Ú V O D
V současné etapě vývoje lidské společnosti snad nikdo nepochybuje, že nerostné suroviny sehrávají jednu z klíčových úloh v rozvoji ekonomik států a jejich uskupení. Proto se otázkou zásobování ekonomik států nerostnými surovinami zabývají i státní instituce, které formulují „Surovinovou politiku státu“ (angl. State´s Mineral Policy) řešící zásobování ekonomiky státu nerostnými surovinami a Energetickou politiku státu“ (angl. State´s Energy Policy), která řeší zásobování ekonomiky energiemi. V podmínkách České republiky je energetická politika rozpracována v tzv. Státní energetické koncepci. S energetickou politikou státu souvisí energetická bezpečnost státu (angl. State´s Energy Security).
ZÁKLADY SUROVINOVÉ POLITIKY STÁTU
Surovinová politika státu je vize a jí odpovídající souhrn nástrojů pro její zajištění, kterými chce stát ovlivňovat v určitém časovém období vyhledávání a využívání zdrojů surovin (s ohledem na veřejné zájmy a ochranu přírodních, kulturních a krajinných hodnot), způsoby zajištění chybějících surovin v zahraničí a jeho náhled na export domácích surovin s cílem zabezpečit chod ekonomiky státu potřebnými nerostnými surovinami. Politika nerostných surovin se dotýká palivoenergetických, rudních a nerudních (v tom i stavebních) surovin, zajišťovaných z prvotních i z druhotných zdrojů.
Role nerostných surovin v jednotlivých státech je v základní rovině dána jejich ekonomickou úrovní, zaměřením průmyslu a strukturou jejich surovinové základny. Z tohoto pohledu je možno rozlišovat (Sivek, 2007):
Průmyslové (vyspělé) státy:
• průmyslové státy s nedostatečnou surovinovou základnou;
• průmyslové státy s relativně komplexní surovinovou základnou.
Rozvojové státy:
• rozvojové státy s nedostatečnou surovinovou základnou;
• rozvojové státy s relativně komplexní surovinovou základnou.
Vymezené čtyři skupiny států představují čtyři odlišné přístupy k tvorbě státní surovinové politiky. Technologicky vyspělé ekonomiky jsou mimořádně citlivé na zajištění stability dodávek nerostných surovin. Významnou kapitolu surovinové politiky představují otázky zajištění energetických surovin (energetická politika). Zejména v situaci, kdy jejich ceny dosahují vysokých hodnot, jde o mimořádně citlivou otázku s dopady na platební bilanci států, ale i do dalších oblastí.
Energetická politika bývá často zpracovávaná jako samostatný materiál (v České republice má formu tzv. Státní energetické koncepce), ačkoliv ji nelze od surovinové politiky zcela oddělit. Existenci samostatného materiálu, který se zabývá energetickou politiku státu, je třeba chápat jako výraz významu, který je ze strany státních institucí této politice přikládán. Zejména pro skupinu průmyslových států s nedostatečnou surovinovou základnou má zajištění energií pro ekonomiku státu mimořádný význam. Volba nástrojů k naplnění cílů surovinové a energetické politiky je důležité pro dlouhodobé zajištění těchto surovin. Důležitou součástí těchto politik je v současnosti i snaha většiny vlád orientovat domácí těžební firmy na projekty v zahraničí s cílem získat exportní licence na vývoz surovin.
Surovinová politika každého státu se odvíjí od domácí surovinové základny (její struktury a kvality), od struktury domácí ekonomiky a jejich surovinových potřeb, od možností zajištění chybějících nerostných surovin dovozem. Řada průmyslových (vyspělých) zemí je závislá na dovozech nerostných surovin. To samo o sobě není nic výjimečného, vždyť i země s bohatou surovinovou základnou, jako na příklad USA (Press & Siever 1998, též 2. část těchto příkladů), jsou závislé na dovozech některých nerostných surovin. V této situaci se však klíčovým bodem surovinové politiky těchto průmyslových zemí stává právě otázka zásobování (dovozů) nerostnými surovinami. Zejména surovinové základny evropských průmyslových zemí jsou neúplné a v důsledku dlouhodobé exploatace ložisek nerostů i vyčerpané. Proto zájmem těchto států je vytvořit stabilní a funkční systém mezinárodních surovinových trhů. K této skupině států patří i Česká republika.
