebo hnědého uhlí a stěhovaly se z lesů do blízkosti hnědouhelných dolů nebo alespoň železničních stanic. Celosvětový význam měla i produkce skleněné bižuterie, která proslavila zejména okolí Jizerských hor a Krkonoš [Vondruška 2002]. Mimořádného významu nabyla v 19. století také výroba porcelánu, nejkvalitnější užitkové keramiky vyráběné z kaolínu. První pokusy o jeho výrobu proběhly už v roce 1789 v Hájích u Horního Slavkova. Do roku pak 1815 vzniklo v českých zemích poblíž významných ložisek 8 továren na výrobu porcelánu (Horní Slavkov, Klášterec nad Ohří, Březová, Kysibl (Stružná), Dalovice, Chodová, Stará Role a Loket). Do roku 1850 vznikaly další továrny na severu Čech i jinde [Poche, Hejdová 1994]. Svých maxim dosáhla produkce lukavického ložiska pyritu - v roce 1810 zde bylo vyrobeno 123,2 t síry a v roce 1872 pak 1872 t kyseliny sírové [Bauerová 2005]. V roce 1849 byly nalezeny ložiska sádrovce v okolí Opavy (Kateřinky) [Fajkus, Mátl 1976]. V 18. století je intenzivní i těžba oblíbeného drahého kamene - českého granátu (pyropu). V Českém středohoří v okolí Podsedic, Měrunic, Třebívlic a Staré se v roce 1888 těžbou a zpracováním granátu zabývalo více než 10.000 lidí. Menší centra těžby a zpracování granátů byla i na Kolínsku a v Podkrkonoší [Klečák, Holásek 1972].
Historie těžby surovin byla ve 20. století ovlivněna zejména dvěma celosvětovými válečnými konflikty v první polovině století a nesmírným růstem technologií, které umožnily efektivnější těžbu nerostů a zároveň zvýšily poptávku po nerostných surovinách. Mezinárodní vztahy a omezený obchod s nerosty v druhé polovině 20. století vyústily v několik vln intenzivního vyhledávání ložisek na našem území a rozsáhlou těžbu, která neměla v minulosti obdobu. Vládou stanovená přednostní orientace na těžký průmysl vyústila v nesmyslně vysoké těžby některých nerostů, které představovaly zvýšenou zátěž životního prostředí a v mnoha případech byly možné jen díky systému přímých a nepřímých dotací. S koncem studené války a uvolněním podmínek pak těžba mnoha ložisek (zejména rudních) přestala být ekonomická a byla likvidována. Těžba surovin je 20. století je přehledně zpracována řadou moderních monografií - např. Rudné a uranové hornictví České republiky [kolektiv 2003], Zlato v Českém masívu [Morávek et al. 1992], Uhelné hornictví v ČSSR [Majer 1985], Naftový průmysl na území Československa [Bednaříková, Thon 1984] aj.
Použitá literatura (období do přelomu letopočtu) Bąbel, J. T. (2003): Krzemionki. Prehistoryczne kopalnie krzemienia pasiastego. Muzeum Historyczno-Archeologiczne, Ostrowiec Świętokrzyski. Baštová, D., Bašta, J. (1991): K možnostem exploatace západočeských ložisek kovových rud v pravěku a raném novověku. In Rozpravy Národního technického muzea v Praze sv. 122, Studie z dějin hornictví, č. 21, s. 49-73. Břeň, J. (1955): Černé (švartnové) náramky v českém laténu. In Sborník Národního musea v Praze, řada A, svazek IX – historický č. 1, 44 s. Cílek, V., Jarošová, L. (1999): Landek: nové údaje o nejstarším využití černého uhlí a prospekci nerostných surovin v mladším paleolitu. Minerál, roč. 7, č. 5, s. 426-427. Drahotová, O., a kol. (2005): Historie sklářské výroby v českých zemích. I. díl, Od počátků do konce 19. století. Praha: Academia. Hlava, M. (1993): Příspěvek k využití ložisek a distribuci tuhy v Jeseníkách v době laténské. In Rozpravy Národního technického muzea v Praze sv. 128, Studie z dějin hornictví, 1993, č. 23, s. 57-61. Hlinka, B., Radoměrský, P. (1975): Peníze poklady padělky (Mince a jejich nálezy na Československém území). Praha: Orbis. Holodňák, P., Mikuláš, M. (1991): Těžba surovin k výrobě drtidel a žernovů na lokalitě Sobělusky (okr. Chomutov). In Rozpravy Národního technického muzea v Praze sv. 122, Studie z dějin hornictví, č. 21, s. 75-117. Jangl, L. (1971): K otázce využívání krušnohorského cínu ve starší době bronzové. In Rozpravy Národního