Ú V O D
Doba návratnosti investice (angl. payback period - pBp, někdy také doba úhrady) je důležitý a často používaný ukazatel hodnocení investic, který dává představu o době, po kterou bude ohrožený počáteční investiční kapitál.
DOBA NÁVRATNOSTI
Doba, za kterou se nám určitá investice vrátí, je pochopitelně informací, která zajímá každého investora, bez ohledu na výši investovaných peněžních prostředků. Vedle dalších metod analýzy investic, je doba návratnosti také důležitým porovnávacím kritériem investičních projektů. Platí to jak pro investiční společnosti, tak i pro těžební firmy. Doba návratnosti se používá v několika variantách. V základní (zjednodušené) variantě se zpravidla definuje jako:
doba (počet let), za kterou peněžní příjmy z investice vyrovnají
počáteční kapitálový výdaj na investici.
Při bližším rozboru výše uvedené definice je zcela zřejmé, že jde o vyjádření tzv. prosté doby návratnosti. Tato forma vyjádření a stanovení doby návratnosti je nejjednodušší, ale také nejméně vhodnou formou výpočtu uvedeného parametru. Je paradoxem, že na druhé straně se jedná o velmi často v praxi používané kritérium. Jeho použití si lze představit především pro rychlé orientační ocenění určité investiční příležitosti, případně pro rychlou kontrolu zda určitá investiční příležitost je vůbec v podmínkách určité firmy reálná. Výpočet prosté doby návratnosti probíhá podle vzorce:
kde:
IN náklady na investici (investiční výdaj),
CF je roční peněžní tok (roční příjem – úspora nákladů v důsledku investice).
Uvedený silně zjednodušený vzorec neumožňuje např. počítat s různou výší peněžních toků v jednotlivých létech, počítá také s prostou (nediskontovanou) výší peněžního toku.
S ohledem na výše uvedená zjednodušení se často používá v analýzách tzv. diskontovaná doba návratnosti. Tento parametr na rozdíl od prosté doby návratnosti je založen na diskontovaném peněžním toku, který se vypočte podle vzorce:
kde:
CF je roční peněžní tok (roční příjem – úspora nákladů v důsledku investice),
i je diskontní sazba
n rok, který se počítá
Na základě vypočtených diskontovaných ročních peněžních toků se pak vypočte i diskontovaná doba návratnosti podle vzorce:
kde:
IN náklady na investici (investiční výdaj),
DCF je diskontovaný roční peněžní tok (roční příjem – úspora nákladů v důsledku investice),
Porovnáme-li prostou dobu návratnosti a diskontovanou dobu návratnosti je diskontovaná doba návratnosti s ohledem na použitou metodu diskontování vždy mnohem delší než prostá doba návratnosti.
Kritérium se aplikuje tak, že pro přijetí investice je zapotřebí, aby doba návratnosti byla menší, než je životnost investice.
Metoda má řadu evidentních problematických momentů. Na příklad při výpočtu kritéria se nijak nezohledňují finanční toky, které z investice mohou plynout po dosažení doby návratnosti, ale i další. Proto se k metodě zpravidla uvádí, že jak prostou tak i diskontovanou dobu návratnosti lze používat jen jako doplňkové kritérium. Hlavními důvody proč se tato metoda stále aplikuje, i přes její uvedené nedostatky, je její jednoduchost. Navíc metoda pracuje s kritérií, která jsou v každé firmě ostře sledovaná. Je to jednak samotná doba návratnosti finančních prostředků, jednak možnost hodnotit mezi sebou více finančních možností, porovnávat je právě z pohledu času, po který nám určitá investice bude vázat vložené finanční prostředky.
Grafické znázornění doby návratnosti investice, která dává představu o aplikaci a obsahu tohoto kritéria, uvádějí např. Rybár et al. (2000).
Obr. 1: Pro uvedený projekt vychází doba návratnosti investic na 5,3 roku
(Rybár et al. 2000).
Mnohem podrobnější a z praktického hlediska pojatý výklad tohoto kritéria uvádí Runge (1998). Tento autor výstižně charakterizuje formulaci kritéria i důvody jeho využívání. K metodě uvádí, že „rychlejší návratnost, znamená kratší dobu, po kterou je investice v nebezpečí“. Pojetí Rungeho definice doby návratnosti, je v podstatě také jemně odlišné, když uvádí, že „doba návratnosti je čas, který je zapotřebí, aby se kumulativní hodnoty cash flow staly kladnými“.
Ve svém textu Runge (1998) uvádí také příklady více investičních případů a jejich porovnání s pohledu jejich doby návratnosti. Kloní se k názoru, že zejména případy investic, s jediným investičním výdajem na začátku realizace projektu a následujícími ročními kladnými peněžními toky v dalších létech se dají velmi dobře graficky znázornit. Na grafech je také dobře patrné vzájemné srovnání jednotlivých investičních případů. Přitom Runge zastává názor, že většinou jsou preferovány případy s rychlejší dobou návratnosti. V textu citované knihy uvádí Runge i grafická srovnání investičních případů, jejichž roční peněžní toky nejsou ve všech létech projektu kladné.
Doba návratnosti investice je sice relativně jednoduše stanovitelný ukazatel, jeho optimální hodnota, respektive důsledky této hodnoty pro reálná investiční rozhodnutí ve věci určitého projektu, však mohou být v každé firmě jiné. Velmi totiž záleží na situaci, ve které se firma nachází i na záměrech, které firma hodnocenou investicí sleduje. Proto výsledky analýzy určité investice z hlediska její návratnosti, především však přijatá investiční rozhodnutí, mohou být v různých firmách či v různých situacích různá. Snad právě proto se ukazatel používá jako doplňující v kombinacemi s jinými ukazateli, ačkoliv zejména v investičních firmách mu může být přikládán značný význam.
LITERATURA
Gocht W. R., Zantop H., Eggert R.G.: International mineral economics. Springer Verlag Berlin – Heidelberg, 1988.
Runge, I.C.: Mining Economics and Strategy. Society for Mining, Metallurgy, and Exploration, Inc., Littleton. 1998.
Rybár P., Cehlár M., Tréger M.: Oceňovanie ložísk nerastných surovín. Štroffek, Košice, 2000.
Sivek, M.: Ekonomika nerostných surovin. Ostrava: VŠB – Technická univerzita, 2007. 206 s. + CD-ROM.