DOVOZ NEROSTNÝCH SUROVIN
Závislost na dovozech nerostných surovin vyžaduje v rámci surovinové a pochopitelně i energetické politiky, prioritně řešit otázku zajištění scházejících nerostných surovin v portfoliu surovin potřebných pro vchod ekonomiky státu.
Tento úkol má dvě, respektive tři roviny:
1. vlastní zajištění potřebných nerostných surovin v množstvích a kvalitě,
2. posouzení bezpečnosti uvažovaných dovozů nerostných surovin,
3. posouzení politických aspektů uvažovaných dovozů nerostných surovin.
Bezpečnost dovozů nerostných surovin lze zajistit především uplatněním následujících nástrojů v surovinové politice průmyslových státu importujících nerostné suroviny:
Hlavní nástroje:
• diverzifikace dodavatelů a jejich hodnocení podle bezpečnosti dodávek;
• využití domácích zdrojů,
• zajištění státních rezerv kritických nerostných surovin (podzemní zásobníky plynu, vytváření hmotných rezerv – např. ropa).
Pomocné nástroje:
• rozvoj surovinové diplomacie,
• vytváření podmínek domácím firmám pro zahraniční investice do oblasti těžby a zpracování nerostů,
• rozvoj recyklace;
• rozvoj nových technologii šetřících nerostné suroviny
Pozn.:
uvažovat o využití domácích zdrojů lze v případech, kdy jsou na
území státu k dispozici ekonomicky, technicky a ekologicky
těžitelná ložiska.
Pro dosažení uvedených cílů je zapotřebí široké spolupráce firem, státních i mimovládních institucí, mimo jiné též zahraniční politiky států hledajících bezpečné zajištění surovinami svého průmyslového komplexu. Jejich prostřednictvím se doporučuje usilovat zejména o:
K důležitým prioritám zahraniční politiky České republiky patří vytváření příznivého klimatu na mezinárodních surovinových trzích. Je známo, že tyto snahy dlouhodobě přispívají k zajištění nezbytných surovin pro chod naší ekonomiky.
ROZDÍLY V SUROVINOVÝCH POLITIKÁCH PRŮMYSLOVÝCH STÁTŮ
Surovinové politiky průmyslových států nejsou totožné, ale naopak se u jednotlivých států liší. Je to způsobeno zejména tím, že:
• Vedle
průmyslově vyspělých států s bohatou a různorodou surovinovou
základnou existují průmyslově vyspělé
státy s nedostatečnou a
chudou surovinovou základnou.
• Rovněž
rozdíly v nerostech zastoupených v surovinových základnách
jednotlivých států vedou zpravidla k
vytvoření odlišných
surovinových politik.
• Nelze
také zapomínat na skutečnost, že důvodem rozdílů v surovinových
politikách vyspělých států může být také
odlišná orientace
jejich průmyslových komplexů.
Příčin rozdílů v surovinových politikách jednotlivých vyspělých států však existuje podstatně více. Vládní aktivity (pobídky, preference aj.) v oblasti surovinové politiky státu mohou mít řadu podob, zpravidla se však soustřeďují do následujících oblastí:
• program podpory, ochrany a rozvoje domácí surovinové základny;
• podpora rozvoje průzkumu ložisek nerostů;
• podpora investic do těžebního průmyslu;
• podpora tvorby vytváření zásob nerostů v průmyslovém komplexu státu k překonání krizových situací;
• podpora obchodu s nerostnými surovinami, podpora vzniku a ochrany surovinových trhů;
• podpora výzkumných aktivit v oblasti osvojování ložisek nerostů a využití nerostů;
•
podpora
rozvoje teoretické základny hospodaření se zásobami ložisek
nerostů, rozvoje legislativní základny a
tvorby státní surovinové politiky.
