|
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
KAMENIVO
Ložiska přírodního kameniva v České republice Technologie těžby a výroby kameniva Použitá a doporučená literatura
Kliknutím na obrázek ho zobrazíte v úplné velikosti.
Kamenivem se rozumí zrnitý (sypký) anorganický materiál přírodního nebo umělého původu, s velikostí zrna do 125 mm, který je určen pro stavební účely. Ve stavebnictví se kamenivo používá především jako plnivo, které v kombinaci s vhodnými pojivy (hydraulickými, vzdušnými, pucolánovými) slouží pro přípravu malt a betonů. V betonu tvoří kamenivo 75 až 80 % celkového objemu a jeho hlavní funkcí je vytvoření pevné a tlakově odolné kostry, která vzniká vzájemným opřením a zaklíněním jednotlivých zrn. V silničním a železničním stavitelství se kamenivo rovněž používá k tvorbě uměle zhutněných těles a vrstev – např. násypů, kolejových loží a vozovkových vrstev. Vlastnosti kameniva jsou ovlivněny především jeho původem, tj. mineralogickým složením a obsahem dalších složek. Základními požadavky na kamenivo jsou především objemová hmotnost a pevnost zrn (v závislosti na konkrétní stavební aplikaci), nízká nasákavost a trvanlivost. Škodlivinami, resp. nevhodnými součástmi kameniva do betonu jsou zejména tvarově nevhodná, nekubická zrna (tj. zrna plochá nebo protažená, u kterých je podíl délky a tloušťky větší než 3), zvýšený obsah jemných částic (pod 0,063mm) nebo humusovitých látek, látky obsahující sloučeniny síry a zrna tvořená amorfním oxidem křemičitým, která ve spojení s cementem mohou způsobit nebezpečné alkalicko-křemičité rozpínání. Naprostá většina kameniva, používaného ve stavebnictví, je kamenivo přírodní, pocházející z přírodních hornin vyvřelého, usazeného nebo přeměněného původu. Přírodní kamenivo představuje jeden z nejrozšířenějších stavebních materiálů a nejpoužívanější přírodní materiál vůbec. Celosvětová produkce drceného kameniva a štěrkopísků se v současnosti odhaduje na 16 mld. tun za rok, což představuje zhruba 50 % všech surovin těžených člověkem ze zemské kůry.
Kamenivo je možno rozdělit podle celé řady hledisek (Adámek et al. 1997, Svoboda et al. 2004). Nejčastěji jde o :
1. původ:
přírodní – anorganické kamenivo, získané těžením nebo drcením přírodních hornin. K procesu desintegrace horniny došlo fyzikálně-mechanickým procesem, a to buď přirozeným zvětráváním, nebo drcením v drtičích,
umělé – kamenivo anorganického původu, které vzniklo za přispění člověka nejčastěji tepelným procesem (tavba kovů, spalování, termická expandace),
recyklované – kamenivo anorganického původu, které bylo dříve použito jako stavební materiál ve stavebních konstrukcích.
2. způsob vzniku zrn:
těžené – přírodní kamenivo nejčastěji fluviálního (říčního), glacigenního (ledovcového), glacifluviálního (říčně-ledovcového) nebo eolického (naváté větrem) původu. Jedná se o usazené (sedimentární) horniny typu písků, štěrků a štěrkopísků, které vznikají zvětráváním starších hornin a následným transportem vodou, ledovcem nebo větrem. Těžené kamenivo se zpravidla vyznačuje zaoblenými tvary jednotlivých zrn a ohlazeným povrchem, které vznikají v souvislosti s transportem zvětralé horniny. Případný podíl předrcených větších zrn nepřesahuje 40 % hmotnosti.
drcené – kamenivo nejčastěji přírodního původu, které vzniká „umělým“ drcením větších kusů horniny a následným tříděním. Může vznikat také drcením jiných anorganických materiálů, např. vysokopecní strusky. Drcené kamenivo je zpravidla charakteristické nepravidelným, ostrohranným tvarem zrn, ostrými hranami a drsným lomových povrchem.
těžené předrcené – kamenivo získané drcením zrn těženého kameniva o velikosti nad 2 mm s podílem drcených zrn nad 40 % hmotnosti.