technického muzea v Praze sv. 49, Studie z dějin hornictví, č. 2, s. 37-54. Kudrnáč, J. (1980): Archeologické výzkumy památek po těžbě zlata v Čechách v roce 1976. In Rozpravy Národního technického muzea v Praze sv. 75, Studie z dějin hornictví, č. 10, s. 9-12. Leontjevová, N. (1971): Nálezy skleněných předmětů doby železné v Čechách. In Ars vitraria č. 3, s. 139-151. Majer, J. (2004): Rudné hornictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. Morávek, P. et al. (1992): Zlato v Českém masívu. Praha: Vydavatelství Českého geologického ústavu. Mrázek, I. (1996): Drahé kameny v pravěku Moravy a Slezska. Brno: Moravské zemské muzeum. Oliva, M., Neruda, P., Přichystal, A. (1999): Paradoxy těžby a distribuce rohovce z Krumlovského lesa. Památky archeologické, roč. 90, s. 229-318. Přichystal, A. (2002): Zdroje kamenných surovin. In Paleolit Moravy a Slezska, Dolnověstonické studie, sv. 8, 2. aktualizované vydání, č. 11, Archeologický ústav AV ČR Brno, s. 55-70. Svoboda, J. (2003): Tábořiště pravěkých lovců. 2. vydání. In Vopasek, S. (ed.) Landek: svědek dávné minulosti. Český Těšín: Finidr, s. 30-42. Šrein, V., Šreinová, B., Šťastný, M. (2003): Objev unikátního neolitického těžebního areálu u Jistebska v severních Čechách. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, roč. 11, s. 19-32. Tuček, K. (1981): Meteority a jejich výskyt v Československu. Praha: Academia. Večeřa, J. (1998): Nejvýznamnější doklady hornictví v Jeseníkách. In Hornická Příbram ve vědě a technice, sekce T Tradice a historické památky českého hornictví, T 15, s. 1-9. Waldhauser, J. (1985): Získávání mědi a její tavba v keltských Čechách během pozdního halštatu a v laténu (stav teoretického výzkumu). In Rozpravy Národního technického muzea v Praze sv. 99, Studie z dějin hornictví, č. 16, s. 46-88. Waldhauser, J. (1988): Keltské rýžování zlata na Jílovsku - mýtus, nebo realita? In Rozpravy Národního technického muzea v Praze, Studie z dějin hornictví, č. 20, s. 7-30. Žebrák, P. (1991): Výzkum ve Španí Dolině – Piescích a problémy pravěké těžby mědi na Slovensku. In Rozpravy Národního technického muzea v Praze sv. 122, Studie z dějin hornictví, č. 21, s. 29-47. Žebera, K. (1939): Archeologický výzkum Posázaví (Neolitické a středověké vápencové lomy na „Bílém kameni“ u Sázavy). Památky archeologické, roč. 41, s. 51-58. Žebera, K. (1980): Švartnové šperky z Čech. Geologický průzkum, roč. 22, č. 8, s. 236-238.
Použitá literatura (období po přelomu letopočtu) Bauerová, P. (2005): Historický červený pigment caput mortum. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, roč. 13, s. 31-45. Bednaříková, J., Thon, A. (red.) (1984): Naftový průmysl na území Československa. Hodonín: Moravské naftové doly & Nafta Gbely & Naftový a plynárenský priemysel & Muzeum Hodonínska. Bohatý, M. (1993): Historie lepidolitu z Rožné na Moravě. Minerál, roč. 1, č. 1, s. 15-18. Bufka, A., Velebil, D. (2003): Manganová mineralizace žíly Marie Terezie u Horní Blatné v Krušných horách. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, roč. 11, s. 100-114. Fajkus, O., Mátl., V. (1976): Ložiska sádrovce na Opavsku a jejich průmyslové využívání. Sborník Geologického průzkumu Ostrava, č. 12, s. 77-86. Gába, Z. (1995): Krupník jako kamenická surovina. Kámen 2, roč. 2, č. 2, s. 95-99. Hoffman, V., Skřivánek, M., Trdlička, Z. (1980): Historie a současnost kutnohorské mědi. Geologický průzkum, roč. 22, č. 11, s. 333-336. Hoffmann, F. (1973): Kutnohorský právní kodex. Studie o rukopisech, č. 12, s. 53-69. Hrabák, J. (1902): Hornictví a hutnictví v království Českém. Praha: Politika. Charvátová, K., Valentová, J., Charvát, P. (1985): Sídliště 13. století mezi Malínem a Novými Dvory, o. Kutná Hora. Památky archeologické, roč. 76, s. 101-167. Jangl, L. (1971): Nejstarší přímé i nepřímé doklady o provozu cínových dolů u Krupky. In Rozpravy Národního technického muzea v Praze sv. 49, Studie z dějin hornictví, č. 2, s. 55-68. Klečák, J., Holásek, O. (1972): Český granát. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství. kolektiv (2003): Rudné a uranové hornictví České republiky. Ostrava: Anagram. Kořan, J. (1949): Topografie a dějiny dolování grafitových ložisek jihočeských. Sborník Státního geologického ústavu Československé republiky, sv. 16, díl 2., s. 465-519. Kořan, J. (1973): K počátkům uhelného hornictví. In Rozpravy Národního technického muzea v Praze sv. 58, Studie z dějin hornictví, č. 3, s. 46-62. Kořan, J., Žebera, K. (1955): Přehledné dějiny československého hornictví I. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. Kouřimský, J. (1998): Výzkumy kamenů českých korunovačních klenotů. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, roč. 6, s. 44-48. Machek, P. (1983): Objev naleziště drahých kamenů použitých v době Karla IV. Geologický průzkum, roč. 25, č. 11, s. 326. Majer, J. (1981): Hornictví za vlády prvních Lucemburků v Čechách. In Rozpravy Národního technického muzea v Praze sv. 76, Studie z dějin hornictví, č. 11, s. 55-70. Majer, J. et al. (1985): Uhelné hornictví v ČSSR. Ostrava: Profil. Majer, J. (2004): Rudné hornictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. Morávek, P. et al. (1992): Zlato v Českém masívu. Praha: Vydavatelství Českého geologického ústavu. Morávek, P., Litochleb, J. (2002): Jílovské zlaté doly. Jílové u Prahy: Regionální muzeum v Jílovém u Prahy. Novák, J., Štěpán, V. (1980): Historie dolování stříbrných rud u Horního Benešova. Geologický průzkum, roč. 22, č. 9, s. 282-284. Poche, E., Hejdová, D. (1994): Porcelán. Praha: Kentaur/Polygrafia. Sternberk, K. (2002): Nástin dějin českého hornictví. 1. české vydání třetího tisíciletí. Ostrava: Montanex. Šmůla, R. (1993): Historie dolování na Staroměstsku. In Rozpravy Národního technického muzea v Praze sv. 128, Studie z dějin hornictví, č. 23, s. 32. Štelcl, J., Malina, J. (1975): Základy petroarcheologie. Brno: Universita J. E. Purkyně. Vachtl, J. (1962): Ložiska cenomanských jílovců v Čechách a na Moravě. Část III – Vyšehořovicko, Černokostelecko a okolí Uhlířských Janovic. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. Vachtl, J., Malecha, A., Peloušek, J., Pelikán, V., Franče, J., Ryšavý, P. (1968): Ložiska cenomanských jílovců v Čechách a na Moravě. Část IV – východní Čechy a severozápadní Morava. Praha: Academia. Večeřa, J. (2005): Těžba zlata v druhé polovině 17. století ve Zlatých Horách. Archeologica technica, roč. 16., s. 91-93. Večeřa, J., Večeřová, V. (2010): Historie zlatohorských dolů. Jeseník: PINKA. Velebil, D. (2000): Rudní revír Ratibořské Hory - Stará Vožice. Minerál, roč. 8, č. 5, s. 363-374. Velebil, D. (2003): Jedová hora (Dědova hora) u Neřežína. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, roč. 11, s. 86–99. Velebil, D. (2004): Dolování rumělky u obce Svatá, zjz. od Berouna. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, roč. 12, s. 78–94. Velebil, D. (2005): Dobývání rumělky, železné rudy a vápence v obci Jesenný, s. do Semil. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, roč. 13, s. 98–111. Velebil, D. (2007): Dobývání rumělky (cinabaritu) u Bezdružic, jv. od Teplé v západních Čechách. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, roč. 14–15, s. 47–54. Velebil, D. (2009): Dolování cinabaritu v Horních Lubech u Chebu, Česká republika. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, roč. 17, č. 2, s. 39-61. Vondruška, V. (2002): Sklářství. Praha: Grada Publishing. Vosáhlo, J. (1996): Staré jihlavské doly. Minerál, roč. 4, č. 5, s. 293-302. Wagner, W., Staněk, S. (1991): Ložiska štípatelných jílových břidlic v Evropě se zvláštním zřetelem na moravskoslezský kulm. Geologický průzkum, roč. 33, č. 5, s. 135-138. Zemek, V. (2001): Zlatodůl Roudný u Vlašimi. Vlašim: Český svaz ochránců přírody Vlašim & Muzeum okresu Benešov.
|