Příklad surovinové koncepce
Přelomovým rokem v tvorbě koncepcí surovinových politik byl rok 1986, kdy vznikla surovinová politika Jihoafrické republiky (tzv. Bílá kniha). Přitom stojí za zmínku, že Jihoafrická republika rozhodně nepatří do skupiny států s nedostatečnou surovinovou základnou. V její surovinové politice byly stanoveny následující zásady:
• trvalý průzkum ložisek nerostů (průzkumná strategie);
• posílení významu řízení nerostných zdrojů;
• optimalizace otvírek a těžby ložisek (těžební strategie);
• ochrana životního prostředí při těžbě ložisek;
• optimální využití lidských zdrojů při těžbě nerostů;
• optimalizace úpravárenských technologií;
• maximální prospěch z exportu nerostů;
• podpora investičního prostředí osvojování ložisek;
• spolupráce mezi státy v oblasti nerostných surovin;
• přiměřená soběstačnost v zásobování nerostnými surovinami;
• trvalá činnost surovinového průmyslu (pro podmínky JAR).
Uvedené hlavní body velmi dobře charakterizují přístup vládních institucí v JAR k otázkám nerostných surovin. Především pak je z výčtu hlavních bodů patrné pochopení významu surovinové základny státu pro jeho další rozvoj.
SUROVINOVÁ POLITIKA ROZVOJOVÝCH ZEMÍ
Typickým znakem rozvojových zemí je snaha o získání moci a kontroly nad surovinovou základnou státu (tedy nad průzkumem, otvírkou a těžbou ložisek nerostů). Tyto snahy měly za následek různé formy zásahů států do řízení i vlastnictví těžebního průmyslu, které v krajních případech vyústily až ve znárodnění těžebních závodů mezinárodních těžebních společností v rozvojových zemích. Šlo v řadě případů o důsledek jejich předchozí závislosti vyplývající z kolonializmu. V situaci po získání nezávislosti bylo pro nově ustanovené vlády politicky neúnosné hledat a především přistoupit na jiné formy spolupráce se zahraničními společnostmi.
Tyto případy jsou známy z padesátých, šedesátých i sedmdesátých let minulého století, ale také z docela nedávné doby (některé státy Jižní Ameriky). Přes hluboké rozpory si však obě strany (státy, které nově získaly samostatnost a těžební společnosti) začaly postupně uvědomovat, že nutná je především spolupráce, což vedlo k hledání společných stanovisek při řešení uvedených rozporů. Spolupráce průmyslových zemí a mezinárodních firem s rozvojovými zeměmi vyžaduje, aby na straně rozvojových zemí existoval:
• schválený soubor základních zákonů o investicích;
• schválený soubor investičních pobídek a podpor;
•
dořešený a
ustálený systém udělování průzkumných a báňských oprávnění,
zdanění a
dalších ustanovení horního zákona hostitelské země.
Na straně těžebních firem pak rovněž musí existovat určitá vstřícnost, snaha o preferenci přiměřeného zisku, kombinovaná s racionálním využíváním ložisek a nikoliv jejich nehospodárná exploatace vedená snahou o nepřiměřenou maximalizaci ekonomických výsledků. Uvedené podmínky se podílejí rozhodujícím způsobem na vytváření příhodného investičního klimatu v dané zemi. Jsou nepochybně důležitou informací pro potenciální zahraniční investory do oblasti těžebního průmyslu.
Pozn.: Ne vždy jsou ve státech s tržní ekonomikou všechny těžební společnosti soukromé. Často vedle soukromých firem existují i státem vlastněné firmy, či firmy se smíšeným vlastnictví.
Kromě již uvedených podmínek sledují potenciální zahraniční investoři rovněž následující ukazatele:
• ekonomické a politické garance (např. volný pohyb kapitálu a další);
• výši dovozních i vývozních cel;
• strukturu a charakter daňových úlev pro investory;
• doplňkové finanční výpomoci (např. přístup k půjčkám, měnové otázky aj.).