3. objemová hmotnost:
pórovité – kamenivo s objemovou hmotností do 2000 kg.m-3. Někdy bývá pórovité kamenivo definováno také sypnou hmotností, která nesmí přesáhnout 1200 kg.m-3. Z přírodních kameniv se jedná např. o vulkanické tufy a tufity, pemzu nebo křemelinu, jejichž význam v dnešním stavebnictví je ovšem silně omezený. Ze skupiny umělých kameniv mezi pórovitá kameniva patří škvára, keramzit, expandovaný perlit, expandovaný vermikulit, v minulosti také např. agloporit nebo expandovaná břidlice. Pórovitým kamenivem recyklovaného původu je cihelný recyklát. Pórovité kamenivo nachází hlavní uplatnění při výrobě lehkých malt, omítkových směsí a betonů s tepelně-izolačními vlastnostmi. Většina pórovitých hornin je více či méně nasákavá, k čemuž je nutno přihlédnout při návrhu receptury čerstvého betonu a postupu míchání.
hutné – kamenivo s objemovou hmotností v rozmezí 2000 – 3000 kg.m-3. Mezi hutná kameniva patří většina těžených nebo drcených přírodních kameniv, a to protože objemová hmotnost základních horninotvorných minerálů – křemene, živců, kalcitu – se pohybuje okolo 2500 až 2800 kg.m-3. Z umělých hutných kameniv se uplatňuje zejména vysokopecní struska, hutným recyklovaným kamenivem je betonový recyklát. Hutná kameniva jsou základem většiny betonů a malt, používají se i na násypy nebo pro výrobu asfaltobetonů (vozovkových vrstev tvořených směsí asfaltu a kameniva).
těžké – kamenivo s objemovou hmotností nad 3000 kg.m-3. Z přírodních hornin mohou těžké kamenivo poskytovat některé vyvřelé nebo přeměněné horniny s vysokým obsahem tmavých minerálů, bohatých na Fe a Mg, jako jsou masivní čediče nebo amfibolity. Jejich objemová hmotnost se však pohybuje jen mírně nad hranicí definující těžké kamenivo (zpravidla nepřesahuje 3100 kg.m-3). Mezi těžká kameniva mohou patřit také některé minerály přírodního nebo syntetického původu (syntetický korund – 4000 kg.m-3, baryt – 4500 kg.m-3, magnetit a hematit – až 5300 kg.m-3). Jako těžká kameniva se mohou rovněž používat ocelové broky, litinová drť nebo odpady z obrábění železa. Těžké kamenivo se používá zejména pro přípravu speciálních těžkých betonů, které slouží jako ochrana proti radioaktivnímu nebo rentgenovému záření, a to zejména v jaderné energetice, výzkumu nebo zdravotnictví. Syntetický korund má, kromě vysoké hustoty, také velmi vysokou tvrdost (stupeň 9 podle Mohsovy stupnice tvrdosti), takže může sloužit jako kamenivo do betonů na mechanicky odolné podlahy nebo vozovky s nízkým obrusem.
4. velikost zrn:
drobné – kamenivo o velikosti zrna do 4 mm včetně, hrubé – kamenivo s velikostí zrna 4 až 125 mm.
U drobného kameniva je možno dále vyčlenit filer (kamennou moučku), což je kamenivo s velkým obsahem (minimálně 70 %) jemných částic pod 0,063 mm. Filer vzniká jako odpadní produkt při úpravě (drcení a třídění) kameniva. Na základě velikosti zrna je kamenivo tříděno do frakcí. Frakcí se rozumí označení kameniva podle velikosti ok dolního (d) a horního (D) síta. Frakce je tedy množina zrn kameniva, které propadnou horním sítem (horní mez frakce) a zachytí se na spodním sítu (dolní mez frakce). Velikostní rozmezí frakce se zapisuje ve formě d/D. Pokud je poměr otvorů sít D/d větší než 2, potom je těmito síty definována tzv. široká frakce (např. 0/4, 4/16, 8/22, 0/32, 0/63). Úzká frakce je vymezena síty s poměrem velikosti otvorů menším nebo rovným 2 (např. 0/2, 2/4, 4/8, 8/11, 8/16, 11/22, 16/22, 32/63). Kamenivo dodávané jako určitá frakce je vždy v daném frakčním rozmezí vytříděno pouze přibližně. Každá frakce tedy obsahuje určitý podíl zrn menších nebo větších než je uvedené frakční rozmezí. Podíl zrn, které jsou menší než d označujeme jako podsítné, zrna, která jsou větší než D tvoří nadsítné. Všeobecné požadavky na zrnitost kameniva do betonu podle ČSN EN 12620 uvádí tab. 1.