Potenciální investoři také podrobně hodnotí a analyzují politickou a ekonomickou stabilitu ve státě a jeho okolí, ale i celou řadu dalších otázek, ukazatelů a vztahů. Hlavní nástroje řízení surovinové politiky rozvojových zemí ve vztahu k mezinárodním těžebním organizacím, případně jako příjemců mezinárodní ekonomické či technické pomoci, jsou v oblastech:
1. licenční politika, udělování průzkumných a báňských oprávnění (concessions);
2. účastnická politika, účast státu a jeho podíl v průzkumných a báňských aktivitách vedených na jeho území;
3. daňová politika, výše, charakter zdanění průzkumných a báňských aktivit;
4. marketingová politika, řešení otázek obchodu s nerosty ve vztahu k tradičním surovinovým trhům.
SUROVINOVÁ POLITIKA ČESKÉ REPUBLIKY
Česká republika má zpracovanou svou surovinovou politiku. Její zpracování vychází z usnesení vlády České republiky č. 1311 ze dne 13. 12. 1999. s názvem „Surovinová politika v oblasti nerostných surovin a jejich zdrojů“. Názvy hlavních kapitol surovinové politik jsou:
Provádí se roční aktualizace tabelárních příloh „Surovinové politiky…“.V současné době je na stránkách Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky http://www.mpo.cz/) v sekci Sektorové politiky k dispozici „návrh aktualizované Surovinové politiky České republiky“ z července 2012.
Obsahové zaměření jednotlivých kapitol surovinové politiky České republiky
je následující:
• První a druhá kapitola má popisný, konstatační charakter.
•
Třetí
kapitola popisuje surovinovou základnu České republiky v členění palivoenergetické suroviny, rudy, nerudy a
stavební suroviny, druhotné suroviny. Charakteristika každé skupiny
nerostů je zakončena tabelárním zpracováním
cílů, nástrojů pro jejich dosažení a vyjmenováním
institucionálního zázemí.
•
Čtvrtá
kapitola stanovuje obecné cíle surovinové politiky v oblasti nerostných surovin a jejich zdrojů (dlouhodobé,
střednědobé a krátkodobé).
•
Pátá
kapitola se zabývá nástroji, které existují pro dosažení výše
uvedených cílů (informační systém, legislativní,
ekonomické).
• Hlavní cíle surovinové politiky, nástroje k jejich dosažení a institucionální zázemí jsou uvedeny v závěru.
AKTUALIZACE SUROVINOVÉ POLITIKY ČESKÉ REPUBLIKY
Z ČERVENCE 2012
K původnímu materiálu „Surovinová politika v oblasti nerostných surovin a jejich zdrojů“ byl nově zpracován návrh aktualizace původního materiálu, který byl koncem července projednán Radou vlády pro energetickou a surovinovou strategii ČR a 1. 8. 2012 odeslán do meziresotního připomínkového řízení. K tomuto materiálu se na stránkách Ministerstva průmyslu a obchodu, který materiál připravil, uvádí následující:
1. Návrh surovinové politiky (má se na mysli její aktualizace) je formulován tak, aby umožnil těžebnímu sektoru potřebný rozvoj, což je jednak v souladu s evropskou iniciativou „Raw Materials Initiative“, jednak je tato podpora dynamiky těžebního průmyslu žádoucí jako prostředek znovunastartování české ekonomiky v pokrizovém období. Těžební průmysl, je dle názoru autorů sektorem, jehož produkty nejen představují základní vstupy pro téměř veškerý průmysl i energetiku, ale tento sektor má i silnou multiplikační schopnost generovat nové podnikatelské i pracovní příležitosti, proto má schopnost pomoci oživení naší ekonomiky.
2. Aktualizace platné surovinové politiky je zpracována s cílem vytvořit koherentní strategii pro období následujících 20 let, která vytyčí mantinely pro využívání nerostných a druhotných surovin, jak z domácích, tak i zahraničních zdrojů. S ohledem na fakt, že se světový trh s nerostnými surovinami dynamicky mění, předpokládá se, že do pěti let od schválení nové státní surovinové politiky bude vyhodnoceno její plnění. Surovinová politika je aktualizována ve vazbě na aktualizaci Státní energetické koncepce, protože musí vytvořit reálné předpoklady a surovinové zázemí pro její naplnění.
Návrh aktualizace surovinové politika České republiky vy tyčuje dvě její základní vize. Jsou to:
1. přednostní využívání domácích nerostných zdrojů,
2. přeměna odpadů na zdroje.
V souladu s přijatou vizí má i materiál dvě části. První část je věnována politice nerostných surovin České republiky a druhá pak Politice druhotných surovin České republiky, jejichž problematika byla do surovinové politiky zahrnuta poprvé. Téměř třetina textu je věnována analýze surovinového potenciálu České republiky. Do analýzy jsou kromě charakteristiky jednotlivých nerostů zahrnuty i otázky dovozu a vývozu nerostných surovin a perspektivy využívání nerostných surovin v České republice. Samostatná část textu je věnována surovinové a energetické bezpečnosti státu, zahraničním vazbám surovinové politiky i regionálním surovinovým politikám. Ekologické vazby surovinové politiky jsou zpracovány v samostatné kapitole. Obsáhlá část textu je věnována nástrojům surovinové politiky a stanovení strategických cílů a opatření v oblasti nerostných surovin. Druhá část textu je věnována politice druhotných surovin České republiky. Text je rozdělen na část věnovanou charakteristice významu druhotných surovin, na část, která je jejich analýzou a na část pojednávající o nástrojích politiky a stanovení jejich cílů v oblasti druhotných surovin.
Návrh aktualizace surovinové politiky stanovuje v oblasti surovinové politiky České republiky sedm hlavních cílů a formuluje nástroje k jejich dosažení a příslušné institucionální zázemí.
Cíl 1 Vytvářet podmínky k zajištění potřeb České republiky nerostnými surovinami
Cíl 2 Vytvářet podmínky pro využití disponibilních zásob nerostných surovin
Cíl 3 Posilovat surovinovou bezpečnost státu
Cíl 4 Zajistit důslednou ochranu ložisek vyhrazených nerostů
Cíl 5 V maximální možné míře využívat domácí zdroje surovin
Cíl 6 Vytvářet podmínky pro úspěšnou realizaci ekonomické diplomacie v oblasti nerostných surovin
Cíl 7 Podporovat materiálově úsporné technologie
Návrh aktualizace surovinové politiky stanovuje v oblasti politiky druhotných surovin pět strategických cílů a formuluje opatření k jejich dosažení:
Cíl 1 Zvyšovat
soběstačnost České republiky v surovinových zdrojích substitucí
primárních zdrojů druhotnými
surovinami.
Cíl 2 Podporovat inovace zabezpečující získávání druhotných surovin v kvalitě vhodné pro další využití v průmyslu
CÍl 3 Podporovat využívání druhotných surovin jako nástroje pro
snižování energetické a materiálové náročnosti
průmyslové výroby
za současné eliminace negativních dopadů na životní prostředí a
zdraví lidí.
Cíl 4 Iniciovat podporu vzdělávání pro zajištění kvalifikovaných
pracovníků v oboru druhotných surovin jako podporu
konkurenceschopnosti ČR.
Cíl 5 Aktualizovat rozsah
statistického zjišťování pro zpracování materiálových účtů,
které umožní zpracovávat
hmotnostní bilance druhotných surovin v
hospodářství ČR
K jednotlivým cílům jsou stanovena opatření, je určena gesce a termíny jejich splnění.
LITERATURA
Gocht W. R., Zantop H., Eggert R.G.: International mineral economics. Springer Verlag Berlin – Heidelberg, 1988.
Návrh aktualizace Státní energetické koncepce, 2010. MS Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky, Praha.
Návrh aktualizace Surovinové politiky České republiky. 2012. MS Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky, Praha.
Press F., Siever R. : Understanding Earth, W.H.Freeman and Compan, New York, 1998.
Sivek, M.: Ekonomika nerostných surovin. Ostrava: VŠB – Technická univerzita, 2007. 206 s. + CD-ROM.
Surovinová politika v oblasti nerostných surovin a jejich zdrojů. 1999. Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky, Praha.