Tab. 1 Všeobecné požadavky na zrnitost kameniva do betonu. Podle ČSN EN 12620.
Ložiska přírodního kameniva v České republice
Na území České republiky je evidováno velké množství ložisek přírodního kameniva. Jejich geografické rozmístění je podmíněno regionálně geologickou stavbou Českého masívu (obr. 1) a podobou dnešní říční sítě České republiky (obr. 3). V současnosti se roční těžba přírodního kameniva v České republice pohybuje mezi 20 – 25 mil. m3, přičemž životnost průmyslových zásob je, při současné úrovni těžby, přibližně 100 až 110 let (Starý et al. 2006). Jako surovina pro výrobu drceného kameniva slouží všechny pevné magmatické, sedimentární i metamorfované horniny, pokud jejich technologické vlastnosti odpovídají účelu použití. Horniny musejí mít určité fyzikálně-mechanické vlastnosti, které vyplývají z jejich geneze, mineralogicko-petrografického složení, struktury, textury, druhotných přeměn apod. Průmyslově využitelná ložiska drceného kameniva jsou rozšířena na celém území Českého masivu s výjimkou pánevních oblastí. Ve Vnějších Západních Karpatech jsou ložiska přítomna jen v omezené míře (Kužvart et al. 1984, Starý et al. 2006). Rozmístění ložisek drceného kameniva na území ČR je patrno z obr. 2.
Obr. 1 Silně zjednodušená geologická mapa území České republiky (Chlupáč et al., 2002).
Jak vyplývá z obr. 1 a 2, hlavními surovinovými zdroji drceného kameniva v České republice jsou (Starý et al. 2006): Hlavním zdrojem suroviny pro výrobu drceného kameniva v české části ČR jsou ložiska výlevných hornin. Paleovulkanická ložiska se vyskytují prakticky jen v Barrandienu (zde jsou vhodná i zpevněná pyroklastika), v podkrkonošské pánvi a vnitrosudetské depresi. Občas obsahují polohy pyroklastik či druhotně přeměněných hornin. Významná jsou zvláště ložiska bazických hornin - spilitů, diabasů, melafýrů aj. Rovněž z neovulkanických ložisek mají největší význam ložiska bazických (zejména čedičových) hornin. Jsou soustředěna především v Českém středohoří a v Doupovských horách, méně v neovulkanické oblasti české křídové pánve a východních Sudet a na Železnobrodsku. Významným surovinovým zdrojem pro výrobu drceného kameniva jsou rovněž ložiska hlubinných vyvřelin (zejména žuly až křemenné diority). Různé typy hornin (včetně žilného doprovodu) s vhodnými technologickými parametry se těží na mnoha místech středočeského plutonu, centrálního moldanubického plutonu, železnohorského plutonu (nasavrcký masiv), brněnského masivu a ostatních plutonických těles. Jen malý význam mají samostatná ložiska žilných hornin. Mezi ložisky usazených hornin převládají ložiska zpevněných klastických sedimentů (prachovce, droby aj.). Hlavním zdrojem drceného kameniva na Moravě a ve Slezsku jsou kulmské droby Nízkého Jeseníku a Drahanské vrchoviny. Podobné horniny se vyskytují také v proterozoiku Barrandienu, moravském devonu a flyšovém pásmu Karpat. Ložiska chemogenní a organogenní představují karbonáty (barrandienské starší paleozoikum, moravskoslezský devon) a silicity (buližníky v proterozoiku na Plzeňsku). Významné postavení mají také ložiska regionálně metamorfovaná - jedná se obecně o krystalické břidlice, které jsou vázány výhradně na krystalické komplexy Českého masivu - moldanubikum, moravikum, silesikum, krystalinikum Slavkovského lesa, západo-sudetské, kutnohorské a domažlické krystalinikum, jihočeský a borský granulitový masiv atd. Vedle technologicky velmi vhodných hornin (ortorul, granulitů, amfibolitů, hadců, krystalických vápenců aj.) se vyskytují horniny méně vhodné (svory, pararuly, kvarcity). Menší význam mají ložiska kontaktně přeměněných hornin (rohovců, břidlic) na kontaktu středočeského a nasavrckého plutonu s proterozoickými a paleozoickými sedimenty.
Obr. 2 Geografická pozice ložisek přírodních hornin, které slouží pro výrobu drceného kameniva v ČR (Starý et al. 2006).
Surovinou pro výrobu těženého kameniva jsou nezpevněné sedimenty, petrograficky odpovídající pískům nebo štěrkům. V České republice je naprostá většina ložisek kvartérních, a to fluviálního původu, mnohem méně jsou zastoupena ložiska fluviolakustrinního, glacifluviálního, glacilakustrinního a eolického původu. Průmyslově využitelná ložiska těženého kameniva jsou proto soustředěna především v povodí větších řek (obr. 3): V povodí Labe jsou ložiska soustředěna převážně v pravobřežní části středního toku (význačná oblast pro střední a východní Čechy) a na dolním toku Labe a jsou charakteristická dobře opracovanými valouny, kolísáním poměru štěrku a písku a vhodností pro betonářské účely (Starý et al. 2006). Dále jsou významné akumulace v povodí Orlice a Ohře, dolního toku Cidliny a Jizery a středního toku Ploučnice. Pro betonářské účely vyžaduje surovina vesměs úpravu (praní, třídění). V povodí Vltavy je ložiskově významný dolní tok Vltavy a Berounky, časté jsou však zde střety zájmů. Hlavní ložiskovou oblast jižních Čech představuje horní a střední tok Lužnice. Perspektivní oblastí je pravý břeh Nežárky. Na horním a středním toku Moravy se nacházejí převážně akumulace štěrkopísků s převahou hrubé frakce, které jsou po úpravě vhodné do betonů. V Hornomoravském úvalu pak přibývají i drobnozrnnější frakce. Zásoby jsou zde vázány na údolní nivu, surovina je vhodná na stavby vozovek a jako maltařské písky. Významnou oblastí štěrkopísků pro jižní Moravu je střední a dolní tok řeky Dyje a jejích přítoků, zejména v Dyjskosvrateckém úvalu a v okolí Brna (Svitava, Svratka). V povodí Odry mají význam zejména štěrkopísky středního toku Opavy až po její soutok s Odrou. Menší význam mají glacigenní ložiska v severních Čechách (Frýdlantsko), na Ostravsku a Opavsku. Zejména na maltařské účely jsou používány eolické písky Polabí a jižní Moravy. Pouze místní význam mají proluviální sedimenty severních Čech, Ostravska, Olomoucka aj. Poněkud hojněji jsou využívány faciálně proměnlivé terciérní písky např. na Chebsku, v oblasti severočeských pánví či na Plzeňsku a zvláště na Moravě (např. Prostějovsko, Opavsko). Pro stavební účely jsou využívány také zvětralé pískovce české a moravské křídy a písky z plavíren kaolinů.
Obr. 3 Geografická pozice ložisek těženého kameniva v ČR (Starý et al. 2006).
Technologie těžby a výroby kameniva
Technologie těžby a výroby kameniva je přímo závislá na původu konkrétního kameniva.
Horniny pro výrobu drceného kameniva se těží povrchovým způsobem v kamenolomech. Hornina je od lomové stěny oddělována pomocí odstřelů (obr. 4). Při trhací práci není nutno, na rozdíl od těžby přírodního dekoračního kamene, brát ohled na neporušenost horniny, proto se používají brizantní trhaviny. V současné době se nejčastěji používají clonové odstřely, kdy je vrtnou soupravou (obr. 5) vyvrtána linie vrtů jak v hlavě stěny (tzv. záhlavní vrty), tak při patě etáže (tzv. patní vrty) a vrty jsou následně nabity trhavinou (obr. 6). Velké kusy horniny, které by nebylo možno následně upravit drcením, jsou zmenšovány buď sekundární trhací prací nebo dnes častěji pomocí hydraulických kladiv. Hornina z rozvalu je poté nakladači (např. čelními lopatovými nakladači nebo rypadly – obr. 7) naložena na přepravní prostředek a dopravena k primárnímu drtiči technologické linky. Jako přepravních prostředků se nejčastěji používá nákladních automobilů, tzv. demprů s kapacitou korby až 40 – 60 tun (obr. 7).
Obr. 4 Clonový odstřel v kamenolomu Bohučovice. Foto M. Vavro, 2006.
Obr. 5 Vrtání záhlavních vrtů. Kamenolomy ČR s.r.o., kamenolom Bohučovice. Foto M. Vavro, 2006.
Obr. 6 Nabíjení patních vrtů. Kamenolomy ČR s.r.o., kamenolom Bohučovice. Foto M. Vavro, 2006.
Obr. 7 Nakládka rozvalu - pásové rypadlo a dempr. Kamenolomy ČR s.r.o., kamenolom Bohučovice. Foto M. Vavro, 2006.
Následující technologickou operací výroby drceného kameniva je vlastní drcení. Drcení přírodních hornin probíhá zpravidla ve více stupních. Konkrétní podoba a počet stupňů drcení vychází z charakteru a vlastností zdrobňované suroviny a z požadavků na vlastnosti výsledného kamenivo. Při vícestupňovém drcení jsou jednotlivé stupně osazeny následujícími typy drtičů:
- první stupeň drcení – zpravidla čelisťové drtiče (obr. 8.),
- vyšší stupně drcení (druhý, třetí) – zpravidla kuželové (obr. 9.), kladivové nebo odrazové (obr. 10) drtiče.
Čelisťové drtiče se používají pro hrubé a střední drcení tvrdých a houževnatých surovin. Materiál je drcen tlakem, zčásti též lámáním nebo roztíráním v prostoru mezi pevnou a pohyblivou čelistí drtiče, a to v průběhu pohybu pohyblivé čelisti proti čelisti pevné. V době, kdy se čelisti od sebe vzdalují, postupuje drcená hornina dolů k výpustné štěrbině. Šířka výpustné štěrbiny se může v určitém rozsahu měnit, což umožňuje získávat produkt požadované zrnitosti. Čelisťové drtiče bývají doplněny odhliňovacími třídiči (obr. 11), které před primárním drcením odstraňují jemnou frakci z materiálu, čímž se dosahuje odlehčení vlastního drtiče.
Kuželové drtiče se používají pro hrubé, střední i jemné drcení velmi pevných a obtížně drtitelných hornin. V kuželových drtičích je materiál zdrobňován mezi otáčejícím se drtícím kuželem a nepohyblivým drtícím pláštěm.
Kladivové a odrazové drtiče drtí materiál prudkými údery kladiv nebo drtících lišt a nárazy rychle se pohybujících zrn na nepohyblivé pancéřové desky. Na rozdíl od čelisťových a kuželových drtičů, ve kterých je průběh rozpadu zdrobňovaných zrn určen jejich polohou v drtícím prostoru, drtí se v úderových drtičích zrna v místech své nejmenší soudržnosti, tj. podél štěpných ploch, různých trhlin a puklin.
Obr. 8 Řez jednovzpěrným čelisťovým drtičem. Se svolením společnosti PSP Engineering, a.s.
Obr. 9 Řez kuželovým drtičem. Se svolením společnosti PSP Engineering, a.s.
Obr. 10. Řez odrazovým drtičem. Se svolením společnosti PSP Engineering, a.s.
Podrcené kamenivo je následně tříděno pomocí vibračních sítových třídičů na třídírnách (obr. 12 a 13) na jednotlivé vyráběné frakce.
Obr. 11 Čelisťový drtič s odhliňovačem. Kamenolomy ČR s.r.o., kamenolom Bohučovice. Foto M. Vavro, 2006.
Obr. 12 Celkový pohled na technologickou linku drcení a třídění kameniva – primární čelisťový drtič, pásový dopravník a třídírna s dalšími stupni drcení. Kamenolomy ČR s.r.o., kamenolom Bohučovice. Foto M. Vavro, 2006.
Obr. 13 Panoramatický pohled na třídírnu drceného kameniva v kamenolomu Bohučovice. Se svolením společnosti KOOL Trading, s.r.o.
Technologie těžby a úpravy těženého kameniva je závislá na tom, zda-li se ložisko štěrkopísků nachází pod vodní hladinou (tzv. těžba z vody) nebo nad vodní hladinou, tj. na zemském povrchu (tzv. suchá těžba). Pro těžbu z vody se používá plovoucích strojů - drapákových, korečkových (obr. 14) nebo sacích bagrů. Vytěžený materiál je následně dopraven lodí, pásovými dopravníky nebo potrubím na břeh vodní plochy. Zde je např. korečkovým elevátorem surovina dopravována na technologickou linku, kde se upravuje drcením a tříděním. Expedice materiálu je prováděna zpravidla kolovými nakladači.
Obr. 14. Plovoucí korečkový elevátor - těžba štěrkopísku, Suchdol nad Lužnicí. Foto J. Jirásek, 2004.
Je-li ložisko štěrkopísku nad hladinou vody, může se těžit přímo ze stěny bagrem nebo nakladačem. Vytěžený materiál je dopraven nákladními automobily na úpravárenskou linku (obr. 15), kde dochází k roztřídění na jednotlivé vyráběné frakce kameniva.
Obr. 15. Třídící linka pro výrobu těženého kameniva mokrým způsobem. Tekaz s.r.o., pískovna Dřenice u Chebu. Foto J. Jirásek, 2007.
Základním typem hutného umělého kameniva je vysokopecní struska. Struska vzniká jako odpadní produkt v metalurgii železa. Žhavotekutá struska je od vysokých pecí dopravena speciálními železničními vozy (tzv. kolibami – obr. 16) na odval, kde je za současného ochlazování vodou vylita. Rychlým ochlazením vodou (obr. 17) vzniká granulovaná vysokopecní struska, tj. latentně hydraulické pojivo s vysokým obsahem amorfního SiO2, které se dále využívá ve stavebnictví jako příměs do cementů nebo betonů. Zbytky již částečně zatuhlé strusky, které zbyly v kolibách se po pomalém ochlazení následně drtí a třídí na struskové kamenivo (obr. 18).
Obr. 16 Vylévání žhavotekuté strusky z kolib. ArcelorMittal Ostrava, a.s. Foto M. Vavro, 2006.
Obr. 17. Rychlé chlazení tekuté strusky vodou – výroba granulované vysokopecní strusky. ArcelorMittal Ostrava, a.s. Foto M. Vavro, 2006.
Obr. 18. Třídění struskového kameniva na jednotlivé frakce. ArcelorMittal Ostrava, a.s. Foto M. Vavro, 2006.
Hlavním představitelem pórovitého umělého kameniva je Liapor (dříve Keramzit). Liapor se vyrábí tepelnou expandací tzv. cyprisových jílů. Cyprisové jíly jsou terciérní (neogenní) jíly, které tvoří nadloží uhlonosných souvrství zejména v sokolovské pánvi. Své označení dostaly podle vůdčí fosilie – skořepatce rodu Cypris angusta. Jíly jsou dopraveny železniční přepravou na skládku (haldu – obr. 19), odkud putují na tzv. hrubou úpravu. Hrubou úpravou je myšleno drcení a mletí, tj. drcení na kladivovém drtiči, zjemňování na kolovém a válcovém mlýně a homogenizace na dvouhřídlové míchačce.Po hrubé úpravě, kdy má surovina asi 20 % vody, následuje odležení v odležárně (obr. 20). Posledním úpravárenským článkem je tzv. jemná úprava. Zde dochází, pomocí granulačních talířů a vakuových šnekových lisů s protlačovadlem k tvorbě granulí, které jsou následně vypalovány v rotační peci (obr. 21). K expandaci dochází při teplotě zhruba 1100 oC (obr. 22), kdy vznikají lehké keramické kuličky – perly. Vypálené granule jsou následně tříděny na jednotlivé frakce. Základní fyzikální vlastnosti Liaporu prezentuje tab. 2.
Obr. 19 Venkovní halda cyprisových jílů. LIAS Vintířov, LSM, k.s. Foto M. Vavro, 2007.
Obr. 20 Odležárna suroviny po tzv. hrubé úpravě. LIAS Vintířov, LSM, k.s. Foto M. Vavro, 2007.
Obr. 21. Rotační pec pro výpal keramického kameniva Liapor. LIAS Vintířov, LSM, k.s. Foto M. Vavro, 2007.
Obr. 22. Výpal Liaporu. LIAS Vintířov, LSM, k.s. Foto J. Jirásek, 2007.
Tab. 2 Základní fyzikálně-mechanické vlastnosti jednotlivých frakcí kameniva Liapor (Svoboda et al. 2004).
Použitá a doporučená literatura Adámek, J. et al.: Stavební materiály. Brno: skripta FAST VUT v Brně, Akademické nakladatelství CERM, 1997. 205 s. ČSN EN 12620 (2003) Kamenivo do betonu. Chlupáč, I. et al.: Geologická minulost České republiky. Praha: Academia, 2002. 436 s. Kužvart, M. et al.: Ložiska nerudních surovin ČSR. Praha: Univerzita Karlova, 1983. 521 s. Starý, J. et al.: Surovinové zdroje České republiky. Nerostné suroviny (stav 2005). Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2006. 302 s. Svoboda, L. et al.: Stavební hmoty. Bratislava: Jaga, 2004. 471 s.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
